Kancelář Kazekage

First topic message reminder :

Kancelář:
Pokud je kancelář prázdná, respektive pokud je Kazekage mimo ni, je tato místnost přísně střežena a zabezpečena. Bez doprovodu Kazekage je zakázáno vstupovat do kanceláře!!
Vstup na vlastní nebezpečí!!
Zbraně:
-Chakrová vlákna natažena přes místnost (Včetně oken, dveří a stolu s dokumenty) – slouží ke spuštění skrytých zbraní, ale také k informování Kazekage o přítomnosti nezvaného hosta.
-Schované zbraně
1. U okna a dveří plynové trubice s jedovatou substancí
2. Ve všech rozích místnosti jedovaté jehlice (25 ks v každém rohu, pouští
se všechny čtyři najednou)
3. Výbušné bomby ve stole – nemají nijak velký rozsah, slouží jen
k drobnému poranění nepřítele, ale především ke zničení dokumentů
uložených ve stole. K jejich aktivaci dojde při násilném vstupu do
šuplíku, který je jinak na klíč.

do okna přiletěl malinkatý dráček se vzkazek, který byl větší skoro jak on sám

(milostný ) vzkaz pro Kazekage:

Užívala jsem si maminčno objetí. Měla jsem ji moc ráda! "Babička... byla tam nuda, Ruki si se mnou nechtěl hrát s panenkama a mě došli knížky!" stěžovala jsem si. "Ruki šel trénovat, myslela jsem, že už tu byl." probírala jsem se jejími vlasy, jako bych byla kadeřnice. Pak jsem si všimla dráčka. "Jééé mami podívej!!!" vyjekla jsem nadšeně.

Políbila jsem ji do vlasů a s ní v náručí se otočila k oknu. Při pohledu na draka jsem přimhouřila oči. I s Amayo na ruce jsem k němu přišla a vzala si dopis. Rozlepila jsem jej a začetla se do obsahu.
Z očí mi vytryskli slzy. "To... je... Bože... můj... Bože...." pustila jsem dopis, zakryla si rukou ústa. Nedokázala jsem mluvit, křičet, nemohla jsem dýchat. Nechtěla jsem věřit... ničemu, ani slovu v tom zatraceném dopise!
Položila jsem na zem modrovlásku a znovu vzala dopis do rukou. Znovu a znovu jsem pročítala obsah, cítila slzy, jak mě pálí na tvářích. Cítila jsem... všechno! Strach, bolest, zoufalství, samotu... přece jsem v jednu chvíli nemohla přijít o tohle všechno!! Stála jsem nehnutě, rukou svírala dopis, zatím co druhou přívěsek na svém krku. Slzy tiše padali z očí, klouzali po tváři a padali na zem. Před očima jsem měla tisíc obrazců, tvořících nepřehledné šmouhy, z nichž jen já věděla, co znamenají... v hlavě prázno, bezmyšlenkovitě. Po zdi jsem se sesunula na zem, hledíc do prázdna. Nedokázala jsem vůbec nic. Mluvit, myslet, přestat brečet a děsit svoje dítě... dítě... "Ruki... Neuro..." zadrhávala jsem se, mezi vzlyky. Dívala jsem se před sebe s jedinou myšlenkou.. všechno pro mě přestalo existovat....

Vyděšeně jsem ji sledovala. "Maminko? Maminko moje, co je ti?!" zatahala jsem ji za rukáv. Vklouzla jsem jí na klín a hladila po tváři. Děsilo mě to. "Maminko, proč jsi smutná?" stírala jsem její slzy.

Nepřítomně jsem na ni stočila pohled. Jako bych v její tváři... v jejích vyděšených očích, v jejích rtech, gestech, výrazu... viděla jsem jejího otce, stejně jako Rukiho... její kopii v mužské verzi. Další slzy se vylili přes hráz vÍček. Rukama jsem stiskla její dětské tělíčko, přitáhla ji k sobě a plakala do jejích vlásků. "Moje Amayo... moje maličká holčičko.. moje holčičko..." opakovala jsem tiše, neustále vzlykajíc. "Tvůj... beruško moje... tatínek... je... je pryč..." vzlykala jsem dál. Měla jsem být ta matka, ta co bude utěšovat jí, jenže byla jsem na dně... to já se cítila jako dítě, zoufalé, volající o pomoc, jenže nebyl nikdo kdo by mě přišel zachránit... "Je pryč... odešel... už.. už... napořád..." dodala jsem trhavě, nevnímajíc své slzy, přeskakující hlas. "A... tvůj... tvůj bratr on... taky.. já... Reina ho... pryč... Akatsuki a... já... co jsme to za matku? Jak jsem to... mohla... do-pust-it..." konec věty už jsem doslova řvala... Tiskla jsem k sobě to poslední, co jsem měla. "Ruki... i Neuro... jsou.. pryč..."

(hrdina je tady xD) přišel jsem ke kanceláři chtěl jsem otevřit ale všiml jsem si otevřených dveří takže tam někdo byl předemnou....po chvíli jsem sližel brek, vešel jsem dovnitř a tam byla PiliKKa a Amayo "Pili ?...copak se děje ?" byl jsem zmatený

Zvedla jsem oči od Amayo a podávala se na Kisukeho. Vybuchla jsem v nekontrolovatelný brek. "On je... je... je mrtví!!" plakala jsem jako dítě, nedokázala přestat. "A Ruki je... Reina.. unesla mi RUkiho!!... přišla jsem o oba dva, nechala jsem unést svého syna! Nechala jsem Neura zemřít!" křičela jsem jako smyslů zbavená.

"já..." neveděl jsem co říct jen jsem přišel blíž a objal ji "NEboj....RUkiho zachráníme"

(Přivoláváš problémi ne hrdina teď jí bude ještě hůř musí si to zopakovat ! )

Stála jsem opodál, jen se dívala na ty dva. Nerozumněla jsem všemu, co se tady dělo, vlastně skoro ničemu, ale rozuměla jsem dvěma věcem... nemám ani tatínka a ani brášku... Rozplakala jsem se. Páleli mě oči, až moc na obyčejné slzy. Malinko jsem vzdychla a promluvila si je. Proč jsem najednou viděla tak divně?!

Objala jsem ho a obličej opřela o jeho hruď. "Má ho Reina... je vůdkyní Akatsuki... ani nevím, kde mají sídlo, kolik jich je, nevím nic!!" vzdykala jsem. "Jak jsem mohal být tak hrozná matka, nechala jsem ji, aby to udělala!! Jak jsem to mohla dopustit?!" mumalal jsem mu do mikiny. "Proč se to stalo.. proč mě? Proč mi vzalo něco, co pro mě bylo vším?!" šeptala jsem. "Mám už jenom jí... mojí malou holčičku!" otočila jsme uslzené oči na modrovlásku a výraz mi zkameněl. "Amayo... proboha to je... ty máš sharingan!" dávala jsem se do jejích rudých očí.

"je to Uchiha" poznamenal jsem "Slibuji že RUkiho zachráníme......má nápad jak...ale nejprve se pořádně musíš vyplakat...pak se ti aspoň trochu uleví" pohladil jsem jí po vlasech

"Pořádně vyplakat... uleví se ti... už nikdy se mi neuleví..." zamumlala jsem až nečekaně klidně. Pomalu jsem se zvedla. Došla jsem k Amayo a zvedla si ji do náruče. "Chci jít domů... musím jít domů..." zamumlala jsem. "Nevím te´d.. co... jak.. dál..." zašeptala jsem, držíc další slzy. "Omluvám se já... nemůžu.. neumím být silná..." zašeptala jsem. "Chci být sama... prosím,..." zašeptala jsem a pevněji stiskla Amayino třesoucí se tělo.

přikývl jsem a nechal ji jít taky jsem z toho byl celkem smutný po chvýli jsem šel k sobš domů

Vzal jsem dopis a kunaiem jsem ho dal na dveře


Dopis:

Spoiler:

dal jsem ho na dveře a letěl jsem do vesnice kde bylo akatsuki. (přesun)

Vešla jsem i s Amayo před kancelář a chystala se vyndat klíčky, když mě upoutal dopis na dveřích. Sundala jsem ho a rychle přelétla. Povzdechla jsem si. Těch zpráv je už prostě moc.
Dopis sem poskládala a dala si ho do kapsy, načež jsem vytáhla ony slíbené klíčky a odemkla kancelář, čímž jsem automaticky zrušila všechny pasti.
"Tak a jsme tady!" Pousmála jsem se na Amayo a porozhlédla jsem se po kanceláři. Pohled mi utkvěl na prázdném křesle, ale hned jsem zavrtěla hlavou. Ne, ona se vrátí! Určitě!
"Tak Amayo, copak jsi zde chtěla?" Zeptala jsem se jí a pustila její malou ručku. Posléze jsem zavřela dveře a klíčky dala na stolek.

"Chci od maminky nějaké techniky... musím jí pomoct, až bude bojovat! Chci být silná jako ona, jako tatínek a jako Ruki! Už nemám strach bojovat teto! Já to zvládnu, nejsem už malá holka!" odpověděla jsem rozhodně a zpříma jí hleděla do očí. "Zvládnu to!" přešla jsem k maminčně knihovně a rozhlédla se. Plno svitků jsem znala, některé jsem sebrala pomocí stoličky a pak zase slezla. "Já můžu jít..."

Viděla jsem v jejích očích obrovské odhodlání a musela se pousmát.
Bude skvělá!
"Dobrá, dávej na ty svitky pozor. A kam chceš jít trénovat? Prosím, vždycky mi to předem ohlaš, ano? Měla bych pak starosti." Pousmála jsem se a spojila prsty k sobě, čímž jsem z písku utvořila malou holubici.
"Půjde vždycky s tebou. Kdyby se cokoliv dělo, nebo by jsi někam chtěla jít, jen po ní pošli vzkaz. Ona už si mě najde. Dobře?" Zeptala jsem se jí. Věděla jsem, že už to není zase tak malá holčička, ale jistota je jistota.

"Jdu do tréninkové haly... neboj teto, mě se nic nestane!" kývla jsem a vyběhla z kanceláře pryč.

"Amayo po-.." Nestačila jsem to ani doříct a už vystřelila z kanceláře.
Buď opatrná..
Pomyslela jsem si a pak mrkla na stůl. Papírování mě nemine.. Ale musím toho udělat co nejvíc. Nechci, aby tady měla PiliKKa moc práce, až se vrátí..
Sedla jsem si do křesla. "Yosh! Jde se na to!"
Vyhrabala jsem někde v šuplíku razítko a začala papíry jeden po druhém razítkovat. Když jsem měla čtvrtinu za sebou, vstala jsem a jala se vyhledat nějaké šablony, kam bych ony papíry dala. Naštěstí je tam měla PiliKKa hezky nadepsané. Teď je ještě roztřídit..
Tohle jsem opakovala ještě několikrát, než jsem se zbavila aspoň poloviny papírů. Nakonec jsem razítko odložila stranou a vyndala z kapsy svitek. Začetla jsem se do něj, abych se ujistila, že tuto teorii zvládám.

Klon:
Jestli chceš tu holku živou přiď do pouště.
řekl jí.

Všimla jsem si rozražených dveřích a zvedla hlavu od rozečteného svitku.
"Tendashi?" Zeptala jsem se a bedlivě ho pozorovala.
"Dívku! Neříkej mi, že jsi?! Co to do tebe do p*dele vjelo?!" Moc dobře jsem věděla, že je to klon, ale stejně jsem měla nervy už tak dost zničené. Nevěděla jsem, o co se starat dřív a chvilku nechám Amayo bez dozoru a on si jí klidně unese?! Dělá si ze mě dobrej den? Tak tenhle vtip se mu teda nepodařil!
Vstala jsem prudce od stolu. Schovala svitek do brašničky a zkontrolovala jestli mám u sebe i Katanu a jedové jehlice.
Amayo..
S touhle myšlenkou jsem kancelář zamkla a opustila.
(Přesun)

Odemkla jsem kancelář a otevřela dveře, načež jsem do kanceláře vešla a dveře za sebou zase zavřela. Pomalu jsem došla až ke stolu a opatrně na něj položila klíčky. Všechno mi tady připomínalo PiliKKu a nutilo mě to k úsměvu a zároveň k smutku nad všemi těmi vzpomínkami. Nakonec jsem jen zavrtěla hlavou a sedla si do křesla. Vytáhla razítko a pustila se do druhé poloviny papírů.

Opileckou chůzí jsem došla k budově Kazekage. Zaklonila jsem hlavu a oči si zaclonila rukou, aby mi sluníčko nesvítilo do očí. Tohle teplo mě zabije, tady bych asi nemohla strávit dovolenou...Jinak to tu má vážně pěkné..Poprvé v Suně, páni to je zížitek a foťák jsem nechala doma..
,,Veď mě.." pobídla jsem Kitsune. Ta mňoukla a zavedla mě dovnitř. Schůdek po schůdku jsem se šplhala nahoru a dávala si pozor, abych ze schodů nesletěla. Maličká, ty mi dáváš. Tohle se mamince nedělá... Pohladila jsem si bříško na jednom z ,,odpočívadel" a pokračovala dál, než jsem konečně stanula přede dveřmi do kanceláře. Zaklepala jsem a trochu se opřela o zeď. Tohle teplo a nevolnosti z těhotenství mě vyčerpávají.

Příjdu zaklepu na dveře.Kvůli otřesu mozku si nic nepamatuju.