Yoko Ayme [JOUNIN/ICHIBI NO JINCHUURIKY]

°Jméno a příjmení° Yoko Ayme, přezdívka Yo^^
°Hodnost° Genin, Chunnin, Jounin (Ichibi no Jinchuuriky)
°Věk° 24
°Narození° 2. 2.
°Pohlaví° Žena
°Klan° Ayme
°Sensei° Assasin Senju, Akasuna no PiliKKa
°Podstata chakry° Fuuton, Doton
°Vesnice° Sunagakure no Satto
°Sen a cíl° Stát se Velitelkou ANBU jednotek, ochránit celou svou rodinu
a vrátit do Suny mír

Yoko vypadá poměrně jako každá jiná normální dívka v jejím věku. Je poměrně vysoká, měří okolo 172 cm, štíhlá, váží něco okolo 56 kg. Její postava je takový průměr. Nenajdete na ní nic zvláštního. Leda tak dlouhé blonďaté vlasy spadající jí až k bokům a blankytně modré, věčně jiskřící oči, které zdědila po otci. Pokaždé v nich naleznete dobrosrdečnost, laskavost a radost. Stejně tak, když se na ní podíváte, jen málokdy na ní tváři neuvidíte úsměv.
Co se týče jejího oblečení.. Nejde přesně určit, co nosí. Věčně má na sobě ale něco krátkého a pohodlného, protože jinak by se v Suně přes den upekla.

°Styl boje°

Yoko jakožto Ichibi no Jinchuuriky, se specializuje na boj na dálku a střední vzdálenosti. Její nejlepší stránkou je Ninjutsu a nezaostává ani v Taijutsu, ačkoliv ho díky písku tolik nepotřebuje. I přesto, že její matka pocházela z klanu Akasuna, Yoko se nikdy nedozvěděla, jak tvořit loutky a jak je ovládat, protože na to matku ztratila moc brzo. Jediné, co umí z klanu Akasuna je tvoření chakrových vláken. Ze svého vlastního klanu Ayme má jen jedno dědictví. Klan Ayme není známý, ani nemá nějaké silné Hijutsu nebo Kekkei Genkai, jedinou jejich zvláštností je výborná manipulace s chakrou.
Yo je dá se říct pohotová, rychle umí reagovat a přizpůsobovat se, umí si udržet chladnou hlavu a ani její inteligence není pozadu.

Ninjutsu:
Ninjutsu je věc, na kterou se Yoko specializuje. Ninjutsu je její prioritou. Umí ho ovládat skoro dokonale, no, nejlépe jak je na její dosavadní hodnost možné.

Taijutsu:
Taijutsu, ačkoliv jí dokonalá obrana umožňuje ho skoro nevyužívat, dřív, než se stala Jinchuurikim se potřebovala umět bránit i jinak. Proto je doteď Taijutsu druhá věc, na kterou se Yo specializuje a to hlavně na rychlost. Sílu ani tolik ne, naučila se sice bojovat na blízko s Katanou, ale to jen ve výjimečných případech.
Rychlost potřebuje hlavně k zdokonalování automatické obrany písku.

Genjutsu:
Tak tady je kámen úrazu. Na Genjutsu se Yoko nespecializuje ani nikdy specializovat nebude. Proti uživatelům Genjutsu nemá šanci, ovšem má jednu výhodu. Genjutsu na ní nepůsobí díky Shukakovi, který jí pomáhá iluzi překonat. Samozřejmě na ní platí ty silná Genjutsu, ale z těch jednodušších se lehce dostane.

°Zbraně a vybavení°

- 1x katana
- ZVN
- 15 x výbušné lístky
- 10 x jehlice s jedem


Yoko má ráda skoro všechno. Ale mezi její fakt oblíbené věci, na které nedá dopustit je Rámen. Ochutnala ho poprvé, když byla v Konohagakure a od té doby na něj nedá dopustit, zvlášť na ten Konožský ne. I když, ani Suna v tomto nezaostává, ale Rámen se stal její závislostí. Dejte jí rámen a udělá cokoliv.
To samé platí o sladkých barevných knedlíčcích. Jistě všichni víte, o čem je řeč.. o Dango! Tohle blonďaté stvoření Dango miluje a není se čemu divit, že lednička v jejich vilce je jím narvaná k prasknutí!
To se týkalo jídla, ale Yo miluje také smích, zábavu a společnost, samozřejmě rodinu, přátele a tak dále...
Ale nepohrdne ani samotou, s čímž souvisí poušť. Má ráda chvíle, kdy může sedět kousek za vesnicí, večer a sledovat noční oblohu. Ten výhled je v Suně nejkrásnější. A není divu, že poušť je její nejoblíbenější místo. Jak na trénink, tak na přemýšlení.

°Neoblíbené°

Je jen málo věcí, které Yo nemá ráda. A tím jsou hlavně lidé, kteří ubližují jejím přátelům. Nemá ráda vejtahy a náfuky, arogantní lidi a hlavně smutek. Nemá ráda, když jsou její přátelé smutní.

°Charakter°

Yoko je typ člověka, který vždy až do poslední chvíle doufá v dobro.
Ano, je to osoba, která až příliš víří optimismem, na všem se snaží vidět jen ty světlé stránky a snaží se si užívat života, jak nejlépe to jde.
Den za dnem je pozitivně naladěná, usměvavá, šíleně upovídaná, milá, přátelská a hlavně laskavá. Všem hrozně ráda pomůže, pokud k tomu má příležitost, je obětavá a spolehlivá. Někdy je až příliš tvrdohlavá. Když si totiž vezme něco do hlavy, nepustí se toho a jde k tomu cíli stůj, co stůj.
Je to takové ztřeštěné, až příliš aktivní trdlo, které je tak odhodlané splnit si svůj sen, že rozum nad tím častokrát zůstává stát. Ale aby nebylo těch pozitivních věcí moc, každý má v sobě ty dvě strany jedné mince. Ty protiklady, nikdo není bezchybný.
Yoko je na druhou stranu šíleně nerozhodná a až přehnaně důvěřivá. Nechá se snadno zmanipulovat, což je její velkou slabinou a nevýhodou. Naivně všem uvěří, a proto už se jí to častokrát vymstilo. No problém je v tom, že se z toho nikdy nepoučí.
Je jen málo věcí, co ji dokážou rozčílit a pokud to někdo doopravdy udělá, měl by se přichystat na dlouho a mučivou smrt, Yo je v tomhle trochu, no dá se říct nevyzpytatelná.
Yo by udělala cokoliv pro svou vesnici a pro přátele! Nebere v tomhle ohledy na sebe, protože je ráda, když u ostatních vidí ten bezstarostný úsměv, když ví, že někomu může prozářit den!
Možná tak jediná možnost, kdy se její povaha změní, je při boji. Tam na své nepřátele ohledy nebere, protože moc dobře ví, že když to udělá, nepřítel už tak milosrdný nebude.


Den jako každý jiný.. Přesné poledne.. Slunce stálo vysoko nad obzorem. Horko by se dalo krájet, jak sálalo z rozpáleného písku. A sluneční paprsky se neúprosně sápaly na každého opovážlivce, co jen vystrčil nos ven ze dveří. V tuhle dobu byli všichni zalezlí v pohodlí domova a nebylo se čemu divit, jen blázen by v těchto teplotách vyšel ven. Vždyť rtuť teploměru vystoupala na neuvěřitelné stupně. Takovéto počasí bylo vražedné, ale v Suně dost obvyklé..
A právě v tenhle parný den se z jednoho pokoje ozval hlasitý křik právě narozeného miminka. Minako Ayme, bývalá Akasuna, právě na svět přivedla holčičku. Holčičku, jejíž vlasy měly barvu právě oněch slunečních paprsků. Tak zlaté, tak zářivé a s očima barvy přesné té samé modré oblohy za okny. Po prvním děsivém pláči a křiku, měla potom na rtech úsměv, když spočinula v náruči své matky a hrdý otec jí hladil po vláskách. Byl to její první a rozhodně ne poslední úsměv.
Pro celou rodinu to byla obrovská radostná zpráva, dlouho se slavilo, protože nový potomek je vždycky velká radost a zvlášť ten první.


Rok za rokem ubíhal. Yoko měla všechno, co chtěla. Měla milující rodinu, měla spoustu přátel, nikdy si nemohla na nic stěžovat. A jako malá rostla a rostla, vyvíjela se a bavila se. Malé zvídavé dítko, co chtělo poznávat svět. Malá užvatlaná holčička, co se už tak brzo postavila na nohy. První kroky, první odřená kolena, a také první pády, první zvedání na nohy a první odměny.. Všechno poznávala, všechno chtěla znát. Stále někde běhala. Veselé aktivní pako, které všem, co zahlédlo, přinášelo úsměv na rty.
Když rodiče neměli čas, trávila všechen svůj volný čas u babičky Veiry se svou sestřenicí Akasunou no PiliKKou. Z nich se ač vlivem osudu nebo snad náhody staly v budoucnu velice dobré přítelkyně, ba skoro sestry. Protože kromě babičky měli už jen jedna druhou..
Ano, v Yokoiném jinak poklidném dětství nastal zlomový okamžik. Stalo se tak rok před jejím nástupem na Akademii, v době jejích pěti let. Její matka Minako, jakožto vysoce postavený člen klanu Akasuna. Jakožto uznávaný a silný Shinobi šla s Yokoiným strýčkem, otcem PiliKKy na misi. Bohužel už se z ní nikdy nevrátili, ani jeden.. Minako tak nikdy nestačila předat Yoko to, co znala a Yoko se nikdy tajemství klanu Akasuna nedozvěděla. Ale nijak ji to nepoznamenalo do budoucna, naučila se jinak využívat svou sílu, ale o tom později..
Yo byla ještě malá. Pětiletá holčička nevěděla, co je to smrt. Nevěděla pomalu ani, co jsou to Shinobi. Věděla jen, že maminka se už nevrátí. A proto v jednu chladnou noc seděla s babičkou na terase a pozorovala hvězdy. Babiččin maličký, ale útulný domek stál na samém okraji Sunagakure. Za ním už byla jen poušť, rozkládala se všude, kam jen oko dohlédlo. Yoko v ten den hrozně plakala, nic jí nedokázalo upokojit. Tedy, až na jednoho člověka. Na babiččina slova si pamatuje dodnes. Jen tam tak seděly a pozorovaly noční oblohu, ale přesto..
„Yoko, zlatíčko, podívej se nahoru, co tam vidíš?“
„Spoustu světýlek babičko.“
„Správně. Jsou to hvězdy. A víš, kde je teď maminka? Ať už je kdekoliv, stačí se podívat tam nahoru na jednu z těch hvězd. Protože jedna z nich je ona. Kdykoliv se budeš cítit samotná, nezapomínej, že nikdy nejsi sama. Protože jedno z těch světýlek tě bude navždycky sledovat..“ V ten den osušila malá blonďatá holčička svoje slzy a vydala se vstříc novému osudu.. Vstříc Akademii.


Na Akademii přesto nastoupila až o rok později. Proč? Jednoduše, musela se vzpamatovat ze ztráty blízké osoby. Navíc, otec se byl zarmoucen ze ztráty manželky, proto se s Yokiiným nástupem tahalo spoustu věcí. Strach, že otec ztratí i jí, nejistota, co bude dál. Ale přesto nakonec Yo nastoupila na Akademii. Akademie pro ni byla hračka, vždycky si našla spoustu přátel, neměla problém se seznamováním. Byla to prostě milá a snaživá holka, co chtěla být jednou tak silná, jako její rodiče a sestřenka. Nechtěla být pozadu, nikdy. A proto Akademii prošla úspěšně po několika letech, získala úspěšně čelenku Genina, kterou si zasloužila právem. A udělala první, pro ni tak důležitý krok vpřed. Zapomněla na minulost a naučila se hledět jen vpřed. Jenže to netušila, jaké další překážky jí osud do cesty přinese.
Jak už to tak bývalo, trávila Yoko víc času u babičky než s otcem. Protože ten byl věčně na misích, aby dostal dost peněz na uživení Yoko. Ta si nikdy nestěžovala, babičku a sestřenku milovala a byla s nimi ráda, jenže její otce to začalo štvát. Proto dobrovolně kandidoval na post Kazekageho, schopnosti na to měl. Díky tomu, že tehdejší Kazekage onemocněl, musel se volit nový. Otec měl velké naděje, u lidí měl vysoké sympatie, i jeho síla byla nezměrná. Ačkoliv neměl Kekkei Genkai, byl obávaný uživatel Fuutonu, živlu, který si osvojil naprosto dokonale, že to vypadalo, jako kdyby s ním byl propojený. Ovšem to nečekal, že při jednom sezení ho ostatní z rady otráví a on tak ztratí veškeré naděje. A to byla další rána do Yokiina života, díky které, v budoucnosti učinila rozhodnutí, které navždy změnilo její život.. Neměla už nikoho kromě PiliKKy a babičky. Nevěděla, proč musí být život tak nespravedlivý, ale bohužel byl.. A to ani ona sama nemohla změnit..


Díky smrti otce se začalo Yoko stranit okolí. Namísto toho, aby dostala tým a senseie, jí učila babička a PiliKKa. Yoko si začala pomalu, ale jistě osvojovat živel Fuuton, stejně jako její otec. Chtěla být jako on. Klan Akasuna a jeho umění s loutkami nikdy nepoznala, nezkoušela a ani neměla potřebu to umět. Nikdy k tomu neměla velkou náklonnost. Stále tak nějak bloudila životem, neměla cíl, spíš jen.. Chtěla se zlepšovat, proto se i po pár letech dobrovolně přihlásila na zkoušky chunninů, které úspěšně složila.. Ale ten den úplně změnil její život..


Právě v den, kdy bylo Yoko 15 let a byla na zkouškách chunninů se na úplně jiném místě pečetilo. Pečetil se Shukaku do nového hostitele. Bohužel se pečetění nepovedlo, jak by mělo. Hostitel zemřel a Ichibi se uvolnil… A začal ničit všechno okolo. Nabyl obrovské velikosti a ničil naprosto všechno. V uličkách vypukl chaos, lidé utíkali pryč, jen aby unikli zkáze. Odvážní Shinobi se postavili tomu monstru do cesty, ale nic nezabíralo, padali jeden po druhém. Suna se ocitla v troskách, všechno co Yo milovala, se jí hroutilo před očima. Celá Suna. A ačkoliv to dnes měl být radostný den, přinesl spíš smutek a strach, který zahlédla ve tvářích vesničanů. Neměli šanci se tomu monstru ubránit, jediná šance ho byla zapečetit.

Yo se tehdy objevila přímo ve středu dění. Okolo ní pobíhali vesničané i Shinobi, zahlédla skupinku ANBU okolo, zaslechla, jak se dohadují, hledali nového hostitele. Jedna z těch ANBU byla i její sestřenka, PiliKKa. Všude kolem zuřil boj a oni potřebovali někoho na pečetění. Nejlépe někoho mladého, někoho s potenciálem, někoho, kdo by dokázal Shukaka v sobě udržet. Kdo ví, co jí v ten den napadlo. Ale když viděla Sunagakure zničenou, když viděla lidi okolo ní zbytečně umírat, když viděla tolik smutku a bolesti na jednom místě, rozhodla se. Rodiče by na ní byli pyšní. Doopravdy se v ten den rozhodla, že se ona sama stane hostitelem jednoocasého. Pár kroků a ocitla se u ANBU jednotky. Bez váhání pronesla, ať do ní Ichibiho zapečetí, že to zvládne. ANBU neměli na výběr, byl to risk, buď ona, nebo vesnice. Čtyři z ANBU tvořili bariéru a právě PiliKKa jí měla pečetit. Bylo na ní vidět, jak to nechce udělat. Prosila Yo, ubezpečovala se, rozmlouvala jí to, ale ta blondýnka se nedala, byla rozhodnutá. Bála se, strašně moc se bála, ale víc se bála o svůj domov než o sebe. Pečetění netrvalo dlouho, Shinobi se na chvíli podařilo Ichibiho spoutat a v tu chvíli byla pečeť hotová. Yoko si z něj moc nepamatuje. Pamatuje se jen na bolest, obrovskou, pamatuje si na ostrý a nepřátelský hlas, který se jí vkradl do mysli. Byl plný nenávisti, obrovské nenávisti k celému světu a teď k ní. A s tím hlasem také upadla do bezvědomí.

Yoko se probrala až o pár dní později v nemocnici. Věděla teď, čím je. Děsilo ji to a zároveň s tím byla jakýmsi způsobem smířená. Nikdy nebyla jako ostatní jinchuuriky. Nebyla vesnicí nenáviděná. Ne, díky Pilice a Kazekagemu byla prohlášená za hrdinku. Ačkoliv se našli lidi, kteří jí rádi neměli, ostatní k ní vzhlíželi. A jen díky Pilice, díky babičce a všem, kteří jí podporovali, se z ní nestalo vraždící monstrum bez přátel. Naučila se s tím vyrovnat jinak.

Ale jak už to tak bývá, Shukaku tropil problémy. Bijuu jsou strašně houževnatá stvoření. Nechtějí se podvolovat, nechtějí být spoutáni, milují svobodu, která jim ale byla násilně odepřena. Proto se chovají ke svým hostitelům tak. Nikomu z nás by se nelíbilo být spoután, a i přes spoustu neprospaných nocí se tenhle fakt snažila Yoko pochopit. Nikdy nikoho nenapadla, nenechala se ovládnout, protože u sebe měla lidi, kteří jí drželi nad vodou. Moc dobře si uvědomovala, co je Ichibi zač. Sice nebyl nejsilnější, ale byl považován za toho nejkrvelačnějšího démona. Za toho nejhoršího a nejzlomyslnějšího v tomto ohledu.
Ve chvílích, kdy Yo nemohla spát, seděla ve svém pokoji, u okna a pozorovala hvězdy. Jen tak dočista nezešílela. Snažila se ignorovat noční můry a představy, které jí Shukaku vkrádal do mysli a pod víčka, kdykoliv jen přivřela oči.

Ale přesto všechno se ho snažila pochopit, přesto všechno se s ním snažila mluvit, snažila se přijít na to, jaký je, protože všechno musí mít nějaký důvod. Vždycky byla moc hodná a nápomocná. Chtěla pomoct i svému démonovi, který ale o pomoc zjevně nestál.. Denně trénovala, přišla na ovládání písku, ale ani se nepokoušela dotknout se Ichibiho chakry, věděla, že by toho využil a posednul jí. A to nechtěla.. Přesto však neztrácela úsměv na rtech, přesto si stále užívala života. Do doby, než si Kazekage i PiliKKa všimli jejích kruhů pod očima a rozhodli se pro radikální řešení. Ne, nechtěli jí využít jako zbraň, chtěli, aby Ichibiho plně ovládla a on jí dal pokoj. A tak se Yoko dostala do Konohy. Za Assasinem Senju. Jeho schopnosti o krocení bijuu byly světoznámé! A protože měly vesnice vždycky přátelské vztahy, opustila Yo Sunu a dostala se rukou svého nového senseie, Assasina. Kterému doteď vděčí za všechno. Právě díky němu a tvrdému několika co měsíčnímu, dokonce i ročnímu tréninku se dostala tam, kde teď je. A to, že může hrdě prohlásit, že plně ovládla Shukaka. Ale ta cest abyla dlouhá, vodopád pravdy, několikadenní tréninky, ale rozepisovat tohle všechno by bylo na dlouho a život plynul dál. Yoko se v 17-ti vrátila zpátky do své rodné vesnice, jako plnohodnotný jinchuuriky s cílem předávat Assasinovo učení dál a pomáhat všem jinchuuriky, kteří budou mít problém s ovládnutím svého bijuu.


Konoha.. To slovo pro ni v současné době znamená hrozně moc. Zažila tam toho šíleně, Konoha se dá považovat za její druhý domov, protože tam několik let vážně žila. A ať už i myslela, že se tam znovu nepodívá, doopravdy se tam dostala znovu, ačkoliv k jiné příležitosti než by chtěla. PiliKKa byla povolána do Konohy jako Medik na žádost Hokage a Yoko šla jako ochranka s ní. Znovu se podívat do Konohy, je pravda, že se strašně těšila. Dýchalo to tam na ni vzpomínkami a zatímco Pili byla na sále a zachraňovala životy, i Yo se stalo něco, co jí její život naprosto obrátilo vzhůru nohama. Ale v tom dobrém smyslu.

Komicky se na chodbě srazila s její dosud osudovou láskou – Raikenem Namikaze. Taky tam čekal, ale z jiného důvodu než Yoko. Snad na odreagování myšlenek se pak společně vydali do Ichiraku ramen a čekali na probrání Naa. Kluka, kterého Yo dřív znala jen namátkově. Nikdy tomu klukovi tolik nevěřila, ale potom, co se uzdravil a vyzval ji na souboj, tak potom souboji jí přesvědčil, že právě on se může stát její ochrankou v těhle časech, kdy jsou jinchuuriky v ohrožení. A Yoko tomu blonďatému neposedovi uvěřila, protože právě on byl ten, co znovu propletl její osud s jiným. Nao byl vyčerpaný po souboji a Yoko nenapadlo nic jiného, než ho vzít k Raikenovi, jakožto jeho příbuznému. A tam se odehrál sled událostí, že se Yo bláznivě zamilovala a Raiken jí to opětoval. Následovaly měsíce jejich krásného vztahu, kdy Yoko setrvávala v Konoze, vyváděla blbosti a konečně si užívala života bez strachu, protože s Raikenem si připadala konečně v bezpečí.

No do téhle sladké idylky udeřila strašná zpráva. Nao padl v boji proti nepříteli, ve snaze ochránit Konohu, Bylo jí to líto, a moc, ale nebolelo ji to tak, jako Raikena, toho to zasáhlo kompletně. Na pár dní dokonce zmizel, nemluvil s nikým a byl jako vyměněný. A jí to dělalo starosti ještě hodně dlouhou dobu. Pokoušela se mu být oporou, jak nejvíc to šlo a donutit ho vzpomínat na Naa v dobrém a nelitovat ničeho. Nakonec jí k tomu dopomohla hlavně sestřenka Raikena Kiwi, která se s Yoko hodně skamarádila a ta blondýnka jí přirostla k srdci. Ztráta Naa sice byla velký zásah, ale každý se s tím pomalu začínal vyrovnávat. A Yoko se stalo něco, co doopravdy nečekala. Otěhotněla.

Snad týdny byla neschopná se nějak vymáčknout, naznačovala, ale Raiken nikdy nic nepochopil. Tak se to rozhodla prostě vysypat, ráno mu upekla dort, a nějak to ze sebe dostala. Bála se. Bála se jeho reakce, ale nakonec zjistila, že se vlastně nemá čeho bát, protože Raiken vypadal v tu chvíli jako ten nejšťastnější chlap na světě. A jí to těšilo.

Dalších pár měsíců se měla jako v bavlnce, Raiken se o ní až přehnaně staral, což mu nesčetněkrát vyčítala, ale on si nedal říct, takže celé dny jen seděla a nemusela nic dělat, protože Raiken všechno zařídil. To, že jí požádal o ruku a ona bez váhání přijala, se stalo součástí téhle šťastné idylky. Yoko nemohla být šťastnější, konečně si připadala, že našla své zasloužené štěstí a odmítala se ho vzdát.

Porod o pár týdnů později proběhl v klidu, Shukaku neměl šanci dostat se ven a po pár hodinách se jim konečně narodil chlapec. Blonďáček s blankytně modrýma očima, tak nápadně se podobající Naovi. Trochu jí to zarazilo, ale vzhledem k tomu, že Namikaze nemá vzhledem k historii k Uzumaki klanu daleko, mohlo se to stát. Pojmenovali tohle jejich sluníčko Daiki. Jenže tehdy netušili, jaké číslo z něj vyroste!

Daiki se narodil v Konoze a po pár měsících, když byl dostatečně silný na cestu, se konečně vydaly do Suny. Yoko se vydala zpátky tam, kam její srdce také táhlo. Zpátky za Pili, za svou další rodinou, která na ní čekala. Vrátila se zpátky do Suny, domů. Tam se tohle narození Daikiho ještě dlouho oslavovalo vzhledem k tomu, že přibyl další člen a k tomu se jejich rodinka pěkně rozrůstala. Nikdo nemohl být šťastnější. Daiki měl úplnou rodinu, tetičku Pili, která ho rozmazlovala jako vlastního, strejdu Zeda a bratrance Akia a Daichiho, kteří ho učili nepravostem a prababičku, která mu vytahovala tváře. Prostě rodinka, jak se patří.

Raiken s nimi trávil, co nejvíce času to šlo, protože měl Hiraishin a dostat se do Suny mu problém nedělalo. Yo chápala, když měl misi nebo si musel plnit povinnosti a o pár let později se i ona vrátila aktivně zpátky do služby. Vlastně ona i musela, protože události nabrali opět nový a hrůzný spád.

Daiki rostl jako z vody. Byl to strašně zvědavý chlapec, co lezl všude, kam nesměl, tropil lumpárny, stavěl se na vratké nožičky a v sídle rodiny Akasuna znovu vládl hlasitý smích, protože tam ještě byl i syn PiliKKy Daichi a společně byli k nezastavení. Daiki byl číslo, neustále padal, něco si zlomil, prostě číslo, které nešlo uhlídat. Ale přesto dostávalo se mu takové lásky, jak od rodičů, Yoko, která ho milovala nadevše, tak i od tetiček, strejdy a prababičky. Yoko chtěla, aby Daiki měl všechno, na co si vzpomene, on měl konečně úplnou rodinu, tu, kterou ona kromě Pili v dětství neměla.

Roky plynuly, a když byli Daikimu tak tři roky, začal něco žvatlat, někde běhat, uprostřed vesnice se začínalo něco dít. Cítili to všichni, ačkoliv tuhle idylku a mír si nikdo nechtěl pokazit. Viselo to ve vzduchu, něco špatného. Na ten den Yoko nerada vzpomíná, PiliKKa byla odvolána pryč ze Suny na chvíli a v tu samou chvíli i Raiken zpátky do Konohy s vysvětlením, že se děje něco hrozného. A to samé se dělo i v Suně, panika, chaos, do vesnice vtrhli nukenini, domy se začaly hroutit, všichni křičeli, všude se bojovalo. Krev, křik, pláč..

Yoko se podařilo Daikiho ukrýt na bezpečné místo a sama se pustila do boje, ale byli v menšině, společně s Pili byli utlačované a nakonec, se museli buď vzdát nebo zbaběle utéct. A oni utekli, schovali se do podzemních tunelů vybudovaných přímo pro tenhle případ. Yoko sebou vzala Daikiho a celou noc, zatímco v ulicích dozníval křik, se snažila utišit jeho pláč. Museli s hrůzou sledovat, jak jsou vesničané odváděni pryč, jak se vesnice hroutí před jejich očima a všichni věděli, že už nic nebude jako dřív.

Od té události uběhlo několik let. Přežila jich jen hrstka, co se schovávají v tunelech, ale na rty se jim vrátil úsměv. Zútulnili a rozšířili podzemní chodby, vytvořili nové prostředí pro život a snaží se přežít. Ale i v těhle chvílích se snaží najít si důvod pro úsměv, najít si čas na své nejbližší a nepřestávají věřit v lepší zítřky.
Daiki už vyrostl a snaží se poznat svět na okolo, neustále se ptá, ptá se, proč jsou tu jen dvě děti, proč žijí v podzemí, proč se skrývají. A Yoko mu nemůže dát odpovědi. Řekl, že by si přál vidět mír. A od doby, co tohle vyslovil, má Yoko jen jediný cíl -

Jednou, jednou mír přijde. Navrátí Suně svou zašlou slávu, budou bojovat, tentokrát se nevzdají. Za lepší zítřky a novou budoucnost pro další generace. Novou budoucnost pro jejich děti. Vždyť naděje umírá poslední..

°Techniky°

Techniky Akademie/E-rank
Shunshin no Jutsu – D
Fuuton: Reppuushou – C
Fuuton: Kamaitachi - C
Fuuton: Mugen Sajin Daitoppa - A
Doton: Doryuheki– B


Techniky Ichibi no Jinchuuriky – viz podpis!
Body - viz podpis