Místo pro trénink

Nad jezerem byla jako vždy mlha. Naštěstí ale pomalu, polehounku přestávalo pršet. Měla jsem déšť ráda a pomohl by mi při tréninku, ale už teď jsem měla pocit, že mám vlasy jako mokrá slepice, takže mi chvíle sucha příliš nevadila. Pořádně jsem si to tu prohlédla a když jsem se ujistila, že tu nikdo není, líně jsem se protáhla. To je před tréninkem třeba.
"Já myslím, že můžeme začít," mrkla jsem na Iono. "Jaká jsou pravidla?"
Určitě jsme se musely dohodnout, co přesně smíme a nesmíme používat a za jakých podmínek uznáme výhru či prohru.
A na spoustě dalších věcí...

Společně jsme dorazili k jezeru a já se rozhlédla kolem. Pořád lije... povzdychla jsem si a rozhlédla se kolem. Déšť se postupně proměnil v mrholení a já se mírně pousmála. Ještě chvíli a bude to fajn...
Rozepla jsem mikinu, pod kterou jsem měla síťované tričko s krátkým rukávem a promnula si ruce v rukavicích. Pomalu jsem se protahovala a uvažovala:
"Tak pravidla... hmmm... nekousat, neškrábat... a jinak asi žádná pravidla nepotřebujeme. Prohrává první, komu dojde chakra nebo se ocitne v ohrožení života. Bojujeme na jezeře a pak tamhle na druhém břehu je menší lesík, ten bychom mohli taky použít..." poznamenám z vesela a vydám se po vodní hladině trochu dál do prostřed jezera.

Ani netušila, jakou mi bojem na vodě poskytla výhodu.
A nebo je to pro ní výzva.
Nevědomost mi vykouzlila úsměv na tváři. Tak či tak to bude výzva pro mě. Zamířila jsem za ní, zastavila jsem se kus od středu vodní plochy s výhledem na les, který považovala Iono za další místo vhodné pro boj. Já ten názor sdílela, ale takhle na vodě mi bylo zkrátka lépe.
"Přenechávám ti první tah," prohodila jsem hravě mezi myšlenkami a mírně jsem se přikrčila v tušení, že si brzy dáme takovou odpolední rozcvičku.

Než jsem stačila odpovědět a začít všimla jsem si něčí postavy...
Zpozorněla jsem a stáhla obočí. Pohledem jsem se, ale neodvrátila od Kin. Na první pohled mi došlo, že nebude na naší straně. Povzdechla jsem si a dělala, že ho nevidím.
"Budeme to muset odložit... je mi jasné, že se moc dlouho neznáme, takže pochopím, když nám spolupráce moc nepůjde... nuž teď se procvičíme a můžeme si ještě krýt záda... v lese bude vody dost..." poznamenám s úsměvem a už v průběhu začnu skládat pečetě. Kirigakure no jutsu. Chytím Kin za ruku a táhnu ji směrem pryč k lesu. Jutsu od nás na chvíli odvrátí pozornost, pokud nebude ten nukenin náhodou senzibil, ale to by si asi takhle nevyskakoval. Nechala jsem Kin volnou ruku, kdyby měla v plánu použít ještě nějkou techniku, než z jezera zmizíme a pokračovala v cestě.
Až dorazím vyskáču do koruny stromu a tiše vyčkávám.

Nepotřebovala jsem mluvit. Iono zareagovala technikou, která nám velice pomohla, ale pomalý úprk nebyl to pravé. Než mě stihla chytit za ruku, udělala jsem ještě vlastní pečeť a pak už jsme se obě probleskly k lesu. Shunshin no Jutsu bylo dostatečně rychlé na to, aby si nás býval ani nevšiml. Když nám zamával, došlo mi, že jsme mohly být ještě rychlejší.
Mareo-kun!
Když jsem partnera potřebovala, nebyl tu.
"Vypadá to, že nebylo moudré odcházet z vesnice," povzdechla jsem. "Zkazí nám zábavu, pokud se nás pokusí zabít a nebo ji zkazíme mi jemu?"
Za určitých okolností by se mi tenhle adrenalin líbil, ale dnes jsem uvažovala chladně. Nechtěla jsem umřít daleko od svého bojového partnera. K čemu by pak bylo naše společné cvičení? Kdybych zemřela, byla by to zrada.
"Budeme si s ním hrát..." dodala jsem po chvíli chmurných myšlenek. "Dokud nevypustí duši!"
Měla jsem plán.
"Iono, můj klan ovládá tajnou techniku, kterou tenhle ani žádný jiný obyčejný člověk nepřemůže," spustila jsem rychle. "Ale potřebuji, aby zůstal na nějakou dobu na jednom místě, dál od tebe."
Pokud to zvládne, budeme ho mít z krku, tím jsem si byla jistá. De facto rychle a bezbolestně. A pak už po nás vystartoval a já doufala, že má společnice přemýšlí a jedná rychle.

Letmý déšť se z mého okolí jen tiše vytrácel. Byť jsem svou techniku nedotáhl k dokonalosti, dokázal jsem ovládat její pasivní část, byl jsem naprosto suchý s jakýmsi ledovým vzduchem v okolí půl metru až metru od mého těla. Namířil jsem si to právě sem, právě kvůli tomu, že jsem byl na své dennodenní procházce po těchto ruinách. Kdekdo by řekl, že smutním, ale mě to spíše těšilo. S radostí jsem viděl Kirigakure no Sato v troskách. Město, které mi způsobilo tolik bolesti. Zase jsem začínal být sentimentální. Vyskočil jsem si na jeden ze stromů a sedl si na něj. Snad i provokativně krásně ve výhledu těch tří. Loktem opřený o koleno a s úsměvem jsem je sledoval. Možná jsem chtěl zasáhnout, možná ne. Je to na nich. Spíše jim budu hlídat záda, kdyby se rozhodl ještě někdo přijít. Poté jsem se i zvedl.

Byl poměrně nudný den. Kage pro mě neměla žádnou misi i po mém několikátém zkontrolování. Ale co, byla tu ještě jedna možnost. Jít se podívat na tréninkový plácek a přinejmenším si urovnat vědomosti.
Takové byly alespoň mé původní úmysly. Když jsem dorazil k troskám, zahlédl jsem čtyry postavy. Zjevně tu právě probíhal boj. S potměšilým úsměvem jsem se zastavil pod stromem a sedl si. Porovnal jsem si masku a pohodlně se opřel. Vypadalo to přinejmenším jako vytržení z nudy.
Vytáhl jsem si zápisník a začal si zapisovat jednotlivé techniky. Kdo ví, kdy se budou hodit. Meče mě sice tlačily do ramen, ale nesundával jsem je.
Tak se ukažte Jouninové. Jste tři, tak byste to mohli zvládnout. Pomyslím si a bedlivě je pozoruji.

Nakonec se sem doploužil jakýsi Oinin. Nepřekvapovalo by mne, kdyby mne nepoznal, přecijen, vypadal poměrně mladě. Přesto mne ale překvapila jeho reakce. Hodlá si vést zápisky? To je nějaká nová praktika v "našich" řadách? Slovo Oinin už není to co bývalo. Dříve jsme zjevně byli elita. Dnes to bude jinak. Stále jsem tam stál, nacož jsem se po chvíli rozhodl seskočit. Jakmile jsem dopadl na zem, podíval jsem se zpět na bojiště. Toho Oinina jsem studoval pohledem z bližšího hlediska.

Nejen, že my jsme neviděly ty dva šílence na břehu jezera, ale ani oni neviděli nás. Mohlo jim být divné, že asi od prostředku jezera už mohou hledět jen do husté mlhy, ale vlastně nemuselo. Bylo to tak tady často. Zatím navíc neslyšeli žádný zvuk. Slova neznámého na jezeře unášel vítr přímo k nám - ke mě a Iono - a jim jen hvízdal v uších.

Pořadí: Iono, já, nukenin

Mlha mě sice zarazila, ale dala se tu očekávat. Po chvíli mi došlo, kdo je ten chlapec stojící vedle mě. Mareo Yuki. Jméno mě známé, ale ne pro mě důležité. Zatím.
Na chvíli jsem ho pozoroval a pak jsem začal směřovat pozornost do místa, kde byla mlha. Trénovat se mi moc nechtělo a v téhle mlze by to bylo obzvlášť blbé. Místo toho jsem se opřel o strom a začal si srovnávat informace získané za poslední týden.
Marea jsem sice poočku kontroloval, ale došel jsem k závěru, že z jeho strany nebezpečí nehrozí. Po chvíli jsem zavřel oči a úplně se soustředil na získané informace.

Jednu ruku jsem u stromu zvedl do vzduchu.
" Kirisame no Jutsu. " zašeptal jsem tak, abych název slyšel pouze já.
Spustil se jemný deštík v širokém okolí. Ten vysál všechnu chakru z mlhy a převedl ji do okolí. V tu chvíli se mi naskytl pohled na ty tři.
" Tebe najdu kdekoliv. " poznamenal jsem směrem ke Kin.
Abych ještě po těch letech nepoznal mlhu plnou chakry od mlhy tvořené pouze výpary vody.
" To vás už nic neučí? " okřikl jsem ironicky toho Oinina sedícího si tam pod stromečkem.

Oh jak roztomilé. Pomyslím si, když se spustí jemný deštík a odstraní mlhu. S vítězoslavným výrazem vytáhnu zapísník a tužku. Informace přeci jen budou. Marea ignoruji. Jen jsem si do jeho položky v zápisníku připsal: ''Emotivní a cítí se být nadřazený''
Pak jsem soustředil pozornost na dva Jouniny. Neměli by proti jednomu mít problém, ale i přesto jsem se připravil k nutnému boji. Pořád to jsou členové Kiri.

" Slušností je odpovědět ... " řekl jsem s tichým tónem v hlase.
Nikoliv nadřazeným, ale vyrovnaným. V tu samou chvíli jsem proti němu natáhl jednu ruku. V té se prostřídalo pár pečetí, po kterých se mu před obličejem vynořila kra o rozměrech pár metrů a letěla mu přímo proti hlavě, kterou by mohla v klidu uvěznit uvnitř a snadno ho usmrtit. Což samozřejmě nebylo v plánu, ale náraz bolest způsobí. Minimálně ho to poškádlí. Okamžitě na to jsem se otočil zpátky k těm dvěma.
" Je tu nějaké ticho. "

Krou mě poněkud...zarazil. Ale rychle jsem se vzpamatoval. Kawarimi no Jutsu. Zašeptám a místo mě dopadne kra na kus dřeva. Já jsem se vyhoupl do větví a na jedné z nich jsem právě seděl.
''Snadno se naštve a útočí'' Další poznámka k Mareomu, která se bude hodit. Útok jsem neopětoval. Nebyl tu žádný důvod a nechtěl jsem mu ublížit.

V jeho vystupování jsem neviděl jedinou chybičku, ba jsem na něj měl vlastní názor. Jakmile si nějaký Oinin něco píše, byl považovaný za blázna, co si nedokáže zapamatovat pouze důležité informace a musí si psát každou blbost. Ne, že by mne štval, to ne, ale zjevně jsem dostal chuť ho otestovat. K jedné ruce jsem přiložil druhou a začala dlouhá série pečetí. Jakmile skončila, neřekl jsem nic. Chvíli bylo jen ticho, ale poté, co se trochu zatřásla zem se z kapiček vody na trávě vytvářela obří, dvacetimetrová velryba. Ano, na mé chakře se to podepsalo, ale efekt to mělo. Chci vidět, co umí. Chci vidět, že se umí chovat jako Oinin. Chci vidět, že to není jenom klučík, který k titulu přišel jako slepý k houslím. Velryba se ve vzduchu poté jen protočila a padla do míst, kde stáli ti čtyři.

"K*rva!"
Nebyla jsem sprostá. Nikdy. Dokud partner nezačal po lidech bez varování házet velryby. Začala jsem hbitě skládat pečetě, načež jsem chytla Iono za ruku a přitáhla jsem ji blíž k sobě. Pravou ruku jsem zvedla výš.
"Ice Release: Ice Dome!"
Voda, která se k nám valila jako tsunami potom, co ledová velryba dopadla do jezera, se neškodně přelila přes ledovou kopuli, která se vytvořila kolem nás dvou.
"...Představuji ti svého partnera v boji. Jestli máš chuť ho zabít, posluž si."
Ve skutečnosti jsem se už ale těšila, až z něj uvidím víc než velrybu. Byla jsem ráda, že je tady. Potěšil mě. A navíc nás chránil. Sice to nemusel dávat najevo tím, že nám zničil mlhu, ale to také nevadilo. Od doby, kdy jsem začala bojovat po jeho boku a zjistila, že používá tohle Jutsu, jsem sebou totiž nosila deštník. Obranu, něco jako tenkou vrstvu ledu, jsem nechala zvednutou. Čekala jsem, až skrze ni uvidím, co se venku děje, abych zvážila její spuštění.

Když se ze země vytvořila velryba, měl jsem za to, že ji pošle na mě. Ale on ne. Naštvaně jsem seskočil ze stromu. Máloco mě dokázalo naštvat, ale když někdo riskuje cizí zdraví, aby se vytáhnul... Nesnášel jsem tyhle typy. Na venek jsem ale zůstal klidný. Vytasil jsem meče a byl jsem připraven je použít, když se ukázala duhovláska a postarala se o sebe. Jak by se dalo od Juunina čekat.
Tak poslouchej ty hajzlíku. Na figuríny si ty svoje triky zkoušej, ale ne na živé lidi. Zasyčím k Mareovi a uznávám. Byl jsem v pokušení mu dát za vyučenou. Ale nikomu se nic nestalo. Další zápis v notýsku: ''Klidně obětuje spolubojovníky.''

Můj pohled na chvíli upoutala dvojice, která se tu zničeho nic objevila... chvíli jsem je sledovala pohledem profesionálního diváka tenisu, ale pak si všimnu zase toho nukenina. Než jsem stačila něco udělat objevila se odnikud ooobrřííííí velryba a spadla do jezera. "No nemilují ho serfaři??" zeptala jsem se když jsem byla schovaná pod ledovou kupolí.
Když se dóm zrušil nepovolila jsem v ostražitosti a vytvořila svůj bunshin, aby se šel za Oininem a tím blbcem s velrybou. Sklouzla jsem po jedné vlně a uvažovala komu mám vrazit jako prvnímu... zastavila jsem se kousek od Oinina a měřila si ho pohledem... Kde jsem ho to jenom viděla? Ten hlas... Kde jsem ho slyšela...
V obličeji se mi začalo postupně zračit šílenství...

Bunshin:
"To-mo-ki!" hláskovala jsem a nebezpečně se usmívala. "Dej mi jediný důvod, proč tu vy dva děláte bordel a jen sedíte na zadku, čumíte a zkoušíte kdo z vás dvou dál dočůrá?!" zavrčela jsem a naklonila hlavu na stranu. Hlavně nevytahuj kunai... svrbí mě ruka... ne-e nevytáhnu ho...

Originál:
Ani jsem se nehnula, nuž vedle nás se objevil ten nukenin a vykopl po Kin. Nemohla jsem tomu nějak zabránit, ale stále jsem tu stála a ve tváři se mi úsměv roztáhl ještě víc. Uskočila jsem dozadu a závratnou rychlostí začala skládat pečeti. Kolem mě se začal tvořit vír z vody a hladina se začala vlnit. Vyslala jsem vír vpřed a sledovala reakci stále ve střehu, kdybych potřebovala uhnout.
Suiton: Daibakufu no Jutsu

Velryba letěla přímo na mě. To mě překvapilo, ale byl jsem připraven. Vydržel jsem, dokud nebyla verlyba přímo u mě. Poté jsem vystřídal několik ručních pečetí. Zankūha. Zašeptám a nastavím ruce před vodu. Vzduch v trubičkách v mých dlaních vyletěl vstříc velrybě. Síla vzduchu by měla velrybu rozmetat.
Podíval jsem se na Marea s mírně naštvaným pohledem, když v tom jsem uslyšel známý hlas. Iono. Hyperaktivní, ale schopný jounin.
Iono. Kývnutím ji pozdravím. Já tu bordel nedělám. Měl jsem v plánu získávat informace. Zavrtím hlavou. Můj notýsek byl promočený. S povzdechem jsem ho zaklapl a schoval do kapsy.
Mareo mě sice naštval, ale nikomu se nic nestalo. A jak jsem znal Iono, vypořádá se s ním sama.
Chcete pomoc? Zeptám se Iono, ale v tom začne originál Iono skládat techniky a zaútočí. Asi ne. Půjdu stranou od jezera, ale stále mám volný výhled na souboj.

Ignoroval jsem možnost, jak bylo možné, jak dokázal tak slaboučkou technikou zničit něco takových rozměrů jako byla právě velryba, která sama o sobě obsahovala vzdušnou složku, tudíž by prakticky měla vytvořit nanejvýš tak pár škrtů v ledu, byť to byla sečná technika. Podíval jsem se tu naposledy ještě po všech a snad se i pousmál. Ale nebyl to úsměv štěstí. Byl- jiný. Ano, někdo by řekl, že je Mareo i blázen, ale kdo ho ve skutečnosti zná? Kdo ví, jaký doopravdy je? To jsou otázky, na které odpověď zná jen on. Protože jen on ví, kdy se přetvařuje a kdy ne. Otočil se a prostě odešel. S rukama v dlouhém kabátu, jehož rukávy mu zakrývaly dlaně. Prostě odešel. Ztratil zájem, nehodlal se tu vybavovat s lidmi, které by dle svého slovníku dokázal označit za "spodinu". Silně lpěl na etiketě, když už ne na pravidlech. Ty měl své. A když pro něj nic neznamenala ani vesnice, naučil se jednat na vlastní pěst. Nebál se trestů ze strany Mizukage- protože i tou opovrhuje.

Bunshin:
"Děláš a štveš mě ty malej zakrslej... tentononc!" mručela jsem a ohlédla se po tom bledém cosi, co se najednou otočilo a nechalo to chudáka Kin samotnou. Povzdechla jsem si a otočila se zpět na Tomokiho.
"Ten tvůj zlozvyk si dělat na všechno poznámky mě taky štve..." zamručím a připlácnu mu svoji podrážku na obličej. Nevadí mi pokud ji chytí nebo tak něco, nějaký čas jsme se znali.
On udělal Oininské zkoušky a já na žádné nešla, protože bych už byla jak pes na vodítku. To se mi nechtělo... Ušklíbla jsem se a otočila se na svůj originál.
"Nezasahuj jo? Dlouho jsme nic nedělali tak si aspoň protáhneme kosti..."