Lesy před Konohou

"Každý jeden človiečik, na ktorom spočne moje oko, postráda zmysel svojej existencie. Títo ľudia sa utápajú vo svojej vlastnej mizérii a na svete niet jedinej osoby, ktorá by sa o nich bola skutočne zaujímala. Čo je zlé na tom, že im darujem trocha zo svojho záujmu? Povedal by som, že to ty si tu tá zlá, pretože existenciu týchto osôb ignoruješ," odpovedal som konečne na jej predchádzajúci monológ s pretrvávajúcim úsmevom na tvári.

Jen jsem se znovu pousmála. Pán je filozof. Sice nejsem svatá, ale své k tomu říct můžu taky.
"Zájem? Jdi ty, pro tebe jsou to jenom herci z nějakého přiblblého seriálu. Zajímají tě dokud jsou něčím zvláštní, dokud máš možnost je nějak využít. Mluvíš jako kdybys byl spasitel, ale přitom ti jde jen a jen o tvé sobecké potěšení. Budiž, nic proti tomu. Ale nehraj si tu na dobráka." cítila jsem se vážně pobavená. Ale má talent se vykecat z čehokoliv, to se musí nechat.
"Já mám narozdíl od tebe osoby, na kterých mi záleží. Kvůli kterým jsem trénovala, abych je mohla chránit. Lidi na které nedám dopustit a nikdy je neopustím, bez ohledu na to zda jsou zajímaví, nebo z nich mám užitek. To je ten velký rozdíl mezi námi. Mezi skutečným zájmem a šmírováním." ušklíbla jsem se.

Jej odpoveď ma pobavila.
"Takže takto to vnímaš. Ani na chvíľu ma nenapadlo hrať sa na dobráka. Máš pravdu, je to jeden veľký nepretržitý seriál, lenže narozdiel od teba, v tom mojom neexistujú hlavní hrdinovia. Starať sa o milovaných ľudí, to je skutočne sebecké."
Opakovane som sa zatočil a zmenil svoju pozíciu.
"Presviedčať iných o svojej pravde, to je tak isto sebecké. Väčšina stalkerov svoje konanie odôvodňuje tým, že dané osoby nesleduje, ale chráni. Ja síce nikoho nechránim, ale naopak sledujem a vnímam každého, pretože ľudia sú bezpochyby najzaujímavejšími tvormi tohoto sveta! Živé bytosti sú vo všeobecnosti zvláštne, stvorené tak, aby uskutočňovali a zaujímali sa len a len o svoje vlastné názory a myšlienky, o svoju vlastnú lásku, o svoje vlastné priateľstvo. Najzaujímavejšie na tom ale je, že tento nedostatok odôvodňujú "ochranou", pritom si niekde v hlíbke svojho srdca sami uvedomujú, že chránia v prvom rade sami seba. Preto som dúfal v ušľachtilejšiu odpoveď, než v tú, ktorú si mi poskytla. Veliteľka jouninov a vraždiaci stroj v rukách vyššie postavenej osoby by mala k tomuto "uvedomeniu si" byť najbližšie."

"Co na to říct, nemůžu zachránit celý svět, ať už je to bůhví jak sobecké. Nepovažuju se za kladnou ani zápornou postavu. Dokud je tu moje rodina, tak budu vždycky subjektivní, ale to asi nemůžeš pochopit. Proto byl z mého pohledu Tsuyoshi zápornou osobou. Ale když se na to podívám z jiného hlediska... chápu jeho chování, ale akceptovat to nemůžu." pokrčila jsem rameny. I já jsem jenom člověk.
"A zase ta pohádka o vraždících strojích? Nikdo v sobě nedokáže zabít emoce. Zkoušela jsem to léta, ale jednou za čas prostě vyplavou na povrch. Na druhou stranu plním příkazy které dostanu. Hloubat nad tím, proč a nač dělám to co dělám, to by bylo na zbláznění. Ale jsou tu mantinely které nepřekročím. To je asi všechno co k tomu můžu říct."

"Dobré dievča," pohladil som ju po hlave hneď potom, čo som sa k nej čo najrýchlejšie stačil dostať.
"Táto odpoveď sa mi páči oveľa viac, "lupinový vlas". Neexistuje dobro a zlo, jestvujú iba predstavy. Tie nás poháňajú vpred vo všetkých smeroch. Hoci mi kladieš odpor, zamysli sa nad mojimi slovami a opýtaj sa samej seba, naozaj máš ten pocit, že sa moje predstavy od tých tvojich odlišujú tak radikálne? Kdeže, odlišuje nás iba pohlavie, menej lupín vo vlasoch a spôsob života, pretože moja pravda je tvojim klamstvom, drahá."

"Drž už zobák s těma lupama. Opakovaný vtip přestává být vtipem." zamračila jsem se a zaváhala jestli náhodou opravdu nemám změnit šampon, kondicionér, nebo si udělat jinou vlasovou masku... Co když ty lupy fakt mám? Omg dost!
"Divím se že tu ze mě taháš moudra, přitom bys to měl všechno sám vědět nejlíp. Stačí se mi podívat do mozku a do mých vzpomínek. A udržuj odstup, na to že máš výhrady k mým vlasům je zkoumáš až moc často." jen tak mezi řečí jsem si začala vytvářet chakrové jehličky.

"Vtip? Ja nežartujem, vediem s tebou seriózny rozhovor. Kunoichi by sa nemala starať o svoje vlasy natoľko, aby ju vytočila takáto poznámka."
Pousmial som sa a ustúpil.
"Správne, aký by malo zmysel čítať ti myšlienky? Vnímam ich bez použitia ninjutsu, nech sa už snažíš svoje emócie zakrývať akokoľvek, všetky ich vidím. Nie si tak obyčajná, ako by sa mohlo zdať. Máš rozdielne pohľady a názory od tvojej povrchovej stránky. Tvoja figúrka sa bude na mojej šachovnici vynímať ešte veľmi dlhú dobu, aj keby som sa o to mal osobne postarať. Vidíš? Zaujímam sa o teba a zároveň sa ťa chystám ochraňovať, to z nás podľa tvojich slov činí priateľov."
Slová nahradil pomerne hlasný smiech sprevádzajúci ďalšou mojou otočkou a úmyslom pomaly opustiť toto miesto.

Pche... moje krásné vlasy, jediná věc na které si zakládám, to mu nezapomenu...
"Co prosím? Ochraňovat? Figurka? Přátelé? Nechtěj mě rozesmát. To že ti do jisté míry rozumím neznamená, že tě snesu." také jsem se otočila zpět do svého směru a vyrazila do Suny.
"A dej si pozor, cestování není bezpečné pro taková písklata." ušklíbla jsem se a vytvořené jehly mu hodila pod nohy, i když mi bylo jasné, že se jim vyhne. Tohle jsem si nemohla odpustit. On je vážně psychopat...
Pak už jsem byla fuč.
Přesun.

Heeeh, to je tak zábavné...
Mikomina jediná smola bola, že som si práve v tej chvíli začal poskakovať. Z kapsy som vytiahol kunai natoľko lesklý, že v ňom bolo možné pozorovať môj odraz.
"Zrkadielko, zrkadielko, ukáž mi najúžasnejšiu osobu na celučičkom svete... Dávam ti za pravdu," so smiechom som sa vytratil z lesa.

Procházel jsem se lesem sem a tam a uvažoval o všem možným. Už dlouho je klid. Snad není klid před nějakou bouří. A ještě k tomu nemůžu najít ani Itachiho. Zakroutil jsem hlavou a stále se procházel.

Procházel jsem zahalen pláštěm v těsné blízkosti Konohy. Dostal jsem se k jezírku, kde jsem nabral do láhve vodu a po dlouhé době uhasil žízeň.
"Arghh.." utřel jsem si ústa, položil se na kámen vedle vody a podíval se přes stromy směrem k nebi.

Odesel jsem smer suna
(Presun)

Unaveně jsem se posadila do mechu a opřela se o jeden ze stromů. Dala jsem si ruce za hlavu a přemýšlela o tom všem co se stalo. Pořád jsem si to v hlavě nějak nesrovnala. Assasin je zpátky, Itachi je mrtvý a Allii je nukenin. Povzdechla jsem si. Alespoň mám klid od těch agresivních geninů.
"Konečně klid... a božské ticho." zamumlala jsem si.

"Povedala Mikomi-chan a všetko bolo v p*deli," objavil som sa neďaleko od nej vytŕčajúc zo zeme.
"Ahooooooj," pozdravil som ju s otvorenou náručou.

"Na to už jsem si tak nějak zvykla." ucedila jsem sarkastickým tónem. Sotva zaúkoluju hyperaktivní geniny, čeká mě tahle katastrofa.
"A jinak... nazdar." pravila jsem a dívala se na něj asi s takovým výrazem, jako kdyby ho právě z výšin pozdravil holub.

"Spýtal by som sa, ako ide život, ale uvedomujem si, že by sme zbytočným civením jeden na druhého zabili drahocenné minúty a úprimnej odpovede by som sa tak či onak nedočkal, preto preskočím formalitky," priblížil som sa k nej najviac ako sa len dalo a spoza jej chrbát naraz nadšene vybafol.
"Už si sa stala super silnou kunoichi?"

Trochu jsem sebou cukla. Nemám ráda kravál.
"To můžu jen těžko posoudit já. Zeptej se ostatních. Ale i kdybych chtěla odpovědět, proč právě tak nedůvěryhodné osobě?"
Tse... tobě bych neřekla co budu mít k večeři...
"Nehledě na to, že beztak všechno víš." vydechla jsem unaveně. Jaký má smysl tohle šaškování?

"Krutá ako vždy. Ach, tie staré časy," odklonil som sa.
"Pamätám si ťa ešte keď si bola takáto malilinká genninka," predviedol som názorne na prstoch.
"No dobre, možno trochu väčšia, ale to nič nemení na skutočnosti, že sa poznáme už pekne dlho. Zdôver sa svojmu blízkemu priateľovi," prehovoril som so širokým ironickým úsmevom na tvári.

Pamatuju si tě, když jsi byl takovýhle malilinkatý blbeček, dnes už jsi o poznání větší...
Z nějakého důvodu mě tahle myšlenka pobavila a já se pousmála. Nahlas jsem však neřekla nic.
"Blízké přátele si představuju kapku jinak, nic proti tobě." usmála jsem se kapku kysele.

"Blonďaví modrookí idolčekovia sa už minuli, budeš si musieť vystačiť s tým, čo máš," prisunul som sa bližšie.
"Zaujímalo by ma, kde je Sayurin byakugan. Nevieš o tom náhodou niečo?"

"Blonďáci vážně nejsou moje typy." ušklíbla jsem se ale výraz v mém obličeji se hned změnil. Sayuri? To to nikdy neskončí? Hrklo ve mně.
"To tě ale vůbec zajímat nemusí." zamračila jsem se. Snažila jsem se nemyslet na fakt, že jedno oko skončilo na dně mořském a druhé má Salamandr. Dívala jsem se kamsi do země a myslela na motýlky.

Fascinujúce, i po všetkých tých rokoch.
"Heee? Skús mi to povedať do očí," podpichol som ju.

"Povídám..." zavrčela jsem a přiměla se podívat mu do očí.
"... že ti do toho s prominutím vůbec nic není." pravila jsem načuřeně.

Motýlci... motýlci... motýlci.... modří, žlutí... rozkvetlá louka...

Ten pohľad mi pochopiteľne absolútne stačil.
Huh? To sa akože snaží upokojiť? Roztomilé, pomyslel som si sám pre seba a nazrel hlbšie do jej mysli.
"Poviem ti ale, že tá Sayuri bola obrovská hlupaňa. Vážne, preceňovala vlastné možnosti a vrhla sa do tak jednostranného súboja, čo čakala? Že jej ako obvykle prídu Hyuugovci zachrániť tú jej rozkošnú prd*l?"
Po chvíľke ticha som sa pomerne hlasno zasmial.
"Ale to nie je všetko, bola natoľko blbá, že sa po strate očí pridala k ľuďom, ktorý za to sami mohli!," môj smiech sa rozliehal lesmi a bol čoraz intenzívnejší a hlasnejší.