Tréninkové místnosti

First topic message reminder :

Místo pro trénink

,,No třeba kafe." Usměju se. ,,Ježiš z čeho infarkt to nic nebylo. Tak deš?" Seskočím z větve dolů.

No... alespoň se mě nesnaží zabít za moje řeči...

"Ale tak proč ne." seskočila jsem dolů.

"Normálně by mě něco takového nerozhodilo, ale poslední dobou jsem nějaká roztěkaná." dodám omluvným tónem.

,,V pohodě." Usměju se a vyjdu pomalým krokem do ulic.(přesun)

Nezbývá mi než jít za ním a v duchu se fackovat nad těmi nesmysly, co tu plácám.

přesun.

Přicházím do tréninkové mistnosti, rozhlídnu se a nikoho nevidím.
(Aspoň budu mít klid na trénování... i když Seito by tu mohl být)
Dojdu ke stromu, u kterého si sedám na zem. Rozevřu svitek a začnu pomalu číst.. (Huh, to bude asi na pěkně dlouho)

První pohled vrhnu na vodu. Hmmm... S Byakuuganem by to šlo, ale nemám šanci to dokázat, pokud bojuju se sestřičkou... Zamyšleně se posadím. A to to ještě někdo sledoval. Taková ostuda... Takhle prohrát jsem vážně nemusela. Kdybych uměla alespoň ještě jedno Jutsu navíc...
"Sanzengarasu no Jutsu!" vykřikla jsem, sedla si pod strom a nechala pět vran, aby mi kroužili nad hlavou. Už mi to začínalo jít. Včera jsem ovládala dvě, dnes už všech pět letí jiným směrem. Nechala jsem je zase přiletět k sobě. Nebyly moc rychlé... A pak mě něco napadlo.

Pokud se nepletu, tak Fuuton Daitoppa dokáže zvýšit sílu a rychlost zbraní. Mou zbraní jsou teď i přivolané vrány... Možná...
"Fuuton: Daitoppa!" vykřikla jsem. Už jsem stála.

Vrány jsem nasměrovala do větru a sledovala, jak se jejich rychlost zvýšila. Nějak jsem nepočítala s tím, že by do něčeho mohli narazit a tak když se přede mnou zvedl oblak prachu a listí, znejistěla jsem. Ze stromu, který jsme už včera se sestřičkou trochu poničili zmizela další velká větev. Ušklíbla jsem se. Zasáhla jen jedna vrána spolu s větrem. Zdá se, že Daitoppu už dokážu skoro úplně ovládat... A Sanzengarasu také. Jen se naučit přivolávat těch vran víc...

Po dlouhém spánku se probouzím... Vstanu, opráším si kalhoty a krásně se protáhnu. Rozlídnu se kolem a vidím jednu osobu jak něco trénuje. ( Hm, je asi z klanu Hyuuga?) Po chvíli si uvědomím, že si pamatuji pečetě na Goukakyuu no jutsu... (Tak já sem to musel dočíst, ještě než sem usnul.)
Postavím se na proti stromu a zkusím první Goukakyuu no jutsu...

Vydechnu a složím pečetě. Mé vrány zmizí a já na chvíli přivřu oči. Tahle technika mi dává zabrat. A pak že ovládat Byakuugan je těžké... Oproti tomhuhle je Juuken jen hračkou, i když účinek má větší. Chvíli jen zklidňuju dech. Daitoppa a Sanzengarasu. Dohromady jsou opravdu silné. Příště, až budu trénovat se setřičkou, musím použít tuhle kombinaci... Když otevřu oči, zaregistruji, že mě někdo pozoruje. Věnuju mu jemný úsměv a pomalu přejdu blíž. Ještě ho neznám... BYlo by vhodné se představit.

"Zdravím." zavrním. "Já jsem Shijin Hyuuga. "

"Ahoj, já jsem Katsuro" a upřu zrak na Shijin.

"Těší mě." usměju se.
"Nejsi tu dlouho, že?" zeptám se. "Ještě jsem tě tu neviděla."
Tak tahle otázka sedí od někoho, kdo by celé dny proseděl v klanovém sídlu a povídá si akorát s vránami... Na chvíli se mi v hlavě promítnou chvilky, když jsem přišla do Listové a byla ráda za to, že mi pomáhá sestra. Jinak bych to asi nezvládla. A nejenom ona. Jenže čas to zase změnil... Bohužel. Myšlenky se mi zase ubírají směrem, kterým nechci. Pokusím se je ignorovat a s jemným úsměvem čekám na odpověď.

"Ne teprve chvilku ale už si začínám zvykat. Děkuji za optání." odpovím a pousměji se.
"Jakou techniku ses teď učila? Chvíli sem tě pozoroval" a trochu se začervenám.

"Měl by jsi vidět mě, když jsem sem přišla." ušklíbnu se, když si na sebe vzpomenu. Ale to byla ještě bezstarostná doba... Život kunoichi a ještě k tomu s nejnižší hodností není snadný...
"To je Sanzengarasu no Jutsu." Poslední tři slova vykřiknu a zároveň bleskurychle složím pečetě. Nad mojí hlavou tentokrát zakrouží deset vran.
"Je to technika, díky které přivolám vrány. C, ale nejtěžší, jakou jsem zatím měla..." ušklíbnu se a vzpomenu si, jak mi poprvé přistálo na ruce jen mládě. Ale už to bylo užitečné. "Pokud se nepletu jsem jediná, kdo ji v současné době umí."

"Nebo spíš skoro umí." dodám pro upřesnění. Až ji zvládnu budu moct přivolat až stovku vran. A to nemluvím o tom, že se dokáží naklonovat.

"Nebyl sem tu tak nevím." odpovím.
"A ta technika... jenom 10 vran to není moc?" řeknu, protože si nemůžu pomoc a musím si rýpnout. ( huh, 100 vran a klonování?)

Ušklíbnu se. Měla bych už zvládnout... Přeruším své myšlenky a koncentruju charku. Nechám vrány aby kolem nás utvořily kruh a létaly dokola. Jakmile dosáhnou maxima své rychlosti vytvořím tři pečetě a každá z nich se rozdělí. Cítím, jak se mi podlamují kolena. Opravdu to ještě nezvládám. Dvacet a to je vše. Víc zatím nezvládnu. Zavřu oči úplně a soustředím se hlavně na to, abych nespadla. Tolik chakry jsem asi dávat neměla. Cítím, že některé vrány už kolísají. Nechci na sobě dát znát, jak moc mě to vyčerpává a tak jen složím ty samé pečetě a vrány až na jednu zmizí. Ta mi přistane na rameni. Jen pokrčím rameny.
"Ještě to nezvládám, ale... Bude jich víc. Nepříteli zabrání mě vidět - Pokud tedy nemá Byakuugan jako sestra - a když budu já chtít zaútočit okamžitě se rozestoupí. A jistou útočnou sílu ve velkém množství také mají... "

"Tak to je asi užitečná technika." zamumlám. (Aspoň už něco umí narozdíl ode mě.) "Hele moc pěkně sem si stebou pokecal, ale už se musim vrátit k tréninku. Tak zas někdy jindy.. platí? a upřímně se Hyuugu usměju.

Vyčerpaně se ušklíbnu.
"Ráda, ale příště už raději nezkouším Sanzengarasu v takovémhle stylu, to bych totiž asi nepřežila." rozverně mi zajiskří v očích. Jsem na sebe trochu pyšná. Nebo spíš na to, že jsem jich už zvládla tolik. Nebude trvat dlouho a snad jich zvládnu ještě víc...

"Uvidíme se." mávnu ještě a odbíhám pryč. Já mám pro tuhle chvíli tréninku dost. Navíc pochybuji, že bych ještě dokázala trénovat... Možná tak za hodinu, za dvě...

(přesouvá se)

Prišiel som na treningové pole kde som sa usadil a robil strečing.
Potom som začal robiť kliky.

Přijdu a rozhlížím se, asi tu je někde Katsuro. Hm někde tu bude.

Potichu přijdu na místo a vyskočím si na pohodlnou větev. Pozoruju oblohu a místní "osazenstvo". Achjo, kde jsou ty doby, kdy to tu žilo...

Hm nic moc tady. Zkusím se stavit do kanclu. Pomalým krokem vyjdu do kanceláře Hokageho.(přesun)

Přijdu a sednu pod nejbližší strom. Otevřu svitky a přečtu si je. Hm to by šlo. Složím pečetě a soustředím se na ruku. ,,Chidori." Kolem ruky se objeví jen pár modrých jiskřiček. ,,No nevadí zkusíme další." Složím pečetě a natáhnu ruku. ,,Raiton Jibashi." Opět jen pár modrých jisker. Zkouším to tedy znovu a znovu.

Pokračuji ve tréninku Kuchyiose,
Skládám pečeťě, koušu se do palce, otírám krev do druhé dlaně.
"Kuchyiose no jutsu!" Vykřiknu nahlas.
Objeví se pode mnou obláček kouře.
Byl tam pes, už větší než včera, už uměl dokonce i chodit.

Seskočila jsem z větve a zadívala se na oblohu. Dneska už by se to mohlo povést. Ne?

Soustředila jsem se a představila si orla, kroužícího na nebi. Musí se to podařit, teď už prostě jo... Zkoncentrovat čakru - žádný problém, a jdu na to.

"Kuchiyose no jutsu!"

Tentokrát mě obklopila doslova mlha. Takové množství bílého dýmu se kolem zvedlo. Neměla jsem aktivovaný byakugan a tak jsem jen zamžourala. Když se dým rozplynul, stál předemnou velký orel. Slovo velký není vhodné, oproti mě byl doslova obrovský. Máchl křídly a vlna větru, kterou to způsobilo, mě div nesmetla. Kecla jsem na zadek a zírala na něj. Tvářil se poněkud vyčítavě.

"Tak proč tu sakra jsem? Nikoho tu nevidím..." zamudroval.

Jsem snad vzduch?!

"Eh... p... pardon... to já..." pípla jsem odněkud ze země.

Dala jsem do toho moc krve nebo moc čakry? Tahle přerostlá obluda mě zabije!

Ani jsem nedokončila myšlenku a už jsem před sebou viděla zobák, který by mi jedním hbitým klovancem rozbil lebku.

"Nechtěj mě rozesmát... ty? Vyloučeno. Se mnou už vyhrálo bitvu několik naprosto skvělých ninjů, ale ty jsi jen malá holka."

Opět jsem chytila tik do oka. Další Hyuuga trapas?

"To teda nejsem. Jmenuju se Mikomi Hyuuga a přivolala jsem tě sem já. A nikdo jiný." zavrčím podrážděně. Krucinál to mě nemohli varovat, že jsou ta zvířata tak náladová? Někdo... kdokoliv? Sadisti škodolibí!

"Hmmm. Hyuuga povídáš?" zamyslel se orel a zkoumal mě jako potenciální sousto ke svačině. Zobákem do mě šťouchal a já se nespokojeně ošívala.

"Jméno Hyuuga je mi povědomé... Ano ten klan, možná, možná bych tě vzal na milost. Vypadáš, že sama si neporadíš, třeba ti někdy zachráním život. Ale jen proto, že si Hyuugů vážím." pravil orel a složil křídla.

"To je moc hezké." odsekla jsem. Orel mě přestal klofat a napřímil se.

"Jmenuji se Kizoku. Ale opravdu nevím jestli jsi se neměla naučit přivolat spíš... štěně nebo něco na ten způsob." dodal posměšně.

"Ani omylem. Vždycky jsem si přála létat a navíc jsem si ochočila havrana. Jsem ornitolog samouk. A...."

Víc jsem nedořekla. Zobák byl zase u mě. Kizoku mě chytil za flígr, vyhodil do vzduchu, já opsala salto a dopadla na jeho hřbet. Ještě že to peří je tak měkké...

"Uvidíme, trochu se proletíme a když nespadneš, tak uznám, že to s tebou není až tak marné. Co ty na to pískle?"

"Nejsem žádné pískle, jsem Mikomi. Ale dobře, tvoji výzvu přijímám. A poslouchej laskavě...."

Chtěla jsem toho říct mnohem víc, ale to už jsme se vznášeli kamsi do pryč... Moje představa o létání byla jiná. Podstatně romantičtější. Tohle bylo jako na horské dráze. Stačilo pár vteřin a ocitli jsme tak vysoko, že se mi udělalo mdlo. Křečovitě jsem se držela hnědého peří a snažila se přilepit pomocí své čakry. Vím totiž, co orli rádi dělávají...

Let střemhlav... pomoc!

O pár sešupů a pocitů žaludku někde v krku později...

Kizoku se nademnou konečně slitoval. Pochopil, že se jeho hřbetu jen tak nepustím. Ne že bych si let užívala tak, jak jsem si kdysi malovala, ale pustit se by byla jasná sebevražda. Konečně jsme přistáli.

"Pro tentokrát to snad stačilo. Už mě to ale nebaví, takže jdu." pravil orel a okamžitě zmizel. Podemnou najednou bylo místo, které jsem nečekala, takže jsem spadla na zem jak hruška.

Ztěžka vydýchávám ten výlet na splašené horské dráze. Já mám na spolupracovníky opravdu štístko...

Nejistým krokem jsem se vydala pryč

přesun.

Po delším tréninku Shunshin no jutsu, které jsem už plně zvládl se půjdu podívat na Seita. (Heh, doufám že ho tu nikde najdu Seita.) Přeruším trénink Goukakyuu no jutsu, který nedopadl moc dobře... (Grr, radši nikomu neřeknu jak sem daleko - foukat rozehřátej vzduch umí každej.) No nic, dost přemejšlení... jdu se podívat po Seitovi.