Ulice Listové

First topic message reminder :

Hlavní ulice Konohagakure.
Zde naleznete: Shushuya- saké bar

Restaurace Yakiniku Kyu


Ichiraku Ramen


Dango obchod


Konohagakure park


Yamanaka květinářství

Dal som si dolu okuliare a skryl som si ich.
Pozrel som na ňu a zažmurkal pričom som sa len usmial.
"Akoby..."
Chytil som jej ruku.
"...a nič."

Usmála jsem se, lehce mu ruku stiskla a přisunula se o něco blíž.

Ucítil som ju pri sebe a jej ruku taktiež.
"Mmm..."
No a teraz čo??? Keď už som takto začal???

Jen jsem se o něj lehce opřela a dál nedělala nic.

Po chvíľke som ju chytil a posadil si ju na kolená.
Keď som ju oprel o seba, tak som privrel oči.

Nechala jsem se vyzvednout a pak mu ruku lehce položila na rameno.

Potvoril som oči a naklonil sa k nej.

Vzhlédla jsem k němu a ruku, kterou jsem měla na rameni jsem mu teď lehce omotala kolem krku.

Ostal som tak, no po chvíľke sa hlavou načiahol k nej.

Také jsem se tváří trochu přiblížila k té jeho, ale v podstatě jsem vyčkávala, co udělá on.

Toto už nie je cool.
Stále som bol bez pohybu.
Nerozhodný...pomalý...blbý...
Dal som jej bozk a odtiahol som tvár. Vyčkával som či mi strelí a odíde alebo čo urobí.

Neudělala jsem ani jedno. Stále jsem se ho držela, hleděla mu do očí a usmívala se. A také se trochu červenala ...

"Hmm?"
Pozeral som prekvapene, ale šťastne zároveň.

To se bál, že ho za to praštím?
Pomyslela jsem si s pobavením a odvážila se lehce mu přejet rukou po krku.

"To jsme asi dva ... jsem ráda, že jsi mě tenkrát zachránil zrovna ty ... měla jsem neuvěřitelnou kliku."
Odvětila jsem úsměvně.

Rukou som jej prešiel po stehne a tam som tú ruku aj nechal, no už som inak nič nerobil.
"Zachránil?"

Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a lehce jsem přikývla.
"No ano ..."

"...no to neviem, či by si potrebovala zachrániť."
Ako sa o mňa oprela, tak som jej dal ruku zo stehna na chrbátik a trošku rom ju poškrabkal.

"No kdyby ses tak nějakým zázrakem neobjevil a nepomohl mi, tak opravdu nevím, kde bych tu noc spala ..."
Spokojeně jsem přivřela oči.

"Dúfam, že toto všetko nie je len vďaka."
Povedal som neisto.

Lehce jsem se zasmála a ruku, kterou jsem ho doposud objímala kolem krku jsem přesunula na jeho hruď.
"Ne, není ..."
Špitla jsem.

Vydýchol som si.
Už som sa zľakol...
Pozrel som jej na ruku, koľko sa mi dala zakloniť hlava.

"Ja som tiež veľmi rád."
Pozrel som jej do očí.
"Nechceš ísť už radšej do domu...nakoniec sme na obchod nejako zabudli."