Tréninkové místnosti

First topic message reminder :



Tréninkové prostory, poblíž potok, les a sklad se vším co je pro trénování potřeba.

(Přesouvá se)

"Říkal jsi, že tě ve vesnici moc nemusí, tak ych byla nerada, kdyby jsem se dostala do problému... ještě ani neumím ovládat..." zarazila jsem se a už mlčela.

Sklonil som hlavu
"Ja som neni obluda aby ma nemal nikto rád"

"Neřekla jsem, že tě nikdo nemá rád... neznám tě a neznám ani lidi ve vesnici..... ani je zná nechci." dodala jsem šeptem. "Pak se zbytečně trápím, když už se s někým seznámím..." zase jsem mířila ke slibu, večer se vrátil, a nevrátil.

"Povedat to nemusíš ale ja to viem že ma nikto nema rád ako kamaráta maju ma radi ako terč na posmech"
POstavil som sa
"Kam ten svet speje"

"Jsme na tom přibližně stejně. Moje nejlepší kamarádka se stala vůdcem Akatsuki a Taiki..." zesmutněla jsem. Na Takera jsem si ani nevzpomněla.

"Moj nalepší kamarát je tento meč čo mam za chrbtom"

"To je nejspíš neljepší způsob. Neopustí tě..."

"No aspon niečo ...ach rád by som si už zabojoval s niekym...nemáš chut?"

"No tak můžu to zkusit, ale nesem moc dobrá v taijutsu... a můj sensei je někde... no prostě je k ničemu..." povzdechla jsem si.

Videl som že zaspala pri jazere tak som ju prikril dekou čo som mal vo vaku a šiel som preč
-presun

Probrala jsem se. Nikde nikdo nebyl.
Ležela jsem na zádech a pozorovala hvězdy. Byly nádherné...

Ruce jsem měla pod hlavou a na zádech jsem cítila chladnou zem. Posadila jsem se. Deku jsem si přehodila přes ramena. Ještě chvíli jsem se smutně dívala na oblohu. Asi jediné místo, kde jsem se ztrácela mezi tolika hvězdami.
Složila jsem svitek a zamířila jsem domů.

Keď sme už boli na mieste, poriadne som sa uisťoval, či naokolo nikto nie je.
Ja neviem, mám jej to naozaj ukázať? Čo ak sa zľakne a utečie? Na druhej strane jej potrebujem dokázať, že po mne ide hokage, ale čo ak je mu v skutočnosti verná? Čo mám robiť, som tak bezradný.

Šla jsem v tichosti za ním. Když jsme dorazili na místo, rozhlédla jsem se.

"Hmmm, tak copak? Předveď se, třeba je to něco nového co ještě neznám." podívala jsem se na něj a čekala co udělá.

"Sa... samozrejme, hneď to bude."
Vyložil som si maliarske potreby z batohu na chrbte a do roztrasenej ruky vzal štetec.
Mám to urobiť? Nemám? Neviem si s tým rady.

Se zájmem jsem ho pozorovala. Nedokázala jsem si představit, co by to jen mohlo znamenat. Přece nemůže být tak hrozný malíř, že ho chce kvůli tomu Hokage zabít? No i když... pokud nakreslil jeho karikaturu...

Posadila jsem se do trávy po jeho boku.
"Jestli se ti do toho nechce tak se nenuť. Můžeš mi to ukázat jindy." snažila jsem se znít co nejvíc povzbudivě.

Zdá se mi to nebo se třásl?

"To je dobré."
Musím čeliť svojmu strachu.
Ako náhle som však priložil štetec na plátno, vyobrazil sa na ňom akýsi démon.
Prišiel náš čas.
Ignoroval som hlas v mojej hlave a pustil štetec na zem. Odvrátil som zrak od plátna a ticho pozeral do prázdna.

Hmm... podivné. Sotva se toho plátna dotkl a už je konec? Vyškrábala jsem se na nohy a stála za jeho zády.

Od kluka v jeho věku bych čekala trochu jiné kresbičky než... co to vlastně je? Vypadá to děsivě.

"Musím říct, že je to podařené, skoro jak živé, ale stejně nechápu proč by měl Hokage vadit malíř?" tázavě jsem se na něj zahleděla a přemýšlela, proč vypadá tak nepřítomně.

Pozrel som sa znova jej smerom.
"Počula si už o prekliatom klane Konohagakure, Kurama?"

Možná kdybych dávala větší pozor o hodinách dějepisu, tak jsem něco pochytila. Kdo ví...

"Popravdě... ne, myslím že jsem o nich nic neslyšela. Mají s tebou něco společného?" očima jsem těkala na něj a chvílema na tu zvláštní kresbu.

Pravdepodobne je to znamenie.
Pokýval som hlavou.
"V poriadku... chcel by som ťa o niečo požiadať... ak hokagemu ukážem, že viem byť... užitočným shinobim... možno ma konečne príjme takého aký som... prosím... pomôžete mi s tréningom?"

Zvláštní prosba.

"S tréninkem, ráda ti pomůžu... i když se mám sama hodně co učit. A navíc mám poněkud jiný styl boje než ostatní..." zamyslela jsem se. Vždyť ani pořádně nevím co umí on.

"Ale... spolehni se že udělám co bude v mých silách. Ale budeš mě poslouchat." oči se mi zůžily do tenké škvírky.

Jednoduše když řeknu žádné oiroke, tak žádné oiroke.

"Hai, sensei," prehovoril som okamžite na to.
Už viac toho netvora potrebovať nebudem.

Překvapeně jsem zamrkala.

"Hele žádný sensei. Jsem teprve chuunin..." no... zkušenosti se svými sensei mám všelijaké, možná proto si odmítám připustit, že by mě někdo někdy oslovoval stejně. Tak si vzpomínám, že ani neznám jeho jméno.

"A jmenuju se Hyuuga Mikomi. A ty?" optala jsem se s úsměvem a podala mu ruku.

"Kurama Taku."
Aj ja som jej podal ruku.