First topic message reminder :

Hmm...Konec? To je podezřelé... Vystoupil jsem ze stínu a přišel k Yuuki. Náhle ke mě přistoupil ANBU a začil ji léčit.
"Zrušila pečeť.."

"Hitomi, promiň."poškrábal jsem si kotletu.
"Jak se má? Přišel jsem z Yukigakure, chci zde chvíli zůstat. A máte dobré párky." vzal jsem ten mastný tácek a odhodil ho do koše.

Maličko jsem se pousmála. ,,Otec zemřel před třemi a pl lety při ochraně Rokudaime Mizukageho, který byl v bitvě zabit též. Byl mi předán post Mizukage. A matka prohrála se takzvanou nemocí. Krom vás..ehm..tebe, už nemám z hlavné větve klanu nikoho." přivřela jsem oči.

Teď jsem se pro změnu poškrábal v uchu.
"Ach, to je mi líto." chvíli jsem tam stál, ale pak jsem otevřel malou láhev, kterou jsem měl u sebe, použil podivné pohyby a vytáhl z ní vodu. Vodu jsem pomocí ruční pečetě zmrazil a vytvořil z ní ledový květ. Moc se mi to nepovedlo, ale lepší, než nic. Kriticky jsem své dílo ohodnotil, objal jsem ji a dal květ do vlasů.
Široce jsem se na ni usmál.
"Jsem rád, že moje neteř, je Mizukage a vyrostla v tak krásnou a určitě silnou ženu. Naposledy jsem tě viděl, když jsi byla v miminko."

Usmála jsem se. Popravdě mě to dojalo. Po tolika letech zjistit, že vlastně není sama. Že jí z rodiny ještě někdo zůstal. Sáhla jsem si na květ ve vlasech.
,,Děkuji." usmála jsem se. ,,Půjdeš se mnou zpátky do sídla Yamada?"

"Pokud je tam zima tak jo." Zasmál jsem se.
"Proto i ten sníh, dlouho jsem žil v Yukigakure, na to prostředí jsem si zvykl. Tady je sice chlad, ale není to ono. Ten sníh, všude okolo. Moje technika." mrkl jsem na ni.

,,Tak, doma mám teplo. Správně bych v tom teple být měla." pousmála jsem se. ,,Tady je sníh ojedinělý..vlastně, od smrti tvé tvé neteře, Yuuki Botan, nesněžilo. Naštěstí..se Anbu podařilo mi ji nějak vrátit, ale je mi záhadou jak.." pousmála jsem se rozpačitě a pomalu se vydala k sídlu.

"Zajímavé." kývl jsem hlavou.
"Já půjdu s tebou, a až mi bude hic, tak si venku udělám pomocí moji techniky ledový dům. Snad ti nebude vadit, Mizukage-sama, že ti z toho udělám Yukigakure."
uchechtl jsem se. Jo, to iglů je dobrý nápad. Aspoň jim tam nebudu očumovat.

,,No..To iglů mi vadit nebude." usmála jsem se. ,,Horší to bude s vesnicí. MYslím, že na sníh zvyklí nejsou." zasmála jsem se.

"Hm, to nevadí." pousmál jsem se a mlčky šel vedle ni.
Takovou dobu, co jsem tady nebyl. Torune, ten idiot, pracuje pro Feudálního pána ohně, a ani o sobě nedá vědět.

Jdu po ulici
Já mam hlad.Nemam kde bydlet nemam peníze kéž by byli rodiče na živu.řeknu a sednu si na lavičku smutně.

Všiml jsem si malého chlapce, jak smutní na lavičce.
"Počkej." řekl jsem neteři a přešel k chlapci.
Vytáhl jsem rukou vodu z láhve a přetvořil ji na malého ledového draka. (Vypadal nějak takhle: )
Vodu jsem vydechnutím proměnil v led a podal jsem dračí sochu chlapci.
"Nebuď smutný."

Podival jsem se na toho muže

Děkuji.Mam hlad je mi zima a nemam kde bydlet tak proč bych neměl být smutný neznám co je to přátelství ani rodina.řekl jsem mu

Sundal jsem si svůj modrý kožich a podal mu ho.
"Tohle si vezmi, a nikdy už nic takového neříkej. Vždycky máš na vybranou, mladý muži!" zvedl jsem káravě svůj pravý ukazováček. Z kapsy jsem vylovil 10 ryo a dal je chlapci.
"Jdi se najíst." poškrábal jsem se na levé kotletě.
"A nebo pojď se mnou." Je to smutné, vidět, jak mladí lidé jsou nešťastní.

Podival jsem se znovu na toho chlápka.


Proč tohle děláte stejně to nemá cenu.Můj život je na nic. řekl jsem a dal mu ryo zpět.

"No tak! Tohle ninja nedělá. Život Ninji je tvrdý, ale občas se usměje štěstí. Nerad vidím, mladé lidi trpět. Kdysi dávno, za mých časů, to bylo horší. Naučím tě ninjutsu, pokud chceš." založil jsem si ruce na hrudi a netrpělivě na chlapce pohlížel.

Proč se staráte zrovna o mě je víc lidí co potřebujou pomoct já bych byl pro vás jen přítěž. řekl jsem mu.

"Hochu." zasmál jsem se.
"Právě jsem narazil na tebe, tak se starám o tebe. V Yukigakure jsem se staral o spousty malých dětí a učil je ninjutsu. ŘÍkají mi Mistr Pakku. Jak říkají tobě?"

Toshihiro Yuudai odpověděl jsem.
Vy víte co je to přátelství nebo rodina? zeptal jsem se.

"Jedno vím jistě, každý má na to jiný názor. Pro někoho je rodina celá tahle vesnice, pro někoho blízký přátelé. Přátelství je vzácné. Dva lidé si rozumí, někdy i beze slov. sám poznáš, co znamená přátelství. Určitě si v této vesnici někoho najdeš." Usmál jsem se mile.

Já ani nevim co je to přátelství co je to domov.Chtěl bych mít rodinu,ale nemam ji.Začali mi z očích padat slzy.

"Tak pojď, brzy se to naučíš." usmál jsem se a čekal, jestli půjdeš.

Dobře. vztal jsem a šel za ním.

Zastavili jsme se u stánku s párkama v rohlíku.
"Jeden párek s kečupem, a ty si dáš?"

"Takže dvakrát párek v rohlíku s kečupem." usměvavá paní mi dala dva párky, jeden jsem dal Toshihirovi a jeden jsem si nechal.
"Tak, čeho bys chtěl v životě dosáhnout?"