Nemocnice v Kirigakure

First topic message reminder :

Nemocnice

Napriek jej reakcii, pokračoval som.
"Už som ti to povedal, ako ťa beriem. Nemôžem si dovoliť nechať to tak. Ženieš sa za jedinou osobou a riskuješ pri tom svojou smrťou životy ostatných. Ubližuješ tým sebe aj nám. Na tej misii, nebol som to ja, kto zabil môjho otca. Uniesli nám totiž člena a napriek tomu, že som bol veliteľom ja, on to prebral za mňa. Naviedol našu skupinku do pasce nukeninov a sám pritom prišiel o život. Už nikdy to nechcem zažiť znova, to radšej zabijem každého, kvôli komu budeš riskovať. Robím dobrú vec."
Pomaly som kráčal preč.

"prosím !? co ste to kur*a řekl !?" chitil jsem maskovaného od krkem "Co vám dalo právo !?"

Sevřel jsem jí v náručí a snažil se zmírnit její reakce. "To by stačilo Kaito..." šlehl jsem po něm očima. "Ššššš..." hladil jsem ji po vlasech. "To bude dobré..." šeptal jsem jemně, nepolevujíc sevření.

"Čo urobíš ? Udrieš ma ? Zabiješ ma ? Podrežeš mi hrdlo ? Bude lepšie, ak ma pustíš, síce nemám v poriadku ľavú ruku, ale som pravák."
Vytrhol som sa z jeho zovretia.

"Kisu, nech ho jít.." zamumlala jsem a pohlédla jsem na Hitomi. Držela jsem se vším, abych jí neřekla pravdu...

"MLČ !.....měla si mu v tom zabráni...i přez to všechno je to moje rodina....co by i dělala ty kdybych šel a zabil někoho z tvojí rodiny hm !?" ranila mě ta zpráva i přez to všechno co udělal pomalu jsem šel pryč na nikoho z nich jsem se už nepodíval

Dívala jsem se před sebe a skoro se dusila slzami. Nevěděla jsem, co dělat, co říct. V Anbu mě těmi nejtvrdšími tréninky učili být jako skála. Nikdy se jim nepovedlo mě přetransformovat. Zůstala jsem taková, jak jsem vždy byla a i přesto jsem dokázala mise plnit na výbornou. Proto jsem se stala velitelkou. Nemohu se najednou změnit, protože jsem Mizukage, to přeci nejde. Nechtěla jsem Kaita vinit, ale ani mu to prominout. Mohla jsem si za to sama. Další zmařený život! Tělo se mi otřásalo po náporem vzlyků. Gome nasai, Sasuke.. Zabořila jsem obličej do Daiovy hrudě.

Dosť blbé načasovanie preňho, no na druhej strane, takto to aspoň vyzeralo omnoho presvedčivejšie.
"Budem tvojim tieňom, Hitomi, nespustím z teba oči. Nemôžem, kým nebudem mať istotu, že sa poučíš a prestaneš zachraňovať nemožné."
Tentokrát som už odišiel. (Presun.)

"Kisu..."zamumlala jsem nešťastně. Nemohla jsem ho nechat jen tak odejít. Vylezla jsem z postele a bosá, vrávoravou chůzí jsem vyšla až na chodbu. "Počkej!" zavolala jsem za ním.

Zavřel jsem oči a zaťal ruku v pěst. Beze slova jsem se odebral z místnosti. Potřeboval jsem na vzduch, tohle bylo i na mě moc.

Už to přehání! Prolétlo mi hlavou, ale nechal jsem ho jít. "No tak... už dost... ššššš.... bude to v pořádku, uvidíš.. přejde to..." bolel mě pohled na její uslzenou tvář.

"Co ?! hmm ?"

"Já... já... není to tak.. tak jak to vypadá... je to jinak, prosím, vyslechni mě ano?!" přidržela jsem se zdi, protože se mi podlamovali kolena.

,,Nezach..ránila...jsem..ho, Daii. Ne...pomo..hla jsem..mu." vzlykala jsem mu do hrudě a schoulila se mu víc do náručí. Tolik to bolelo. To svědomí a nejen svědomí.

"máš minutu....výc už ti nedám"

"Prosím tě uklidni se... řeknu ti to, ale ne tady... nemůžu tady.. nejde to..." vrtěla jsem hlavou, čím dál pomaleji a znaveněji.

"Ale ano... udělala jsi víc, než jsi měla a musela... chtěla jsi zachránit nukenina... už to je odvaha Hitomi.. nesmíš si to vyčítat. V našem světě se takové věci prostě... stávají... bude to bolet a hodně... ale přejde to.. časem.. slibuji." políbil jsem jí do vlasů.

"tím pádem to asi zas tak důležité není....lehni si nebo se tu svalíš na zem"

"Je to důležité ale... musíš to vědět jen ty, nemůžu riskovat, že to uslyší další uši..." zamumlala jsem. Opřela jsem se zády o stěnu a sjela po ní dolů. "Co ti mám sakra říct, abys mě poslouchal?!"

Zavřela jsem oči a objala ho. Stále jsem vzlykala. Byla jsem ale unavená po operaci a boji, chtělo se mi spát. Z toho všeho mi bylo na nic, zase jsem měla horečku.
,,Daii?...Mám strach." broukla jsem, nepřestávaje obličej bořit do jeho trička.

"Z čeho?" zvedl jsem ji do náruče a položil do postele.

utřel jsem si slzy a sedl jsem si vedle ní "promin....já...prostě zasáhlo mě to !....ani jsem se nezeptal tebe jak to bylo" kroutil jsme hlavy ze strany na stranu "co se tam sakra stalo !?"

Zvedla jsem k němu uslzené oči, které ne a ne přestat plakat. ,,Ze smrti.."

Čekal jsem hodně, ale tohle... Co jsem na tohle měl říct? Přesvědčovat jí, že neumře, když neexistuje lék? Říct, že se narodí znovu?... nakonec jsem ji jen pevně objal. "Neměl strach... nejsi a nikdy nebudeš sama... s přáteli se nemáš čeho bát..."

Položila jsem si unaveně hlavu na jeho rameno. "Sasuke nezemřel.. on žije..." zamumlala jsem a zavřela oči.