Místo pro trénink

Jakmile byl venku, využila jsem posledních zrcadel a poslední chvíle, kdy jsem byla rychlejší než on a vyslala jsem další jehlice. Právě pro tu rychlost nebylo možné, aby ho jedna netrefily přímo do rukou tak, aby v jednu chvíli nemohl složit pečetě. A pak jsem se rychle probleskla k němu. Už jsem mu nehodlala dát možnost ovládnout moji hru. Jako například ten fail, při kterém se neměl dokázat díky mým jehlám ani hnout a on přitom dokázal vytvořit vlastní techniku a další spojit s mojí. Logika? Utekla. Zřejmě měl někde ukrytý sharingan, protože bez něj neměl dokázat odhadnout mé pohyby a neměl tak dostat možnost ani k tomu jednomu pohybu, který potřeboval.

Pokud bych měl osvětlit situaci- nynější Mareo nebyl hlupák. Znal až moc dobře fungování techniky a proto už od jejího začátku měl v rukávu svojí "pečeť". Poté už nebyl problém dodělat zbytek. Co se týče letících jehlic, ty narozdíl od uživatele techniky létaly stejnou rychlostí. Haku využíval techniku v kombinaci s jehlicemi dvěma způsoby, z nichž pouze v jednom dokázal jehlu donutit k tomu, aby byla stejně rychlá jako on, jako světlo. A to tehdy, když ji držel v ruce. A co se týče přemisťování, to funguje pouze pokud je na jedné straně příjemce a na druhé odesilatel. Obojí jsou zrcadla.

Jakmile se probleskla ke mne, jen jsem se usmál. Tohle nebylo rozumné, ne proti mne. Ode mne je nejrozumnější udržovat si odstup, protože jakmile mám v ruce meče, nedávám šanci na pečetě. A jak se řeklo, tak se stalo. V rukou jsem měl své dva dlouhé meče z ledu a jen jsem zaujal svůj bojový postoj, svůj vlastní, který si dnes s sebou vezmu do hrobu, stejně jako mnoho dalších tajemství Hyotonu.

Vytvořil meče z ledu a mým jehlicím, které mířily na jeho ruce, se vůbec nebránil ani neuhnul, takže ho zřejmě obě zasáhly do zápěstí, což mohlo být dosti nepříjemné vzhledem k tomu, že se chystal šermovat.
Nebo ne?
Čekala jsem se svým dalším útokem než zjistím, jak na tom je s pohyblivostí rukou potom, co mu jimi proletěly jehlice z mého minulého tahu, kterým se v reakci na něj zapomněl bránit.

" Bolest je nespoutaná a osvobozující, nemyslíš si? " uchechtl se.
V tu chvíli začal zápěstí obalovat led. Nepotřeboval jsem hybnost zápěstí, bohatě stačily zbylé klouby. Podíval jsem se na ni a očekával, co bude chtít udělat dál. Bude konečně tvrdá bestie nebo se bude stále snažit ukázat mi, že "nevím" co to je pravá bolest? Já o tom vím své, zbytek je na ní.

Měla jsem zato, že s provrtanými zápěstími se bojuje špatně. Zjevně už se ale úplně zbláznil a necítil bolest.
Co se s ním stalo?
A v té chvíli mi došlo, že jsem mu právě něčím ublížila, byť vypadal, jako kdyby to vůbec nebolelo. Lekla jsem se sama sebe. Chvíli jsem na to bez hnutí zírala. Vypadalo to, že je pro něj bolest opravdu osvobozující.
"Osvobozující by bylo, kdybych tě zabila, že?"
Zarazila jsem se kus před ním.
"Ale jenom pro tebe. Jdi si skočit z mostu, když chceš odejít na věčnost. Sám sis vybral svoji cestu. Nebudu jako ty."
S tím jsem se otočila a probleskla jsem se pryč. Kdybych se otočila, nemohla bych odejít. Stejně byl silnější, než já, nedokázala bych ho zabít, pokud by mě nenechal. Navíc to od něj bylo všechno vůči partnerce neskutečně sobecké.

//Přesun

Skočit z mostu? Opravdu smrt hodná Shinobiho. Uchechtl jsem se.
Mohu říct jediné- sedl jsem si a čekal. Čekal jsem na někoho, kdo najde odvahu a odřízne mi hlavu od těla. Na někoho, kdo není tak měkký jako Kin. A pokud se nikdo nenajde, jednoduše se proměním v ledový prach. Všemu bude konečně konec. Ale nejdříve si počkám.

" Niisan no tokoro he iku ... " šeptl jsem si pro sebe s úsměvem.
Zvedl jsem se a pohlédl směrem na hřbitov. Ještě chvíli jsem se jen tak díval, ale poté jsem se rozhodl, že už půjdu. Rozešel jsem se směrem ke hřbitovu, za "bráchou".

Povzdechl jsem si. Souboj probíhal nečekaně a také tak skončil. Když se oba rozešli, s menšími rozpaky jsem se poškrábal na hlavě. Ale byla to záležitost klanu Yuki, ne moje.
S pokrčením ramen jsem vyběhl. Čas podívat se, co dělá Mizukage.

//Přesun

Když jsem došla na místo tréninku, uvědomila jsem si, že jsem sem ještě chodit neměla. Měla jsem v hlavě příliš mnoho příliš čerstvých vzpomínek na den, který může za to, co chci dnes trénovat. Myšlenky, které mi protékaly hlavou jako prudká řeka, mi tenkrát udělaly díru do hrudi, která mi ztížila dýchání a nedovolila mi dívat se na svět jasně. Teď si ovšem dokážu vybavit každičkou vteřinu toho dne.

Pršelo. Čím víc bylo hodin, tím víc pršelo, když jsem se rozhodla schovat se v jednom ze zapadlejších koutů zničené Mlžné vesnice. Nervy drásající zvuk vody přerušila až přítomnost jednoho z Jouninů. Iono Miho. Kunoichi s mikinou s králičíma ušima. Nikdo nemohl být v tak smutný den, kdy plakalo nebe, lepší společnost, než-li ona. Připojila se ke mě, seznámily jsme se. Když nebe přestalo spouštět na zem své divoké slzy, myslela jsem si, že půjde o jeden z nejlepších dnů od doby zničení vesnice.

Nikdy jsme se ale neměly domlouvat na tréninkovém boji, měla jsem dál čekat na Marea, na svého partnera. Možná by ještě žil. Posadila jsem se na zem a vytáhla pergamen. Ukryla jsem se v mlze, doslova. Potřebovala jsem trochu klidu a zapsat si pár poznámek. Tahle technika by mě nenapadla, nebýt Iono. A nebýt toho, co bylo dál, nevymýšlela bych ji.

Objevil se člověk, ke kterému cítím neuhasínající nenávist. Kartář. Nukenin. Pamatuji si, jak Iono tak tak uhnula jeho kartám a já se nedopatřením chytila do bariéry, kterou vyvolávala ta žlutá. Byla jsem naprosto bezmocná a na břehu jsem viděla dva lidi. Marea a Oinina, kterého Iono znala. V té chvíli se u něj objevil její klon. Mohla mluvit se svým přítelem. Jak jsem jí to záviděla! A Mareo mezitím hodil do jezera obrovskou velrybu z ledu. Jaké měl techniky! Ale kdybych tenkrát měla klon já, nebyla bych uvězněná ve zku*vený bariéře.

A pak mi to došlo. Klony z ledu. Byla by to skvělá technika, kdybych ji vytvořila. Ale lepší by byla, kdybych ji vytvořila již v den, kdy byla potřeba. Podívala jsem se na papír. Příliš jsem toho ještě nepopsala, ale docela mi to šlo. Základní schéma, předpoklady. Na okraje papíru poznámky - myšlenky.

Z bariéry jsem se dostala a Iono se odklidila do bezpečí. Chápala jsem to. Na tváři Oinina jsem tušila nelibost a byla jsem ráda, že mu nevidím do masky. Nemá se co plést do záležitostí klanu!

Na chvíli jsem přestala psát. Vlastně jsem v duchu doufala, že to někdo vyprovokoval. Že to byla technika kartáře. Že mu Oinin dokázal, že svět a lidé v něm nestojí za záchranu, obzvláště Shinobi a Kunoichi, ninjové. Kdyby stáli, nechtěl by přece zemřít. Nestál by proti mě z meči. Byly to ale jen plané útěchy. Nemohla jsem nikdy vinit za chyby svého klanu nikoho cizího. Nemohla jsem za Mareovy chyby vinit sebe. Ale za jeho názory ano, mohla jsem jim zabránit, mohla jsem být lepší společnicí. A teď tu sedím nad novou technikou a lížu rozlité mléko jako prašivá toulavá kočka. Učit se techniky ve chvíli, kdy už je máme umět a hledat viníky nad něčím, za co může Bůh, to je na nic. Přesto jsem se znovu pustila do kresby písmen. Kdyby lidé nedělali věci, které jsou na nic, ničeho by nedosáhli.

Mareo mě donutil, abych se postavila proti němu. Chtěla jsem vyřešit klanové záležitosti, ale nemohla jsem. Můj partner byl vždycky lepší shinobi a ukázal to i tentokrát. Jediným máchnutím ruky rozpustil techniku nejvyššího ranku, jaké jsem schopná. Jiný, kdo by ji zvládl, by byl nazýván géniem. Ale vedle něj jsem s ní byla nic.

A bez něj jsem nic i teď!

Když nakonec stál proti mě, bezbranné, s dvěma meči v ruce, chtěla jsem ho líbat a ne zabít. Neměla jsem cítit tyhle pocity. Možná mě jen chtěl vychovat, abych je necítila, když byl připraven zvednout proti mě zbraně a možná mi jimi protnout hruď. A srdce. Dokážu si vybavit ten pocit. Tu díru uprostřed hrudi, kterou najednou nelze ničím zaplnit. Nedokázala bych ho zabít, i kdybych bývala byla schopná nezaváhat, i kdybych mu byla schopná přetrhat všechny tepny v těle. Raději bych zemřela sama.

Tahle myšlenka byla ostrá jako led. Snažila jsem se nepřemýšlet dál a soustředit se na novou techniku. Kdybych ji uměla už tenkrát, bylo by to jiné. Princip Kage Bunshin nebyl jiný, než jiné techniky, ale já potřebovala něco jiného a to zapojení svého Kekkei Genkai do téhle techniky. Zatím se mi to ve všech pravděpodobných situacích hroutilo. Led je křehký, i když se to nezdá. I můj klon bude jistě křehký, s tím nic nenadělám. Ale bude můj. Bude to technika, kterou bych se mu bývala mohla pochlubit, kdybych později neviděla jeho sebevraždu.

Vstala jsem, sbalila plány na cvičení techniky a zamířila pryč. Procvičovat budu jindy, dnes se již musím jen zbavit nepříjemných myšlenek. Možná je opravdu všechno zlé pro něco dobré, protože právě tohle mě dovedlo k novým cílům. Ale není každý cíl nakonec jen cesta ke smrti?


Trénink téhle techniky mi nezabral jen jeden den. Ani osamělých pár dní. Možná to ale bylo tím, kolik vzbuzovala vzpomínek a z čeho vlastně vzešla. Zjistila jsem, že ledové klony budou opravdu křehké. Přesně, jak jsem si psala do poznámek kdysi. Ale dokážu toho využít, zcela jistě. Proto jsem dnes mířila na cvičiště, abych tuto techniku zdokonalila. Připomnělo mi to čas, kdy jsem se učila zacházet se svým specifickým talentem pro element ledu. Byla jsem ráda, že konečně myslím na něco jiného než na svého zesnulého partnera, nedařilo se mi to, ale potřebovala jsem si úplně vyčistit hlavu, abych tohle zvládla. Doufala jsem popravdě, že tu najdu Iono nebo kohokoli jiného, přestože mi moc známých nezbylo, kdo by mi pomohl s tréninkem.

"Tati! Tati!"
Pamatuji si, jak jsem jako malá běžela za rodiči s ledovým květem v rukou.
"Hele, co mám!"
"Vidíš, zlatíčko? A tohle je to, co z tebe udělá výjimečnou kunoichi."
"To proto, že to nikdo jiný neumí?"
"Ne. Výjimečnost není synonymem pro originalitu."

Možná mi to i vykouzlilo nostalgický úsměv na rtech. Sedla jsem si na cvičišti do stínu jednoho ze stromů, které přežily pád své matky vesnice. Nevyrostla jsem tady. Ne přímo tady. Sem jsem přišla až za Mareem a přestože nebyl originální, vlastně to byl trochu depresivní parchant, byl výjimečný.

Dorazila jsem za mužem, po jehož boku jsem měla bojovat po zbytek života. Měla jsem srdce až v krku, byla jsem zvědavá. Rodiče se nezdržovali tím, že by mi ho popsali... než zemřeli. Chyběli mi, to ano, on měl být můj nový most. K ničemu jinému jsem se upnout nemohla a proto jsem fascinovaně hleděla ke dveřím, kterými měl vejít. Kimono, skvěle učesané vlasy, nesmělý úsměv a výraz vylekané srnky. Ani se nedivím, že si mě tenkrát jen pohrdavě prohlédl a začal si mě všímat - alespoň si to ráda nalhávám - až když jsme spolu začali bojovat. Tím souladem jsem pro něj byla výjimečná a on jím byl výjimečný pro mě. A také těma modrýma očima, které jako kdyby lemovaly bouřkové mraky a které bych dokázala popsat i ve spánku. A rty vyzývajícími k líbání. A povaze, která tak lpěla na tradicích, aniž by uznávala jejich pravidla. Zdá se to jako oxymorón a přesto to dokázal. A dokazoval mi, kým je, dokud se vlastní vinou a na vlastní přání nerozpadl na ledový prach na hřbitově před hrobem s jeho jménem.

Nepotkala jsem nikoho výjimečnějšího. Tedy až na...

Mezi bandou chodících mrtvol - rozumějme jimi dnešní obyvatele Kirigakure, zkroušené a bez naděje - přeskakovala kaluže drobná dívka s mikinou s králičíma ušima. Rozzářilo mi to den. Tedy dokud mi ho někdo zase nezkazil...

Poslední vzpomínka mi připomněla, co tu dělám. Přišla jsem sem trénovat to, čehož zjednodušenou verzi použila Iono a co jsem měla umět také již dávno. Schovala jsem všechny papíry a postavila jsem se.

Nádech, výdech, pečetě.
"Hyōbunshin no Jutsu!"

Tentokrát se mi to podařilo. Stálo to dlouhé dny plné tréninku, ale podařilo se mi to. A jakmile do mého prvního skutečného klonu narazil vítr, rozprskl se jen kousek ode mě na dlouhé ledové meče, či snad kopí. Těžko říct, ale tak tak jsem stihla uskočit. To bylo to, co jsem zamýšlela. Sice to bude fungovat jen na blízko, ale každý, kdo se pokusí zničit můj klon pomocí Taijutsu, bude v jediném okamžiku mrtvý.

Mrtvý jako Mareo.

Technika potřebovala ještě vypilovat. Byla zatím až příliš křehká, rozbil ji i vítr! Snažila jsem se znovu a znovu a přišlo mi, že už jsem jen krok od úspěchu. Když pak vedle mě vydržel jeden z klonů stát dlouhé minuty, věděla jsem, že to mám. Unavená, ale spokojená se svým úspěchem jsem pak opustila tréninkové prostory. Jezero už najednou nemělo jen ten temný výraz, kterým mi připomínalo nejhorší chvíle mého života. Teď mi i vyčítalo, co mělo být dřív. Ale to přece nevadí! Alespoň si od dnešního dne mohu představovat výraz svého partnera, když by měl důvod mě pochválit.

Tomu se říká láska až za hrob.
Zamířila jsem pryč.

Jednou jsem se znovu pustila do tréninku techniky, která doplňovala má démonická zrcadla. Sice byla opravdu skvělá, ale skutečně jsem nedokázala pochopit, jak mi k ní stačí jediná malá pečeť. Jak díky jedné ruce vytvořím tisíc jehel? Ráda bych měla něco podobného, co by ale souviselo s mým Kekkei Genkai - s elementem ledu. Pohrávala jsem si s pečetěmi. V konečcích prstů cítila příjemné mražení chladu a mrazu. A pak mě to napadlo.
Co kdybych...?
Myšlenka, že bych mohla něco zmrazit pouhým dotykem se zdála nereálná. Jistě, zmrazit vodu šlo, ale co takhle zmrazit něco jiného? Podobně jako u techniky ledového vězení, ale přesto trochu jinak. Co takhle zmrazit někomu všechny orgány v těle nebo ruku tak, aby odpadla? Ta myšlenka byla na jednu stranu neuvěřitelně vzrušující a fascinující, ale na druhou mě děsila. 
Kdyby se mi povedlo vyvinou takovou techniku... Nesměla by padnout do špatných rukou.
Zamyšleně jsem sledovala oblohu. Přemýšlela jsem. Možná to bych to doopravdy dokázala, kdybych měla silnou vůli. Vzpomněla jsem si na svého otce. 

Vždy, když otec cvičil, přestože nebyl výjimečný ani množstvím chakry ani zručností v ovládání elementu ledu, naší vrozené vlastnosti, vždy jsem ho sledovala. I matka se na něj ráda dívala. Jeho vytrvalost dodávala všem sílu a podporovala v učení i mě. Jakmile jsem byla starší, cvičila jsem s ním. Fňukala jsem, plakala nad každou odřeninou a nad modřinami. Ale snažila jsem se. Snažila jsem se, protože jsem vždy viděla jeho vytrvalost, sílu, odvahu... Možná jsem nebyla tak odvážná a  nikdy nebudu, nedokázala bych zemřít v předem prohraném boji, kdyby to bylo jen za vesnici a ne za mě nebo mé důležité přátele. Ale minimálně k uctění otcovy památky bych měla být vytrvalá teď. A měla bych mít silnou vůli.
A zvládnout novou techniku...

Vytáhla jsem brk a začala jsem si zapisovat poznámky. 
Hm... 
Rozhodně technika, která se mi rýsovala v myšlenkách a pod rukama na papíře, mohla být skvělá!
A taky skvělá bude!

Když jsem začala novou techniku cvičit, nebylo to namáhavé. Popravdě jsem spíš nevěděla, odkud začít. Kunai zmrazit nešel. Voda jen sotva. Jednou se mi povedlo, že začalo sněžit, ale spíš než mou technikou to bylo kopírováním začátků i první pečetě Démonických zrcadel. Nedařilo se mi to zvládnout s jednou pečetí... A nedařilo se mi to ani když jsem měla pečetí víc. Pomalu jsem ztrácela trpělivost, vůbec mi to nešlo a nepředpokládala jsem, že mi to nějak brzy půjde. Proto jsem se pustila do chvíle tréninku s kunaii. 

Ano, potřebovala jsem si od nové techniky, která mi nešla odpočinout. Přesto jsem ji pořád měla v hlavě. Stále jsem se jí zabývala a nedala mi chvíli klidu. Byla jsem ve stresu. Nemohla jsem to vzdát a přitom jsem měla přesně na to sto chutí. Mračila jsem se a pak jsem se divila, že jsem se ve vzteku dokonce netrefila kunaiem tam, kam jsem chtěla. Zamířila jsem ke stromu, do kterého se má zbraň zabodla a když jsem se ji pokusila vytáhnout, řízla jsem se do prstu. 
"K*rva!"
Zdálo se mi, že jsem ještě nikdy nebyla tak nešikovná, jako teď. Trhla jsem rukou a ucítila v ní nepříjemný chlad. Když jsem se na prst zadívala, zjistila jsem, že krev už neteče. Trénink nové techniky se na mě podepsal, vlastně jsem ji ještě nedeaktivovala. A ona teď zafungovala. Nakonec se mi podařilo zranění rozmrazit, škrábnutí se zahojí rychleji než omrzlina. 
Ale tohle by se u horších zranění mohlo zatraceně hodit!

Z rozčileného se můj výraz během několika minut změnil na nadšený. Měla jsem to! Zkrátka se to podařilo, píle se vyplatila a mě nezbývalo než to dovést k dokonalosti. Zatím jsem dokázala vytvořit omrzliny. Teď jsem potřebovala s touto technikou vytvořit led. Zcela něco zmrazit.

Poklekla jsem k jedné z menších kaluží, které tu zůstaly po menším dešti a přiložila na ni dlaň. Druhou jsem držela v jedné pečeti. Přestože se mi čelo orosilo potem, pokryla ji jen jemná vrstva ledu. I to byl ale úspěch, který později vypiluji. 

Když jsem se na toto místo vrátila o pár dní později, dokázala jsem vodu již opravdu zmrazit. A zbývala poslední věc, o kterou jsem se chtěla pokusit. Nebo spíš vyzkoušet ji. Dokázala jsem s touto technikou zmrazit živou látku, způsobit člověku omrzliny pouhým dotykem prstu. Dokázala jsem s touto technikou zmrazit menší vodní plochy. Ale co když to nebude ani kapalina ani živý organismus? 

Natáhla jsem před sebe kunai. V jedné ruce ten a v druhé jednoduchou pečeť. Teď už jsem ji držela jen chvíli, pro jistotu, pak jsem se pustila do tréninku s veškerým nadšením, které jsem si pro něj dovolila vyplýtvat. Nejprve se mi to nedařilo, ale později jsem to dokázala. Dovedla jsem tuto techniku k dokonalosti. Dokázala jsem provést svou chakru ostřím a cokoli, co bylo na konci, zmrazit jako kdybych se toho dotkla prstem. Víc už jsem toho po téhle technice nechtěla. Unavená, ale spokojená se svým výkonem, jsem se tak vydala domů. Pochlubit se se svým úspěchem... prázdným stěnám rozbořeného sídla.
Co víc si může člověk přát?

Dorazil jsem. Je tu poměrně klid. Pomyslím si a zastavím na kraji lesa. 
Rozkaz Kage zněl jasně. Hlídat. A zrovna jezero bylo z těch míst, která by se hlídat měla. Přesunul jsem se do podřepu a začal dýchat mělce, abych svoji přítomnost co nejvíce zamaskoval. Přitom jsem dával pozor na jakýkoli pohyb. Nepřítel mohl přijít odkudkoliv a já nechtěl být překvapen.

Měla jsem v úmyslu trénovat, ale zřejmě jsem tu nebyla sama. Frustrovaně jsem povzdechla, když jsem na kraji lesa, ze kterého jsem sem od vodopádů mířila, zahlédla kohosi v podřepu. Musel mě vidět hned, byla jsem jaksi apatická a ani jsem se dnes nesnažila zamaskovat svou přítomnost.
Potřebuji - vybít - energii.
"Hej, TY!" zaječela jsem na něj, abych si byla jistá, že mě slyšel, zatímco jsem po dokonalém upoutání pozornosti mířila k němu. "Nechceš si zatrénovat?"

Pozoroval jsem trénující Kin. Bylo tak nějak uklidňující vidět někoho jiného trénovat, ale i tak jsem měl oči na pozoru. Tedy alespoň do té doby, než mě ze soustředení vytrhlo zaječení, které by dost možná rozbilo okenní tabulky, kdyby v okolí nějaké byly.
S povzdechem jsem vstal. Měl jsem hlídat, ale také jsem se nudil. A alespoň si protáhnu svaly.
Klidně. Přikývnu na nabídku. Oběma rukama uchopím jílce mečů, které se mi tyčily nad rameny a tasím je. Kývnu na Kin a počkám až a čím zaútočí.

"Yosh!" na tváři se mi objevil menší úsměv, než jsem se zarazila.
Moment.
"Etto..." navázala jsem na předchozí žádost o trénink. "A kdo vlastně jsi?"

Znova jsem si povzdechl. Chápal jsem tu zvědavost, tu touhu vědět co je za tou maskou. I já to kdysi pociťoval. Ale jistí lidé by si konečně mohli uvědomit, že jediná cesta jak zjistit naše jméno je přidat se k Oinimům. A i tak by to chtělo hodně přesvědčování.
Jsem Oinin. Podotkl jsem. Nic víc, nic míň.

Naklonila jsem hlavu mírně na stranu. Usilovně jsem přemýšlela. 
"Iono tě zná," podotkla jsem a zapojila do věty jméno své nové kamarádky. "I když to možná byl jiný Oinin."
Povzdechla jsem.
"Vymyslím ti přezdívku," dodala jsem nakonec a zůstala jsem na chvíli zticha. 
"Jsi arogantní, tichý, nepředvídatelný, minule jsi nám nepomohl a v nevhodnou chvíli ses chtěl plést do toho, do čeho jsi se plést neměl," opakovala jsem své myšlenky sama.
"Budu ti říkat Kami-kun," rozhodla jsem se. "Protože bohové jsou také arogantní, neodpovídají na modlitby, nemůžeš je ale předvídat. A pomůžou jenom, když to po nich nikdo nechce."
Odůvodnění to nebylo zrovna lichotivé, ale v mém hlasu nebyla žádná zloba. Naopak jsem se tvářila jako andílek.

Usmál jsem se. Kami-kun mi vyhovoval. Bohové se do našich věcí příliš nepletou. Živě jsem si představoval, jak na nás koukají jako na kino. Těžko jsem jim to mohl mít za zlé.
Chvíli jsem přemýšlel jakou přezdívku dát Kin, když mě to trklo. Tvářila se jako andílek. Andílek. Dobře Tenshi-san. Řeknu po chvíli a vyčkával jsem co bude s tím tréninkem.

Vydala jsem se na toto místo kde bych mohla někoho najít. Rozhlížela sem se a spatřila dvě postavy jak spolu ténují. Sice tady bylo místo pro trénink, ale zároveň i klid. Možná by ti dva mohli o někom vědět. Pomalu sem přišla k nim a zeptala se: "Ahoj,vidím že tu trénujete.Nevíte o někom kdo umí zacházet s přivolávacími svitky?"