Ulice Listové

First topic message reminder :

Konoha se opravuje, ještě je potřeba zavést elektřinu, vodu do domů a ostatní věci ^^...




Noční Konoha ^^ xD

Menší ukázka toho, co naleznete na hlavní třídě v Konoze:

"V tom případě chápu, zní to velice zajímavě." otočil jsem se směreme ke stanům.
"Tak to bude asi nejlepší, zatím se mějte. Klidnou hlídku, přeji."
Vešel jsem do jednoho ze stanů, radši jsem ho důkladně zavřel xD.
V hlavě se mi znovu a znovu přehrávali dnešní souboje, ale snažil jsem se na to nemyslet. Lehl jsem si do spacáku a usnul.

Hm,ještě za sebou zavřel, jako kdybych já se musel na někoho koukat. Mi stačí tahle věštecká koule. ušklíbl jsem se a vytáhl ji.

Sledoval jsem konohu, bránu a zjišťoval jestli ještě někde nejsou raněný.

odpadlí někde jsem se probudil a ohořelí od shiz... pomalu jsem vstal a šel jsem se podívat po shiz
- přesun

Stála jsem na střeše budovy vysokého domu. Jednoho z těch, co nebyl zatím zdemolován. I když jsem tu včera bojovala, stejně mě zarazil ten pohled. V té vřavě jsem neměla čas "kochat" se každou nově vyrobenou troskou. Teď to vidím z výšky, mám celou vesnici jako na dlani. Nevěděla jsem, jestli mám cítit smutek nebo vztek.

Viděla jsem zraněné shinobi, kteří na tom byli o poznání hůř než my, a přesto měli v plánu dál bojovat. Nějakým zvláštním způsobem mě to uklidňovalo a přitom vyburcovalo, abych ze sebe vydala to nejlepší.

V ulicích byly postavené stany. Konoha mi více než vesnici připomínala tábor. Posadila jsem se na okraj střechy a dívala se na to hemžení dole. Třeba zahlédnu někoho známého...

"Nebola som tu tak dlho a Konohou otriasol útok."
Ihned sa pusťím do pomocných prác.

Všimol som si Hyuugu, ktorá práve prišla. Je to tá Hyuuga, ktorú som videl bojovať na chuuninských skúškach. Tá možno zomrie. Mohla by... bolo by to krásne predstavenie... sledovať tú jej sestru v hneve a v víry emócií. Nuž môžem len dúfať.

Přistoupila jsem blíže k Shijin.

"Dobré ráno. Jak je? Včera jsi bojovala úžasně, ale neměla bys to tak přehánět." pousmála jsem se.

Cítila jsem, jak mě někdo sleduje.
Obrátila jsem se jeho směrem s aktivovaným Byakuuganem.
Vypadá, že je z Listové... A má celkem impozantní chakru...
Ale když jsme včera bojovali, neviděla jsem ho. Nelíbil se mi jeho výraz.
Někdy byste Byakuugan ani nepotřebovali, abyste ho odhadli.
Odvrátila jsem zrak a sarkasticky se ušklíbla. Procházela jsem se dál. Kdo by mě ale sledoval všiml by si, že vlastně jen kroužím mezi Alliim a Mikomi, tak, abych je měla na dohled. K čemu by to bylo kdyby zaútočili? K ničemu. Dobře jsem to věděla, ale nemohla jsem si pomoct. Otočila jsem se, když jsem spatřila nee-san.

"Dobře, díky..." v mém hlase bylo znát, že si vyčítám včerejšek. "Ale kdybych se nenechala zasáhnout tím trnem abych zabila toho nepřátelského shinobiho a pomáhala vám až do konce bylo by mi lépe..."

"Ale co ty? Jsi v pořádku?" ještě pořád jsem měla aktivovaný Byakuugan a starostlivě jsem si ji prohlížela. Možná to vypadalo komicky, ale já si nemohla pomoct...

Sice to není příjemné když na vás někdo zírá byakuganem, ale u sestry jsem zvyklá.

"Mě nic není, pár škrábanců a modřin. Za včerejšek mě vlastně nikdo pořádně nezasáhl. Za hodně vděčím svému orlovi. Asi jsem z vás všech spotřebovala nejmíň čakry. Dneska se do toho opřu pořádně."

Pohledem jsem přejela zdemolovanou vesnici.

"To že ses nechala zasáhnout bylo na jednu stranu dobré. Zneškodnila jsi nepřítele, který by jinak ještě napáchal škody. Časem zesílíš a ani nebude potřeba nechat se otloukat. Uvidíš." pousmála jsem se.

Ušklíbla jsem se.
"Jestli tohle přežiju, tak se opřu do lékařských technik. " zavrčela jsem odhodlaně. "Kdyby tu nebyl Allii, ani bych si to hloupé zranění nedokázala ošetřit..."
Bylo znát, že to je další věc, která mi vadí. Není třeba plýtvat chakru na moje ošetření. Měla jsem na lékařské techniky myslet dřív...
"Ani nevíš, jak jsem ráda, že jste oba v pořádku. Nedokážu si představit, že by se jednomu z vás..." nedokázala jsem tu myšlenku ani dokončit.

Sice to není příjemné když na vás někdo zírá byakuganem, ale u sestry jsem zvyklá.

"Mě nic není, pár škrábanců a modřin. Za včerejšek mě vlastně nikdo pořádně nezasáhl. Za hodně vděčím svému orlovi. Asi jsem z vás všech spotřebovala nejmíň čakry. Dneska se do toho opřu pořádně."

Pohledem jsem přejela zdemolovanou vesnici.

"To že ses nechala zasáhnout bylo na jednu stranu dobré. Zneškodnila jsi nepřítele, který by jinak ještě napáchal škody. Časem zesílíš a ani nebude potřeba nechat se otloukat. Uvidíš." pousmála jsem se.

Musel som sa uškrnúť keď som počul tie slová. Rozpráva akoby bola silnejšia. Ak by som si mal staviť kto z tých dvoch by zvíťazil, určite by som si stavil na tú mladšiu sestru. V ich rodinnom štýle, juukene, bude isto lepšia... Lietať na holuboch, keď je niekto predurčený na boj zblízka. Stále som sedel na tom istom mieste a na tvári som mal stále masku.

"Ale nech těch řečí. Přežijeme to. A všichni. Vůbec o tom nepochybuj. A hned potom začneme s pořádným tréninkem. A příště si povedeme zase o něco líp." řekla jsem přesvědčivým tónem.

Jenže si vůbec nejsem jistá jestli to přežijem... Ale plním si tu svůj sen. Můžu chránit Konohu. Ještě nemůžu umřít, protože nejsem tak silná jak chci být. Ale jestli to dnes přijde, není to taková tragédie. Tragédie by byla umřít v nemocnici na následky nějaké nemoci.

"A chci se naučit Fuuton Atsugai." dodala jsem ještě.
"Dokud nám Futoshi-sensei nedá nějaké svitky k Byakuuganu nemůžu s ním pokračovat, takže nemám jinou možnost."
Tiše jsem povzdechla a zavrtěla hlavou.
"Nerozumím mu. Ani nevíš, jak moc jsem si přála, aby nás alespoň přišel pochválit po chuuninských zkouškách..."

"A on se přitom ani neobjevil, když jsme tu potřebovali pomoct." dodala jsem.

Smutně jsem se podívala na Shijin. Taky mě to nebylo příjemné a nebyla jsem ráda, že nevím, co si o nás sensei myslí, ale netušila jsem, že ji to tak vzalo.

"Shijin, kašli na to. Máš dar byakuganu, můžeš používat Juuken. Dřív nebo později dostaneme šanci tyhle schopnosti dál rozvíjet. Ale až skončí tohle peklo... Zajdeme za Hokage a on už bude vědět kdo nás má naučit Kaiten a to ostatní."

Opět jsem se rozhlédla kolem sebe.

"Futoshi toho moc nenamluví, ale... doufám, že z nás má radost. I když narozdíl od Hokage nebo Seita nevyřvává v publiku." uchechtla jsem se.

"Nemusí moc mluvit. Jen jsem chtěla, aby tam byl, aby nás trochu povzbudil jako ostatní senseiové své žáky. Vždyť co by mu udělalo, kdyby se nám jeden jediný den věnoval? " znovu jsem povzdechla.
"Ale on ne. On nám vrazí svitky a naučte se to samy. "
Zvedla jsem k ní hlavu a Byakuugan mi z očí zmizel.
"To od něj není fér... "

Tak tohle ji žere... ani neví jak jí rozumím. Povzdechla jsem si.

"Ale no tak Shijin. On nemá jenom nás. Určitě má spoustu práce a z těch svitků jsme se to naučily dobře."

Podívala jsem se kamsi do nebe a nevěděla co říkat.

"Já ani nevěděla, že ty jehly můžu vypustit na cíl!" zavrčela jsem podrážděně.
"Kdybych tě neviděla to dělat ještě teď jimi bojuji jen na blízko..."
Raději změnit téma... Náš sensei se o nás prostě nikdy nezajímal a to mi z hlavy navytluče.

Ehm. Proč to prostě s těma jehlama nezkusila?

"Víš co Shijin? Kašli na to. Když ti nebude něco jasné, zeptej se mě. Vyzkoušela jsem si ty techniky už všechny a možná z nich časem vyvinu i své vlastní. Mám toho dost načteno o klanových technikách. Zdá se, že jsem dávala během tátova poučování větší pozor než ty." rýpnu si s úsměvem.

Přimhouřím oči, ale usměju se.
"To bude tím, že já vždycky s mámou utíkala na střechu sledovat západ slunce..." Jsme tak rozdílné... A přece je to nejlepší ségra jakou jsem si mohla přát a nikdy bych ji neměnila.

Eh. Tak nakonec to vypadá, že budu Shijin dělat náhradního senseie. Ji prostě trápí, že nemá autoritu, které může odmlouvat a dohánět ji k šílenství svými dotazy. To jsem to koupila...

Ale kdo pomůže mě? Pomoc...

"Přesně tak Shijin, zatím co ty ses flákala, já tvrdě pracovala." vypláznu na ni jazyk.

"A teď vidíš ty výsledky. I když musím uznat, že překvapit umíš."

Stál som naproti Kayatovi, na streche domu. Prikrčil som sa a hlavou som naňho kývol. Všimne si ma, som si istý.

Zatvářila jsem se uraženě a naschvál se od ní otočila.
Přimhouřila jsem oči. Ještě, že jsem se podívala tímhle směrem...
"Byakuugan!" vykřikla jsem a zaměřila se na střechu proti neznámému.
Sensei? My o vlku...
"Futoshi-sensei!" vykřikla jsem a pousmála se.

Heh, detské rečičky. Sensei génius nikdy nemôže pochopiť študenta, ktorý géniom nikdy nebol ani nebude. Je to vždy len otázka času, kedy taký sensei prestane javiť záujem o svojich študentov. Na streche som si všimol postavu... dlhšie fialové vlasy, to oblečenie. Futoshi?! Čo chce?? Vstal som a spravil pár pomalých krokov už smerom k Futoshimu. Bol to skôr znak, že o ňom viem.