Trosky brány

Kashike

Nemáš zač... usměju se na ní. Jinak musím s uspokojením přiznat, že ten trojhranný krystal se ti daří. Co na to říkala máma?

"No nečekala, že to bude mít takovou kvalitu, když proti mě bojovala tak si pořád říkala, že se jí to jen zdá nebo že už je stará. Ale musím tě upozornit, nic moc nového jsem se nenaučila, mám sebou pár svitků abych to dohonila, ale v poslední době jsem trénink fakt flákala. To co jsem i předvedla tak bylo jen díky adrenalinu." snažila jsem se vymluvit.

"Ou zapomněla jsem..." Proč nezničili i ten natlakovanej barák prokrista. Zaklela jsem v duchu, ale navenek se usmívala.
"Děkuji za ubytování. Měl by si vědět že jsem občas náměsíčná nebo nespím vůbec." uculila jsem se

Kashike


A ty bys měla vědět, že jsem poupravil vzduchotechniku. Přetlak se nahodí jen pokud filtry zaznamenají kontaminaci venkovního ovzduší. Bude ti tam líp... Přesně jsem uhádl na co myslí.

"To jsi velmi ohleduplný věděl si snad že přijdu?" dloubla jsem ho do žeber.

"To je dobré znamení, v noci můžu klidně spát. Třeba tady usnu líp jak doma." usmála jsem se.
"Jak to tu vůbec probíhalo?"

"A co můj bývalý tým?" zkusila jsem to znovu a dívala se kolem sebe. Batoh jsem si přidržovala u ramenou.

Kashike

Letmo ukážu směrem k vesnici. Je támhle, támhle a taky támhle... ukázaná místa jsou od sebe vzdálená několik set metrů. Asi tak to tu teď vypadá no...

"Takže jsme teď revolucionáři." povzdychla jsem smutně.
"Ostatní šli kam? Slyšela jsem o nějaké vesnici, ale nevím jestli to je pravda? Ostatní vesnice vypadají stejně?" čekala jsem jenom kdy ho ty moje otázky začnou štvát

"To je hodně zajímavý....taková záhada co říkáš?" pousmála jsem se nemohla jsem se dočkat až uvidím Tsuchikage a zbavím se toho těžkého báglu.
"Zapomněla jsem jak daleko je ten tvůj příbytek."

Kashike

Nejdeme domu, jdeme za Tsuchikage... prohodím a přidám do kroku. (přesun)

Je rázný... ta velká musela být hodně drsná. pomyslela jsem si (přesun)

Faito

Moje nohy v těžkých botách kráčely cestou k branám. Jedna ruka byla velmi ošklivě povislá. Zatracená dotonová technika. Vykloubené rameno a nikde nikdo, kdo by ho nahodil. V druhé ruce jsem držel vak s ryo. Ten mladík udělal velkou chybu. Krást zlato zrovna nám. Tam, kde jsem tušil schované stráže, jsem kývl na pozdrav a vešel do chodeb.

//přesun

Bylo to, jako po druhé ztratit rodinu, jako po druhé ztratit domov. Tentokrát jsem ale neutekl se sestrou, ale pouze s babičkou. Nebylo moc času na to, abychom se ohlíželi zpět, ale nyní ta chvíle přišla. Nyní jsme zpátky dorazili do Iwy. "Baa-chan," přiběhl jsem k ní a podepřel ji: "Odpočiň si. Tady si sedni na ten kámen a půjdeme až za chvíli," snažil jsem se ji donutit si sednout. Ona ale nechtěla. "Chci vidět svoji jabloň, svůj dům... někde tu musí být i Suikori..." hořekovala nad věcmi, které byly pryč. "Babi, Suikori se nevrátí. Určitě šla najít rodiče, a protože ti se nevrátí, nevrátí se ani ona." Řekl jsem, skoro jako kdyby byli na výletě. "To neříkej, ona se vrátí. Všechno bude zase jako při starém..." V tu chvíli se ale babička posadila a zhluboka vydechla. "Neboj," zopakoval jsem. "Třeba jednou zjistíme, kde rodiče a Suikori jsou." V tu ránu se dala babička do hořkého pláče. Slzy jí stékaly po tvářích a já nevěděl proč. Nikdo mi nikdy neřekl, že rodiče umřeli. Myslel jsem si, že prostě jen odcestovali velice daleko a neptal jsem se proč. "Babi, oni se vrátí... jednou." Usmál jsem se a chytil ji za ruku. "Až budeme moci pokračovat, řekni," sdělil jsem jí a můj úsměv mírně vymizel. Podřepl jsem si před ní a trpělivě čekal, až si babička odpočine, a budeme moci pokračovat.

K bráně jsem došel chvíli po Benjirov. Po cestě jsem od nějakého mrtvého strážného vzal plášť, který jsem si oblékl abych nebyl tak nápadný. Hlavně mi zakryl ANBU tetování a i zbytek těla. Šel vidět pouze plášť a na tváři maska. Jako Bejniro, jsem kolem toho Genina a zřejmě jeho babičky pouze prošel. Nebyl jsem až takový záporák že bych zabíjel Geniny, kteří by proti mě neměli šanci. Já měl vždy rád spíše nějaké pořádné výzvy. Jako je boj s nějakým Kage nebo tak něco. Následoval jsem Benjira do města.

Ucítil jsem mrazení v zádech. Skoro jako kdyby kolem prošla smrt. Od konečků prstů se mi celým tělem začala šířit husí kůže a já se chtěl otočit. Neudělal jsem to, alespoň ne hned. Sjel jsem očima k zemi a pak zpět na babičku. V její tváři byl vyděšený výraz, skoro jako kdyby viděla ducha. V tu chvíli jsem se prudce otočil. Co tu dělají? Probliklo mi hlavou, když jsem viděl dvě neznámé, jak prochází kolem. A jsou vůbec z vesnice? Jeden z nich byl zcela zahalen a byla mu vidět jen ANBU maska, ten druhý ke mně bohužel už byl zády. "Baa-chan, co myslíš, že tu chtějí?" Zeptal jsem se babičky, ale ta neodpovídala. Mlčela a bedlivě sledovala odcházející shinobi. "Baa-chan?" Ani na toto neodpověděla a jen si povzdechla, když už byli dost daleko. "Hlavně je nikam nesleduj, Miyo-kun, obávám se, že by to nedopadlo dobře..." Podívala se na mě celkem vážným pohledem a já jen přikývl. Vůbec jsem netušil, co by tu mohli chtít, ale babička zjevně tušila. Sám jsem ale věděl, že jsou rozhodně nebezpeční, kdybych jim dal důvod se o mě zajímat. "Půjdeme raději dál, tady poblíž se začíná potulovat až moc podezřelých lidí," řekla nakonec babička a pomalu zase vstala. Já jí k tomu dopomohl, i když moje pomoc asi nebyla až taková, přeci jenom jsem byl stále dítě, ale stačila na to, aby to minimálně zjednodušilo tento již namáhavý úkon. Pomalu jsme vyrazili směrem do vesnice, ale vzhledem k našemu tempu to jistě zabralo mnoho času, než jsme se vůbec vzdálili od brány.

Objevil jsem se přímo na bráně. Nebyl jsem na tom zrovna nejlíp, ale do Kagetsu jsem dojít musel. Po cestě jsem také chtěl uschovat svou kořist na bezpečné místo, na místo odkud ho nebude moct Kashike ani snad nikdo jiný vzít. Co nejrychleji jsem vyrazil do Kagetsu, ale po chvíli jsem si všiml že mě ten týpek sleduje, a je o dost rychlejší než já. * Sakra.. já se musím brzo dostat do Konohy... zbytek svitků tam zůstal... jak by se mi hodily... možná * pomyslel jsem si. V jedné chvíli mi vystřelil impulz bolesti ze zad, a já upustil meč. Chtěl jsem se po něj vrátit, ale v ne moc velké dálce jsem si všiml Kashikeho. * Nemám síly s ním dál bojovat... techniky na něj nemají vliv... a na taijutsu jsem příliš vyčerpaný... a zraněný... * pomyslel jsem si a chvíli jsem běžel ještě dál, dokud jsem nebyl unavený už úplně. Vyskočil jsem na jeden strom a sledoval, jestli si pro ten meč Kashike vážně přijde.

Kashike

Dorazím k bráně a už z dálky upoutá mou pozornost odlesk kovu. Přijdu volným krokem blíž a rozhlížím se. Krvavá stopa pokračovala dál. Zvednu Rosu ze země a vrátím jí do pochvy u pasu. Pak chvilku pokračuju po cestě až mám v dohledu strom, u nějž se krvavá stopa zastavila. Nemusíš se schovávat, barvíš až to hezký neni. Jak jsi na tom? optám se ho celkem klidným tónem.

" Červená se ti nelíbí? Se ti divím... při tom množství, které z lidí té červené dostaneš by sis jí měl oblíbit." odpověděl jsem mu. " Přežiju to... ale proč tě najednou zajímá nukenin, kterého jsi se před ani ne 5-ti minutami snažil zabít? " optal jsem se ho. Už od začátku toho boje se mi zdál trochu divný. Měl na sobě gumu, nepoužíval žádné techniky, ale tohle by mě ve snu nenapadlo.

Kashike

Snažil ses ublížit ženě. Je mi fuk, co je to za ženskou, vím že je to zdejší Kage, ale to pro mě nic neznamená. Boj má být výsadou mužů a tak jsem se ti jako muž postavil. Teď když nikomu nic nehrozí, nemám důvod se dál bít. A jestli jsi nukenin nebo ne, na tom nesejde. Prostě sis vybral svou cestu... odpovím prostě a z kapsy vytáhnu obvaz. Tumáš, zavaž si tu ránu... hodím mu ho na strom.