Tréninkové místnosti

First topic message reminder :



Tréninkové prostory, poblíž potok, les a sklad se vším co je pro trénování potřeba.

"Takže dobře milá dítka, budu vám věřit." zazubil jsem se.

"Pokud jste nebyly silné v matematice, což není u děvčat nic neobvyklého, tak vám to dá zabrat. Toto je technika A-rank, tím pádem máte na deset dní vystaráno. Ale jak už jsem řekl, u vás bych se nedivil, kdyby to zabralo klidně i měsíc. Mno nic. Zkrátíme to. Dokreslím vám tady tu berušku tečkovanou." pravil jsem a přidal dalších 64 tečiček, což dělalo celkem 128 bodů, které je třeba zasáhnout.

"Kdo je u tebe dítko ty magore?" zeptala jsem se hlasem, který jako kdyby se linul ze záhrobí.

"Jsi jen o rok starší, ale rozum máš tak na pět." po očku jsem sledovala ty tečky, které načmáral na dřevěného panáka. Zdálo se, že si z mých keců nic nedělá.

Odevzdaně jsem povzdechla.
Moudřejší ustoupí... Když si to budu dlouho opakovat, pak se ho možná nepokusím zabít. Sladký výraz mi vydržel s tím rozdílem, že mi cukaly koutky do úsměvu.
On je vážně ze stejného klanu jako já?

Prohlížela jsem si ty tečky. Znám je moc dobře, koneckonců jsem na té samé bázi vytvářela Kaze Ken:One hyaku ni hachi sutorouku. 128 úderů větrnou pěstí.
Takže teď zbývá jenom přeměnit to na Juuken a je to.

Doprostřed čela té dřevěné figuríny jsem nakreslil srdíčko a napsal do něj A.S.

"Víte co? Jestli to zvládnete do deseti dnů, naučím vás ještě dvě jiné techniky. Pokud ne tak smolík, budu se vám akorát děsně smát. Jsem génius. Nemusel bych vám tu dávat vůbec cenné rady ani nic jiného. Nechápu proč to dělám." zatvářil jsem se nejvíc samolibě jak to šlo.

"Hlavně až budete někoho zpacifikovávat těmi údery, mějte aktivovaný byakugan, každý člověk má jednotlivé čakrové body trochu jinde. Metoda pokus - omyl, by byla v tomto případě poněkud na dlouho a ještě by to vypadalo tak, že si chcete nepřítele osahat." uchechtl jsem se.

Sevřela jsem ruku v pěst. Je to vážně úchylné prase, jehož ego se vznáší ve výšinách.

"Ty sis s touhle technikou musel hodněkrát přijít na své. Nemám pravdu?" zavrčela jsem.

Mě by spíš zajímalo, jakým nedopatřením se stal Jouninem.
Raději jsem nic neříkala. Tedy dokud mě něco nenapadalo. V ruce se mi začala formovat chakra do podoby vrány. Tak schválně, jak si porádí s tímhle.

Moje malá chakrová vrána mu přistála na rameni.
"Tak ty génie, teď si poraď s Juukenem na dálku."

Heh? Co je to?

"Jaká hloupá technika. Vrána z čakry?" praštil jsem do ní Juukenem abych ji sundal z ramena. Chvilku na to jsem se držel za ruku a poskakoval na místě. Obstojná bolest!

"Dobře tedy, a teď vy si poraďte s tímhle! Kage Bunshin no jutsu!" spotřeboval jsem velké množství čakry a utvořil zhruba patnáct svých klonů.

"Henge!" zvolal jsem a každý klon se proměnil v pěkného polonahého chlapce. Originál se mezitím přesunul do bezpečí.

přesun.

Vytřeštila oči a rychle si je zakryla rukou.
"Já toho... Zabiju...!" vrčela jsem tiše spíš pro sebe.
Až budu moct otevřít oči, tak ho zabiju... Jsem si tím jistá.

Už chápu proč se stal Jouninem... tohle je útok, jaký nikdo nečeká... tohle je něco, proti čemu není obrana.

"Shijin! Uhni!" vykřikla jsem se zavřenýma očima a když jsem slyšela jak zmizela v korunách stromů, vystřelila jsem čakrové jehly. Tím pádem všech jeho patnáct klonů zařvalo za vlast. Zmateně jsem se rozhlížela po originále.

"Kde je? Ten grázl! Využil toho že jsme se nedokázaly dívat!"

Seskočila jsem zase dolů a léčila si škrábanec na ruce.
A takhle to dopadne, když lezete po stromech poslepu.
Zaktivovala jsem Byakuugan a rozhlížela se. Můj výraz prozrazoval, že jestli se ještě ukáže, nečeká ho nic pěkného.

Vydechla jsem a snažila se uklidnit.
Už tu stejně není, nemělo by to cenu... Ale to neznamená, že nemám vztek!
"Šannaró!" vykřikla jsem a rozeběhla se proti nejbližšímu stromu.
Představila jsem si na jeho kmeni trochu zmenšenou siluetu Tory a ušklíbla se.
Přesně na 32 místech jsem udeřila svou větrnou pěstí a teprve, když se po kmeni rozeběhly jemné prasklinky a on se pomalu skácel, trochu jsem se uklidnila.
Jo, tohle je příjemná činnost...

Všimla jsem si, že se na zemi válel lísteček. Sebrala jsem ho a přečetla si slova na něm uvedená.

Spoiler:

Papír jsem zmuchlala a sevřela v pěsti.

Idiot. A jestli si dělá srandu, zabiju ho.

přesun.

Stoupla jsem si a odešla.

Sledovala jsem, jak nee-san někam odbíhá a pokračovala v tréninku 128 úderů.
Musím to zvládnout do deseti dnů, aby nás ten úchylný pitomec naučil další dvě techniky. A jestli je neumí, tak ať se těší.
Rozběhla jsem se proti stromu a mapovala jeho kmen údery.

seděla jsem na lavičce..po dnech tréningu jsem to konečně dohnala k dokonalosti

Když jsem se zastavila, abych se vydýchala, spatřila jsem Naomi-sensei.
Hmm... Nevypadá, že by měla zrovna chuť učit a Mikomi tu není...
Jen jsem tedy jejím směrem neurčitě kývla na pozdrav, když jsem si byla jistá, že se dívá mým směrem, a pak se vrátila k tréninku.

Z Juukenu mě již celkem bolely ruce. 128 úderů zjevně není hračka jako 32 a 64.
Líně jsem zívla a změnila styl - Začala jsem s dnešním tréninkem své větrné pěsti.

Na chvíli jsem se uvolnila a vyskočila na větev, ze které jsem měla přehled i bez využití Byakuuganu. Dopřála jsem si pár minut se zavřenýma očima a až když mi začaly vadit zavírající se oči, jsem se pomocí Shunshin probleskla dolů. Zamířila jsem pryč a přitom dlouze zívla. Budu si muset alespoň opláchnout obličej studenou vodou, jinak mi hrozí, že usnu po cestě. S touhle myšlenkou a úsměvem na rtech jsem zmizela.

(Přesouvá se)

Je čas trochu se protáhnout, jinak v té nemocnici budu neustále pospávat. Nesmím si dovolit udělat chybu. Začnu něčím jednoduchým a nenáročným.



Jakmile jsem se dotočila, všimla jsem si, že se někdo blíží.

Hmmm... určitě si mě všimla. Přišel jsem až k ní a kriticky sledoval jak provádí Kaiten.

"Docela to ujde, ale něco ti chybí. Ty dvě klanové techniky, které mám na mysli." pousmál jsem se a založil ruce v bok.

Upřela jsem na něj svůj pohled. Výjimečně jsem neměla chuť ho uškrtit.

"A to jsi se přišel chvástat a nebo mě to chceš naučit? 128 úderů ještě neumím, ale taky neuplynulo těch deset dní které jsi mi dal." ušklíbla jsem se a čekala co z něj vypadne.

Nic jsem neřekl a jednoduše jsem vzal ze skladu dvě poněkud více rozbité figuríny, kterých beztak škoda nebude.

"Tak sleduj. Vím, že hrubá síla není tvoje silná stránka, ale jelikož perfektně kontroluješ čakru, můžeš si to tím vynahradit. Kdo dostane zásah tímhle, většinou končí." pravil jsem a udeřil dřevěného panáka s plnou parádou.



Hned na to jsem se otočil k tomu druhému.

"Někdy ovšem soupeř nechce přijít dostatečně blízko. Tehdy nezbývá, než ho odhodit a připravit mu podobný osud." usmál jsem se trošku sadisticky.



Panák se rozsekal ještě v letu a při nárazu do stromu bylo dílo zkázy dokonáno.

"Co na to říkáš?" zatvářil jsem se opravdu velmi hrdě.

I když jsem pochopitelně obě tyto techniky znala, nikdy na mě nepřestávaly dělat dojem. Ano, jsem možná až příliš hrdá na svůj klan.

"Zní to skvěle a ještě lépe to vypadá." pousmála jsem se a představovala si, jak jedním úderem rozsekám Tsuyoshiho a druhým Tetsuyu.

"Ale co že jsi tak změnil názor? Myslela jsem, že mě necháš deset dní vymáchat ve stresu a pak mě laskavě vezmeš na milost." zatvářila jsem se značně nedůvěřive.

Vzal jsem si svitek a napsal na něj několik poznámek, které můžou Mikomi pomoci v učení technik.

"Nebudu ti lhát. Jsem srdcem cestovatel. V klanu na mě koukají jako na vyvrhela a jakmile se někdo dozví co jsem ve skutečnosti zač, tak si udržuje raději odstup." povzdechl jsem si a dokreslil malý náčrtek toho, jak koncentrovat čakru v dlani.

"Musím být tam, kde mě lidé neznají. Způsobit poprask a rychle zmizet. Jsem rád že jsem se mohl vrátit do Konohy a bránit ji. Nicméně teď je čas posunout se zase dál." pousmál jsem se.

Zírala jsem na něj asi jako na prase, které se vylíhlo ze pštrosího vejce.

"To ses snad zbláznil ne? Víš kolik lidí mě nesnášelo a ignorovalo? Právě proto jim to chci natřít. A ty přece taky nesmíš utéct." pravila jsem rozhodným hlasem, aby se o tom nedalo pochybovat.

"Sakra ale nemůžu tě přemlouvat, nemůžu tě nutit. Ale slib mi, že se za námi přijdeš podívat." smutně jsem se usmála.

"Neboj se, ještě o mě uslyšíš." zachechtal jsem se.

"Cestovat, to byl můj sen. Myslím, že když jsme se viděli poprvé, říkala jsi, že bys někdy ráda také cestovala po světě a dělala si co se ti zlíbí. Tak pozor ať se z toho nestane tvá závislost, jako je tomu u mě. I když..." zahleděl jsem se na ni.

"Ty ne, ty budeš roztomilý andělíček strážníček našeho klanu i celé Konohy." zasmál jsem se představě Mikomi s křídly a svatozáří.

Na svitek jsem dopsal posledních pár instrukcí, přikreslil andělíčka a podal ho Mikomi.