Ulice Listové

First topic message reminder :

Konoha se opravuje, ještě je potřeba zavést elektřinu, vodu do domů a ostatní věci ^^...




Noční Konoha ^^ xD

Menší ukázka toho, co naleznete na hlavní třídě v Konoze:

Znovu jsem přenesl váhu na ten sloup a jakmile jsem slyšel o plánovaném útoku, neměl jsem daleko k úplnému vystřízlivění.

Cože? Tenhle pátek? No to takhle nemůžeme nechat. Půjdu a nakopu jim zadek...

Na mém obličeji bylo vidět, že to myslím smrtelně vážně. Začal jsem se nepříčetně chechtat. Sotva se vrátím do Konohy tak je v ohrožení. No není to krásné, že ji můžu chránit? Ne? No rozhodně!

Znova jsem protočila oči v sloup a plácla se do čela. Tohle ne!

"Prosímtě, a co bys zmohl? Vypadáš že budeš mít kocovinu ještě týden! Chceš snad útok Otagakure zastavit svojí perverzní technikou?"

V duchu jsem si to představila. Udělalo se mi poněkud šoufl. Nedokážu si představit ani jak by vypadal takový Kaiten, vytočený ožralou.

Zatvářil jsem se dotčeně a nafoukl se jako páv.

Náááhodou, jsem rozený talent. Půjdu se teď hezky domů vyspat a v pátek budu jako rybička! Nemysli si, že jsi jediná, kdo chce chránit Konohu.

Poté jsem se otočil a vrávoravým krokem se vydal k sídlu našeho klanu.

Mimochodem Mikomi, už to nepij! Máš úplně rozmazanou hlavu!

Dal jsem jí cennou radu do života a zmizel pryč.

(přesun)

Na tváři mám poněkud znechucený a zároveň šokovaný pohled. Ani si nejsem jistá, jestli si přeju, aby v pátek o sobě věděl.

Normálního Hyuugu aby jeden pohledal světa kraj...

Vydala jsem další ze svých typických povzdechů typu - bože, ty to vidíš, a ty ho necháš. Odešla jsem do méně zalidněné části Konohy a hledala další lidi, kteří by měli tuhle informaci vědět. Žádný další ninja však nebyl v dohledu a tak jsem se posadila do parku na lavičku. Vypadala jsem navenek klidně, jenom srdce mi zběsile bušilo.

Dědeček si to špacíruje po ulici a vše si pečlivě prohlíží a udiveně kouká (Pěkné divadlo,že?).
Pomaličku prochází ulicemi,kolem hradeb..kouká na domy,obhlíží výlohy obchodů,občas se ohne a nabere zeminu kterou v dlani rozdrobím (Určuju složení půdy)

Nyní dědeček sedí v parčíku na lavičce a pozoruje okolí...vytáhne bloček a tužku,začne si kreslit...domečky,mráčky..
Vesele se usmívá,schová bloček s tužkou a opět vyrazí.

Z přemýšlení mě vytrhne postava, kterou zahlédnu procházet ulicí. Na chvíli sedí na lavičce v parku a cosi si čmárá. Neznám ho. Připadá mi cizí. Nenápadně se vydám za ním a sleduju ho.

Já mám vážně nervy na pochodu... ale kdo se mi může divit?

Hmm někdo mě sleduje..ach jo říkám si v makovici,ale navenek dělám,že jsem si ničeho nevšiml.
Zajdu do jednoho obchůdku s cukrovinkami a chvíli si prohlížím zboží..nakonec vydoluji z kapes pár drobných a koupím si pytlík karamel.
Vesele si žvýkám a směřuji k bráně.
(Přesun brána)

Nechala jsem si spadnout vlasy více do obličeje aby nebyl vidět aktivovaný byakugan. Tak jsem mohla neznámému nechat náskok. Nechala jsem ho zmizet za rohem a ukryla se v průchodu jednoho domu. Na tohle bude dobrý spojenec. Vytvořila jsem čakrovou jehlu a píchla se do prstu.

"Kuchiyose no jutsu."

Za chvíli mi na rameni seděl malý lehce opelichaný orlík.

"Zdravím Hokoru. Mám pro tebe prácičku. Pomůžeš mi?" rovnou jsem mu nabízela sladkou sušenku jako úplatek.

"Ale jooo, pomůžu... oč jde?" zabrblal Hokoru s plným zobákem.

Popsala jsem mu cizince a poprosila ho, zda by nemohl kroužit po nebi v jeho blízkosti. Pokud možno dál ode mě. Hokoru se vznesl k nebi a občas přistál na střeše. Já jsem nadále udržovala bezpečný odstup.

Zdá se, že jde k bráně. Měli bychom jít také...

přesun.

Zahnula jsem za roh. Mířily jsme do sejnu čtvrti. "Až hokage schválí, že tu můžeš zůstat, tak ti to tu všechno ukážu."

Dalej som bol na ulici a nieco sa pytal okoloiducich chystal som sa ist do dalsej casti konohy
Mal by som sa zrovna vratit aj do dediny no ale este som nenasiel to co chcem

Hokage řekl, že nám věří. I když jsem byla nervózní z toho co se chystá, trochu jsem se usmívala. Konečně někdo, kdo uznává moje schopnosti. Teď si nemůžu dovolit chybu. Oddělila jsem se od Shijin. Takhle to provedeme mnohem rychleji. Vzala jsem si více zalidněnou část města. Postavila jsem se na náměstí a aktivovala byakugan. Ihned jsem viděla, kde všude jsou lidé. Bude to tedy fuška...

Začala jsem zastavovat náhodné kolemjdoucí a obeznámila je se situací, ve které momentálně jsme. Nechala jsem mezi lidmi zprávu rozšířit a dohlížela na to, aby evakuace probíhala v klidu a bez paniky.

"Pokračujte prosím. Nejpozději do dvanácti hodin musíte být všichni ukrytí."

Pomáhala jsem starším lidem a maminkám s kočárky. Ty děti...

Stále jsem byakuganem prohlížela všechny domy, zda jsou opravdu prázdné. Ale nebylo to téměř nutné. Vesničané byli opravdu ukáznění. Asi jsou na to už zvyklí...

Jestli ale Orochimaru ví kde úkryt je...

Zavrtěla jsem hlavou. Dost takových myšlenek. Nikdo se tam nedostane. Ani přes moji mrtvolu.

Prišiel som k Mikomi a rozhliadol som sa okolo. Takže mňa už asi potrebovať nebudete. Idem teda pozrieť vezenie. Povedal som a bežal som do vezenia.
(presun)

Přikývla jsem na znamení, že beru na vědomí, co Shinji říká. Pousmála jsem se. Dva byakugany tohle zvládnou přece naprosto hravě. Lidi poklidně procházeli ulicí směrem k úkrytu. Nepanikařili, měli dost času. Jde to jako na drátkách, dvanáct hodin ještě daleko...

Často jsem pohledem zabloudila k nebi, zda nepřiletí orel. Muselo se tohle Seitovi stát zrovna teď? A to můžeme být rádi, že jsme stihli chuuninské zkoušky.

Hlavně klid. Orli to zvládnou. Jsou to skvělí bojovníci i pátrači. Přesně jako Hyuugové. Znovu jsem se pousmála. Rozhodla jsem se zkontrolovat situaci u úkrytu.

přesun.

Procházel jsem se ulicí, s rukama v kapsách. Pomalu jsem kráčel v Hokageho plášti a klobouku. Neměl jsem ho skoro nikdy na sobě, ale asi se na mě projevuje stáří. Nikdy jsem nebyl tak hrdý na to, že mohu být zde Hokagem. Ale to, co se stalo včera se Seitem...Takhle opustit svého přítele.. V hlavě mi zazněla věta od Sengoku senseise.
Ten, kdo porušuje pravidla je odpad, ale ten kdo opustí své přátele, je horší než to!! Oni ho opustili..Tss.. Náhle do mě vrazil malý chlapeček.
"H..Hokage-sama, promiňte.." podíval se na mě vystrašeně.
"Ničeho se neboj, dokud jsem tu já. Nikomu se nic nestane! To nedovolím, ochráním vesnici i za cenu svého života. To přísahám." usmál jsem se na něj a pohladil ho po vlasech. "Teď jdi k mamince." usmál jsem se znovu a šel k Mikomi.
"Tak, jak je?"

Usmívala jsem se scénce, která se předemnou odehrála. Radši jsem začala více mrkat. Ale no tak. Jsem přece cynik. Nic mě nedojímá!

"Dobré ráno Hokage-sama. Všechno jde jak na drátkách. Už brzy budou všichni obyvatelé v bezpečí. A věřím, že každou chvíli přiletí některý z orlů se zprávou." podívala jsem se Hokage do očí.

Nějak se to všechno semlelo, musí toho mít dost..

"Hai, skvělá práce Mikomi. Musíme jen čekat. Jednou mě to čekání zabije." ušklíbl jsem se. Poplácal jsem Mikomi po ramenou a vydal se do středu vesnice.
"Zatím, Mikomi."

"Ani já nemám ráda čekání. Zatím nashledanou." pravila jsem a vydala se dokopat pár opozdilců, ať se laskavě uklidí do bezpečí.

Ještě že mám ty oči. Jinak bych se docela naběhala... Bože díky, že tentokrát můžu být užitečná!

Poslední vesničan už dávno opustil ulice Konohy. Mohla jsem vypnout byakugan. Stála jsem v prázdných ulicích a i když jsem napovrch vypadala klidně, byla jsem nervózní. Kdyby mi tak zkusil někdo měřit tep... Vypadá to tu děsivě, když nevidíte živáčka.

Z hluboka jsem dýchala, abych se uklidnila. Dívala jsem se k nebi. Najednou mi nad hlavou zakroužil orel.

Vypadá to, že má pro mě nějaké zprávy. Beze slova jsem natáhla ruku před sebe, aby mi orel mohl přistát na paži.

Procházela jsem se zamyšleně ulicemi. Čekala jsem, že uslyším ten obvyklý dětský smích, pokřikování vesničanů. Ulicemi by se linula vůně květin a panoval by tu obvyklý každodenní ruch. Ale teď nic. Prázdno..
Obchody byli zavřené a na ulicích netrpělivě postávali ninjové. Chuunini, jounini. Všichni..
Co se to zatraceně děje?!
Ptala jsme se samy sebe a došla k prvnímu člověku, kterého jsem zahlédla. Byla to dívka. Mikomi, ano.. Tak se jmenovala.
Její jméno jsem si pamatovala z chuunninských zkoušek.
"Mikomi? Mohla by jsi mi prosím tě říci, co se to tady děje? Ulice jsou plné ninjů. Co se stalo?"
A proč to zatraceně nevím?

Otočím se za hlasem, který mě oslovil. Vidím povědomou blondýnku. Usmála jsem se na ni, jak to jen bylo v současné situaci možné.

"Omlouvám se. Možná je to i moje chyba. Měla jsem vás informovat. Od rána máme plné ruce práce s evakuací obyvatel. Dnes se chystá útok na Konohu." dodala jsem téměř šeptem.

"V pořádku. Evakuace lidí je mnohem důležitěšjí. Měla jsem se více zajímat o své okolí, než být věčně mimo.." Řekla jsem a divila jsem se, jak v téhle sitauci mohu být tak upřímná.
"Útok? Klid je v tomhle světě vzácnost.." Dodala jsem tišeji, ale přesto značně naštvaně. Tohle se mi nelíbí. Vůbec se mi to nelíbilo.
Rychle jsem překontorlovala svou výstroj. Katana byla na svém místě, stejně jako brašnička a.. Rychle jsem šáhla do brašničky a zjistila jsem, že přivolávací svitek je stále na svém místě. Ruku jsem stáhla a znovu jsem se podívala na Mikomi. Na to, že se chuuninem stala nedávno to zvládala opravdu skvěle.
"Výborně. Nikdo z vesničanů tu není, předpokládám, že jsou všichni v úkrytu?" Zeptala jsem se a přemýšlela, jestli se nevydat k hlavní bráně.

Pečlivě jsem poslouchala každé její slovo. Ano. Klid je opravdu velmi vzácný. Pamatuju si jako kdyby to bylo včera, když na Konohu útočili dva členi Akatsuki. Tenkrát jsem byla naštvaná, že nemůžu pomoct a musím se s ostatními schovat do úkrytu...

"S těmahle očima není problém Konohu prohledat během pár chvil a zjistit, zda jsou všichni v bezpečí. Šlo to hladce a bez komplikací. Jsme dobře připraveni, věřím že to zvládneme." pousmála jsem se.

Já tomu opravdu věřím, protože nevěřit, to by znamenalo ztratit poslední zbytky rozumu...

"Ano, Konoha je skvěle zabezpečená vesnice. Sice z Konohy nepocházím, ale za těch pár měsíců, co zde trénuji vím, že má skvělého Hokageho a velmi nadané a odvážné Shinobi, kteří by pro svůj domov udělali cokoliv.." Při slově domov, jsem si vzpomněla na PiliKku a na Sunu.
Doufám, že se nekoná útok i na Sunu. Kdybych tam zůstala, tak třeba.. Ne, nebudu teď na to myslet. Konoze něco dlužím a rozhodně teď neodejdu do Suny. Konoha je mým druhým domovem a budu ji chránit ať se děje cokoliv.

Zavzpomínám na dnešní ráno a Hokageho výraz ve tváři. Věři nám a my jemu.

"Ano, Hokage-sama určitě udělá první poslední aby Konohu ochránil. A není v tom sám. Každý z nás chce být užitečný."

Pohladila jsem orla, který seděl na hřbetu mé paže. Trpělivě vyčkával na můj další pokyn.

"A vy neplánujete návrat do své vesnice? Nemůžu mluvit do vašeho rozhodnutí, jen se ptám. Za pár hodin to tu nebude pro trénink právě ideální..."

Nebo to možná bude ideální až příliš...