Lesy před Konohou

jen jsem ležel na zemi a zrychleně jsem dýchal a po té jsem se začal třást a naříkat

"Taiki!" zakřičela jsem a přiběhla k němu a klekla si. Meč jsem položila vedle sebe.

podíval jsem se za hlasem který zněl jako démoní... uviděl jsem strašlivého démona který držel v ruce sekeru
''n-n-nech m-mě p-p-prosím''
začal jsem se od ní strkat pryč a při tom jsem naříkal
''n-nezabíjejte mě prosím''

"Já tě nechci...." měla jsem vyděšený výraz.
"Co jsi mu udělal?!" vyjela jsem na Akata.

"Co?!" chytila jsem se za hlavu, protože mě začala bolet. Slyšela jsem jak mi Yonbi řve v hlavě. Uklidni se! napomínala jsem se. Nemáš přívěsek! Zhluboka jsem se nadechla. "Co mu to udělá?"

Měla jsem chuť ho probodnout. Natáhla jsem ruku k Taikimu. Začala jsem z prstů vypuštět fialovou čakru. I přes jeho odpor jsem se dotkla spánků a uspala ho. Dívala jsem se na něj a přitou koutkem oka pozorovala toho druhého. Hokageho meč jsem chytila, pro případ, kdyby mi ho chtěl sebrat.

ihned jak mě uspala se mě začali zdát ty nejhorší noční můry ze kterých jsem se nedokázal dostat a mé buše začalo bušit tak rychleš až skoro prasklo

Konečne sa mi navrátil úsmev.
"Uznávam, dobrý nápad. Teraz jeho šance vzrástli, aj keď na tvojom mieste by som si dal pozor, aby nedostal infarkt. Nemusíš mať obavy, dnes som toho už urobil dosť, nemienim v tom pokračovať."
Otočil som sa a z nohy na nohu pravidelným tempom odchádzal.

"No tak, to zvládneš!" sevřela jsem ruce v pěst. Snažila jsem se nevnímat bolest hlavy.

Mám ešte tri ďalšie. Nemôžem si ale dovoliť ich minúť všetky hneď v prvý deň.
"Nezabudni mu uškrtiť to rameno, aby nevykrvácal!" PRESUN

byl jsem celý zpocený a celý jsem se třásl

Jak jsem byla vyděšená, tak jsem na to zapomněla. Meč jsem si podstrčila pod nohy. Nemohla jsem si dovolit, aby ho někdo sebral, i když jsme tam byli sami. Jistota je jistota. Začala jsem mu opatrně ošetřovat rameno. Neměla jsem žádné obvazy, tak jsem se podívala do jeho výzbroje. Naštěstí tam nějaké měl. Nakonec jsem mu to pevně obvázala, ale musela jsem ho dostat do nemocnice. ALe nechtěla jsem riskovat, že by se mu něco stalo. Jediné co mi zbývalo bylo, čekat.

začal jsem rychle dýchat... až natolik že mé plíce po chvíli nestačily a já sýpal po dechu

Nemohla jsem mu nijak víc pomoci. Neměla jsem žádné lékařské techniky a nemohla jsem ho tam nechat. Uplynula minuta a mě to připadalo jako věčnost.

po chvíli mě plíce vypadli úplně a já se začal dusit

Zaklonila jsem mu hlavu, aby se mu uvolnily dýchací cesty. Jen dávat pozor, aby mu nezapadl jazyk! opakovala jsem si.

začal jsem zase dýchat a mé tělo se začalo uklidňovat

Oddechla jsem si, když se přestal dusit. "No tak!" zasténala jsem.

mé funkce se pomalu začali vracet do normálu a já začínal otevírat oči

Se zatajeným dechem jsem se na něj dívala.

pomalu jsem otevřel oči ve který byl poznat můj strach který jsem prožíval

"J-jsi v pořádku?" optala jsem se potichu.