Zetsuov úkryt

First topic message reminder :

...

Jakmile mě kořínek pustil pobíhala jsem okolo. Byla jsem ze všeho tak nadšená.
,,Ale jsme tu jen my dva, strejdo." zastavila jsem se po chvíli předním a usmála se, zatímco jsem se stále rozhlížela kolem sebe. Sugooi..

Vážným pohledem bez známky emocí jsem jí sledoval
''Jsi tady ty a po tom tu jsme my''
Odvětil jsem jí

Naklonila jsem hlavu na stranu. Neusmívá se. Udělala jsem něco špatně? Přestala jsem s tou hyperaktivitou a posadila se na chladnou zem vedle Hashiho. Objala jsem si kolena a s mírným úsměvem jsem hleděla před sebe. Sem tam jsem se otřásla, ale z místa jsem se nepohla.

Natáhl jsem nad ní ruku a začal jsem jí hladit po vlasech
Štěstí, že zimu nepociťuji
''Existuje nějaké místo, které by jsi chtěla navštívit ?''
Pronesl jsem hlubším a stále flegmatickým hlasem a pokračoval jsem v hlazení

Zaklonila jsem hlavu a přikývla. ,,Ale tam mě vzít nemůžeš." pousmála jsem se. Možná jsem se jako dítě chovala. Moc jsem toho v životě neznala. Každopádně jedno jsem věděla dobře. Moc dobře jsem věděla, co znamená smrt a že existuje hranice mezi životem a smrtí.

Po chvíly jsem jí přestal hladit po vlasech a posadil jsem se vedle ní
''Co to je za místo ?''

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Nepamatuji si to..Byla jsem..mrtvá." hořce jsem se usmála. ,,Otou-sama mě odtamtud vzal a teď jsem tady." rozšířila jsem úsměv, tentokrát už spokojený, i když ne šťastný. ,,Ale na tom místě je maminka s tatínkem." sklopila jsem oči. Po chvíli mlčení jsem k němu zvedla hlavu. ,,Chtěla bych vědět, jací rodiče byli..Jak maminka vypadala. Jak se tatínek choval." hlavu jsem opět sklonila a pousmála se.

Podíval jsem se na ní mým sharinganem a prohlédl jsem si jí
''žij přítomností, historii nech za hlavou jelikož je nepotřebná, věř v budoucnost a jsem si jistý že jednoho dne tyto věci zjistíš''
Znělo to jako by mluvil sám Madara, což také bylo dosti pravděpodobné jelikož já byl z velké části on

Přikývla jsem a usmála se. Vzápetí jsem si zívla. Přitáhla jsem si kolena ještě blíže a položila si na ně hlavu. Zavřela jsem oči. Cítila jsem, jak na mě jde spaní. Samozřejmě..Během chvilky jsem v této pozici usnula. Opět ale před usnutím poslední myšlenka patřila rodičům.

Z mých zad vyjely kořeny které ji pomalu obmotaly a vynesli ji do vzduchu, následně jsme oba zajely do země a objevily jsme se v jedné místnosti, která se nacházela v úkrytu, kořeny jí položily na postel a přikryli jí
a my tu máme ještě nějakou práci
Pomyslel jsem si chladně a vzápětí jsem opět zmizel v zemi

Ucítila jsem lechtání na krku a to mne probudilo. Otevřela jsem oči, stáhla hlavu a ramena automaticky vystřelila nahoru. Stočila jsem se jako želvička. Pousmála jsem se. Opravdu to lechtalo. Když jsem si na teb pocit zvykla, tělo upustilo od křečivotého stáhnutí a já zaklonila hlavu. Usmála jsem se na strýčka.

,,Asi jsem toho nenaspala dost za ta léta." zazubila jsem se. Rukama jsem si zajela do vlasů a nahmátla čelenku. ,,Sugoi." rozzářila se mi očka. ,,Já, to chci taky umět." posadila jsem se prudce a klekla si.

,,Umm.." fňukla jsem zklamaně. Pak mě napadlo..
,,A s čím jsem se narodila já? Umím taky něco?" zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu.

,,Vážně?" vyhrkla jsem. Potěšilo mě, že jsem jako ona, ale..
,,Ty jsi ji znal? Jaká byla? Jak vypadala? Řekni mi o ní něco." s každou otázkou jsem se víc přibližovala více a více k Hashimu, proto jsem se nedivila, když jsem najednou ztratila pevnou ,,zem" pod sebou a z postele sletěla na zem.
,,Au." sykla jsem.

Radost ze mě trochu opadla. ,,Takže..o ní nic nevíš?" vzdychla jsem. Spíše jsem to konstatovala, než se ptala. Ale vyslovit jsem to musela.

Kousla jsem se do rtu. ,,Chtěla bych o ní vědět..vše..i o tátovi...chci vědět, co byli zač.." přivřela jsem oči. Abych se pak mohla pomstít těm, co je o život připravili..

Zvedla jsem k němu pohled. Podívala jsem se na něj tak tázavě. Očima jsem se ho ptala jestli to myslíš vážně a v duchu jsem měla opravdu radost.