First topic message reminder :

Hmm...Konec? To je podezřelé... Vystoupil jsem ze stínu a přišel k Yuuki. Náhle ke mě přistoupil ANBU a začil ji léčit.
"Zrušila pečeť.."

Otočil som sa za hlasom.
"Ano som"
Obzrel som si ju
"Prečo sa pýtaťe?"

Zhluboka jsem se nadechla.
No, myslím, že máte právo na to vědět, že už je Tsukikage v rukou spojenců. To ovšem neznamená, že je v pořádku. Ikdyž, věřím schopnosti Konožských lékařů. To je asi vše.
Ačkoliv moje řeč naznačovala, že už půjdu, opřela jsem se místo toho o nejbližší zeď, abych na chvíli trochu ulevila nohám.
A ještě k tomu chodidla, proč zrovna chodidla? Kdyby aspoň kotníky, nebo holeně...

Bol som zaskočený nevedel som čo mám povedať ale bol som rád, že sa jej nič nestalo.
"Pôjdem za ňou ale vidím , že máťe aj vy menší problém."
Dokráčal som ku nej a oprel ju o mna.
"Čo sa vám stalo?"

Mávla jsem rukou.
Menší problémy s lávou, to se časem vyléčí, jen to trochu bolí, taky ta cesta z Konohy tomu moc neprospěla. Ale hlavní je, že jsme se od tamtud dostali. Vlastně bůh ví jak by to dopadlo kdyby... větu jsem nedokončila a zamračeně se zadívala do země. Sasori byl silný a otázka, nad kterou sem už dlouho přemýšlela bylo ' Na jakou stranu se postaví v nadcházející válce?'.

"Mám ťa odviesť do Nemocnice alebo domov?"
Zamyslel som sa nad jej vetou.
"A čo sa stalo Ayame keď je v nemocnici?"
Pozorne som ju sledoval

Zavrtěla jsem hlavou. Sama jsem nevěděla kam chci, ale nemocnice to nebyla a domov zase neexistoval.
Díky, já už se nějak někam dostanu, ušla jsem celou cestu až sem, ten kousek už nic není, pokusila jsem se postavit na jednu nohu. V tu chvíli jsem byla ráda, že mám na sobě masku, protože jsem musela zatnout zuby.
Co se stalo Ayame? Asi na ní zkoušeli nějaké pokusy, byla celá porostlá uschlými květinami a měla šedivou barvu, oklepala jsem se při té vzpomínce.

"A kto?"
Bol som naštvaný ale nedával som to najavo zatial.
"Mohol by som sa ťa opýtať na jednu osobu či su je niekede nevidela?"

Podívala jsem se na něj.
Kdo? Unesli jí lidé z loutkařské akademie, takže nejspíš někdo od nich.
Stále jsem měla zamyšlený pohled.
Zeptat se můžeš vždy. Já potom uvidím, zda odpovím.

"Potreboval by som vedieť či nevieš informácie kde by sa mohol nachádzať teraz Uchiha Kagami alebo môj brat UChiha Akyuu?"

Akyuu? to jméno jsem neslyšela zatraceně dlouho. Aspoň tři roky. Jemně jsem zavrtěla hlavou.
Je mi líto, ale ani o jednom nemám žádné informace.

Vzdychol som si bol som zúfalý.
"Pôjdem sa ešte spýtať Mizukage"
V očiach som mal velkú zlosť ako nikedy.

Nechápavě jsem zavrtěla hlavou.
Stalo se s ním něco? Naposledy jsem ho viděla před třemi lety v Suně..... ani nepozdravil.
Vzpoměla jsem si na ten kontrast oproti tomu jak se ke mě choval za války a potom v Suně a opět jen nechápavě zavrtěla hlavou.

"Neviem počul som, že ušiel z Konohy ale neviem ho nájsť"
"Môžeš mi povedať kde najdem Mizukage teraz?"

Bohužel, nemůžu, opravdu nevím, kde momentálně Mizukage je, ale hodně času tráví ve své kanceláři.
Podívala jsem se na něj a zkusila se postavit. Bylo to o malinko lepší. Teď už jsem si byla jistá, že dojdu. A hlavně jsem už i věděla kam.

"Nechceš teda pomôcť aby sa ti niečo nestalo?"
Vzdychol som si a čakal na odpoveď

Pod maskou jsem se usmála.
To je dobré, tam kam jdu by jsi neměl chodit. Radši si pospěš k Mizukage, ať pak můžeš dřív za Ayame, bude potřebovat podporu, poznamenala jsem a pustila se ho. Udělala jsem pár kroků a ještě čekala, zda odpoví.
Staré sídlo šermířů, to je ono, byla jsem se tam jednou nebo dvakrát podívat. Koneckonců i já jsem byla potomenk legendárního šermíře, sídlo bylo ale co jsem věděla nevyužívané a pusté. Takže pro tuto chvíli ideální.

"Dobre teda...ďakujem za radu"
Zamával som a šiel som smero k Budove Mizukage.
(presun)

Kývla jsem mu na pozdrav a pak se stejně nejistým a pomalým krokem jako předtím vydala ke svému cíli.
(přesun)

Procházela jsem ulicemi.
Zajímalo by mne, kde zůstal můj sensei...
Ruce jsem měla za zády, v očích mi jemně jiskřilo. Byla jsem sama se sebou vcelku spokojená, jen jsem nevěděla, co dál.

Líně jsem se protáhla a vstala.
Už to byla delší doba, co jsem tam seděla na opěradle lavičky. Pár starších lidí po mě hodilo rozlobený pohled, ale příliš jsem je nevnímala. Až teď jsem si vlastně uvědomila, že je má ignorace okolí může pohoršovat.
Pokračovala jsem změtí uliček dál.

(Přesun)

Predtým než som chcel začať ísť trénovať tak so sa zastavil na svoje obľúbené jedlo. S už kúpením jedlom som si sadol na lavičku a pomaly jedol a sledoval dianie na ulici.

Ako som čakal nešiel som trénovať. A zato som sa rozhodol pre jednu dôležitú vec, bolo načase sa porozprávať z Mizukage o mojich veciach a mojej budúcnosti v Kirigakure no sato. Vstal som po dobrom jedle a vybral sa do kancelárie. (Presun)

Došel jsem do ulic, ale uvědomil jsem se, že vlastně ani nevím kudy dál.
Kde by jen ta Roka vlastně mohla být? Přeci jen poslední adresa kterou jsem v Kiri znal, byla vyhozena do povětří...
Dál jsem bloudil ulicemi a nevěděl co zatím dál dělat.

Už nějakou chvíli jsem se procházela po Kiri. V civilním oblečení a kvůli mým popáleným nohám i s holí v ruce.
*klap* *klap*
Podívala jsem se na hůl.
Bože, to je fraška. Doufám, že mi nezačnou ještě šedivět vlasy, ušklíbla jsem se.
*klap* *klap*
Nakonec jsem to pustila z hlavy a jen nabrala do plic vlhký vzduch, který se tu všude vznášel.

Po nějaké době jsem si všiml důvěrně známě osoby. Samo sebou to nebyl nikdo jiný než právě Roka. Proto jsem se vydal k ní a v tom si všiml té její stařecké pózy.
Zastavil jsem se a chtě nechtě jsem se musel zasmát. Protože vypadala opravdu komicky. Doslova mi smíchy vyhrkli slzy do očí.
Co to tady prosím tě nacvičuješ princezničko?
Stále jsem v sobě dusil smích a usmíval se.