Nemocnice v Kirigakure

First topic message reminder :

Nemocnice

"no já nevím to záleží na tobě" trochu jsem se začervenal..."nebo na to radši zapomeň nevadí mi to dělat ti masáž tak nějak se uvolním i já"

"Umm nejsem si jistá, že by něco takového šlo..." zamumlala jsem nezúčastěně. "Děkuji.." broukla jsem.

slyšel jsem to hlavně protože bylo v pokoji ticho "já vím...promin.....vůbec nevím o co se pořád snažím....promin"

Poumála jsem se. "Mě se neomlouvej... ale já už prostě... znamenáš pro mě straně moc, ale jako přítel." zamumlala jsem tiše.

"to ty pro mě taky.....ale..." zmlkl jsem "potřebuju si provětrat hlavu za chvýli jsem zpět" oznámil jsem s náznakem nezájmu vůči odporu

"Hai..." kuňkla jsem skoro neslyšně a zalezla do postele.

vyšel jsem ven (přesun)

Zachvěla se mi víčka a pomalu jsem je otevřela. Znovu jsem ležela u Daie. Vůbec jsem se necítila dobře, začínalo toho na mě být moc. Ještě nějaká taková rána a složím se doopravdy. Pohlédla jsem na spící PiliKKu. Gome nasai.. Postavila jsem se a vrávoravou chůzí jsem vyšla na střechu nemocnice. Posadila jsem se na zem a nechala vítr pohrávat si s mými vlasy. S tupým výrazem jsem se dívala před sebe a nic nevnímala.

Zavrtěla jsem se a protáhla. Otevřela jsem oči a podívala jsem se kolem sebe. Spící Dai v posteli. Spící Daisuke u okna. A pak už... nic. Bylo mi už docela dobře, i když tělo mě bolelo pořád a jako ozdoba mi zůstalo spousta modřin. Vylezla jsem z postele a vydala se po chodbě pryč. Studělo mě do bosích nohou, ale moc jsem to nevnímala. Prolezla jsme nemocnici skrz na skrz, až mě napadla poslední možnost. Vylezla jsem na střechu. Bingo!
"Himi...?"

Zaslechla jsem její hlas, ale neotočila jsem se. Se stále tupým výrazem jsem se dívala před sebe. Vítr mi čechral vlasy a chladil vařící čelo a tváře.

Sjela jsem po zdi a přistála na zemi vedle ní. Chvíli jsem jen mlčela a zírala před sebe na vesnici. "Chceš si promluvit?" zamumlala jsem po chvíli.

Vzdychla jsem si a zase byla ticho. ,,Proč?" Jedno jediné slovo skrývající tolik otázek.

Mlčela jsem. "Někdy... někdy se prostě stane spousta špatných věcí, aby se uvolnil prostor pro ty dobré... neumím ti odpovědět proč..." přitáhla jsem si košili blíž k tělu. Byla mi zima.

Jsem ledová princezna, není mi zima. Stoupla jsem si a vzala ji za ruku. Vyhoupla jsem jí na nohy a odvedla zpět do nemocnice.
,,Nelítej bosa, nebo budeš nemocná..Problémů jsem ti už způsobila dost..Vidíš, jen problémy." vzdychla jsem si. Brečet už mi nešlo. Byla jsem dehydratovaná od dlouhodobého pláče. ,,Omlouvám se." uhla jsem pohledem.

"Na tom přece nezáleží! Bosí nohy mi přinesou rýmu, ale ta se dá vyléčit.. horší jsou šrámy na duši... těch se jen tak zbavit nedá!" zamumlala jsem. "Nemáš se mi za co omlouvat..."

,,Hai..a právě proto se ti omlouvám...Kvůli mě jsi zraněná, kvůli mě jsi bojovala. Kvůli mě jsi byla donucená lhát mi. Já ti přidělala potíže a starosti svou nemocí..." vyhrkla jsem vše na jeden nádech. Svezla jsem se po zdi na zem. ,,Poslední dobou má kvůli mě každý jen problémy." objala jsem si kolena.

Klekla jsem si před ní. "Baka!" přitáhla jsem jí k sobě a objala ji. "Já se omlouvám.. způsobila jsem ti bolest.. ale bylo to pro to, abys nechtěla dělat žádný blbosti... dělala jsem to, abych tě ochránila, aby se ti nic nestalo..." šeptala jsem. "Všechno co jsem dělala, jsem dělala dobrovolně a z vlastní iniciativy.. nemáš na tom žádnou vinu...."

Položila jsem si hlavu na její rameno. ,,Usilovala bych o jeho záchranu, samozřejmě. Ale udělala bych patřičná opatření předem. Možná jsem hloupá, ale ne až tak. V záchraně přátel nikdo nemůže rozhodovat za mě. Jednou jsem Mizukage, ale taky jsem člověk, který má přátele a potřebuje je a chce, aby byli v pořádku..A to platí pro všechny. Kdybych se měla zpětně rozhodnout, jestli tam jít znovu, šla bych. Možná chytřeji a ne tak hr, ale šla.." vzdychla jsem a podívala se jí do očí. ,,S tou nemocí. Prosím, nedělej si starosti. Budu..Budu v pořádku.." pousmála jsem se. Snažila jsem se ji o tom přesvědčit, ale víc jsem se snažil přesvědčit sebe. Ne že by mi bylo hůř, ale začínala jsem mít strach.

"Udělala jsem to proto... kdyby se něco takového stalo mě já.. reagovala bych tak. Impulzivně, bez přemýšlení... nechtěla jsem abys ty jednala iracionálně... chtěla jsem ti jenom pomoct..." mumlala jsem skoro neslyšně. Dívala jsem se na ní. "Neměla by ses přepínat... měla by sis jít nehnout... já nejspíš budu muset odejít, zpátky do Suny... už jsem pryč dost dlouho... ale zase, zase přijdu... pokud je něco s čím ti.. jak ti mohu pomoci, řekni mi to, ano?" pohladila jsem si po rameni.

,,Nepomůže mi ležení, víš to. To bych mohla skončit v posteli na hodně dlouho a to nechci.." zavrtěla jsem hlavou. ,,Bude to v pořádku..Časem by měla horečka přejít, na nějakou dobru budu zase v pořádku." pousmála jsem se. ,,Máš pravdu, vesnice nemůže zůstat bez vůdce..Kdy chceš odejít?"

"Etto.. ale stejně by ses měla šetřt.. takový spánek po obědě je celkem zdraví!" pousmála jsem se. "Nevím kdy odejdu... nejdřív musím najít Kisukeho... měli jsem takovou... debatu a on se šel projít.." opřela jsem se o ze´d vedle ní.

Zvedla jsem k ní hlavu. ,,Takovou...debatu..?" pak mi svitlo. ,,Ou..no...Nesnáší to moc dobře?" kývla jsem k jejímu prstýnku.

"No..." kysele jsem se pousmála. "Moc ne..." pokrčila jsem rameny. "Když já nevím..." vzdychla jsem.

,,Etto...Tady..Tady to asi chce čas..Myslím, že mu stejně nic jiného nezbývá.." sklonila jsem hlavu. ,,Láska je velmi těžká záležitost." pousmála jsem se na ni.

"Hai..." zabručela jsem. "Když.. už už..." zčervenala jsem. "Párkrát jsem měli takový mno... úlety. Nevím, jak se mám v takové chvíli chovat. On pro mě znamená hrozně moc, ale... jako přítel... s láskou to těžký není, tu už jsem si vybrala." vzdychla jsem si znovu.