Tréninkové místnosti

First topic message reminder :

Místo pro trénink

''tak v sobě nedus pocity a nech je vyjít na povrch''

"Momentálně nic nedusím." říkám, a je to pravda. Vypadá to, že si začínám pomalu zvykat.

''to je dobře''
usmál jsem se
''v tom případě dnešní náštěva baru je objasněna a nemusíš se jí trápit''

"Jako by mě mohla trápit taková maličkost." pokračovala jsem dál po řece, až jsem se zamotala do uliček Konohy.

přesun.

následoval jsem jí - přesun

Prohlížím si Tréninkový plac, čekám na Hokageho.
[Hurááá! Konečně začnu opravdu trénovat!
a navíc mám Hokageho za senseie, i když možná má Shijin pravdu, možná na mě nebude mít dost času.]

"JSem tady." jdu k Infimu a pousměji se na něj.
"Tak mi nejdřív o sobě něco řekni." usměji se a založím ruce na prsou.

"No, na mně není vskutku nic zajímavého." Chvilku se odmlčím a pak pokračuji.
"Přišel jsem z vesnice na jihu Zamě ohně, matka zemřela krátce po porodu, otec spáchal sebevraždu, takže jsem vyrostl u jedné staré paní, ta v mých 14 letech též zemřela na stáří, tak jsem se rozhodl začít nový život v Konoze, jako shinobi."

"A tvé sny, cíle, co máš rád, co nemáš rád?"

[Mé sny?]
"O svých snech jsem opravdu moc nepřemýšlel... zatím bych si tu rád vytvořil pár přátel, a pak povýšil na chuunina. Dál se uvidí." Řeknu s lehkým úsměvem.
"A rád mám když mě lidi respektují... A nemám rád kritiku."

"Dobře, teď já zkusím něco říct." usměji se, nadechnu a spustím.
"Tak, jsem Assasin Senju, Sedmý Hokage, je mi 30 let. Jednou jsem umřel, a bojoval ve velké válce proti Konoze. Oživil mě Kabuto, po jeho smrti, jsem se stal opět smrtelným, a opět jsem nastoupil jako Hokage. Nesnáším lži, podrazy a neúctu. Mám rád dobré jídlo, Konohu a své lidi."

"Ou..."
"Kdo byl váš sensei, Hokage-sama?" Ptám se zvědavě.

"sensei? Hmm...Sengoku Basara, zabil ho můj spolužák z týmu. Neuro Uchiha. Před 4 rokama, zaútočil na Konohu, při chuuninských zkouškách. Zabil jsem ho, a přitom jsem přišel o život. Teď momentálně Neuro žije, a je v suně."

"Oh..." Vyhrknu překvapeně.
[Uchiha huh?... Nikdy jsem je neměl rád.]
"Tak, dáme se do tréninku?" Ptám se a přitom se rozhlížím po Cvičišti.

"Můžeme, tak nejdřív jsem tě chtěl naučit techniku lezení po stromě...Je to základní dovednost ninjů. Mokuton no jutsu!" udělám tři pečetě a předemnou vyroste strom.
Začal jsem po něm chodít, a přestal jsem nahoře na větvi.
"Shromáždíš čakru do nohou, a přilepíš ji na strom. Není to jednoduché, ale musíš se naučit kontrolovat čakru."

Zbudím se pod stromem...můj trénink byl přerušen...
Škrábu se na hlavě "Tady člověk nemůže ani v klidu spá....ehm trénovat" zašklebím se a pozoruju co se to děje.

[Mokuton?]
...
[To lezení vypadá jednoduše...]
Začínám se soustředit, koncentruji čakru,rozbíhám se proti stromu, vybíhám nahoru asi 2 metry, padám na hlavu.
[To bude těžší než sem si myslel.]
"Pfff... To mi asi chvíly zabere." volám nahoru na Hokage-sama.
Zkouším to dál.

"Musíš to zkoušet dál, není důležité mít talent. Shinobi neznamená umět tisíc technik, ale mít odhodlání nikdy se nevzdat a zkoušet to dál!" vykřiknu bojovně a seskočím dolů.
"Kunaiem si vždycky označ, jak daleko jsi vylezl."

Chvilku je se zájmem sleduji...
Po chvilce vyndám svitek a rozvinu jej...předstírám četbu,ale pozoruji Hokageho a jeho studenty...Asi má málo práce... usměju se a čučím

Vytáhnu kunai, koncentruji čakru a znovu se rozbíhám proti stromu.
[Urgh... zase jen 2 metry? Teď do toho dám víc čakry!]
Padám, zvedám se a znovu se rozbíhám proti stromu.
*Prask*
Praskla podemnou kůra.
Padám znovu.
[Takže když nedám dost čakry tak se odlepím, a když dám moc tak strom praskne.]
Koncenruji čakru a rozbíhám se proti stromu, tentokrát udělám asi 5 kroků a pak ladně seskočím.
V tréninku pokračuji.

"Tohle by celkem šlo. Zkoušej to dál." pousměji se a sednu do tureckého sedu.
Přemýšlím o všem, co mi Reina řekla.

Dojdu kolébavou chůzí až sem. He to jsem došel až tak daleko? Vidím pár lidí. Pak poznám Assasina jak sedí na zemi. Snažím se k němu dojít opatrně ať nepozná, že jsem si dal trochu do těla. ,,Zdravím bratře. I tebe Infi." Podívám se směrem na strom a na tváři vykouzlím úsměv.

Nějak divný úsměv.
"Zdravím tě."

,,Tak co jak mu to de?" Snažím se stát rovně a pořád se usmívám.

Pokračuji v běhání na strom, cítím jak se každým pokusem zlepšuji.

[Konečně něco pořádnýho, pěkná změna od sběru brambor.]

Usměji se a plnou rychlostí vybíhám vůči stromu s kunaiem v ruce.
S křikem vybíhám směrem vzhůru.
*První krok, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, šestý*
Náhle pocítím výkyv soustředěnosti jak na mě někdo promluvil.
Následně pocítim jen tvrdou zem.
"I já tebe." odpovídám Seitovi ze země.