Sasoriho kancelář

"Tsukikage? To není jen tak, rád bych věděl jaké má schopnosti... Co když umí přivolávat ptáky? Ptáci přece žerou pavouky, to by bylo nemilé." tvářil jsem se ustaraně. Vzpomněl jsem si na boj s Mizukage, a už tenkrát to bylo prostě... šílené! I když je pravda, že jsem se od té doby hodně změnil...
"Ale tak.. co bych pro vás... pro tebe... neudělal." úlisně jsem se usmál. Jsme sami, tak co bych si nedovolil tykání? Po tom všem.

"Tsukikage je ze zvláštního klanu, který využívá květiny. Ptáka určitě nemá. Ty to zvládneš, jinak bych tě neposílal." sladce jsem se usmál, zatímco mi v očích šíleně zablesklo.
"Až se vrátíš, tak společně půjdeme do Suny, dáme květinu na památník Akasuna, To že jsem přežil svou vnučku mě neuvěřitelně těší."

"Hmmmm, květiny..." pousmál jsem se. Otrávené květině v Sasoriho kanceláři zmizely růžové flíčky a narostlo jí něco jako... tykadla. Já tomu však nevěnoval pozornost, neboť jsem věděl co bude dál.
"Vrátím se co nejdříve to půjde. Výlet do Suny nemusí být špatný. Mohli bychom si tam dopřát zaslouženou dovolenou, jako před dvěma lety." na tváři se mi objevil nostalgický výraz. Ledabyle jsem si prohrábl vlasy, musím přece vypadat jako počestný občan a udělat dobrý dojem...
"Nashledanou pane řediteli... Mimochodem Masahiko Tanaka o vás napsal na zeď šatny něco vážně nelichotivého. Chtěl jsem ho potrestat, ale říkal jsem si, že byste se pak nudil." zasmál jsem se a vypadl. Moji pavouci mi umožňovali vidět skutečně všechno. VŠECHNO!

Přesun.

"To..jsou tykadla?" ohromeně jsem sledoval evoluci.
"Ty jsi na to pořád nezapomněl? No ano, dovolenou bychom si dopřát mohli. Cože udělal? Zavolám si ho na kobereček, kde bude předemnou klečet." ďábelsky jsem se usmál.
"Hodně štěstí, Kureto."

Vysedával som v tmavom kútiku kancelárie a sledoval rozhovor Sasoriho s Kuretom, pričom som sa len nebezpečne usmieval.
"Takže organizácia Kugutsu Kekkai opäť v pohybe," poznamenal som, zatiaľ čo som sa prehraboval v umelých vlasoch malej kostnatej bábiky. Výraz v mojej tvári vypovedal o nepatrnom nadšení.

"A kde se ty tady bereš?!" nadskočil jsem, když se ozval úlisný hlas z mé oválné pracovny.
Kde je tady sakra roh?

(Kútik nerovná sa roh. xD)
"Nepodceňujte ma, Sasori-sama. Bol som s vami po celý ten čas," prehovoril som rovnakým hlasom ako obvykle.
"Odprisahal som vernosť i za hrob, tak sa toho aj plánujem držať. Moja prítomnosť však doposiaľ nebola potrebná."

Na nádvoří naší školy jsem odvolal Amandu, a bílý balíček, zamotaný v pavučině, jsem nesl jen pomocí vlastní síly. Trochu jsem u toho klel, ale co se dalo dělat, Amanda by se do školních chodeb opravdu nevešla.
"Ta ženská potřebuje dietu..." zaklel jsem a znovu si ji nadhodil na rameni. Ne že by to nějak pomohlo. Bylo to horší než pytel cementu. Navíc mou páteř držela pohromadě jen pavučina a při vědomí jedna z mnoha mých zázračných drog. Všechno okolo mě mělo modrou barvu a já nechápal proč! Měla to být zelená!
Zaklepal jsem na dveře Sasoriho kanceláře a Ayame hodil nešetrně na zem. Už se to nedalo vydržet.

"Jasně, ta tvá věrnost. Už jsem tě tu několik měsíců neviděl, a když jsem ti zadal misi, ani ses z ní nevrátil a tělo mi nepřinesl." zamračil jsem se na Shiraka a pohlédl ke dveřím.
"Dále."

Popadl jsem ten bílý pytel, co se válel na zemi. S vypětím všech sil jsem otevřel dveře a odtáhl Ayame esteticky balenou v pavučinách, do Sasoriho kanclu.
"Vím že to pod nánosem pavučin není vidět, ale Tsukikage je uvnitř." řekl jsem skoro nadšeně.
"A teď když dovolíte, půjdu se do své pracovny sešít, neboť mě ta sadistka málem přepůlila." ucedil jsem sarkasticky a podíval se na toho maníka co mi byl povědomý... To jsme spolu nejspíš kalili... ale už si nepamatuju, kdo koho tahal ze křoví...

"Hlboko sa ospravedlňujem, mal som isté povinnosti, ktoré som ako necromancer nemohol len tak ignorovať. Každopádne som to prišiel napraviť," prehovoril som a dlho očakávané telo bývalej členky rootu mu pohodil k nohám.
"Uznávam, že som sa mohol zachovať zodpovednejšie, každopádne zodpovednosť nikdy nebola mojou svetlou stránkou. To však na veci nič nemení, som stále váš človek a aj keby ste sa rozhodli tento fakt ignorovať, budem vám pomáhať naďalej," môj vážny výraz vystriedal široký a vcelku milý úsmev.

"Skvělé Kureto. Opravdu, pak se stav do mé laboratoře." rozřáhl jsem ruce, připevnil čakra vlákna na mrtvé tělo Sayuri a tělo Ayame.
"jsem vděčný za tvou upřímnost, ale měl bys vědět, že nesnáším čekání," dost naštvaný jsem odešel.

Dorazili jsme do nějaké kanceláře či co to bylo.Vytáhl jsem svou chakrovou čepel a vyrazil jsem dveře.K mému překvapení byla kancelář úplně prázdná." Kso....vlastně.. " Sharinganem jsem se porozhlédl po budově a sledoval jestli nezachytím nějaké známky něčí chakry.Bohužel jsem nic neviděl.Tato budova byla úplně prázdná.Opatrně jsem postupoval dál až ke stolu.Otevřel jsem šuplík a začal vyhledávat nějaké informace o členech a všeobecně o akademii.

Pomalu jsem kráčel ke dveřím.
Někdo je tam.. Zamračil jsem se a zavřel oči. Kámen Země se probudil a můj zrak se rozšířil. Začal jsem cítit veškeré vibrace v zemi. Nebyli to jen studenti..
Nepřátelé.. Svitek mi vklouzl do ruky, přivolal jsem Sayuri a vtrhl do kanceláře.
"Co tady pohledáváš?!" zavrčel jsem nepřátelsky,

Přivřel jsem oči a otočil se na něj takže jsem neviděl že je to on." Dobrej.....co tady dělám já???Spíš bych se měl zeptat...co tady děláte vy! " řekl jsem a pak jsem až otevřel oči a uviděl jeho." Ahhh...gomen gomen..to je váš kancl...promiňte....já myslel že tohle je knihovna protože jsem hledal svitky...mám zájem o to být členem této organizace! " řekl jsem mile.

Celou dobu jsem následovala Katashiho a nyní jsem ležela v podobě loužičky u jeho nohou. Ze Sasoriho pohledu mě zakrýval stůl.
(gomene, gomene!)

"Kde jsou tvý ostatní psi? Vím, že tu nejsi sám.." pohl jsem prsty pravé ruky a Sayuri se nadechla.
"Ninpou: Doku Kiri!" vyplivla pořádnou dávku smrtícího jedu. Mě to nějak bylo jedno, nedýchám. Pohl jsem prsty levé ruky a Sayuri vyplivla několik senbonů.

" Psy??Ano psy vážně umím přivolat... " zazubil jsem se." Ninpou : Dokugiri! " zakřičel jsem ve stejnou chvíli jako ona a z mých úst vyletěl paralyzující jed.Senbonům jsem se vyhl a pak vyskočil oknem ven.Doufal jsem , že Roka to přežije v pořádku a že si jí nevšimne.

Tak to byla opravdu skvělá situace! Nade mnou se vypouštěli jedovaté plyny o sto šest a mě nezbývalo nic jiného, než zůstat jak jsem byla. Aspoň že Katashi stihl utéct. Musela jsem aspoň chvilku počkat, abych si byla jistá, že pak stihnu použít Seisei. Z hlouby duše jsem doufala, že je Sasori slepý, nebo blbý.

Přes kámen země jsem ucítil další něčí přítomnost v kanceláři. Dupl jsem a podlaha v kanceláři se naklonila. Všechno, co v ní bylo vypadlo z okna. Poslal jsem Sayuri napřed a vyskočil jsem na nádvoří za ní.

->> https://nsgoon.forumczech.com/t1916-nadvori#126980

Pomalým krokem jsem došel až ke kanceláři našeho velitele a také mého senseie.Došel jsem ke dveřím na které jsem zaklepal.