Jezero Kiri

,,Nachlazená už jsem.." pousmála jsem se. ,,A i kdyby..Tak to nevadí. Nachlazení ještě nikoho nezabilo." zavřela jsem oči a hlava mi padla na Neurovo rameno. Pomalu jsem usínala.

,,Pokavaď myslíš na PiliKKu...Tak tě nesvádím, Neuro...Problémů s láskou jsem si způsobila dost.." šeptla jsem. V téhle chvíli mi bylo jasné, na co myslí.

,,U jiné ženy by asi šílela.." zasmála jsem se. ,,Ale s PiliKKou jsme docela dobré kamarádky..A ona ví o Assasinovi.." usmála jsem se.

Jo to je fajn,ty bys to přežila ale já asi ne.
Pousmál jsem se.

Zasmála jsem se. ,,Takhle jsem to nemyslela."

,,Je to skvělá žena, matka a kamarádka. Může být hrdý, že ji máš." usmála jsem se a poté už mě smysly popouštěly a já usnula.

Jo to jo.
Usl jsem

Pomalu jsem otevírala oči. Otočila jsem se na záda a pohlédla nahoru a strašně se lekla. Vypískla jsem a posadila se. Celá jsem zrudla a plášť, který jsem během noci ze sebe shodila, jsem si přitáhla blíž k tělu. Tak teď nevím, jak by to PiliKKa vzala, kdyby věděla, že jsem mu ležela na klíně, ušklíbla jsem se a postavila. Nechala jsem Neura spát. Rozhlédla jsem se kolem, plášť složila a nohama vlezla do vody. Opláchla jsem si obličej. Stále mi hořely tváře i čelo. Horečka neustoupila. Povzdychla jsem si a začala mít trochu obavy. Zavrtěla jsem hlavou, abych zahnala vzpomínky a trochu vody cákla na skomírající ohýnek. Sedla jsem si na břeh a nohy se máčela ve vodě a přemýšlela.

Ucítil jsem zhaslý plamen a otevřel jedno oko.
Dobré ráno.
Podíval jsem se na Hitomi ve vodě a pousmál se.Šel jsem si opláchnout tvář vodou a aji jsem se napil z jezera.

Otočila jsem se na něj. ,,Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit...Dobré ráno." usmála jsem se. Sklopila jsem hlavu a přemýšlela. Aniž bych si to uvědomovala, kousela jsem se do rtu.

,,Umm?" nechápala jsem zprvu. ,,Etto...Hai..Dělám to, když jsem nervozní nebo nad něčím přemýšlím." pousmála jsem se.

,,Ta neustopuí, i když se o to budu snažit." pousmála jsem se a stále hleděla před sebe.

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ne...Jen jsem si až do včerejšího večera nebyla jistá." podívala jsem se na něj a usmála se.

,,Dědičné nemoci, na kterou umřela maminka." pousmála jsem se.

Přikývla jsem. ,,Vím, že nemusím umřít...Jen nevím, co to se mnou udělá a jak dlouho to bude trvat...Mělo se to projevit, když mi byllo 5 let, ale nic. Tak si rodiče mysleli, že mě to minulo..Tak asi zřejmě ne." vzdychla jsem si a postavila se.
,,Ale budu v pořádku." usmála jsem se.

Přikývla jsem s úsměvem a tak, jak jsem byla, v noční košilce, jsem se vydala domů.