Ruiny ulice

Zaujaly mě obzvláště poslední věty.
"Vzpomínky nezapomínej, na budoucnost se dívej... a přítomností žij."
Musela jsem se svému dodatku smát.
"Je zvláštní, jak je někdy těžké to dodržet a příliš se v jednom z období neutápět, mít je hezky vyváženě. Obzvláště potom, co se stalo s naší vesnicí."
Vstala jsem a oprášila jsem si rudo-černé kimono.
"Neprojdeme se? Vím, že to není zcela bezpečné, ale už se potřebuji alespoň trochu protáhnout, celý den jsem neměla nic na práci a to mě ničí."
Nervózně jsem pokrčila rameny.
"Nejsem workoholik!" podotkla jsem rychle. "...Možná trošku."

Ten dodatok, ktorý doplnila mi hovorieval aj Daichi, ale na ten som zabudol. Niekedy som pekne zabúdal a to ma vedelo vyviesť z miery.
"Ako som na to mohol zabudnúť, na ten dodatok. Ja tupelo! Aj to predsa k tomu hovoril."
Povedal som s úsmevom. Potom som sa postavil. Oprášil som si svoj čierny plášť.
"Z toho nič nerobenia v podzemí sa aj práca zapáči. No stáva sa. Bezpečné to síce nie je, ale nie sme žiadne B-éčka nie? "
Poznamenal som a pokrčil som ramenami.
"Tak a kam pôjdeme? "
Opýtal som sa a mierne som si natiahol ruky nad hlavu.

A-rank není takový rozdíl...
Rozpačitě jsem kývla.
"Budeme předstírat, že jsme zlí vlci a jdeme si pro Karkulku!" nadhodila jsem žertovně a líně jsem se protáhla.
"A co kdybychom si zatrénovali?"

"Myslím, že když se na chvíli proběhneme po lese, nikdo nás od nukeninů neodliší a ti dělají rámus, jaký chtějí," povzdechla jsem. "Tady už nic víc zničit nemůžeme a v tréninkových prostorech u lesa, pokud se nepletu, také ne. A ani tam nenaděláme moc hluku, když nebudeme nic vyhazovat do vzduchu."
Nadhodila jsem pohled psích očí a nespouštěla jsem ho z něj.
"Prosím?"
Nemohla jsem odolat, potřebovala jsem se alespoň chvíli hýbat i za trochu riskování. Možná to bylo komické chování, vzhledem k tomu, že jsem byla Jounin, ale to on vědět nemohl. Bylo mi nedávno osmnáct a jelikož jsem drobná, měřím sotva 165/7 centimetrů, tak mě může tipovat i na nižší hodnost.

Složila jsem jednoduchou pečeť.
"Byakugan!"
Jediným slovem jsem ho upozornila na aktivaci svých očí.
"Ucítím každého, kdo se k nám bude blížit, když budu mít aktivovaný Byakugan. Stihneme zmizet včas, věř mi," pousmála jsem se.
Byla jsem zvědavá, kam přesně zamíří a následovala jsem ho poslušně jako pejsek.

//Přesun

Nikam jsem nespěchala. Odpočatá jsem hledala místo, kde bych si mohla zatrénovat.
A zase nejsem tam, kde mám být, hm?
Jistě, měla jsem být v tunelech, měla jsem se schovávat, ale já zkrátka musela být na čerstvém vzduchu a tak jsem se raději schovávala tady. Došla jsem k polozničenému děckému hřišti. Na klouzačku se zřítil vedlejší dům a jediné, co doteď stálo, byla jedna z houpaček. Napůl. Lano, které ji drželo, bylo na jedné straně přetržené. Vyskočila jsem na dřevěnou konstrukci, uřízla roztřepený konec a pečlivě jsem ho znovu zavázala. Jen proto, abych si mohla sednou na dětskou houppačku. Trochu jsem se zhoupla a zaklonila hlavu. Zavrzalo to, ale jen tiše. Zůstala jsem sedět na houpačce a začala jsem se připravovat k tréninku. Tohle místo bylo tak hezky schované mezi troskami, že jsem nepředpokládala, že mě tu někdo najde. Natáhla jsem dlaň před sebe a sledovala, jak se mi v ní točí chakra. Točí, tvaruje a pak PUF - mizí. Z úst se mi vydral tichý povzdech.
Tohle bude ještě dlouhá cesta.
Stále jsem se trošku houpala, ale tak, aby to nevrzalo a aby mě ten nepříjemný zvuk nerušil a neprozradil. Přitom jsem stále měla ruku před sebou. V jednu chvíli se mi už zdálo, že se mi z chakry typické pro Juuken podařilo vytvořit to, co jsem chtěla. Ale ne na příliš dlouho. Každopádně mě to podpořilo v snažení.
Já tu techniku zvládnu!
Nezapomněla jsem dávat pozor na blížení se cizích lidí. Navíc jsem měla při technice aktivovaný Byakugan, takže bych vetřelce cítila, kdyby se náhodou blížil k mému útočišti a okamžitě bych se schovala. Možná i tahle nejistota byl důvod, proč se mi nová technika ne a ne podařit dokonale.

Došiel som práve na ulicu, stopa z archívu sa mi stratila a ja som teda obhliadol predtým ten archív. bolo zaujímavé, ktorý nukenin by šiel do archívu, keď tam bolo len málo dôležitých zvitkov a tie dôležitejšie boli už aj tak zničené?
Otázka to bola poriadna. Nezahliadol som nikoho v mojej blízkosti.
O pár sekúnd na to som započul nejaké vŕzganie. Bolo to len slabé vŕzganie, ako by sa niekto hojdal na ihrisku.
Mierne som sa pousmial, nukenin by to asi ťažko bol . Smeroval som k tomu miestu. Ešte som si pamätal ako tak stávalo ihrisko, ale teraz tam boli len naokolo ruiny.
Vybehol som na trosky a zbadal som tam Shijin. Neupozorňoval som ju, ale ako si ma mohla všimnúť na hlave som mal masku a len som jej kývol rukou. Následne som šiel preč.
Možno jej došlo, že som to bol ja, ale bol som v službe a vtedy sa nerozpráva a podobne.
Napadlo ma, že by som mal ísť za veliteľom mu ohlásiť menšiu aktivitu v archíve.
Začal som bádať v mysli, kde to vlastne mal byť? Sám som to nevedel.
*Ksoo... Veď mi to hovoril, ach ta skleróza... Kde to len bolo, kde sa nachádza.
Po dlhšom premýšľaní som si spomenul.
*Brána, tam predsa mal byť.
Rozhodol som sa, že mu to pôjdem ohlásiť. Stále som sa mal na pozore.

Když jsem uviděla chakru, chtěla jsem se schovat. Byl to ale jen jeden člověk a naneštěstí jsem si ho všimla pozdě. ANBU maska. Nerozpoznatelné oblečení. Mávnutí rukou.
A je pryč.
Zamyslela jsem se.
Rokuro nebo Hiroshi?
Nakonec jsem se rozhodla, že to určitě byl Rokuro. Velitel ANBU by mi tu jen tak nemával a navíc říkal, že teď bude jinde. Sklouzla jsem z houpačky na zem, lehla jsem si do trávy a sledovala nebe. Technika mě vyčerpala. A to jsem tu byla teprve chvíli. Deaktivovala jsem Byakugan. Když jsem věděla, že je poblíž ANBU, cítila jsem se tu nějak bezpečněji, i když to byla zcela jistě iluze.
Třeba už je dávno pryč...
Ale to nevadilo. To vůbec nevadilo. Dávala jsem si přece pozor, abych tu neusnula a jen odpočívala. Když už houpačka nevrzala, nastalo naprosté, ničím nerušené, ticho. Možná trochu deprimující, ale jistým způsobem mě i uklidňovalo.

Když jsem se trochu vzpamatovala, pustila jsem se do dalšího tréninku. Měla jsem na něj dost energie.
"Yosh, teď už to zvládneme..." zavrněla jsem potichu, aby mne náhodou někdo nezaslechl.
Mluvila jsem v množném čísle, jako kdybych oslovovala tu chakru ve svých rukou. Nepřišlo mi to zvláštní, přece jsem se ji snažila vytvarovat do podoby vrány. Zavřela jsem oči. Jen na chvíle, na delší dobu jsem si netroufla, kdyby se tu náhodou někdo objevil. Díky aktivovanému Byakuganu bych ho ale viděla. Proč se stresovat? Snad ze zvyku a z mírně paranoidní opatrnosti. Nic. Bílá, světlá chakra mi pulzovala v dlaních, trochu mrazila, jako kdybych vpouštěla téměř neucítitelný Juuken do vlastního těla a to jsem se ho snažila vytvarovat naopak mimo něj. Zamrkala jsem. Jako kdybych měla v očích slzy. Měla jsem už Byakugan aktivovaný při tréninku dlouho, nebylo divu, že jsem cítila jisté přepětí. Ale tím víc jsem si byla jistá, že tentokrát už to zvládnu. Ještě jednou jsem se pokusila vybavit si, co přesně chci mít v dlaních. Hlavou mi přitom proběhla zajímavá vzpomínka.

Seděla jsem na střeše našeho sídla. Zdálo se to neskutečně dávno. Matka dělala čaj, otec byl na misi a sestra se měla zrovna vrátit z Akademie. Vyhlížela jsem ji. Říkala jsem si: Ještě rok a nastoupím tam také! S okvětními plátky sakur si pohrával vítr a střásal mi je z ní do vlasů. Smála jsem se. Byla jsem ještě škvrně. Vlastně se dnes divím, proč mě rodiče takový hazard dovolili. I když střecha nebyla vysoká, nebylo to vyloženě bezpečné. Zaslechla jsem sestřin pozdrav a zamávala jí. Během několika minut byla u mě na střeše, zřejmě se vrátila s dobrou náladou. Já ji měla taky. Chtěla jsem po ní, aby mi vyprávěla, co se dělo. Když se vydrápala za mnou nahoru, měla u sebe sušenky. A ne pro nás, ale pro Edgara, který za chvíli s hlasitým "krá" přilétl a dožadoval se pozornosti. Ani nevím, kdy přesně si ho stihla ochočit, ale byl spíš jako pejsek než havran. Mohutná křídla pro lehký let, korálkové oči, ostré drápy a nenasytný velký zobák...

Vzpomínka se ani nestihla rozplynout, když jsem ve svých dlaních ucítila pohyb. Sotva jsem otevřela oči, rozpadl se, ale už jsem věděla, že jsem našla to správné množství. Rozzářila jsem se. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se mi to podařilo! Technika, kterou jsem se toužila naučit, tu byla jen pro mne. Ještě jednou jsem si vybavila Edgarovu podobu. A ještě jednou. Část po části, orgán po orgánu až ke kompletní téměř průsvitné vraní siluetě z Juukenové bílé chakry.

Sestřička hodila Edgarovi další sušenku a ten ji za to odměnil nadšeným krákáním. Zatleskala jsem. Lekl se, upustil ji a poodletěl. Zatvářila jsem se zmateně. Pamatuji si, jak jsem vždycky byla prudká. Ale co se dá dělat, byla jsem ještě malá. I když tahle příhoda, pokud si to dobře pamatuji, už je z doby, kdy jsme chodily na Akademii obě. Ne! Jen já, sestra už měla čelenku! Rozdrobily jsme víc sušenek a lákaly našeho mazlíčka k sobě. Samozřejmě si to nenechal ujít a za chvíli se pustil do hodování. Sledovala jsem to. To lesklé peří! To, jak se na nás díval! To, jak elegantně přistával... a vzlétal!

Vrána, kterou se mi podařilo vytvořit, po tolika týdnech vyvíjení vlastní techniky, roztáhla křídla. Zkoušela jsem, co všechno může. Když se pokusila vzletět, zase se rozpadla a ještě mě do rukou praštil jemný Juuken. Ale to nevadilo. Dosáhla jsem největšího úspěchu za svou "kariéru" kunoichi. Zase budu o něco prospěšnější své vesnici, když se mi tuhle techniku podaří dovést k dokonalosti.

Stále jsem tam ještě několik minut, než jsem si byla jistá, že základ mám. Umím techniku, kterou určitě vyvinu ještě dál. Měla jsem již spoustu plánů. Určitě budu moct létat na nich. A promítnu do vraních či havraních těl všechny možné využití technik klanu Hyuuga! A že můj klan má technik hodně! Uvažovala jsem nad možností využít i pečetící techniky nebo své lékařské. Takové vrány, které by byly tvořeny z lékařské chakry a mohly by tak doletět až ke zraněnému příteli by byly uprostřed bitvy obrovskou výhodou, přestože by asi neléčily zrovna přesně. Každopádně to budu muset vyzkoušet na menších zraněních. Byla jsem si jen jistá, že to zvládnu. Zamilovala jsem si tuto techniku po prvním použití - i když to bylo možná tím, že tyhle malinkaté vrány mi odčerpaly jen malé množství chakry, v boji jich bude víc a i tahle technika se tak úrovní posunu k náročnému B-ranku. Nicméně byla moje vlastní, můj výtvor, a už to byl důvod ji milovat. Nevadí. I tak mi to vykouzlilo úsměv na rtech, se kterým jsem se pomalu odebrala pryč. Pomalu, ale již s deaktivovaným Byakuganem a proto opatrně.


//Přesun

Po tréninku jsem si šla odpočinout domů. Spala jsem ale jen chvíli. Tím, že jsem dosáhla nové techniky - alespoň se mi to zdálo - jsem získala ještě víc energie, než jsem měla před tréninkem. Zkrátka jsem měla na naši situaci podivně dobrou náladu. Možná jsem si i dávala méně pozor, ale své jméno jsem zaslechla ve chvíli, kdy jsem do Rokura málem vrazila.
"Gomenasai!"
Rychlé dva kroky vzad.
He... To jsem se předvedla, že?
"Děje se něco?"
Tohle hřiště, místo, kde jsme se sešli, to už byl takový můj koutek. Možná nebylo dobré si něco takového hledat, ale co nadělám? Lepší než trámy zbylé ze sídla klanu Hyuuga.

To by asi nedopadlo dobře...
Pousmála jsem se na něj.
...kdybych někdy vrazila do ANBU, kterého neznám.
Jakmile začal mluvit, nebylo pochyb.
"Hai, půjdu tam a v případě potřeby to vyřídím." Polichotilo mi, že mě považoval za schopnou shinobi.
Měla by tam být spíš sestra.
"A ještě jednou gomenasai."
Úklona na rozloučenou, rozverné zamávání a už jsem byla zase pryč.

//Přesun

Pomalým krokem jsem se sunul po ruinách Konohy. Vyskočil jsem na nejvyšší kopec sutin a porozhlédl se. Uviděl jsem jediné stojící dveře, a tak jsem poznal, že můj dům je přímo ten vedle. Po sutinách jsem přeskákal k mému domovu. Teď přišla ta těžší část. Najít to správně místo. Po mé minulé návštěvě se to tu stejně změnilo. Sutiny byly na stejném místě jako před tím, to abychom zahladili stopy. Betonové bloky, které byly skoro všechny v celku byly těžké, hodně těžké, takže odklidit je mi chvíli trvalo. Nakonec se to povedlo a já hleděl na zbytky své dřevěné podlahy. Bylo v ní spousta děr, což mi práci zase trochu ulehčilo. Po asi 15 minutách jsem to našel, ale díra nebyla dostatečná a beton na ní bych neodklidil ani za rok. Pár krát jsem patou silně dupl kolem díry, tím jí zvětšil a odkryl tak svou skrýš. * Věděl jsem že vydrží a nikdo je nenajde... * pomyslel jsem si a usmál se. Vytáhl jsem pár svitků, které jsem si schoval do kalhot a také jsem si nasadil své "náhradní" brnění ANBU. Bylo to celkem fajn mít na sobě zase něco, co mi poskytuje částečnou ochranu před útoky. Bez brnění jsem se cítil jako by část mně chyběla. Teď když už jsem měl vše, jsem mohl jít, ale můj pohled sjel na Monumenty. * Stejně po mně teď ve vesnici nikdo nic nechce... tak komu bude vadit že se na chvíli zdržím ve vesnici... * pomyslel jsem si a vyběhl směrem k Monumentům.

Prochazel jsem se tim co bylo kdysy ulice Konohy. Stale s otazkami v hlave jsem se prochazel. Nebylo co delat mel jsem pouze moznost premyslet jelikoz nic jineho stejne nebylo co delat. Prochazel jsem se po zbytcich ulic a obchodu , stanku a buh vi ceho nakonec jsem vesel do jedne polo rozborene  budovy a tam se oprel o stenu. Zavrel oci a poslouchal zvuky vetru.

Aiko Hyuuga
S Aktivovanym Byakuganem jsem chodila po zbytcich ulicda se ric ze jsem hlidkovala no nic moc jsem na praci nemela. Tak jsem alespon hledala  osoby ktere by tady nemely co delat. V jedne z polorozborenych budov jsem videla nekoho podlw cakroveho obehu ne moc vyraznou cakru ale skoro dospelou osobu.Dosla jsem do budovy a uvilela zahalenou osobu. No do tvare jsem mu nevidela ale nezdalo se  ze by mohl by nejak nebezpecny ale ani tak jsem neztracela na ostrazitosti.
"Kdo jsi chlapce  a co tady delas?"Zeptala jsem se jej se znacnou zvedavosti. 

Shinjiro
Nevedel jsem co se deje zdrejmne jsem nejak usnul az me probudil nejaky zensky hlas. Otevrel jsem oci. Coz pod brylema nebylo videt. "Nevim jak jste me nasla ale no nejak vam do toho nic neni. Ale proste jsem zde odpocival." Odpovedel jsem ji a moc to neresil.

AIKo
Podle obleceni my bylo jasne ze patri do vesnice. NAkonec Jsem se jej zeptala.
"Jak se jmenujes kolik ti je let a jakou mas hodnost? Podle tve odpovedi posoudim  dalsi kroky."


Shinjiro
Nevedel jsem kdo je ale nejak jsem zacinal tusit ze ji odpovedet musim. "Shinjiro, 15 Genin. "


Aiko
JJeho odpoved me vsak dost sokovala. Mohl by to snad byt muj Shinjiro? muj syn ktery myi byl unesen? Tohle se my snad honilo hlavou ale zatim jsem nic nedala na jevo. Nakonec jsem mu jen odpovedela. "Mel by jsi jit nekam z ulic neni tu zrovna bezpecno." rekla jsem mu a pote odesla.


Shinjiro
No nevedel jsem co rict nakonec jsem taktez nekam odesel. (Presun)

Ani jsem si nestihla zapamatovat všechny tváře a byli jsme zpět doma. Zůstala jsem překvapeně stát, jelikož tuto techniku jsem ještě nezažila, pouze jsem o ní slyšela. Rozhodně byla zajímavá. Vzhledem k mé předchozí paranoie jsem ale za ni byla neskutečně ráda, jelikož jsem po dobu našeho "výletu" nedeaktivovala Byakugan a cítila jsem se tak neuvěřitelně vyčerpaná. Nejraději bych se někde stočila do klubíčka a odpočívala.
"Děkuji," zareagovala jsem vzhledem k tomu spokojeně na slova Hokage-sama, která nám jimi dopřála volno. 
Konečně jsem nechala své oči odpočinout. O své kolegy jsem se samozřejmě bála, ale nemohla jsem jejich další osud nijak ovlivnit, vyjímečně jsem se chovala jako realista a pustila je z hlavy. Z myšlenek mě vytrhl až Rokuro. 
"Ráda bych odpočívala," pousmála jsem se. "Pokud ti to nebude vadit, tak ve tvé společnosti."
Potěšilo mě, že se mnou chce někdo mimo rodinu trávit čas, dlouho jsem již mluvila - mimo mise - pouze s Hyuugy. V těchto časech byla starost o rodinu důležitá a moc přátel mimo ni jsem stejně neměla. Ani mi to nevadilo, ale občas byla změna více než vítaná.
"A poté bychom, samozřejmě, dokončili náš přerušený trénink," dodala jsem rychle.

Vnukl mi nápad.
"Budovy sice zničili, ale horké prameny zůstaly, ne?" zablesklo se mi v očích.
Byl by to zřejmě spíš adrenalin než odpočinek, hledat v nebezpečné zóně horký pramen, který by vypadal dostatečně bezpečně a skrytě na odpočívání a tak jsem jen pokrčila rameny a přešla k dalším větám.
"...Ale ichiraku i procházka zní jako velice dobrý a uklidňující nápad. Jen běh bych vynechala," rozesmála jsem se.

Mierne som sa pousmial a potom som poznamenal.
"Neviem ako je to s tým prameňom, na tom mieste som dosť dlho nebol, ale ak by fungoval... čo by som za to dal. Aj keď tam nie je nebezpečne, však to by som nejako vymyslel "
Potom som však prešiel k druhej variante, ktorá bola síce horšia než prvá, ale bezpečnejšia.
"Vyber si čo len chceš, mne je to jedno mne sa zdajú obe varianty celkom priateľné."

AIKO Hyuuga
Videla jsem ze te tady najednou objevilo nekolik lidi a dokonce osoba se kterou potrebuji mluvit. Pomalu jsem pristoupila k Shijin a hluboce se uklonila.
"Omlouvam se ze vyrusuji Shijin-Sama. Ale potrebovala by jsem svami mluvit co nejdrive to bude mozne. Mezi ctyrmi ocima. Muzu to klasifikovat jako zalezitost klanu tak i mou osobni." Nakonec jsem stala celou dobu v uklone aniz bych pozvedla svou hlavu nebo se narovnala a cekala na jeji odpoved. Nejak to odhodlani stouto zalezitosti zacalo nejak vyprchavat. Ale stale jsem cekala co se bude dit.