Ruiny ulice

Aiko Hyuuga
Zdrejmne se do toho Shijin moc michat nechtela. Snad mela pravdu a bude lepsi to resit s jeji matkou. Sice jsem ji znala ale nevedela jsem zdali je stejna jako kdysi. Mirny usmev  jsem Shijin opetovala.
"dobra tedy zkusim si promluvit s vasi matkou. Zdrejme to bude nejlepsi. Nejak jsem tusila ze se tomu nevyhnu. Uprime receno sama mam strach z toho jak to dopadne."
Nakonec jsem si jen povzdechla. Mluvit o toom bylo tezsi nez se mohlo zdat i kdyz jsem se na rozhovor pripravovala  nebylo to tak jednoduche jak sem si predstavovala. Me pocity  byly smisene nevedela jsem co si myslet ani co mam citit. Jestly strach z toho jak bude rozhodnuto pokud to je muj syn nebo stesti z toho ze se opet zapalila ta jiskricka nadeje ktera uz tak davno vyhasla.
Aimi mozna jsem nasla tveho starsiho brasku. Ale jak ti to potom vysvetlim. Odpustis mi to ze jsem ti o nem nerekla?
mluvila jsem a ptala se sama sebe. mezitim co jsem cekala na shijininu odpoved.

"Jsem ráda, Aiko," pousmála jsem se na ni. "Pojďme tedy do tunelů."
Rokuro kývl, což jistě znamenalo, že půjde s námi. A pak procházka a horká koupel, ale rodičům jsem o tom říkat neplánovala.
S myšlenkami na následující příjemný den a povzbuzujícím úsměvem jsem zamířila k našim úkrytům.

//Přesun

Aiko Hyuuga
Shijin jsem je prikyvla a nasledovala ji. Cim vice jsme se blizili k tunelum tim hure se mi tam slo. Nevedela jsem proc mozna proto ze se mi mohl zmenit zivot a byla sance ze by se ke me vratil jeden z mych nejblizsich.
(presun)

"Ano, myslím, že ano," zareagovala jsem na Rokura. "Ale dovést nás k nim bude zřejmě na tobě, naposledy jsem tam byla jako malá a už si sotva vzpomínám, jak vypadaly budovy."
Zamyšleně jsem si odhrnula vlasy z čela.
"Ale když pak najdeme nějakou ceduli nebo tak, bude to jasné!" energicky jsem se usmívala. "Yosh!"

A to jsme nechtěli mluvit o práci...
Rty mi zvlnil úsměv.
"Možná, ale opravdu to bude k něčemu?" zareagovala jsem. "Iwa nemůže mít víc lidí než my, pokud si také nechali někoho unést a to ještě Kage. Bojím se, aby nás to nedostalo do ještě větších problémů... Nerada bych musela do Kagetsu znovu a raději bych zemřela než skončit v tamním vězení."
Sledovala jsem cestu, nepolevovala v ostražitosti. A i přesto jsem si zvládla naši procházku užívat.

Povzdechla jsem si. "Jste paličatá stejně jako já a to se mi líbí." Znovu jsem si Hokage přeměřila trošku pobaveným pohledem. "Tak mě veďte, když to není daleko, tak myslí, že to půjde." Ohlédla jsem se na Andiho a zase zpět na Hokage. "Musíme si pospíšit domů a to, že nejsme jediná vesnice, která ta pohromy přežila, nám snad dává naději."

//Omlouvám se, že píšu tak pozdě, nestíhám. xD

Nadechovala jsem se k odpovědi, když mě zaujala cedule houpající se na jednom z trámů.
"Ettoo..." prohodila jsem neurčitě a ukázala na ni. 
Nemohla jsem přečíst celý nápis. Naklonila jsem hlavu na stranu, vyskočila na vedlejší trám a nakonec se mi to povedlo.
"On... s... en. Onsen!"
Oči se mi rozzářily.
"Myslím, že jsme to našly... a teď..." zamračila jsem se. "...teď bychom asi měli rozmlátit ty trámy, které nám překáží v hledání horké vody, či?"
Není to ale příliš drastické a hlučné?

Potácela jsem se za Hokage, na nohách jsem se ještě držela poněkud těžkopádně, ale už mi bylo daleko lépe, než před půl dnem. Když jsem se po cestě za ní rozhlížela po vesnici, připadala mi podobná té naší, všechno zničené a v ruinách. Alespoň lidé se moc nezměnili a vzhledem k našim vztahům z minulosti, mě i překvapovalo jejich chování.
//přesun

potom som sa postavil a pohol sa smerom ku Kage. Fúkal vietor prach mi vialo do očí. Musím ísť za hokage potrebujem trénovať.Povedal som a pokračoval som v ceste.

Fascinovaně jsem na to hleděla.
"Hm..." odhrnula jsem si vlasy z čela. "Ale cokoli jako shinobi uděláme, to způsobí hluk tak jako tak. Asi nám opravdu nezbývá nic než možnost fyzické práce."
Naklonila jsem hlavu na stranu a podklouzla jsem pod jedním trámem. 
"Na druhou stranu je z toho takový pěkný... tunel." 
Trochu mi to rozcuchalo vlasy, ale nějak mi to nevadilo.
"Nebezpečné, ale možná ani není potřeba dostat ty trámy pryč."
Asi jsem se zbláznila.

Nějak se ta chodbička stávala užší a užší. Když jsem se praštila hlavou o trám, trochu jsem zaklela. Vzápětí jsem zase byla venku a snažila se udělat něco s rozcuchanými vlasy, abych nevypadala příliš směšně. Byla jsem jako malá. Zkrátka se mi tohle líbilo.
"To je asi lepší nápad," podotkla jsem a snažila jsem se mluvit vážně.
V myšlenkách jsem ale byla u toho, jak by to vypadalo, kdyby se pod námi trosky propadly a my zahučely přímo do vody.
To by bylo... SKVĚLÉ!

"Yosh!" pousmála jsem se a objevila jsem se vedle něj.
Trámy nepěkně zapraskaly, ale shinobi by přece něco tak obyčejného dostat nemělo. 
"Pamatuješ si, kde přesně by vzhledem k naší poloze měly být? Byla jsem opravdu malá, když jsem tu byla naposledy, takže bych nenašla ani budovu, natož ještě vybavit si, jak to vypadalo uvnitř, gomenasai," pokrčila jsem rameny.

Ani jsem se nenadála a byli jsme ve vodě.
Hups.
Zůstala jsem na něj bílýma očima překvapeně zírat. 
"To je sugoiidní!"
Stejně už jsem měla mokré i vlasy.
"Uhm..." ...až poté mi došlo, jak je ta voda... "Horká!" 
Vyletěla jsem z vody jako blesk a zůstala sedět za okrajem díry. Pak jsem jen pomalu, pomaloučku zkusila teplotu. 
"Možná jsem si měla vzít ručník," naklonila jsem hlavu na stranu. "Nebo... by ses mohl otočit než budu ve vodě."
Zrudla jsem.
"Musím... si nechat... usušit oblečení. Rozhodně musím."