Yoko Ayme [JOUNIN/ICHIBI NO JINCHUURIKI]

°Jméno a příjmení° Yoko Ayme, přezdívka Yo^^
°Hodnost° Genin, Chunnin, Jounin (Ichibi no Jinchuuriky)
°Věk° 22
°Narození° 2. 2.
°Pohlaví° Žena
°Klan° Ayme
°Sensei° Assasin Senju, Akasuna no PiliKKa
°Podstata chakry° Fuuton, Doton
°Vesnice° Sunagakure no Satto
°Sen a cíl° Stát se Velitelkou ANBU jednotek


Yoko vypadá poměrně jako každá jiná normální dívka v jejím věku. Je poměrně vysoká, měří okolo 172 cm, štíhlá, váží něco okolo 56 kg. Její postava je takový průměr. Nenajdete na ní nic zvláštního. Leda tak dlouhé blonďaté vlasy spadající jí až k bokům a blankytně modré, věčně jiskřící oči, které zdědila po otci. Pokaždé v nich naleznete dobrosrdečnost, laskavost a radost. Stejně tak, když se na ní podíváte, jen málokdy na ní tváři neuvidíte úsměv.
Co se týče jejího oblečení.. Nejde přesně určit, co nosí. Věčně má na sobě ale něco krátkého a pohodlného, protože jinak by se v Suně přes den upekla.

°Styl boje°

Yoko jakožto Ichibi no Jinchuuriky, se specializuje na boj na dálku a střední vzdálenosti. Její nejlepší stránkou je Ninjutsu a nezaostává ani v Taijutsu, ačkoliv ho díky písku tolik nepotřebuje. I přesto, že její matka pocházela z klanu Akasuna, Yoko se nikdy nedozvěděla, jak tvořit loutky a jak je ovládat, protože na to matku ztratila moc brzo. Jediné, co umí z klanu Akasuna je tvoření chakrových vláken. Ze svého vlastního klanu Ayme má jen jedno dědictví. Klan Ayme není známý, ani nemá nějaké silné Hijutsu nebo Kekkei Genkai, jedinou jejich zvláštností je výborná manipulace s chakrou.
Yo je dá se říct pohotová, rychle umí reagovat a přizpůsobovat se, umí si udržet chladnou hlavu a ani její inteligence není pozadu.

Ninjutsu:
Ninjutsu je věc, na kterou se Yoko specializuje. Ninjutsu je její prioritou. Umí ho ovládat skoro dokonale, no, nejlépe jak je na její dosavadní hodnost možné.

Taijutsu:
Taijutsu, ačkoliv jí dokonalá obrana umožňuje ho skoro nevyužívat, dřív, než se stala Jinchuurikim se potřebovala umět bránit i jinak. Proto je doteď Taijutsu druhá věc, na kterou se Yo specializuje a to hlavně na rychlost. Sílu ani tolik ne, naučila se sice bojovat na blízko s Katanou, ale to jen ve výjimečných případech.
Rychlost potřebuje hlavně k zdokonalování automatické obrany písku.

Genjutsu:
Tak tady je kámen úrazu. Na Genjutsu se Yoko nespecializuje ani nikdy specializovat nebude. Proti uživatelům Genjutsu nemá šanci, ovšem má jednu výhodu. Genjutsu na ní nepůsobí díky Shukakovi, který jí pomáhá iluzi překonat. Samozřejmě na ní platí ty silná Genjutsu, ale z těch jednodušších se lehce dostane.

°Zbraně a vybavení°

- 1x katana
- ZVN
- 15 x výbušné lístky
- 10 x jehlice s jedem


Yoko má ráda skoro všechno. Ale mezi její fakt oblíbené věci, na které nedá dopustit je Rámen. Ochutnala ho poprvé, když byla v Konohagakure a od té doby na něj nedá dopustit, zvlášť na ten Konožský ne. I když, ani Suna v tomto nezaostává, ale Rámen se stal její závislostí. Dejte jí rámen a udělá cokoliv.
To samé platí o sladkých barevných knedlíčcích. Jistě všichni víte, o čem je řeč.. o Dango! Tohle blonďaté stvoření Dango miluje a není se čemu divit, že lednička v jejich vilce je jím narvaná k prasknutí!
To se týkalo jídla, ale Yo miluje také smích, zábavu a společnost, samozřejmě rodinu, přátele a tak dále...
Ale nepohrdne ani samotou, s čímž souvisí poušť. Má ráda chvíle, kdy může sedět kousek za vesnicí, večer a sledovat noční oblohu. Ten výhled je v Suně nejkrásnější. A není divu, že poušť je její nejoblíbenější místo. Jak na trénink, tak na přemýšlení.

°Neoblíbené°

Je jen málo věcí, které Yo nemá ráda. A tím jsou hlavně lidé, kteří ubližují jejím přátelům. Nemá ráda vejtahy a náfuky, arogantní lidi a hlavně smutek. Nemá ráda, když jsou její přátelé smutní.

°Charakter°

Yoko je typ člověka, který vždy až do poslední chvíle doufá v dobro.
Ano, je to osoba, která až příliš víří optimismem, na všem se snaží vidět jen ty světlé stránky a snaží se si užívat života, jak nejlépe to jde.
Den za dnem je pozitivně naladěná, usměvavá, šíleně upovídaná, milá, přátelská a hlavně laskavá. Všem hrozně ráda pomůže, pokud k tomu má příležitost, je obětavá a spolehlivá. Někdy je až příliš tvrdohlavá. Když si totiž vezme něco do hlavy, nepustí se toho a jde k tomu cíli stůj, co stůj.
Je to takové ztřeštěné, až příliš aktivní trdlo, které je tak odhodlané splnit si svůj sen, že rozum nad tím častokrát zůstává stát. Ale aby nebylo těch pozitivních věcí moc, každý má v sobě ty dvě strany jedné mince. Ty protiklady, nikdo není bezchybný.
Yoko je na druhou stranu šíleně nerozhodná a až přehnaně důvěřivá. Nechá se snadno zmanipulovat, což je její velkou slabinou a nevýhodou. Naivně všem uvěří, a proto už se jí to častokrát vymstilo. No problém je v tom, že se z toho nikdy nepoučí.
Je jen málo věcí, co ji dokážou rozčílit a pokud to někdo doopravdy udělá, měl by se přichystat na dlouho a mučivou smrt, Yo je v tomhle trochu, no dá se říct nevyzpytatelná.
Yo by udělala cokoliv pro svou vesnici a pro přátele! Nebere v tomhle ohledy na sebe, protože je ráda, když u ostatních vidí ten bezstarostný úsměv, když ví, že někomu může prozářit den!
Možná tak jediná možnost, kdy se její povaha změní, je při boji. Tam na své nepřátele ohledy nebere, protože moc dobře ví, že když to udělá, nepřítel už tak milosrdný nebude.


Den jako každý jiný.. Přesné poledne.. Slunce stálo vysoko nad obzorem. Horko by se dalo krájet, jak sálalo z rozpáleného písku. A sluneční paprsky se neúprosně sápaly na každého opovážlivce, co jen vystrčil nos ven ze dveří. V tuhle dobu byli všichni zalezlí v pohodlí domova a nebylo se čemu divit, jen blázen by v těchto teplotách vyšel ven. Vždyť rtuť teploměru vystoupala na neuvěřitelné stupně. Takovéto počasí bylo vražedné, ale v Suně dost obvyklé..
A právě v tenhle parný den se z jednoho pokoje ozval hlasitý křik právě narozeného miminka. Minako Ayme, bývalá Akasuna, právě na svět přivedla holčičku. Holčičku, jejíž vlasy měly barvu právě oněch slunečních paprsků. Tak zlaté, tak zářivé a s očima barvy přesné té samé modré oblohy za okny. Po prvním děsivém pláči a křiku, měla potom na rtech úsměv, když spočinula v náruči své matky a hrdý otec jí hladil po vláskách. Byl to její první a rozhodně ne poslední úsměv.
Pro celou rodinu to byla obrovská radostná zpráva, dlouho se slavilo, protože nový potomek je vždycky velká radost a zvlášť ten první.


Rok za rokem ubíhal. Yoko měla všechno, co chtěla. Měla milující rodinu, měla spoustu přátel, nikdy si nemohla na nic stěžovat. A jako malá rostla a rostla, vyvíjela se a bavila se. Malé zvídavé dítko, co chtělo poznávat svět. Malá užvatlaná holčička, co se už tak brzo postavila na nohy. První kroky, první odřená kolena, a také první pády, první zvedání na nohy a první odměny.. Všechno poznávala, všechno chtěla znát. Stále někde běhala. Veselé aktivní pako, které všem, co zahlédlo, přinášelo úsměv na rty.
Když rodiče neměli čas, trávila všechen svůj volný čas u babičky Veiry se svou sestřenicí Akasunou no PiliKKou. Z nich se ač vlivem osudu nebo snad náhody staly v budoucnu velice dobré přítelkyně, ba skoro sestry. Protože kromě babičky měli už jen jedna druhou..
Ano, v Yokoiném jinak poklidném dětství nastal zlomový okamžik. Stalo se tak rok před jejím nástupem na Akademii, v době jejích pěti let. Její matka Minako, jakožto vysoce postavený člen klanu Akasuna. Jakožto uznávaný a silný Shinobi šla s Yokoiným strýčkem, otcem PiliKKy na misi. Bohužel už se z ní nikdy nevrátili, ani jeden.. Minako tak nikdy nestačila předat Yoko to, co znala a Yoko se nikdy tajemství klanu Akasuna nedozvěděla. Ale nijak ji to nepoznamenalo do budoucna, naučila se jinak využívat svou sílu, ale o tom později..
Yo byla ještě malá. Pětiletá holčička nevěděla, co je to smrt. Nevěděla pomalu ani, co jsou to Shinobi. Věděla jen, že maminka se už nevrátí. A proto v jednu chladnou noc seděla s babičkou na terase a pozorovala hvězdy. Babiččin maličký, ale útulný domek stál na samém okraji Sunagakure. Za ním už byla jen poušť, rozkládala se všude, kam jen oko dohlédlo. Yoko v ten den hrozně plakala, nic jí nedokázalo upokojit. Tedy, až na jednoho člověka. Na babiččina slova si pamatuje dodnes. Jen tam tak seděly a pozorovaly noční oblohu, ale přesto..
„Yoko, zlatíčko, podívej se nahoru, co tam vidíš?“
„Spoustu světýlek babičko.“
„Správně. Jsou to hvězdy. A víš, kde je teď maminka? Ať už je kdekoliv, stačí se podívat tam nahoru na jednu z těch hvězd. Protože jedna z nich je ona. Kdykoliv se budeš cítit samotná, nezapomínej, že nikdy nejsi sama. Protože jedno z těch světýlek tě bude navždycky sledovat..“ V ten den osušila malá blonďatá holčička svoje slzy a vydala se vstříc novému osudu.. Vstříc Akademii.


Na Akademii přesto nastoupila až o rok později. Proč? Jednoduše, musela se vzpamatovat ze ztráty blízké osoby. Navíc, otec se byl zarmoucen ze ztráty manželky, proto se s Yokiiným nástupem tahalo spoustu věcí. Strach, že otec ztratí i jí, nejistota, co bude dál. Ale přesto nakonec Yo nastoupila na Akademii. Akademie pro ni byla hračka, vždycky si našla spoustu přátel, neměla problém se seznamováním. Byla to prostě milá a snaživá holka, co chtěla být jednou tak silná, jako její rodiče a sestřenka. Nechtěla být pozadu, nikdy. A proto Akademii prošla úspěšně po několika letech, získala úspěšně čelenku Genina, kterou si zasloužila právem. A udělala první, pro ni tak důležitý krok vpřed. Zapomněla na minulost a naučila se hledět jen vpřed. Jenže to netušila, jaké další překážky jí osud do cesty přinese.
Jak už to tak bývalo, trávila Yoko víc času u babičky než s otcem. Protože ten byl věčně na misích, aby dostal dost peněz na uživení Yoko. Ta si nikdy nestěžovala, babičku a sestřenku milovala a byla s nimi ráda, jenže její otce to začalo štvát. Proto dobrovolně kandidoval na post Kazekageho, schopnosti na to měl. Díky tomu, že tehdejší Kazekage onemocněl, musel se volit nový. Otec měl velké naděje, u lidí měl vysoké sympatie, i jeho síla byla nezměrná. Ačkoliv neměl Kekkei Genkai, byl obávaný uživatel Fuutonu, živlu, který si osvojil naprosto dokonale, že to vypadalo, jako kdyby s ním byl propojený. Ovšem to nečekal, že při jednom sezení ho ostatní z rady otráví a on tak ztratí veškeré naděje. A to byla další rána do Yokiina života, díky které, v budoucnosti učinila rozhodnutí, které navždy změnilo její život.. Neměla už nikoho kromě PiliKKy a babičky. Nevěděla, proč musí být život tak nespravedlivý, ale bohužel byl.. A to ani ona sama nemohla změnit..


Díky smrti otce se začalo Yoko stranit okolí. Namísto toho, aby dostala tým a senseie, jí učila babička a PiliKKa. Yoko si začala pomalu, ale jistě osvojovat živel Fuuton, stejně jako její otec. Chtěla být jako on. Klan Akasuna a jeho umění s loutkami nikdy nepoznala, nezkoušela a ani neměla potřebu to umět. Nikdy k tomu neměla velkou náklonnost. Stále tak nějak bloudila životem, neměla cíl, spíš jen.. Chtěla se zlepšovat, proto se i po pár letech dobrovolně přihlásila na zkoušky chunninů, které úspěšně složila.. Ale ten den úplně změnil její život..


Právě v den, kdy bylo Yoko 15 let a byla na zkouškách chunninů se na úplně jiném místě pečetilo. Pečetil se Shukaku do nového hostitele. Bohužel se pečetění nepovedlo, jak by mělo. Hostitel zemřel a Ichibi se uvolnil… A začal ničit všechno okolo. Nabyl obrovské velikosti a ničil naprosto všechno. V uličkách vypukl chaos, lidé utíkali pryč, jen aby unikli zkáze. Odvážní Shinobi se postavili tomu monstru do cesty, ale nic nezabíralo, padali jeden po druhém. Suna se ocitla v troskách, všechno co Yo milovala, se jí hroutilo před očima. Celá Suna. A ačkoliv to dnes měl být radostný den, přinesl spíš smutek a strach, který zahlédla ve tvářích vesničanů. Neměli šanci se tomu monstru ubránit, jediná šance ho byla zapečetit.

Yo se tehdy objevila přímo ve středu dění. Okolo ní pobíhali vesničané i Shinobi, zahlédla skupinku ANBU okolo, zaslechla, jak se dohadují, hledali nového hostitele. Jedna z těch ANBU byla i její sestřenka, PiliKKa. Všude kolem zuřil boj a oni potřebovali někoho na pečetění. Nejlépe někoho mladého, někoho s potenciálem, někoho, kdo by dokázal Shukaka v sobě udržet. Kdo ví, co jí v ten den napadlo. Ale když viděla Sunagakure zničenou, když viděla lidi okolo ní zbytečně umírat, když viděla tolik smutku a bolesti na jednom místě, rozhodla se. Rodiče by na ní byli pyšní. Doopravdy se v ten den rozhodla, že se ona sama stane hostitelem jednoocasého. Pár kroků a ocitla se u ANBU jednotky. Bez váhání pronesla, ať do ní Ichibiho zapečetí, že to zvládne. ANBU neměli na výběr, byl to risk, buď ona, nebo vesnice. Čtyři z ANBU tvořili bariéru a právě PiliKKa jí měla pečetit. Bylo na ní vidět, jak to nechce udělat. Prosila Yo, ubezpečovala se, rozmlouvala jí to, ale ta blondýnka se nedala, byla rozhodnutá. Bála se, strašně moc se bála, ale víc se bála o svůj domov než o sebe. Pečetění netrvalo dlouho, Shinobi se na chvíli podařilo Ichibiho spoutat a v tu chvíli byla pečeť hotová. Yoko si z něj moc nepamatuje. Pamatuje se jen na bolest, obrovskou, pamatuje si na ostrý a nepřátelský hlas, který se jí vkradl do mysli. Byl plný nenávisti, obrovské nenávisti k celému světu a teď k ní. A s tím hlasem také upadla do bezvědomí.

Yoko se probrala až o pár dní později v nemocnici. Věděla teď, čím je. Děsilo ji to a zároveň s tím byla jakýmsi způsobem smířená. Nikdy nebyla jako ostatní jinchuuriky. Nebyla vesnicí nenáviděná. Ne, díky Pilice a Kazekagemu byla prohlášená za hrdinku. Ačkoliv se našli lidi, kteří jí rádi neměli, ostatní k ní vzhlíželi. A jen díky Pilice, díky babičce a všem, kteří jí podporovali, se z ní nestalo vraždící monstrum bez přátel. Naučila se s tím vyrovnat jinak.

Ale jak už to tak bývá, Shukaku tropil problémy. Bijuu jsou strašně houževnatá stvoření. Nechtějí se podvolovat, nechtějí být spoutáni, milují svobodu, která jim ale byla násilně odepřena. Proto se chovají ke svým hostitelům tak. Nikomu z nás by se nelíbilo být spoután, a i přes spoustu neprospaných nocí se tenhle fakt snažila Yoko pochopit. Nikdy nikoho nenapadla, nenechala se ovládnout, protože u sebe měla lidi, kteří jí drželi nad vodou. Moc dobře si uvědomovala, co je Ichibi zač. Sice nebyl nejsilnější, ale byl považován za toho nejkrvelačnějšího démona. Za toho nejhoršího a nejzlomyslnějšího v tomto ohledu.
Ve chvílích, kdy Yo nemohla spát, seděla ve svém pokoji, u okna a pozorovala hvězdy. Jen tak dočista nezešílela. Snažila se ignorovat noční můry a představy, které jí Shukaku vkrádal do mysli a pod víčka, kdykoliv jen přivřela oči.

Ale přesto všechno se ho snažila pochopit, přesto všechno se s ním snažila mluvit, snažila se přijít na to, jaký je, protože všechno musí mít nějaký důvod. Vždycky byla moc hodná a nápomocná. Chtěla pomoct i svému démonovi, který ale o pomoc zjevně nestál.. Denně trénovala, přišla na ovládání písku, ale ani se nepokoušela dotknout se Ichibiho chakry, věděla, že by toho využil a posednul jí. A to nechtěla.. Přesto však neztrácela úsměv na rtech, přesto si stále užívala života. Do doby, než si Kazekage i PiliKKa všimli jejích kruhů pod očima a rozhodli se pro radikální řešení. Ne, nechtěli jí využít jako zbraň, chtěli, aby Ichibiho plně ovládla a on jí dal pokoj. A tak se Yoko dostala do Konohy. Za Assasinem Senju. Jeho schopnosti o krocení bijuu byly světoznámé! A protože měly vesnice vždycky přátelské vztahy, opustila Yo Sunu a dostala se rukou svého nového senseie, Assasina. Kterému doteď vděčí za všechno. Do Konohy se dostala ve věku 18-ti let.


Konoha.. Jak už jen samotný název vesnice v ní vzbuzuje tolik vzpomínek.. Ano, Konoze a hlavně Assasinovi vděčí za spoustu věcí. V Konoze se tedy dostala do Assasinovo týmu. Společně s pár dalšími, ale pouze Geniny, které cvičil. Dával jí i spoustu soukromých tréninků hlavně díky Ichibimu. Měla u něj pocit jistoty, že může se podívat hlouběji do svého nitra, protože věděla, že on tam bude, a kdyby se vymkla kontrole, nic se nestane, on jí zase uklidní. A tahle jistota jí prováděla celým tréninkem. První důležitý krok v ovládnutí Shukaka, bylo nahlédnout do svého nitra a utkat se se Shukakem. Na ten den si živě pamatuje, jak seděla uprostřed trávy, kolem ní bylo několik dřevěných sloupů s pečetěmi. Pamatuje si, jak bojovala se Shukakem. Jen s pomocí Fuutonu, který uměla ovládat velice dobře, už jen z důvodu toho, že by si to tak přál její otec. Shukaku zuřil, běsnil a ona ho dokázala porazit. Jak se jí to podařilo? To doteď neví. Ale byl to první krok, když ho totiž porazila, musel jí uznat. Musel uznat její sílu. Doteď jí Shukaku podceňoval, měl jí za malou naivní holku, ale tím triumfem mu ukázala, kdo je. Nechtěla si ho podmanit, chtěla být jemu rovná. Věděla, že udělat z něj přítele nepůjde, proto si u něj hodlala vybudovat jediné – vzájemný respekt. A tohle byl první krok..

Takovýchto tréninků bylo více.. Trénink koncentrace. Ale od Assasina nezískala jen tréninky, přibyly jí i dvě další pečetě. Pojistka, pojistka v případě, že bude chtít uvolnit pečeť Shukaka a pustit ho ven. Další pečeť byla na rozdělení její chakry a Shukaka, aby se nemísili a mohly se vzájemně využívat bez toho, aniž by na sebe Yo využíváním Shukakovi chakry přenesla tu nenávist a ztratila kontrolu. A v neposlední řadě přívěšek, který doteď nosí na krku.. A díky tomuhle všemu je teď tam, kde je..
Ale nebyla to jednoduchá cesta, spoustu tréninků, spoustu úsilí. Ta cesta nebyla lehká, byla trnitá, plná překážek..

Přišli další kroky, bijuu plášť, první ocas, první šílenství, kdy Shukaku nad ní zvítězil. Stalo se tak při cvičném boji s oživeným Itachim Uchihou, který byl tehdy také jinchuurikim. Shukaku málem získal absolutní kontrolu a začal znovu běsnit, kdyby jí Itachi nedostal do Genjutsu a neprobral jí, začala se Shukakovi vzpírat a vlastním úsilím ho znovu zahnala, ale sama potom pár dní nebyla schopna žádného pohybu. To byl důležitý krok.. A rozhodně ne poslední..
Vybavuje si každý trénink s Assasinem, když jí řekl, že Shukaka má pustit. Má ho uvolnit a naučit se ho kontrolovat. Dostávala se tak často do své obrovské formy, častokrát byla uvnitř svého nitra, stála před klecí a hleděla do těch očí plných nenávisti. Snažila se mu porozumět. Snažila se přenést na sebe část jeho nenávisti, kterou stále nedokázala pochopit.. Tenhle trénink nešel ze dne na den, rozhodně ne! Trvalo to týdny, měsíce, ano, i roky. Strávila v Konoze hodně velkou dobu a rozhodně toho nelituje. Samozřejmě, že se jí stýskalo po domově. Psala si skrz holubice s PiliKKou, ptala se, co nového, stýskalo se jí, častokrát chtěla domů, ale ne dřív, než skončí s tréninkem. Slíbila rodičům, sama sobě a hlavně Pilice, že se vrátí silnější než kdy dřív.


V Konoze, ale nebyl jen trénink. Ve svém volném čase častokrát chodila na procházky, zamilovala si Ichiraku rámen, poznala spoustu lidí, její nejoblíbenějším místem se staly monumenty. Nahlédla i do Hyuuga sídla, kde poznala i svou první lásku - Futoshiho Hyuugu. Byla poprvé zamilovaná, dřív něco takového neznala. Její první láska však neměla dlouhého trávní. Po čas jejího tréninku totiž někdo zaútočil na Konohu. Ne jen tak někdo. Jeho jméno znělo Orochimaru. Ničil Konohu, ničil to, co si za tak krátkou chvíli stačila oblíbit. A ona ačkoliv měla stále na čele čelenku ze Suny, kterou nikdy neodkládala, ačkoliv lidé hleděli špatně. Milovala svou vesnici, ale i Konoha se za ten krátký čas stala jejím druhým domovem a přispěla k pomoci. Ačkoliv byla jen chunnin, písek ovládala slušně. Ačkoliv Shukaku jí stále odmítal respektovat, nepotřebovala ho. S pískem si vystačila i s částí jeho chakry. Zasypávala jednoho Shinobiho za druhým, ano, písku měla dostatek, protože místo tykve na zádech si jí zapečetila do svitku, který neustále nosí sebou. Bojovala dlouho, za Konohu, po boku Konožanů.

Útok skončil tím, že Orochimara zabila Tsunade, Godaime Hokage. Oživená pomocí Edo Tensei stejně jako Orochimaru. Byl konec boje, který Konoha i přes ztráty zvládla. Ale hradby byly zbořené a bylo tu moc práce! Spoustu oprav a ona věděla, co musí udělat. Nejenom Fuuton si jako živel oblíbila, jejím druhým živlem se stal Doton, který se naučila v Konoze. Společně s Assasinem a technikou „Doton: Doryuheki“ a svou chakrou vybudovali nové hradby, nový základ zničené Konohagakure.
Nová Konoha proto teď stojí i na základech, které vybudovala ona. Proč to dělala? Proč neodešla a nenechala je v tom? Protože Konoze spoustu dlužila! A tohle bylo to nejmenší, čím ten dluh mohla splatit. To bylo to nejmenší, co mohla pro ně udělat. Písek ze Suny je teď přimíchán do mohutných hradeb a ona je sama na sebe pyšná. Konohu má ráda doteď.

Po tomto útoku byla v Suně přesně 2 roky. Dlouhé 2 roky tam strávila. Tréninkem, zábavou. A rozhodla se, že je na čase jít domů.. Že už je dostatečně silná, nebo spíš, už se jí stýskalo. Po Pilice, po babičce, po lidech, kteří jí jsou nejbližší. Futoshi se stejně někam po útoku ztratil a od té doby o něm nic neslyšela. Jenže tehdy jí čekalo překvapení. Assasin pro ni měl poslední výlet. Nevěděla, co se tam bude jít. Šla tam ona, Assasin a dívka s jménem Mikomi Hyuuga, co je doprovázela. Jeli ke Kumogakure, na Želví ostrov. To měl být poslední její krok tréninku. Zakončení jejího dvou letého tréninku.

Se smíchem teď vzpomíná na to, jak je na moři v malé loďce napadla chobotnice a oni s ní měli problémy, na to jak „příjemní“ byli Shinobi z Kumo, když vkročili na její hranice. Na cestu tou hustou džunglí. Na ty zvláštní rostliny i zvířata na které cestou narazili. A hlavně, pamatuje si na ten nádherný vodopád uprostřed džungle. Vodopád pravdy.

Pamatuje si, jak tehdy jí Assasin řekl, ať do něj vkročí, že tam na ní čeká poslední krok tréninku a ona ho poslechla, to, co tam nalezla se jí navždycky vrylo do paměti. Naproti ní tam čekala ona sama. S žlutými zorničkami a místo bělma nicota, černota. Vypadalo to jako ona, ale ty oči patřily Ichibimu. Tu nenávist by poznala kdekoliv. Ichibi na ní tehdy zaútočil, nechápala to, neútočila snad snad ona sama na sebe? Ukazoval jí její slabiny, pohybovali se zrcadlově, jako kdyby to vážně byla ona a znala každý svůj krok. Takže to bylo jasné, nemohla samu sebe porazit. Její druhá část ukazovala všechny slabiny, všechnu potlačovanou zlost, naivitu, sentimentálnost. Všechny její slabiny, za které samu sebe nesnášela, a proto ta dívka naproti ní byla ztělesněním potlačovaného hněvu. Ale ty oči.. Ukazoval jí to snad Shukaku? Chtěl, aby pochopila? A ona konečně pochopila.. Konečně pochopila Shukaka, to, proč nenávidí. Pochopila jeho nenávist a namísto odporu jí přijala. Přenesla kus jeho nenávisti na sebe a předala mu část své lásky a laskavosti. To, co Ichibi nikdy nepoznal. A tak v tu chvíli získala od něj respekt. Dokázala mu, že si ho nechce podmanit a zotročit. Dokázala mu, že chce jen, aby jí respektoval. Povedlo se jí to, a tak věděla, že už bez obav může používat jeho chakru a na oplátku mu dá svou. Ale stále věděla, že jí ještě čeká dlouhý trénink, aby všechno pochopila. Ale dosáhla toho obrovského pokroku, toho respektu, že mohla usnout a věděla, že jí neposedne, i když, není radmo zas až tolik Bijuu věřit, jsou nevyzpytatelní. Její trénink byl u konce, zbytek už byl jen na ní.. A ona věděla, co udělá. Vrátí se do Suny a každý den bude trénovat, trénovat své schopnosti, aby si mohla splnit sen. Ano, tehdy získala sen. Sen stát se Velitelkou ANBU jednotek. Proč? Protože oba její rodiče byli ANBU a ona chtěla dosáhnout jejich úrovně a také kvůli tomu, že u ANBU nebude muset být ta naivní holčička.. Ale k tomu cíli jí čeká ještě hodně velký kus cesty..


Po vodopádu pravdy se Yoko vydala do Konohy, naposledy. Tehdy seděla na monumentech jako každý den a tiše se loučila s tou obrovskou vesnicí, která jí za ty dva roky tak přirostla k srdci. Tiše tam seděl, se zapadajícím sluncem za zády a hleděla na vesnici. Na malé opozdilce spěchající domů. Konoha teď zářila, tisíce světýlek v ulicích. Občas se ozval hlasitý křik nebo jásot. Měla rozpolcené pocity. Na jednu stranu se těšila domů, na druhou to tu nechtěla opouštět. A v ten den taky potkala chlapce, co jí na monumentech vyrušil. Jmenoval se Uzumaki Allii. Znala ho jen od pohledu. Sympatický to mladík. Tehdy se s ním bavila dlouho do noci, donutil jí se znovu smát, ačkoliv musela odejít. A za to mu byla vděčná. Vůbec netušila, že od toho dne se do toho kluka zamiluje a on to bude opětovat. Tak vznikla její druhá velká láska.

Ale přišel čas loučení, další ráno se musela rozloučit s Assasinem, poděkovat mu za všechno, doopravdy mu děkovala, protože jen díky němu, absolvovala tak úžasný trénink, který jí posunul dál, a slíbila, že ostatním Jinchuuriky nebo jen někomu, kdo nebude schopen pochopit sám sebe, pomůže, protože někdy je to doopravdy těžké, smířit se s tím, kdo jste. Potřebujete k tomu přátele a někoho, kdo vás bude mít rád takové, jací prostě jste. Bez ohledu na všechny chyby, které máte.

Yoko tak ten den opustila Konohu a vydala se domů. Na rtech měla den ode dne stále stejný široký úsměv. Byla ráda, že je doma, milovala písek, milovala Sunu. Byl to její domov, bez ohledu na to, jak moc měla ráda Konohu, Suně se nevyrovnala. Se svým příchodem se dozvěděla, že se PiliKKa stala Kazekage. Na chvíli jí to vzalo vítr z plachet, protože za ten trénink a roky si až teď uvědomila, že ona je jen pouhý chunnin. No, nevadilo jí to. Pořádně oslavili Piličino povýšení a její návrat. S Alliim se později rozešli kvůli dálce, která je dělila, ale oba zůstali přátelé, což Yo stále těší.

A co je s Yo právě teď?

Od té doby se její život moc nezměnil, až na to, e se vypracovala na hodnost Jounina. Svůj sen stále nezměnila, ale zatíms bírá odhodlání na to, stát se ANBU.
Teď je Yoko 22 let. Život ubíhá dál, poklidně a s úsměvem na rtech, Pomáhá Pilice s úřadováním, stejně tak jako babičce s bylinkami. Ve volném čase trénuje s PiliKKou, protože Yo jí poprosila o to, aby na ní byla tvrdá. Stále trénuje, Doton, Fuuton, Taijutsu, Ninjutsu a samozřejmě.. Stále ještě piluje Bijuu mód. Ačkoliv má za sebou kompletní trénink, všechno se dá zlepšovat a momentálně pracuje na rychlosti. V chladných večerech jako obvykle vysedává v poušti, vzpomíná na Konohu, na své rodiče a nebo rozmlouvá se Shukakem, i když ví, že jí neodpoví, není zrovna typ, co by byl na dlouhé rozhovory. Je úplně jiný než ona. Ona je totiž aktivní veselý a strašně upovídaný blázínek. Který sice na první pohled dospěl, ale ten malý střelený blázen jí v srdci stále utkvěl a častokrát se prodře na povrch. Hlavně, když jsou spolu s Pili. To je pak pohroma. Není se čemu divit, že už s babičkou nežijí a žijí v jejich vlastní vilce.. Společně s Freyou, jejich psím hlídačem a jejím křečkem Al-kaidou.

A život plyne dál.. A osud je stále stejně nevyzpytatelný, kdo ví, co přijde dál, ale společně.. Se dá překonat vše! ^^

°Techniky°

Techniky Akademie/E-rank
Shunshin no Jutsu – D
Fuuton: Reppuushou – C
Fuuton: Kamaitachi - C
Fuuton: Mugen Sajin Daitoppa - A
Doton: Doryuheki– B


Techniky Ichibi no Jinchuuriky – viz podpis!

ANBU?! Celý zbytek hry se skrývat za maskou? Myslím, že Jounin bude lepší xD
Hodnost ti změním, ale nezapomeň si ji změnit i v životopisu.. A samozřejmě povolené!