Sasoriho kancelář

"Souhlasím, co jsi to měl na mysli?" otočil jsem se na Zetsu.
Ano, Shiraku má pravdu, válkou dosáhneme svůj cíl.

"Chceme zabít jeho pravou ruku, senzibila Sayuri. Je to nebezpečná tajná agentka. Dávejte si na ni pozor." pousmáli jsme se a nořili se do země.

"Shiraku, ty to zvládneš. Půjdeš do Kiri a přineseš mi její tělo, šel bych pro ni sám, ale já musím hrát hodného, starostlivého ředitele." ušklíbl jsem se.

naposledy jsme se ohlédli po kruhové kanceláři a zmizeli.
Má to tu hezké.

Na tvári sa mi objavil úsmev.
"S radosťou sa toho ujmem."
Postavil som sa a opustil miestnosť.
Presun.

Zuzuzuzu
V 19 hodin v Zemi Železa.
Zetsu opět zmizel.

"Tak tohle vypadá zajímavěji, než jsem tušil." Vzal jsem si svitky a odešel.

Na okno kancelárie sa posadil poštový holub z Iwy.

Pre Sasoriho:

Nechal jsem otevřené dveře a posadil se za stůl.
"Tak.." všiml jsem si holuba a vzal si od něj vzkaz.
"Zajímavé.."

Vstoupil jsem do kanceláře ... dal jsem kufr na stůl a řekl: "Tohle vám posílá Tsuchikage..."

"Skvělé, vzkaž mu tisícere díky. A taky, že se mu co nejdříve ozvu."

Převzal jsem kufřík a otevřel jej.
"Úžasné.."

Prachy jsem dal do trezoru.
"Teď bych rád odešel, jestli dovlíte." otevřel jsem mu dveře a sám odešel.

Odešel jsem do Iwy

Ach, tady je otrava. Všichni studenti jsou doma na prázdninách, a tady není, co dělat.
Otráveně jsem si sedl do křesla.
Mám to ale hezkou pracovnu.

Přišla jsem, zaklepala jsem na dveře a čekala jsem.

Zrovna jsem měl namířeno za Sasorim čistě z osobních důvodů. Pro jistotu jsem však v jedné ruce třímal desky, které vypadaly jako nějaké dokumenty a v druhé ruce placatku. Tu jsem rychle schoval, když jsem si všiml, že před kanclem stojí ještě někdo. Asi nějaká studentka... Proč není na hodině?
"Dobrý den, hledáte někoho?"

Usmála jsem se. ,,Jen tu čekám na pana ředitele.''

Škytl jsem a svezl se do jednoho z křesel, které bylo poblíž. To se děvče načeká. Jestli si dal Sasori šlofíka, nevzbudí ho ani řev studentů... Zapálil jsem si cigáro a popel klepal do květináče.
"A klepala jste?" optal jsem se a zkusil do dveří kopnout.

,,Ano klepala.'' Zamračila jsem se. A tohle je co za individuum. Pomyslela jsem si.

Vytáhl jsem si z tašky co nosím přes rameno krabičku s ledovou kávou a zapíchl do ní brčko. Nohy jsem si hodil na stůl.
"Říďa si dal možná šlofíka, možná je pryč. Kdyby to nebylo příliš důležité, nebo..." na chvíli jsem se zasekl a pozoroval palmu v tom květináči do kterého jsem klepal popel.
"Zkrátka jsem jeho sekretářka." nepřítomně jsem se usmál.

,,Řekla bych, že to patří pouze do jeho rukou.'' Opřela jsem se o stěnu.

Trochu jsem zašilhal, jelikož tu palmy byly dvě. Nevěděl jsem do kterého květináče ten popel klepnout. Tak jsem jeden zkusil. Poté jsem se zatvářil neskutečně tupě, když popel dopadl na koberec. To byla jedinečná ukázka bilokace!
"Pak to bude asi bomba." pokývl jsem znalecky hlavou.

,,Ne. Je to něco méně nebezpečného, ale rozhodně se mu to nebude líbit.'' Už mě to čekání přestávalo bavit.

Přeměřil jsem si ji tak, že nebylo poznat, jestli hledám kde má schovanou tu bombu, nebo zda ji svlékám pohledem.
"Chudáček šéfik..." povzdechl jsem si típl cigáro o o obrus na stole a zapálil si další.