Nemocnice v Kirigakure

First topic message reminder :

Nemocnice

Ked som prisiel stala na nohach...myslim ze jej je lepsie

Ona si ma nepameta? Renji Botan...uz sme sa stretli Zasmejem sa

Usmejem sa Hovorila si ze si odpadla pri upratovani? Vsak pri upratovani sa az tak nenarobis...

No...je to mozne...ale moc sa mi to nezda Poskrabkam sa na hlave

Aha...no tak viac sa uz prepinat nesmies Poviem a usmejem sa na nu Kedy ta odtialto pustia?

Ja by som na teba daval pozor...teda ak chces Poviem a trochu sa zacervenam

Dobre Postavil som sa zo stolicky a siel som po pohar vody. Podal som jej ho a znova som si sadol na stolicku vedla lozka

Dobre Vydem na chodbu a oprem sa o stenu a cakam na nu
(sorac to za deidaru bol preklik xD)

(To nič )
Vstala som pomali z postele a hneď ako som našla obvez ,tak som si obviazala pravú ruku a potom som sa prezliekla

Teraz to už vidno nebude
Vyšla som potom na chodbu a bez toho žeby som mu niečo povedala som pomali šla domou
(presun)

Pozrel som sa na nu a siel som za nou
(presun)

Po zaklepání jsem vešla do pokoje Mizukage. Po výbuchu, který nemocnice utrpěla naštěstí nedošlo k vážnějším poraněním a ninjové odvedly svou práci opravdu skvěle. Nemocnice byla v naprostém pořádku.
Pomalu jsem došla k lůžku, kde ležela Mizukage. Tušila jsem, že je při vědomí a nespí.. Šáhla jsem jí na čelo a musela jsem se usmát. Horečka zmizela. Protijed opravdu zabral. Má práce už je tady zbytečná..
Rychle jsem mrkla do karty pacienta, v tomto případě do karty Mizukage, kde byli sepsané všechny údaje. Ani přístroje nevykazovali nic neobvyklého. Vše v normálu. Přesně, jak to má býti.
"Mizukage-sama, mám pro vás radostnou zprávu.." Řekla jsem a doufala, že mě Mizukage poslouchá. Nemusela už být napojená na přístroje, což bylo jen dobře.
"Mizukage-sama, dnes vám podám poslední dávku protijedu. Není tak silná, takže pocítíte jen mírnou únavu a vaše tělo stejně již protilátky má vytvořeno... Dnes vám doporučuji ještě ležet, ale s radostí vám oznamuji... Že jste vyléčená!" Znovu jsem se usmála a pomocí injekční stříkačky, jsme jí vpíchla poslední dávku protijedu do těla.
"Horečka zmizela. Váš stav je naprosto v pořádku. Ráda vás opět shledávám zdravou.." Souhlasně jsem přikývla. "Pokud to je možné, ještě zítra se vyhnete přebytečnému stresu. Má práce, je zde u konce.." Špitla jsem a pohlédla jí do očí.
"Já se dnes chystám odejít zpátky do Konohy a Sakura-san za mnou dorazí buď zítra, nebo ještě dnes. Prosím dbejte na mé rady a opatrujte se. Hodně štěstí, jsem ráda, že jsem se s Vámi mohla setkat a léčit Vás.. Pamatujte si, že zdraví je jedna z nejdůležitějších věcí a nejzranitelnějších věcí, které máme. Být Shinobi není lehké, ale prosím.. Berte ohledy i na sebe.." Naposledy jsem se mírně poklonila a pak pomalu odešla z místnosti.

Už notnou chvíli jsem byla vzhůru, ale jen jsem přemýšlela. Poté jsem se zvedla a došla si na sesternu pro své oblečení. Oblékla jsem se a vrátila zpět do pokoje. Otevřela jsem noční stolek a vzala si krásně nebezpečnou kvetinu a konečně se vydala pryč z nemocnice.

Vstoupil jsem do velké nemocniční haly a prohlížel si ji. Kolem procházeli hezké sestřičky v krátkých uniformách, že jsem skoro nevěděl kam koukat... vybavila se mi krajková podprsenka slečny po mém boku a já vystřídal pár odstínů duhy, než jsem se ustálil na rudé. Radši jsem stočil pohled a tvářil se jak oukropeček.

Úsměvem jsem sestřičky zdravila a u jedné se zastavila. Než jsem stihla otevřít pusu, ozvala se sama.
,,Proboha! Přinestě lehátko a okamžitě ho vemte na rentgen!" Kolem se okamžitě sbíhali doktoři, Kyoshiho nám uzmuli a odkráčeli pryč. Za chvíli jsme byli sami na nemocniční chodbě. Povzdychla jsem si a došla k automatu, odkud jsem si namačkala horkou čokoládu. Vzala jsem ji dvakrát a jeden kelímek mu mlčky podala. Opřela jsem se o stěnu budovy a třímala v ruce černý kelímek s tmavou sladkou tekutinou s pěnou na vrchu. Sledovala jsem, ja pěna pomalu mizí.

Bylo to všechno tak rychlé, že jsem najednou koukal jak péro z gauče a nevěděl, která bije. Horké.. pálí! Stočil jsem pohled k čokoládě ve své ruce. Kde se tu vzala? No moc jsem to neřešila, radši se hned napil. Samozřejmě jsem si spálil ústa... zatvářil jsem se jako Ježíš na kříži a odložil kelímek. "Dík-y." kníkl jsem a sedl si na židli.

,,Horká čokoláda většinou bývá horká." řekla jsem nepřítomně a svou čokoládu jsem si foukala.
,,Proč jiśi vlastně přijal, že zůstaneš v Kiri? Jsi Anbu, nemusel jsi zůstávat, i když bych ti to nařídila.." pohledem jsem uhnula, dál jsem sledovala miniaturní bublinky na pěně od čokolády, které jedna po druhé praskaly.

První poznámku jsem přešel a trochu zvážněl. "Dostal jsem výcvik, který ze mě udělal to co jsem, ale nikdy mě nebavilo jenom chodit a zabíjet... Kiri je můj domov a ty jsi s mým bratrem má rodina... musím se o vás postarat! Jsi Mizukage, nejspíš tisíckrát silnější než já, ale stejně... jsi moje malá kolegyně, co bude potřebovat vždycky mojí ochranu... a dokud to budeš chtít, budu tady! Stejně tak jako můj bratr... stěžuju si, ale to ke mě patří, vždyť to víš, vždycky jsem byl rozmazlenej floutek... ale mám tě rád!" usmál jsem se na ní upřímným úsměvem. "Teď mluvím jak zamilovaná třináctka..." povzdychl jsem si.

Zčervenala jsem, zavřela oči a pousmála se. Odložila jsem čokoládu.
,,Už od mala jsme se hádali a předháněli a chránili a pomáhali...Byla jsem ráda, když jsem tě měla u sebe..Cítila a cítím se s tebou v bezpečí...Potřebuji tě vedle sebe." podívala jsem se mu do očí.