Tréninkové místnosti

First topic message reminder :

Místo pro trénink

Chviličku po dopadu otevřu oči... Vykuleně koukám co se stalo a po chviličce mi to dojde... "Mockrát děkuji Sensei... Radši budem pokračovat v tréninku ráno, jsem vysílený... Ale hlavně že jsem to dnes zvládl!" Řeknu hrdě a pomalinku odchazím domů kde na mě už čekají rodiče [už se těším až rodičům řeknu co jsem dnes zažil!]

Vstanu a pořádně se protáhnu. Hmm to už je odpoledne. Pěkne jsem se vyspal. Podívám se na strom na který zkouší vyjít Katsuro. ,,A jo dobré. Myslím, že dneska už se tam dostaneš." Mezitím jsem si otevřel svitek a po chvíle čtení zase zavřel. Aha tak takhle to funguje. Tak to zkusím. Postavil jsem se a začal se soustředit. ,,Tak První bráno, bráno otevření. Otevři se." Citím jen malý otřes mým tělem, ale nic zvláštního. Hm tohle půjde z tuha.

Přišla jsem na cvičiště a spokojeně se usadila na vodní hladinu. Sledovala jsem jak si vedou ostatní.

GIFSoup

Vyčkávala jsem, jestli někdo nebude mít zájem o společný trénink. Odhadovala jsem schopnosti lidí co tu trénovali a tipovala, kdo z nich pro mě bude během chuuninských zkoušek konkurencí.

Docházím na cvičiště. Jdu pomalu. Jako kdyby mě zase nic nezajímalo, ale je to naopak. Pozorně všechno sleduju. Dokážu si přehrát, koho jsem dnes potkala, ale až za pár minut. Teď mě to nazajímá. Jsem ztracená někde... Snad ve vzpomínkách a možná taky ve verších.

"Dobré ráno, Mikomi-neesan." prohodím jakoby omylem, když si uvědomím sestřinu přítomnost.

"Ahoj Shijin." pravila jsem a můj pohled zůstával dál bedlivě upřený na lidi, co jsou poblíž. Možná jsem v tu chvíli vypadala jako socha, duchem lehce nepřítomná, ale opak byl pravdou.

Povzdechnu a sednu si na břeh, tak abych s ní mohla klidně mluvit, ale nemusela na vodu. Myšlenky mi těkají sem a tam, takže bych se kldině mohla nechtěně "vykoupat" a na to také nemám náladu.
Potřebuji ale cvičit....



"Sanzengarasu no Jutsu!" vykřiknu, i když pravda. Příliš nahlas a nadšeně to neznělo. Snažila jsem se plně soustředit na svou techniku. Na mé tváři se objevil jemný úsměv, když se nade mnou objevili tři dospělé vrány. Tři jsem už včera přivolala, ale jedno bylo mládě. Soustředím se na ně a zkouším, jak moc je dokážu ovládat. Dokážu je někam nasměrovat všechny nebo každou na jinou stranu... Tedy podle svitku od Hokageho.
Tak to zkusíme....
Přivřela jsem oči a skrz řasy pozorovala, jestli se mi daří. Jedna z vran kroužila pořád nade mnou, druhá odlétla na druhý konec cvičiště. Třetí se mi vzpírala. Snažila jsem se soustředit na všechny. Leť... Nakonec si to přece jen zamířila určiným směrem, obletěla několikrát sestru a pak se s tichým PUUF vypařila. Druhé dvě jsem dokázala ovládat.... To je pokrok...

Přivřela jsem oči a dál klidně seděla na vodní hladině. Ani vrána kroužící kolem mojí hlavy, mě nedokázala vytrhnout ze soustředění.

"Dobrý trénink koncentrace." pravila jsem nepřítomným hlasem. Musela jsem vypadat, že mluvím naprosto z cesty.

Ušklíbla jsem se. Buď myslí mé rozkošné Sanzengarasu - Tedy techniku, kterou jsem si opravdu zamilovala. - nebo sebe a místo, kde sedí. Málokdo by si sednul na vodu. Já po ní ráda chodím. Pomáhá mi to přemýšlet, ale tohle. Asi bych si ani netroufla... Alespoň ne teď. Mám rozdělané tři techniky a úplně mi to stačí...

"Ach... Dnes je zase takové zvláštní ticho..."

"Až ticho nebude, budeš jen nostalgicky vzpomínat na ten klid." pravím a ve vzpomínkách se vracím ke všem uřvaným existencím, které mě však nemůžou rozházet.

Ušklíbnu se.
"Co bych teď za někoho takového dala. Alespoň by mi zlepšili náladu." zamyslím se. "A mimo to by mi nevadilo zkusit si s někým, jak jsem na tom."

"Hmmm... zkusit... jako boj?" říkám a líně si lehám na záda. Hotová vodní postel... Ono se to tak hezky houpá...

"Hai." kývnu a zamyslím se. "Chci vědět, jak bych dokázala využít svůj Byakuugan."

"A samozřejmě, na čem bych měla nejvíc zapracovat." ušklíbnu se. A zkusit si na někom Fuutony samozřejmě, dodám - Raději v duchu.

Líně jsem se postavila na nohy a otevřela oči.

GIFSoup

"Já ti klidně posloužím. Budeš to mít i s odbornou přednáškou."

Záměrně jsem zůstala stát na vodě, aby se Shijin nechtěla za každou cenu přiblížit. Pokud se pro to rozhodne, alespoň uvidím, jak se dokáže koncentrovat na boj a zároveň chůzi po vodě.

"Pojď. Zaútoč."

Tak tohohle jsem dosáhnout nechtěla... Mírně překvapeně trhnu hlavou. Měla jsem na mysli někoho, kdo nemá Byakuugan, aby mě tak lehce neporazil. Teď si moc šancí nedávám. Fuuton raději taky ne... Narozdíl od nee-san ho já ještě neumím. Ale co vítr... Porazí vodu?
Opravdu se mi nechce dostat Juukenem a "napít se" z řeky. Takže budu muset sestřičku nějak dostat na souš...
Ale prozatím... "Byakuugan!"





Zvedla jsem ruce a podívala se směrem k neesan. Voda vs. vítr... I když pěknou vlnu by to udělat mohlo...
"Fuuton: Daitoppa!" vykřikla jsem a sledovala, jak vítr prudkou silou naráží do vody a směrem k neesan se řítí obrovská vlna. Vida... Takže vítr vyhrává...

Uskočila jsem víc dozadu. Shijinina Daitoppa ještě nemá dostatečnou sílu, protože ji zcela neovládá. Lehce mě pocákala sprška vody, ale jinak mi to nic neudělalo.

"Hmmm. Když chceš vidět jak to vypadá, pokud vítr narazí do vody tak sleduj." ušklíbnu se.

"Fuuton: Daitoppa!" trochu jsem se předklonila a útok namířila více směrem na hladinu. Vypadalo to jako kdyby tu jel na vodních lyžích nějaký šílenec, takže jsem koupila další sprchu, tentokrát vydatnější. Horší to však bude mít nee-chan. Uvidíme jestli ji voda smete, nebo ne.

A to jen proto, že cvičím přivolávání vran... Neměla jsem už čas ironicky se ušklíbnout, protože jsem slyšela výkřik nee-san. Neměla jsem čas ani zvednout hlavu, když jsem uslyšela hukot vody. Rychle jsem uskočila, ale nestačilo to. Voda mě nesmetla, ale připadala jsem si, jako kdybych hodinu stála venku v pořádném lijáku. Naštvaně jsem prskla. Jak to říkal ten cizinec, ten Takeru? Že jsem kočka, která se bojí ukázat drápky? Jo, tak nějak. Skoro se trefil. Spíš nemám co ukázat. Musela na mě být opravdu směšný pohled. Byla jsem úplně promočená. Něco mi říkalo, že bych to měla rychle vzdát, ale já si nemohla pomoct.

"Sanzengarasu no Jutsu!" vykřikla jsem. Tentokrát se objevili dvě vrány. Přesně jak jsem chtěla. Abych je mohla dostatečně ovládat. Chvíli mi kroužili nad hlavou, jako kdyby čekaly na příkaz.

"Bunshin no Jutsu!" pokračovala jsem s jednoduchou technikou a objevil se jeden můj klon. Jedna z vran se k němu okamžitě připojila. Bude to muset stačit. Nerada jsem na to spoléhala, ale Sanzengasrasu je má jediná technika, kterou nee-san nemá. Proto ji musím využít. Na čele se mi krom vody perlil i pot. Právě jsem přešla k dalšímu kroku. Vrána, kterou ovládám se může libovolně naklonovat. A to tolikrát, kolik jich dokážu vyvolat. To znamená, že můj limit je dvakrát. Šeptala jsem pro sebe název Jutsu a doufala, že se mi to povede. Vrány přede mnou a mým klonem se rozdělili. Čtyři, šest... Šest vran, které sice útočí slaběji, ale mohu je ovládat, jako kdyby byly dvě.

Vyběhla jsem současně se svým klonem. Vrány letěly kousek před námi. Nezablokují jí vzhled, ale jsou menší a nemůže zasáhnout všechny najednou. Doufám, že jí moc neublíží, kdyby ji zasáhly. Ale nic moc jí způsobit nemůžou. Jejich úkolem je jen vyklidit pole mě. Bože, jsem šílená... Útočit takhle přímo a nechat se krýt vránami...

"Tvůj plán není špatný. Ale udivuje mě, kolik toho nevíš. Můj byakugan obyčejný bunshin rozezná. Musel by to být kage bunshin, abych nepoznala originál, což je B technika, kterou se zatím nemůžeme naučit."

Ignorovala jsem falešné vrány a zaměřila se na originál Shijin.

"Fuuton: Reppushou!"

Zvedla se silná vlna větru, která znemožnila vranám pokračovat v letu na mě a sestru lehce nadzvedla a nesla pryč od mé osoby. Doufala jsem, že se vránami příliš nepotluče. Popřípadě, že narozdíl od "blbých" vran uhne.

Něco mě probudil z mého vydatného odpoledního odpočinku, trošku naštvaně se rozhlédnu po okolí, jediné co si získlo můj pohled byly Shijin a Mikomi stojící naproti sobě.
[Dvě Hyuugy bojující proti sobě? To si nemůžu nechat ujít.]
Pohodlně se posadím a sleduji souboj.

Mé vrány se spolu se špalkem dřeva, jaký využívá Kawarimi no Jutsu, rozbili na břehu o strom. Hned o první. Ušklíbla jsem se nad jejich hloupostí. Ehhmmm... Nebo raději ne. Jsem to já, kdo je ovládá.

Zamyšleně jsem stála pěkně daleko od ní. Nemám šanci. Žádnou. Tentokrát jsem měla čas na ironický úsměv. Vážně... Taijutsu je mi k ničemu, když se nedostanu blíž. Na Hyuugu je mi tenhle plán k ničemu. Pravda, stínové klony jsem nikdy rozeznávat nemusela a doba, od kdy jsem v Listové také není bůh ví jak dlouhá. I když za těch pár měsíců jsem si všimnout mohla.


[i]Povzdechla jsem.
Tohle mě opravdu štvalo. Jsem mokrá víc, než kdybych se úmysleně šla vykoupat a ještě se k ní nedokážu ani přiblížit. Dobře, tak další tah nechám na ní... Ehmmm... Hlasitě jsem kýchla a uvědomila si, jaká je mi zima, když jsem v mokrém oblečení. Další věc která mi měla dojít dřív... Skvělé...

No dobrá...
"Sanzengarasu no Jutsu!" vykřikla jsem a vložila do Jutsu nejvíc chakry od začátku tréninku. Nad mojí hlavou zakroužilo deset vran a mě se v jednu chvíli málem podlomila kolena nad náhlým využitím chakry. Ale ještě jí mám dost. Teď se musím hlavně bránit. Další útok nechávám jí.


(Tyhle vrány se dokáží naklonovat tak, že jsou "skutečné" stejně jako ty původní XD )

(btw byakugan prohlédne kawarimi... kus pařezu nemá čakerní oběh )

Hmmm. Vypadá to, že chce abych běžela za ní. Na vodu si evidentně netroufá. Nebudu plýtvat čakru, zkusíme něco lehčího. Do ruky jsem si připravila kunai. Rozeběhla jsem se směrem k sestře, vyskočila do vzduchu a hodila jí ho k nohám. Zdalipak si všimla, že je u něj výbušný lístek?

Pak už jsem ho odpálila.

(Kawarimi bylo, až když jsem si všimla té vody. Pak jsem já uskočila a přes tu vlnu to nemohlo být vidět ani byakuuganem, ne)

Kunai? prolétlo mi hlavou. Až pozdě jsem si všimla výbušného lístku. Čas uskočit byl pryč... Copak mě chce zabít? Stačila jediná myšlenka a pár sekund, kdy se mé vrány slétly k výbušnému lístku a přikryly ho svými těly a křídly zatímco já - i když pozdě - uskočila. Jen dvě mi pořád kroužily nad hlavou.

"Ksó..." zavrčela jsem a znovu uskočila. Mám jedinou možnost. Nechat ji útočit a počkat, až se dostanu blíž. Jinak jsem vážně v háji... Na břehu jsem se postavila na bytelnout větev stromu trochu dál od břehu. Samozřejmě, že mě Byakuuganem vidí, ale ať nepočítá s tím, že půjdu na vodu.

(byakugan vidí i skrz zeď, takže voda není problém nedá se zablokovat ničím, jedině krystalem, jelikož ten odráží obraz podobně jako zrcadlo)

Dívala jsem se přímo na sestru, i když byla skrytá kdesi ve větvích. Je kluzká jako had. Musím ten souboj rychle ukončit. Hodila jsem další kunai, který se zapíchl kousek od větve, na které sestra stála. Pochopitelně měl další výbušný lístek, který větev odpálil.

"Shunshin no jutsu!"

Probleskla jsem se pod strom a padající sestru zachytila, aby se neporanila.

Po skvělém spánku se probouzím a otevírám pomalu oči. Když je otevřu, vidím na proti sobě Seita, jak si něco nacvičuje. Zvednu se, lehce se protáhnu a z dálky na něj volám "Ahoj Seito jak ses vyspal? A viděl si ten strom? Už to ujde nemyslíš?" a namachrovaně se pousměju.

Trochu podrážděně jsem sestru odstrčila od sebe a zbývající dvě vrány mi dosedly každá na jedno rameno. Nutno říct, že vypadám příšerně. Příšerně, příšerně, příšerně... V poslední chvíli jsem kvůli využívání Sanzengarasu no Jutsu na úrovni, na kterou ještě - protože se ho pořád teprve učím - nemám, nějak "vypnula" a nevšimla si výbušného lístku. Až bolestně si uvědomuju, že nebýt to nee-san, ale opravdový nepřítel, jsem mrtvá. Naštěstí pro mne opravdový nepřítel by neměl mít Byakuugan... Sledovala jsem šrám, který se sestře táhl po paži. Já jich měla mnohem víc. To je také nápad odpálit větev a pak pod ni skočit. Samozřejmě, že nás mnoho větviček zasáhlo a jemně poškrábalo. Ehmmm... Některé kusy byly větší. Znovu jsem kýchla a snažila jsem se na tak katastrofální prohru zapomenout. Přiložila jsem ruku kousek nad tu spoušť na sestřině ruce a v mých dlaních se objevila zelená chakra. Alespoň něco, co zvládnu... Ušklíbla jsem se.
"A proto jsem chtěla bojovat s někým, kdo nemá Byakuugan..."

Sotva znatelně se pousměju.

"Alespoň jsem ti ukázala, co všechno byakugan vidí. Příště to můžeš využít v boji proti opravdovému nepříteli."

Chytila jsem její ruku a dala ji pryč od svého zranění. Takovej malej šrám vůbec nebolí.

"Děkuju, už je to dobrý. Ošetři hlavně sebe. A promiň že jsem do toho šla tak po hlavě. Ale asi bych byla zlá sestra, kdybych tě šetřila. Ne?" podívala jsem se na ni s otázkou v očích, zatím co jsem se zvedla na nohy.