Místo pro trénink

Povzdechnu si, když Mareo odejde. Nejdříve tu způsobí problémy a pak si odejde... No co. Obrátím se ke klonu Iono.
Poznámky jsou důležité. Odpovím jí když chytím její botu, se kterou si začnu pohazovat. Další můj zlozvyk. Po chvíli ji hodím bunshinovi zpět. Na její žádost přikývnu. Nechtělo se mi bojovat a ani bych tím někoho nepotěšil. I přesto ale vytasím meče, jen pro každý případ.
A navíc, můj notýsek je promočený, takže dneska tě s tím už štvát asi nebudu. Povzdechnu si s lítostí v hlase. Naštěstí jsem ho měl několikrát okopírovaný a doma uschovaný. Moje informace zůstanou v bezpečí.
Soustředím pozornost na boj Iono s Karetářem.

Netušila jsem, jak se za mnou tak rychle objevil. Zaregistrovala jsem kop a tak tak jsem stihla odskočit tak, jak plánoval. Viděla jsem ale za jeho zády svou drahou společnici skládat pečetě, a tak jsem neodskočila před něj, ale do strany, aby mě nezasáhla její technika, ať už to bylo cokoli. Jakmile jsem byla takto mimo, pustila jsem se i já do skládání pečetí.
Stačí ho udržet na místě...
Doufala jsem, že Iono nezapomněla na to, co jsem říkala. Udržíme ho chvíli na místě a když přitom dostanu čas vytvořit svou techniku, tak je náš. A mezitím jsem stihla zaregistrovat, že se Mareo otočil a odešel se svým typickým úsměvem.
On... mě řadí... k obyčejným? A on tyhle považuje za obyčejné?
Oinina jsem neznala, ale jak sakra mohl takhle vystupovat proti lidem, kteří jsou jiní stejně jako on? Minimálně sebe jsem za zvláštního člověka považovala a za zvláštní jsem považovala i Iono, jinak bych s ní nestrávila ani pár minut a otočila bych se a odešla tak, jako teď on. Najednou se mi zdálo, že se mi zhroutil svět. Jako kdyby Mareo, přestože se mnou tak dlouho bojoval bok po boku, nevěděl, kdo jsem. Jako kdyby mi nerozuměl. A každý potřebuje cítit, že mu někdo rozumí. Trochu jsem se zarazila, ale neposkytla jsem tím nukeninovi žádnou šanci k útoku, protože mi vzápětí bleskla hlavou další myšlenka.
Když vyhrajeme tenhle boj... určitě se vrátí.

Kartář se nezdál být tak úplně slabý... vlastně byl víc než schopný. Kin byla chycena v nějaké bariéře... a pod ní byla žlutá karta... Zpozorněla jsem a sledovala kam zmizel nukenin.
Říkám, že tohle je podvádění! Buď trochu chlap... Technice se vyhl a já si tak mohla jen povzdychnout nad zbytečnou ztrátou chakry a začala uvažovat, co dál.
Po chvíli se objevil kruh z karet a z ní postupně vyletěli tři karty. Jedna byla žlutá, další modrá a pak jedna červená.
Každá v tom případě měla nějaké využití... Žlutá vytvářela asi bariéru... červená a modrá mohli být útok a oslabení... co teď?
Na tváři se mi začal protahovat úsměv. Žlutá nepřipadala v úvahu nemohla jsem se nechat imobilizovat... Červená mohla být pro změnu útok... to taky ne-e. Vydala jsem se vztříct modré kartě. Červená i žlutá by mě měli minout. Složila jsem pečetě a místo mě se objevila náhrada. Já se objevila na ní a odrazila se do vzduchu. Pokud to vyjde, uvidím reakci karty na povrch a mohla bych tak začít dávat do kopy co která zmanená...

Čekal jsem, co dalšího udělá Kin. Neudělala nic, dokonce se ani nehla. Až po chvíli jsem si všiml bariéry. Kartář se náhle propadl do země a místo toho, aby z další díry vyšel on, vyšli z něj karty. Žlutá...bariéra. Červená a modrá...těžko říct. Nedokázal jsem to posoudit. Měl jsem v plánu Iono trošku pomoc, když jsem si vzpomněl na její předchozí slova. Dokud mě o pomoc nepožádá, nebo nebude na pokraji smrti, nijak nezasáhnu.
Vytáhl jsem notýsek...byl promočený. Do háje. Zamumlám. Uvnitř jsem zuřil a chtěl jsem použít mnohem peprnější slova, ale image byla důležitější než projevy emocí.
Ale tolik zmeškanejch informací...
Sleduji, jak na to zareagovala Iono. Velmi chytře, na to, že na vymyšlení neměla takřka žádný čas. Místo aby ji trefily dvě karty, netrefí ji žádná a ona si bude moci zjistit co bude potřebovat. A pokud prohlédne Kartářovy karty...má větší šanci. Opřel jsem se o strom a vyčkával, kdo tento souboj vyhraje.

Na to se nedalo reagovat. Ztuhla jsem na místě, nemohla jsem dokončit ani pohyb, aniž pečetě. V očích se mi snad poprvé zračil strach. Nemohla jsem se ani hnout. A Mareo byl pryč, takže mi neměl kdo pomoct. Iono měla zřejmě co dělat, aby sama zůstala naživu. Ještě tu byl Oinin, ale ten neměl sebemenší důvod se starat o mou bezpečnost.
Nechci zemřít takhle! Nechci zemřít, když mě nepovažuje za hodnou jeho pozornosti...

Blížil jsem se tiše k danému místu, kde jsem si měl vzít svoje barvičky na malování. Zastavil jsem se asi dvacet metrů od těch dvou. Lépe řečeno od toho kartáře a Iono. Moje tvář byla v šíleném úsměvu a vlasy mi zakrývaly oči. Prostě jsem tam stál. Očekával jsem, jak zareaguje on- nebo vlastně ne. Prostě jsem k nim vykročil.
" Nepřijdeš si teď pod svou dřívější úrovní? " znovu se uchechtl.
Mareo- osobnost sama o sobě. Sama o sobě nebezpečná. Teď neměl zábrany. Teď by si snad i přál zemřít.

Originál:
Podepsala se na mě ztráta chakry a tak mě karta bohužel zasáhla a já byla jaksi v čudu... nebo spíš jsem na tom byla jako ta tasemnice co svým dětem vysvětluje kde žijí... Mírně jsem poklekla a v tu chvíli mi ten Kartář přiloží kunai zezadu ke krku. Zvedla jsem ruce do vzduchu na znamení, že se vzdávám, ale stále jsem měla ještě jednu kartu v rukávu. Prostě asi neumím hrát čestně mno...
"Máš pravdu, máš pravdu, hra skončila... a ty mi asi nedovolíš si dát ještě jednu partii, co??" zamručela jsem k tématu a mírně se usmála.

Bunshin ( ano, bunshin)
Samozřejmě, že jsme měli eso v rukávu... Mě jsme měli... heheh. Když už to vypadalo, že se bude dít něco špatného, tak jsem tu stále ještě byla já... malý Bunshin.
Už když úskok před kartami nevyšel, jsem se přesunula ke břehu a využila toho, že si mě doteď nevšímal. Ano, i já jsem mohla dělat techniky... sice asi pak zmizím, ale moje paní potřebuje pomoct... Během jsem vyrazila kupředu a vyskočila do vzduchu. Vysoko nade mnou a nukeninem jsem složila pečeti krysy, zajíce a psa a z úst vypustila vzduchové jehlice. Fuuton: Shynkyuu Gyaku

Mareo se kupodivu vrátil. Lehce jsem na něj pohlédl, ale dále ho ignoroval. Na někoho promluvil a mě ani moc nezajímalo na koho. Sice vypadal šíleně, ale to dobrá stovka lidí v Kiri.
Napjatě jsem pozoroval scénu. Nevypadalo to pro Iono dobře a podle toho se také zachovala. Naprosto jinak se ale zachoval bunshin. Skoro jsem se rozesmál, když se pustil do útoku...skoro. To děvče mělo talent, jen ho rozvést.
Ale mě už svrběly prsty. Párkrát jsem protočil meče v rukou a pak se připravil. Jakmile byl Kartář dál od Iono, zkřížil jsem meče a vpustil do nich chakru. Ta by poté v podobě blesku měla trefit Kartáře.
Raiton: Raiga.

Jelikož jsme předtím byly s Iono dobu v ulicích a silně pršelo, měla jsem úplně promočené vlasy i oblečení. A když jsem se teď zastavila na místě a nemohla jsem se hnout, skapávala vody systematicky přímo pode mě. Na kartu. Pomalu, ale jistě, by ji měla rozmočit, pokud je z papíru. Ani jsem to nevnímala. Neviděla jsem nic, co bych mohla udělat, jen svou společnici s kunaiem na krku a svou bezmoc.

Taková škoda. A to jsem už čekal, že se něco bude dít. Ale všichni shinobi jsou stejní- jakmile někdo potřebuje, aby už se konečně odprostil od pozemských útrap, prostě se nikdo takový nenajde. Zastavil jsem se tedy v půli cesty k nim a stejně jako jsem přicházel jsem odcházel. Jen jsem se na chvíli zastavil a pootočil nechápavě hlavou. Pak jsem se otočil tělem jen s tichou průpovídkou.
" Nii-san. "
Už mne ale přestávalo bavit pendlovat mezi dvěma místy, cestou jsem se spíše začal rozmýšlet, kam půjdu dál. Co jsem ale musel uznat, že ta Kinina přítelkyně musí být jiný kmen. Umět pomocí klasického bunshinu, který se nemůže ničeho ani dotknout, vytvořit techniku, to bylo opravdu na excelentní, až nemožné úrovni. Ale to už jsem nechával na přírodě a lidech, jak si zařídí svoje přechylky v technikách. Co já vím.

Netušila jsem, jestli se rozmočil lístek působením stékající vody z mých vlasů a oblečení nebo jestli to prostě skončilo. Jakmile jsem ale dopadla na zem, všimla jsem si, že na nás míří další technika.
Hups!
"Ice release: Ice Dome!"
Jakmile člověk doskočí na zem, už musí pracovat na technice. Ještě, že jsem měla předtím, než mě nukenin chytil, rozskládanou řadu pečetí, jinak bych to nemohla stihnout včas. Takhle nás moje technika zase měla ochránit, ale... Zase utíkal! Když technika Ionina klonu dozněla, zrušila jsem svoji.
"Mareo-kun!"
Jakmile byl vítr pryč, čekala jsem, jestli se na mě alespoň otočí. Copak má nějaký důvod se na mě zlobit? Měli jsme spolu zase trénovat, jako vždy, ale on se dnes chová... jako kdybych mu ublížila.
Nejsem dost dobrá. Nechala jsem se chytit do obyčejné bariéry!
Ani bych se nedivila, kdyby mu to stačilo jako důvod k tomu, nechat mě zase samotnou.
Ale po tolika společných letech?
Zadívala jsem se na něj psíma očima, i když to z té dálky asi nešlo vidět.

Zastavil jsem se za chůze. Ale na otočení to nebylo.
" Už se nebudu vracet zpátky." řekl s tónem, vyčítající světu vlastní existenci.
" Nii-san už kvůli tomu zemřel. Proto já musím vyzkoušet cestu, kterou bych mu ukázal, že je možné žít bez trpění." uchechtl se.
Poté jsem se dal znovu do pochodu. Vytrhla mne z přemýšlení. Kam, že jsem to chtěl jít? Mizukage nepřipadá v úvahu, "bráchu" jsem už navštívil, zbytek jsou ruiny, odsud odcházím. Já si snad udělám výlet úplně pryč.

Nii-san kvůli tomu zemřel?
Cítila jsem se, jako kdyby mi někdo udělal pořádně velkou díru do srdce. Vyrval ho z hrudi a okraje rány potřel něčím, co neuvěřitelně pálilo - prý aby se to dřív zahojilo.
"Ale..."
Jestli jsem něco nečekala, tak tohle. Vím, že se cítil, jako kdyby ho nikdo nechápal. Že jsem byla jen třeštidlo, které často může někoho maximálně zbrzdit, ale jak se mohl rozhodnout takhle zničehonic? To byl schopný bez jediného rozumného důvodu, bez impulsu, ze dne na den skončit s naším společným tréninkem?
"...Co náš klan? Nic pro tebe neznamená? Co naše tréninky... A co já?"
Ta myšlenka, že bych ze dne na den ztratila někoho, koho jsem se chytla po smrti rodičů jako záchranného stébla, ta se nedala unést!
Neodcházej beze mě!
Bylo mi jedno, jak v tu chvíli vypadám. V dlani jsem tiskla přívěšek na krku, očima s rozšířenýma zorničkama a téměř bílou duhovkou ztmavlou až na hranicích s bělmem, jsem se na něj dívala. Ublíženým pohledem štěněte, které vyhodili na ulici.
...A co jiného vlastně jsem? Naděje klanu? Bez něj? Děláte si legraci?!
Bez něj jsem nic. Nikdo. Zbytečná. Další z nepotřebných existenců. Můžu mít vlasy tisíce barev a bez něj stále budu nikdo.
Tohle mi nemůže vzít. A pokud ano, pak mi nikdy... nerozuměl.

" Všechno je pro mne ničím. Pouze já jsem ten, který se může spolehnout na vlastní pomoc. " posmíval se pro sebe.
" Klan. Myslíš ty rozpadlé trosky co se radši rozlezly po celé Kiri no Kuni, místo toho, aby dokázaly, že patří jim? " dodal nechápavě, tentokrát s otočením.
Na tváři měl ten šílený výraz. V životě neměl bratra, ale přesto si našel někoho, komu by tak mohl říkat.
" To je to jediné, co můžu pro bráchu udělat za to, co jsem mu udělal já."

"To, že zradíš mě?!"
Tohle bylo neskutečné. Opustil by všechno. A především... hlavně... mi ublíží. Tímhle mi ublíží jako ještě nikdo.
"Co uděláš pro mě za to, že zradíš mě? To já jsem tvoje partnerka, žádného bratra nemáš! To se mnou jsi trávil celá léta od doby, co jsme Chuunini, tak... co se změnilo?"
Tenhle výraz jsem u něj znala jen, když ho použil z legrace.
"...Co jsem udělala špatně?"
Proč jsem míň než bratr, kterého nikdy neměl?

" Já vážně ... nestojím za nic. " zopakoval jednu dávnou větu, kterou slýchával.
Použil cokoliv a jakkoliv, všechno mu padalo k sobě. Ale záleželo na souvislosti, kterou se na to člověk dívá.
" Nemám, měl jsem. Byl můj vzor, on se nikdy nenechal ničím roztrhat. Ale ne každému to takhle vydrží. Prostě a jednoduše ho přestal bavit úsměv před zrcadlem. Tak jsem ho radši zabil. Požádal mne o to. Tak jsem to udělal. Byl se mnou déle než ty, byl se mnou celý můj život. Od začátku až po jeho odchod."

"A pro mě už kvůli tomu není místo? Celá léta se na mě usmíváš a trávíš se mnou čas jen... jen proto, aby ses měl před kým přetvařovat?"
Měla jsem pocit, že tam za chvíli nevydržím stát, že se prostě roztřesu a rozpláču.
Abych klesla v jeho očích ještě víc?
"To máš duši jenom na to, aby ses mohl litovat?! Aniž bys s tím něco dělal, aniž by ses snažil žít... a já jsem myslela, že máme... dobrý život. Žijeme ve světě, kde není nic, jak má být a jeden člověk to nezmění, ale my jsme se přece měli dobře... spolu."

" Lítost? Nebuď naivní, tu jsem v sobě roztříštil na miliony malých kousků a vymetl ven. Na co žít ve světě, který stejně umírá? Jednou stejně umřeme, tak si alespoň zvolím ten čas sám a dříve." dodal jsem k tomu všemu.
" Ano, jeden člověk to nezmění. Proto nehodlám nic měnit. Já si tu odkroutím svých pár let a pak půjdu za "bráchou"." svěřil cynicky své plány a znovu se otočil.

"Tak zabij mě!"
Jestli se mi nebude věnovat kvůli téhle větě, tak kvůli ničemu.
"Když si můžeme vybrat čas a způsob smrti, tak mě zabij, chováš-li ke mě alespoň trochu z jakýchkoli citů nebo alespoň úctu!"
Srdce mi bylo jako na poplach.
"...Bez tebe jsem nikdo a nemám důvod čekat na smrt z rukou nukenina, který si tu bude hrát jako ten dnešní..."
Pokud by nezaútočil on na mě, přičemž bych se nebránila, zaútočila bych já dřív, než by stihl odejít.

Chvíli pozoruji sourozeneckou hádku s vzrůstající iritací. Kiri už tak měla dost problémů a teď tihle. S odevzdaným povzdechem se po Kinině prakticky odevzdání se smrti postavím do zorného pole Marea a protočím meči, které poté zabodnu do země. Tak dost! Zařvu a moje klidná stránka si šla zahrát poker.
K sakru Mareo, tvoje arogantní stránka mi začíná lízt na nervy a to je co říct. Místo aby jsi své parťačce pomohl, ohrozil jsi ji a pak šel bůh ví pryč. A teď si sem přitancuješ a čekáš ovace. Krev se mi začínala hrnout do tváře a já děkoval bohu za masku.
Takže jestli se jí jen dotkneš, přísahám všem bohům, že si na tebe něco najdu.
Dokončím svůj vyčerpávající projev a podívám se na Marea. Pokud zkusí nějak zaútočit, položím ruce na meče a pustím do nich čakru, která se v podobě blesků vymrští ku Mareovi. Raisō: Ikazuchi no Utage
Množství čakry omezím tak, aby ho zranila, ale aby ho nezabila.

Jakmile se do toho vložil ten Oinin, začal jsem se nahlas a až moc děsivě smát.
" Kdo tu čekal ovace?" začal jsem
" Kdo přišel za vámi?" pokračoval jsem.
Poté jsem se znovu podíval na Kin.
" Jestli si přeješ zemřít, udělej si to sama." uchechtl se.
Směrem k Oininovi dal jasně najevo, že z něj strach rozhodně nemá. Dal mu najevo, že mne může ohrozit minimálně. A i kdyby, kdo se strachuje o svou smrt- Mareo to nebude. Jelikož jsem se ale znovu otočil a chtěl odejít, uslyšel jsem za sebou hluk. Byla to Kin s jakýmsi útokem. S rukama v rukávu nebyl problém nepozorovaně vytvořit pár pečetí tak, že by to vypadalo, že jsem žádné neudělal. Přede mnou vyrostly čtyři ledové kry, které se zformovaly do tvaru zdi. Bylo to jinak použité Hyoro no Jutsu. Co se týkalo techniky od Oinina- mohla být silnější. Její působení roztříštilo sice zeď na kousky, ale ta chránila mne, nikoliv Kin. Tudíž záleželo, zda měl rozum a použil ji či nikoliv. Já jsem za stěnou čekal s dlouhým mečem v ruce. Z ledu, utvrzeného do opravdu ostrých proporcí.

Spokojeně jsem se sušila a sledovala tu zajímavou portugalskou telenovelu před sebou. Tohle byla poslední chvíle, kdy jsem potřebovala být vážná... Vyždímala jsem si ouško a pomalu se zvedla. Nic proti Kin, ale tohle nebyl můj problém, ať si ten cvok třebas chcípne, mě je to putna, jestli si totiž myslí, že je tu náš velký trpitel na kříži tak se docela solidně plete. Sebevrazi jsou vítáni u hlavní brány každou hodinu přesně o půl...
Pink-ponkoví turnaj se začal hrotit... co s tím? Už jsou tu na něj dva a já se potřebovala trochu osušit a něco sníst...
Pokrčila jsem rameny a bez mrknutí oka zmizela v lese. Nezpozorována, ignorována... ať si to vyřeší samy, jdu si koupit něco k jídlu-

//PŘESUN