Prostřední patro

Chvíli ho pozoruji a přemýšlím, jestli si ze mě dělá legraci. Nebo to myslí vážně, možná že mě chce zmlátit za to, jak jsem ho nepoznal. V hlavě si urovnám ty myšlenky, ale na druhou stranu mi nepřijde rozzlobený. Navíc souboje mě baví, proto přikývnu a odskočím velmi rychle někam doprostřed, kde je nejvíc prostoru.
"Jsem zvědavý jak to dopadne, souboje se silnějšími protivníky donutí každého zesílit. To si pamatuj mladej." To samozřejmě neříká jouninovi, ale tomu geninovi na kterého se i přátelsky dívá. Samozřejmě se pak otočí na jounina a čeká jak tohle všechno začne.

Ostal som stáť a len som si premeriaval Kenseia. Zrazu odskočil do zadu ja som si vybral s pošvy katanu a postavil som sa do bojového postoja a čakal kým zaútočí.

Pousměju se, nemám rád shinobi co většinou otálejí. Proto se rozhodnu k něčemu co nebude moci čekat. Kdo by taky čekal, že chunin zaútočí po přímce že? Jenže přesně tohle já udělám, během pár vteřin naberu docela velkou rychlost a ocitnu se těsně před ním. Tedy ne zase tak úplně. Protože se na poslední chvíli vymrštím a proletím mu nad hlavou, kde se ještě ve vzduchu přetočím a dopadnu za jeho záda. už při dopadu začnu vést ze shora dolů silné máchnutí katany. Která se zvětší mou rychlostí i váhou. Dokážu dobře využít a nasměrovat útok tak, abych využil mou plnou drtivou sílu. I když to vypadá jako primitivní útok genina ze začátku, teprve na poslední chvíli odhalí mou opravdovou překvapující sílu. Tenhle útok skoro nejde zablokovat. Je v něm příliš drtivé síly, nehodlám totiž brát jounina na lehkou váhu. jdu na něho rovnou naplno.

Zrazu sa začal pohybovať sledoval som ho non stop a zrazu bol nadomnou katanu som dal nad seba a použil som všetky svaly čo som mal a jeho meč som odrazil. Hned na to som podišiel do útoku využil som mu obrovskú rychlosť k tomu aby som ho zmiatol začal som behať hocikde nemohol si ani všimnúť kde som začalo to vyzerať že útočím zo zadu ale hned som zmenil smer a tak som nečakane zrazu zautočil nečakaným útokom priamo s mečom kto by len už čakal priamy útok.

Ostří se mihne vzduchem a srazí se s mým. Sice má očividně co dělat, ale nakonec můj útok zdárně odrazí. Takže mě donutí od něho uskočit. Ten chlap musel zesilovat své tělo chakrou, stejně jako to kdysi dělal můj první sensei. To bylo první co mě napadlo. Druhá věc která mě napadla byla jeho rychlost. pohyboval se zatraceně rychle a to muselo mít jediný účel, zmást mě. Proto se při jeho útoku zepředu pousměju, nejsem genin aby na mě platil tak laciný trik. K čemu by mu byla tak velká rychlost, kdyby zaútočil přímo. První lekce kterou mě Artas naučil, bylo znát své slabiny. A tahle situace nebyla nijak dobrá, nehodlal jsem čekat odkud útok přijde, hodlal jsem mu předejít. Proto ve chvíli kdy se začal objevovat kolem mne, zajela má levá ruka do kapsy a mrštil jsem před sebe kouřovou bombu. Takže pokud zaútočil, pak musel útočit na slepo. Ať v útoku pokračoval, nebo se zastavil. Z kouře vyskočil Kensei, který se postavil do rohu místnosti. Takže měl kryté dvě strany, což pro další útok zmenšovalo rychlost reakce, která byla potřebná na odražení útoku. Svoje ruce navíc srazil dohromady a v zubech měl svou katanu. Rychle si připravoval nějaké pečetě.

Ako som ho už skoro mal tak použil dymovu bombu ja som hned asi 3m zastavil pred dymom. Zrazu vyskočil s dymovej clony a šiel do rohy teraz sa mi naskytla obrovská šanca velkou rýchlosťou som šiel ku nemu počas behu som poskladal pečate a 5m pred ním som použil techniku Kōton Sakusei. Pluvol som naňho želeto nemal sa ako vyhnúť bol v rohu nemal kam ujsť. Ako som naňho vyplul železo zastavil som sa a postavil som sa zas do bojovej pozície a sledoval som ho.

Myslel jsem jak si polepším, ale tenhle jounin to bral nějak až moc vážně. Bleskově přešel na ninjutsu. naštěstí jsem už měl své pečetě dokončené. Jinak by to musel být můj konec, zvláště proto že svou obrannou techniku jsem ještě neměl doučenou. Proto může vidět jasný zásah, když v tom se ozve PUF. Technika kawarimi mi na poslední chvíli zachrání kůži. A to doslova. Místo mě zasáhne pořádný placák (kámen). Tohle tempo začíná být zabijácké. Ne že by mi to vadilo, ale začínal jsem mít podezření že se mě opravdu snaží zabít a ne pouze porazit. Na druhou stranu mi lichotilo že souboj se mnou bere tak vážně. Tak či onak já nehodlal proti svému spojenci použít mé nejsilnější techniky, abych ho snad nezranil a nebo spíš, je nevyzradil ve všeobecnou známost. Proto se naskytla jediná poslední možnost, každý shinobi musí vědět kdy nerovný souboj ukončit. Z toho důvodu jsem se znovu neobjevil, i když bych měl skvělou příležitost pokusit se ho napadnout zezadu. Nezbylo po mě ani památky.

Zrazu ho nebolo použil kawarimi a ešte k tomu zdrhol. Ajtak to bol preňho nudný zápas lebo to nebol nepriatel ktorý by obstal jeho ultimátnu techniku + nechcel zabiť niekoho z dediny. Otočil som sa a podišiel som k tomu genínovy. Takže kde sme to skončily? A už viem no ako sa to voláš?. Samozrejme som sa mal stále na pozore hoc to tak nevyzeralo len keby náhodou chcel zaútočiť zo zálohy.

To co se stalo v kanceláři, mě naštvalo. Chtěla jsem dát najevo svoje úmysly a dát mu alespoň pocit, že se může rozhodnout, ale když mě kočka už mé bývalé senseiky takhle odstrčila, přešla mě chuť. Nehodlala jsem ani jí a ni nikomu jinému vysvětlovat, co chci.
Dozvěděla jsem se o jouninovi z našeho klanu a chtěla jsem jej mít za senseie. Musela jsem ho ale nejprve najít. U brány naší čtvrtě jsem se dozvěděla jeho jméno a to, že by měl být u Raikageho. Jelikož jsem od něj právě šla, tak jsem s jistotou mohla říci, že tam není. Jako další místo, kde by se mohl zdržovat, mě napadla nějaká putika a nebo cvičiště. Rozhodla jsem se zajít na cvičiště, protože bylo jen jedno.
Znovu jsem se vrátila do míst, kde jsem už jednou trénovala. Tedy pokud se tomu trénink dal říkat. Ale co už. Každý má jiný názor na trénování.
Objevila jsem se ve dveřích místnosti. Očima jsem pátrala po přítomných, až jsem konečně našla svého senseie. Byla jsem překvapená, jak je mladý. Myslela jsem, že bude starší. Zůstala jsem tam stát a pozorovala jsem ho. Svůj luk jsem jako obvykle měla na zádech i s toulcem šípů. Téměř jsem s nimi i spala!

Počul som kroky ako niekto došiel na cvičisko porozhliadol som sa a videl som ju. Pri v chode stalo dievča ktoré je asi približne staré ako ja možno aj mladšia. Ako som na ňu pozeral všimol som si že ona pozerá na mňa. Zakýval som na ňu a zavolal som ju ku nám.

Podíval se na mě a pokýval, ať jdu k nim. Vydala jsem se za nimi. Podle zbraně si mohl všimnout, že je z kotonu. Stoupla jsem si před něj. Místo toho, abych pozdravila, zvedla jsem pravou ruku a položila jsem ji dlaní vzhůru k levému rameni. Lehce jsem sklonila hlavu a pak ji narovnala. Ruku jsem pak svěsila podél těla. Celou dobu jsem z něj nespustila oči. Byl to jeden z mnoha pozdravů našeho klanu. Stále jsem neřekla ahoj. Nebylo ani potřeba. Koho jsem chtěla pozdravit, jsem pozdravila a ostatní mi byli ukradení. Čekala jsem, jak zareaguje.

Ako to urobila hned som poznal že je s nášho klanu. Zopakoval som po nej a usmial som sa na ňu.
Pri mne to nemusíš robiť stačilo normálne pozdraviť. Potrebuješ niečo?

Pokrčila jsem rameny. Vždy mi bylo do hlavy tloukáno, jak se mám chovat ke členům klanu a tak jsem to hodlala dělat. Jediný případ, kdybych nepozdravila člena klanu by byl, kdyby nás zradil, ale to by dotyčný nepřežil. Pak se optal, jestli něco potřebuji. Povytáhla jsem obočí, protože ta otázka byla naprosto zbytečná, pokud jde o mě.
„Tebe,“ odpověděla jsem. Až jsem to vyslovila, tak jsem si uvědomila, že to mohlo a vyznělo divně. Nadechla jsem se a spustila jsem: „Tak jsem to nemyslela. Sám dobře víš, jaké jsou naše způsoby, tak ta tvá otázka vyzněla blbě.“ Mluvila jsem pomalu a potichu.

Udivene som na ňu pozrel ked povedala teba. A hned na to sa opravila. Zas som sa na ňu usmial a troška sa aj zasmial.
No viem aké sú ale ja som ti povedal že nemusela si tak to neznie určite blbo. Takže čo odo mňa potrebuješ presne?

Zhluboka jsem se nadechla. Zavřela jsem oči a chvíli jsem přemýšlela. Pak jsem je znovu otevřela. „Můžu tě zastřelit rovnou nebo mám počkat, až se nebudeš dívat?“ optala jsem se. Nic v mém hlase nenaznačovalo to, že bych to myslela jen ze srandy. „Co ode mě chceš? Tuhle otázku polož mému otci a jsi mrtvý člověk.“ Přeměřila jsem si jej pohledem. „Jsem genin… Už ti to docvaklo? Kdybych byla něco jiného určitě bych za tebou nešla.“ řekla jsem trošku arogantně.

Začal som sa smiať až sa začala bolieť sánka. Potom som na ňu pozrel a lenivým hlasom odpovedal.
Tak vieš čo ti poviem skade som to asi mal vedieť že si genin hmm? Nikto mi neoznámil že príde nový člen do týmu, tak sa nečuduj na moju reakciu že čo chceš.

Zasmál se. No já jsem si uchovala neutrální výraz. „Ono taky nikdo neví, že ti do týmu přišel nový člen. Jounin, který mě měl učit, si asi pletl cvičení a cvičení. Raikage neměl čas, tak jsem mu to nemohla říct. Takže jsi jediný, kromě mě, kdo ví, že jsem v tvém týmu.“ Obeznámila jsem ho se situací.

Ked mi toto povedala spravil som legendary facepalm . Začal som sa radšej ukludnovat a potom som jej odpovedal dosť divným tonom.
Takže nikto o tom nevie hmm ach čo s tebou spravím. Dobre teda chod vedla tvojho spolužiaka a môžte sa predstaviť.

Podívala jsem se na genina, který byl v místnosti. „Ještě než začneme,“ vrátila jsem se k Rynerovi. „Měl bys vědět, že… že…“ najednou mi vyschlo v ústech. Naprázdno jsem polkla. „Nebudu bojovat na blízko…“ špitla jsem téměř neslyšně. Zvedla jsem ruku a chytila jsem si předloktí. Uhnula jsem pohledem a můj přímý a odhodlaný tón byl ten tam.

Nič som na to neodpovedal len som čakal kým sa začnú predstavovať.

Rikkun prehovoril a ja som pozrel naňho a pozeral som ako blbec. Ten jeho chladný pohlad som mu opetoval. Po tom čo dohovoril tak som sa rozhodol že to začnem ja.
Takže vydím že sa nikomu nechce takto začnem ja. Takže volám sa Ryner Hagane a pochádzam s klanu Hagane žijem tu už odmalička to vám zatial stačí omne ked budete chcieť vediet toho viac spýtajte sa ma..

Protočila jsem oči v sloup. Snad si nemyslí, že všem budu vykládat, co mi jde a nejde. Co mám či nemám ráda? Povzdechla jsem si. Byl to přece jen nadřízený a tak jsem ho musela poslechnout. „Jsem Shizuka Hagane, z klanu Hagane.“ Bylo jediné, co jsem řekla. Čekala jsem jeho protesty, ale byly by mi stejně k ničemu. Nehodlala jsem se podělit o věci, které mám ráda.