Ulice Listové

First topic message reminder :

Konoha se opravuje, ještě je potřeba zavést elektřinu, vodu do domů a ostatní věci ^^...




Noční Konoha ^^ xD

Menší ukázka toho, co naleznete na hlavní třídě v Konoze:

Yuniiku se líně protáhla a zívla.
Kdo ji neznal, mohl mít v té chvíli strach. Přece jen... Její hřbet byl někde ve výši mého pasu a když ještě k tomu rozevřela tlamu prlnou ostrých tesáků...
Ušklíbla jsem se a raději se rozhodla vstát z té "pohodlné" lavičky a jít kousek dál.

Konoha vypadala mnohem lépe než dřív. Naštěstí. Jen to ohrožení pořád nechávalo stopy. Orochimaru, Tsunade... Bože, jak je to děsivé samo o sobě. Ještě to zažít...

Na chvíli jsem zavřela oči a nepřítomně hladila svou psí společnici. Ulici byly vylidněné. Přesto jsem doufala, že na někoho narazím.
Také budu muset zajít za Hokagem. Ještě jsme nevyřešili situaci okolo Ryuujiho...
Povzdechla jsem. Zase toho začíná být moc.

Vstala jsem z lavičky. Svaly na nohách mě bolely, ale nebylo to nic, čemu nepomůže procházka. Potřebuju se rozhýbat. To je celé.

Volným krokem jsem se procházela v ulicích Konohy. Co to se mnou je? Pořád mám nutkání být odtud co nejdál. Co to mám v hlavě za zkraty?

Aktivovala jsem byakugan a rozhlížela, zda neuvidím Taikiho. Marně. Nemám vůbec ponětí kde ho hledat. Možná že kdybych se včera nepokusila Samata zadupat do země, a pátrala v okolí Konohy, tak jsem byla úspěšnější. Nikomu se nedá věřit, jenom sobě. A jak tak koukám, ani to ne...

přesun.

Sledovala jsem odcházející kunoichi.
Jako kdyby tu nikdo jiný nebyl...
Procházela jsem dál ulicemi a přemýšlela, co se bude dál dít.

Procházela jsem se ulicí. Ještě pořád jsem hokagemu neřekla o své sestře. Povzdechla jsem si. "Vždycky má tolik práce."
Měla bych mu to říct? Když to neudělám, tak zradím Konohu. A když jo tak zase svou kamarádku... pokud se ji tak dalo říkat... Zabraná do svých myšlenek jsem pokračovala.

Yuniiku zvedla hlavu a já zpozorněla.
Chvíli jsem si prohlížela právě příchozí kunoichi a pak jsem se jen posadila na lavičku a čekala. Má psí společnice vyskočila vedle mě. Když se posadila, vypadala vyšší než já. Povzdechla jsem a zavřela oči.
Jak je to všechno složité...

Po všech těch opravách se všichni zabírali tím, jak by mohli zlepšit své obydlí a na oprávněný odpočinek. Při tom útoku jsem nic neudělala, spíš jsem jen překážela.
Prošla jsem kolem sedící kunoichi se psem. Kývla jsem hlavou na pozdrav a pokračovala dál.

Hmmm...
Také jsem kývla. Nutno říci, že trochu překvapeně.
Nečekala bych, že mě někdo bude zdravit.
Moc lidí si mě nevšímá. Nebo spíš vidí Yuniiku a zdrhají.
V duchu jsem se toužila sarkasticky ušklíbnout, ale navenek jsem se přemohla a jemně se pousmála.

Rukou jsem se chytila za hlavu.
Přestaň!
Pamatuješ si snad, to co jsem ti říkal!
Jo. Pokud něco neudělám, tak mě zabiješ. A já něco udělala! Už nejsi omezován! Tak zalez!
Měla jsem pocit, jako by se mi měla rozkočit hlava.

Yuniiku znovu zavrčela.
Pravou rukou jsem ji začala hladit a šeptala jí uklidňující slůvka.
Na to, že mi její hřbet sahal až k pasu, to vypadalo celkem směšně. Přesto se brzy uklidnila. Teprve v té chvíli jsem se podívala směrem, kam upírala oči ona.
Vypadá, jako kdyby jí bylo opravdu špatně... Asi bych měla...
S povzdechem jsem vstala, ale v mých očích se zračila starost.
"V pořádku?" zeptala jsem se kunoichi.

Uvědomila jsem se, že na mě někdo mluví. "Eh... hm... jo jsem. Všechno už je zase ve starých kolejích." smutně jsem se pousmála.

Ušklíbla jsem se.
"Ve starých kolejích... Nemyslím, že již teď se to do nich vrátilo. Lidé nedokáží tak brzy zapomenout, tak se snaží, aby to vypadalo, že to nepotřebují. Lžou sami sobě, že za nějaký čas se vše změní. Listy vyrostou, ale nebudou stejné jako dřív." Ani jsem nevěděla, proč to říkám.
"Ale opravdu jsi v pořádku? Nevypadá to, že by jsi měla nějak úžasné období."

"To nikdy nebude ve starých kolejích. Ale bolest hlavy a to jeho neustálé snažení se mě ovládnout." povzdechla jsem si. "Promiňte. Nechtěla jsem vás zdržovat."

"To je v pořádku, stejně nemám co dělat." ušklíbla jsem se.
"Neustálé snažení ovládnout? " zamračila jsem se a na mé tváři se objevil zamyšlený výraz.
Takže Yuniiku měla pravdu, vycítila to...
Jen jsem zavrtěla hlavou. Žádné předsudky...
"Jednou to určitě přestane." pokusila jsem se o úsměv a dál nepřítomně hladila Yuniiku po mém boku.

"Poslední dobou toho moc není..." ruce jsem si spojila za zády. "Měla bych se naučit, ovládnout Yonbiho." řekla jsem si spíš pro sebe. "Promiňte, jsem Shizuka."

"Moje chyba, měla jsem se představit dřív. Těší mě."
Napřáhla jsem k ní ruku.
"Mé jméno je Inuzuka Ashi. " pousmála jsem se.
"A toto." ukázala jsem na stříbrnosrstou fenku vedle mě. "Je má společnice na cestách Yuniiku."

Ruku jsem ji pevně stiskla. "Také mě těší." usmála jsem se. Poté jsem pohlédla na psa. "Už vás nebudu obtěžovat. Měla bych se jít učit." neurčitě jsem ukázala za sebe.

"Už jsem říkala, že neobtěžuješ, ale jak chceš. Ráda jsem tě poznala."
To byl pro mne konec hovoru. S úsměvem jsem se otočila a znovu zamířila k lavičce, na které jsem seděla předtím. Yuniiku na ní hbitě vyskočila a já se posadila vedle ní a zívla. Má psí společnice schovala svou velkou hlavu do záhybů mého pláště a spokojeně oddychovala. Hladila jsem ji po stříbrné srsti a přestávala pomalu vnímat realitu. Takové utíkání z reality se ale hodí jen, když nic nepotřebujete. S kyselím úšklebkem jsem se trochu víc narovnala, abych mohla sledovat své okolí.
Přece jen ještě někoho potřebuju sehnat...

Otočila jsem se a opět se vydala na cestu. Když už nemůžu s hokagem mluvit, tak se jdu naučit další techniku. Šla jsem si pro svitek, který jsem měla v bytě.

Toulala jsem se ulicemi a rozhlížela se, kde je jaký obchod. Ne že bych potřebovala něco sehnat, ale čím dřív se v nově vybudovaných ulicích vyznám, tím lépe. Hlavou mi přitom vířilo tisíce myšlenek a tak jsem se žádné nemohla věnovat pořádně. Kdybych nebyla po emoční stránce poněkud frigidní, pociťovala bych směs obav, starostí, vzteku, smutku a naděje.

Ještě že mě jen tak něco nerozhodí. Lepší je nic necítit, emoce všechno komplikují. Nechápavě jsem se dívala po smějících se lidech.

Presunul som sa aj z Ronguom uz mi docela islo to jeho sledovanie len sem tam sa mi este stracal no ale teraz som sa tomu plno nevenovel kedze som mal hlavu v oblakoch
Uz preslo par dni a uz skoro viem to co v tedy povedala aj ked pokial sa to nenaucim uplne tak odtialto este nepojdem no ale ked uz sa to naoucim budem sa musiet vratit do dediny aby som sa spytal co dalej lebo budem mat este zle naozaj som nebol v dedine uz dlho
ako som bezal skoro som vrazil pri vyskoku do stlpa no rukami som sa od neho odrazil
Sakra no tak toto bolo tesne .....
ako som teraz skocil na budovu pozeral som na ludi co su na ulici aj ked som ale nikoho nepoznal a ked sa mi zdalo ze som niekoho videl tak nebolo to iste lebo nemam az taku dobru pamet na tvare takze som siel pokracovat v treningu

Přimhouřila jsem oči a nasála nový pach.
Aha, tak už ho to čekání omrzelo... Vlastně se nedivím. Ale vypadá to, že se zlepšil...
Přiložila jsem si prst k ústům a spolu s Yuniiku jsme se tiše vypařili, abychom se chvíli poté mohli objevit přímo za ním. Ušklíbla jsem se.
"Dobré odpoledne. Jdeme k Hokagemu, tak doufám, že jsi připravený."

Zastal som a otocil som sa nanu
"Noo tak som ,ved cakam len nato aj ked skor sa toho obavam "

"Však nejsi sám, kdo z toho má trochu strach." sarkasticky jsem se ušklíbla.
"Za to, že tě učím, bych popravdě zasloužila minimálně rozčtvrtit."
A pár jedů k tomu. Minimálně...

"Ale což. Když se to povede, tak s tebou půjdu do tvé vesnice, vyřídíme to a raději zmizíme než se někdo stačí vzpamatovat. Možnost ne si raději nepřipouštím, protože by to bylo přinejlepším velice problematické."

"Mimochodem, koukám, že jsi se o dost zlepšil ve vnímání Rongua. Musím tě pochválit." Pousmála jsem se a snažila se nepředstavovat si výraz Hokageho-sama až mu připomenu svého "skoro" studenta.

" Byla jsem už párkrát v Senju čtvrti, ale myslím, že teď tam není. Každopádně tady tudy by tam měl procházet a v té chvíli ho s Yuniiku vycítíme. " ušklíbla jsem se.

"Každopádně se za tebe budu muset zaručit a doprovodit tě do vesnice, takže by to mohla být i naše první mise..."