First topic message reminder :

"Kterou možnost bys chtěla ty?!" potutelně jsem se usmíval.

"Taky vás zdravím Kazekage." ruce jsem si schoval do zadu a sledoval s pobavením situaci.

"A-a zdravím..." teprve teď jsem si ho všimla pořádně. "Hitomi?"

"Bude v naprostém pořádku, teď všechno záleží jedině na ní a její vůli. A to samé platí pro Neura, Konoha mu může otevřít paměť."

,,PiliKKo?" zamrkala jsem překvapeně a chtěla se postavit, jenže jsem byla moc prudká a bolest mě opět přikovala do křesla. Prohlédla jsem si černovlásku. Byla bílá jako čerstvý sníh, oči ustarané.
,,Krve se nelekej, není moje." pousmála jsem se. ,,Za to ty vypadáš, jako by tě měl každou chvíli odfouknout vítr." Překonala jsem se a postavila se.
,,Posaď se, udělám ti alespoň kávu."

"Ne!" vyhrkla jsme překotně. "Co se stalo, vysvětlete mi to, jsme zmatená! Kde je? Já.. já..." klepala jsem se po celém těle. "Prosím, řekněte že to není pravda... že se z toho dostane?!" hlas mi kolísal.

"Dostane..Uklidněte se! Jak jsem říkal, o nic nejde, v ninja světě ztratit paměť znamená chytit rýmu, ale záleží na něm."

Položila jsem jí ruku na rameno. ,,Já mu paměť nevrátila. Vy to zvládnete, jsem si jistá." Otočila jsem se a přidržujíc se všeho možného jsem se dobelhala do kuchyně.

"Chytit rýmu...? Stalo se vám snad někdy, aby váš blízký nevěděl kdo jste vy ani vaše děti?! Už jednou jsem ho ztratila a nemám chuť to opakovat!" chvěli se mi rty. Dívala jsem se na něj a nedokázala pochopit jeho klid.

"Stalo se vám snad někdy, že vaše vesnice připomínala kráter? Stalo se vám někdy, že jste musela zabít ženu, která vám dala syna? Ovládáme techniky, díky kterým paměť dokážeme navrátit, copak mě neposloucháte!?" byl jsem už netrpělivý. Je to JENOM ztráta paměti, dá se to navrátit během chvilky Nežijeme ve středověku...

"Jenže já ani o jedné z těch věcí netvrdím, že to je jako chytit rýmu!" odvrátila jsem se od něj. "Hitomi? Jsi v pořádku, co se tu stalo?" došla jsem za ní do kuchyně. "Měla by sis sednou, jsi jako stěna!"

"Tahle jeho ztráta paměti se totiž dá vyléčit do 5 minut, ale ani jedna věc, kterou jsem jmenoval se nedá vyléčit tak snadno. Proto jsem to připodobnil k rýmě." přešel jsem ke dveřím.
"Až bude chtít pomoc Konohy, dejte vědět."odešel jsem z domu.

,,Je toho trochu víc." pousmála jsem se a odhodila vlasy tak, aby byla vidět pečeť. Podívala jsem se jí do očí a tak nějak nepřítomně jsem se usmála. Poté jsem doklopýtala do obýváku s dvěma šálky kávy. Každému jsem chtěla dát jeden. Jenže Assasin stihl mezitím odejít.
,,Je jak pařez!" zamračila jsem se. ,,Ach jo." povzdychla jsem si.
,,Taky zapomněl dodat, že ve světě Shinobi není čas na štěstí a klid." zašklebila jsem se.

"Proboha... kdo ti to udělal? A-a proč?" odthla jsem pohled od znamení a zadívala jsem se jí do očí. Bolest. Posadila jsem se a roztřesenýma rukama zvelda šálek, ale své pohyby jsme nedokázala kontrolovat a tak jsme ho zase nepřítomně položila. "Já... já... chovám se asi hystericky ale já.. mám.. strach..." zamumlala jsem tiše. "Je toho tolik a já... nezvládám být všechno... dobrou matkou, přítelkyní, Kazekage..." zírala jsem na své ruce složené v klíně. "Nechtěla jsme ho naštvat, nebo tak ale... nedokážu být v klidu..."

,,Pečeť není důležitá...To už nějak zvládnu.." mávla jsem ledabyle rukou, přestože jsem věděla, že to není pravda. Sama určitě ne. Teď mi ale záleželo na ní.
,,Já tě chápu...A chápu i Assasina..Je těžké se někoho vzdát. V posledních dnech jsem si toho prožila víc než dost...On taky, viděla jsem tu zkázu v Konoze, má toho nad hlavu..." kývla jsem hlavou.
,,A Neuro...Neuro je stejný jako Assasin, oba stejně tvrdohlaví, jako parní válec za pochodu." pousmála jsem se. ,,Zkus..zkus se trochu uklidnit. Chvilku seď a dopij tu kávu. Potom půjdeme za ním a uvidíme, co se dá dělat. Máš ve mě plnou podporu a udělám cokoli, aby se paměť vrátila. A tím myslím vážně cokoli. Záleží mi na tobě, ale i na Rukim a Amayo. Zvládnete to!" pokusila jsem se ji nějak ukonejšit.

Potvářích se mi rozkutáleli slzy. "A když ne...?" vyslovila jsem otázku, která mě tížila ze všeho nejvíc. "Když si nevzpomene? Na mě... na děti... jak jim budu vysvětlovat, že otec, který se konečně objevil a miluje je, je zase pryč? Že s ním nmůžou být, protože si je nepamatuje?" podívala jsem se na ní. "Víš jaké je někoho ztratit... ale tohle je daleko horší! Víš, že tu je, ale že s ním nemůžeš být, protože on ani neví, kdo jsi.. co jsi pro něj znamenala.. a co on zmanená pro tebe!" nasucho jsem polkla. "Co když nebude chcít vrátit paměť? Říkala jsi, že nevěřil ani tobě.. proč by měl věřit jiným?" znovu jsem zvedla hrníček. Káva chutnala prapodivně hořce, ale měla jsem podezření, že to nebude tím nápojem. "Pověz, co se ti všechno stalo,... jsem sobecká, i ty máš problémy a já se tu lituji!"

Přisedla jsem si k ní a ojbala ji. ,,Na mě zapomeň...Netuším co to je a popravdě nechci...Mě nevěřil, protože mu nejsem blízká, PiliKKo. Jsme možná kamarádi, ale ty a děti jste víc! Možná si nevzpomene hned, ale časem určitě! Věřím tomu! Věř tomu taky!" cítila jsem, že mi vlhnou oči. Jenže když když se rozbrečím, nepomůžu jí tím. Násilím jsem slzy zahnala.
,,Je možné, že to bude trvat, proto pro děti musíš být oporou. Já budu popora tobě, ale musíš se sebrat, hmm?" setřela jsem jí z tváře slzy a pokusila se o úsměv.

Lehce jsem přikývla. Její slova i objetí mě uklidńovala a dávala mi sílu. "Máš pravdu... nesmím hned vidět všechno černě... třeba si vzpomene a když ne, určitě to nějak uděláme..." pousmála jsem se na ní. "Mrzí mě, že jsem tak lehce vyletěla.. omlouvám se!" zvedla jsem k ní oči.

Pousmála jsem se. ,,Nemáš se za co omlouvat. Na tvém místě bych asi jednala úplně stejně." zauvažovala jsem. ,,A zprvu asi i Assasin, jen on je trochu, no o dost jiný než my. Víš jací jsou chlapi, ne? Vše vidí až moc jednoduše." zasmála jsem se a setřela jí poslední slzy.

otočil jsem se i s křeslem k nim s poslední sušenkou v ruce "opravdu si tohle myslíš Himi ?" řekl jsem s mírným úšklebkem na tváři

Příšerně jsem se ho lekla div jsem nevypískla.
,,Baka! Málem jsem dostala infarkt! Jsi jak ten inidoit z reklamy na hypotéku od komerčky!" vyštěkla jsem na něj, snažíc se uklidnit.

"možná tu nejsem" snědl jsem sušenku a pokračoval "možná jsem výplod tvé fantazie .. právě se nacházím úplně jinde, ale velmi ti chybím, a tak si mě představuješ" usmál jsem se

,,Myslím, že teď máme trochu jiné problémy." vyplázla jsem na něj jazyk.
,,A rozhodně bych si tě nepředstavovala, že mi jíš sušenky, milej zlatej. To by byla představa jiného kalibru." ušklíbla jsem se.

"ano představy naší ecchikage, já zapoměl" zasmál jsem se a čekal na reakci

Zčervenala jsem. ,,Nejsem Ecchikage! Nevím kdes to sebral!" vyjela jsem a doufala, že nebude vytahovat včerejší situaci.

Dívala jsem se na něj. "Koukám, že osazenstvo domu se zase změnilo!" pousmála jsem se. "Ale že si sem rovnou nastěhuješ chlapa.. a mě nic neřekneš..?" zamrkala jsem na ni.