Prostřední patro

Pomaly sa prechádzam popri budove cvičiska. Vojdem na chodbu, prečítam si tabuľu popisujúcu poschodia a namierim si to do prostredného poschodia. Vyšľapem po schodoch, vstúpim do haly a vidím pár ľudí ako sa rozprávajú. Zatiaľ si ma asi nevšimli. Zaklopem o stenu pri vchode a prehovorím. "Ehm ehm, dúfam, že nevyrušujem. Rád by som cvičil svoje ninjutsu." Poviem a usmejem sa na skupinku ľudí. Opriem sa o stenu a čakám na odpoveď.

Ked Shizuka odpovedala sice lne svoje meno tak som to ajtak nechal tak. Zrazu prišiel nejaky týpek čo tu chcel trénovať.
Trénuj kde len chceš.

„Když už jsme u toho, taky bych si ráda zacvičila!“ řekla jsem poněkud dost energicky. Jenže háček byl v tom, že kdyby šlo o boj zblízka, tak to raději budu sedět v koutě a přemýšlet nad pavouky. Ale ráda bych vybyla všechnu energii, co mám v zásobě.

Ďalej sa už neozývam, pretože usúdim, že by to nebolo práve najmúdrejšie. Pomalým krokom idem na druhú stranu miestnosti. Dôjdem až na koniec a vytiahnem si svoju katanu. Vložím do nej svoju čakru a okolo katany sa vytvorí bleskový obal. Opakujem to pár krá a snažím sa čo najviac uvažovať. Poriadne rozoberám všetky fakty bleskovej podstaty a keď si myslím, že mám všetko čo potrebujem, skrčím sa, tvárim sa ako keby som mal pretlačiť melón cez gumenú hadicu a z celej sily koncentrujem svoju čakru. Po 10 sekundách sa spustím na zem a oddychujem. Bude to fakt ťažké. Zaberie mi to najmenej 5 dní. Pomyslím si a znova si spomeniem na modrý blesk na mojej pravej ruke, ktorý som videl raz za život. Predstavím si, ako vtedy vyzeral a znova sústreďujem čakru.

Souboj mezi sebou? Zvedla jsem ruku a ukazováček jsem si položila na bradu. Několikrát jsem jím pravidelně o ni bouchla. Musela jsem si ho držet od těla. I kdyby se dostal ke mně, tak by mě nijak nezranil, ale rozhodně jsem nemohla bojovat „muž proti muži“. Otočila jsem se a vydala jsem se od nich. Dalo se i myslet, že odcházím. Cestou jsem si sundala luk ze zad a vytáhla jsem šíp. Šíp jsem založila do tětivy. Ruka pod šaty se zpevnila kotonem, ale nebylo to vidět. Nechtěla jsem mít zase modřinu po výstřelu.
Otočila jsem se již s napnutým lukem. Vteřinku mi zabralo, než jsem zamířila a vystřelila jsem. Šíp se zabodl asi dvacet centimetrů od mého kolegy. Nechtěla jsem riskovat, že by se pohnul a já ho omylem zasáhla. Kouzelně jsem se na něj usmála.

Nehýbal som sa, ani som nič nevravel. Iba som sa díval na Shizuku...Keď vytiahla luk, prešla mnou dobrá ale aj zlá správa. Rozhodne som sa k nej musel dostať nablízko, a zároveň som sa nemohol nechať zasiahnuť jej šípmi. Práve keď som uvažoval nad plánom, Shizuka vystrelila a šíp sa zapichol ozaj blízko mňa. Ale akoby som si toho ani nevšimol, aspoň som sa tak tváril. Má strach že ma zasiahne? Spýtal som sa v duchu, siahajúc po svojej kose. Jedným ťahom som si ju zložil z chrbta, a niekoľkokrát som ňou zatočil vo vzduchu, ako na také rozcvičenie. Keď som s týmto skončil, zaujal som bojový postoj. Dalo by sa povedať, že som začal čakať na jej ďalšiu strelu, pričom som na ňu neustále chladným pohľadom zazeral.

Zvedla jsem pravou ruku a sáhla jsem do toulce pro další šíp. I ten jsem založila do tětivy. Natáhla jsem jej a čekala jsem na jeho útok. Jelikož jsem zbraně měla z kotonu, tak jsem pro případ, že by ji hodil, mohla narušit její přímou cestu. Netušila jsem, jestli ví, že klan Hagane ovládá koton a že jsme dalo by se říct, nezranitelný, ovšemže pokud máme čakru.
Stála jsem rozkročená s levou nohou napřed. Luk jsem držela lehce, i když by se ostatním mohl zdát těžší. Ukazováčkem levé ruky jsem přejela po hrotu šipky. Neměla jsem ráda, když jsem musela na někoho střílet. I když jsem střílela hodně mimo, měla jsem obavy, že bych někoho mohla zranit. Netušila jsem, co bych udělala, kdyby mě či někomu na kom mi záleží, hrozilo nebezpečí. Opravdu bych někoho zranila nebo dokonce zabila? Rozhodně jsem to nechtěla v brzké době zkoušet. A také jsem nechtěla proti geninovi střílet. Budu střílet jen na svoji obranu!

Po tretí krát sa snažím svojou čakrou obaliť povrch svojho tela, no stále mi to nejde. Neprestávam sústreďovať čakru a konečne, po druhý krát vo svojom živote som dokázal použiť Raitonovu čakru bez mojej katany. Na dlaniach sa mi zableskli modré iskry a kedže som sa prestal sústreďovať, okamžite zmizli. Vyčerpaním zase spadnem na zem a oddychujem. Zahľadím sa k ninjom na druhej strane a podľa ich výzoru predpokladám, že je to jounin so svojimi geninmi. Genini začnú bojovať, tak si dám chvíľu prestávku a pozorujem ich boj. Nieje od veci, pozrieť si schopnosti ostatných geninov. Na chuuninských skúškach sa to bude hodiť. Pomyslím si a ďalej ich pozorujem pri boji.

Neviem ako, ale došla som sem. Na čudesné miesto, zvané cvičisko, presnejšie prostredné poschodie cvičiska. Sama som sa čudovala, ako je možné, že som prišla práve sem. Že by som mala chuť trénovať?
Pokrčila som ramenami. Niekto tu už bol...Jedna dvojica bojovala proti sebe, neďaleko nich stál akýsi starší pán. Mám si z koho robiť srandu...Deduško... Škodoradostne som sa uškŕňala. Ale teraz ešte nie, má šťastie.
Keďže som už tu, aspoň sa niečo naučím. Jednu raitonovú techniku som mala pri sebe...Raiton : Hiraishin. Sadla som si do kúta, roztvorila zvitok a začala som čítať. Občas som pokukovala po tých dvoch, čo práve bojovali.

Rozeběhl se proti mně. Nestřílela jsem, i když bych s velkou pravděpodobností stihla založit nový šíp, ale asi bych nedostatečně zamířila a mohla bych ho zranit. Vlastně jsem celé dva roky nic jiného nedělala, jen střílela a střílela. Nenechala jsem se rozptýlit nově příchozím. Pořád jsem stála připravená vystřelit. Chtěla jsem ho nechat doběhnout blíž, aby se tak lehce nemohl vyhnout.

Začínajú sa tu nejako zhromažďovať ľudia. Nebolo by od veci, trochu sa zoznámiť. Opriem sa rukami o kolená a pomaly sa postavím. Popri stene prejdem až k dievčaťu, ktoré pred chvíľou prišlo. Sadnem si k nej na zem a pozdravím. "Ahoj. Tiež trénuješ? Ako sa voláš?" Prihovorím sa k nej a mrknem okom do zvitku, ktorý číta. "Tiež máš bleskovú podstatu?"

Hé?! Uprela som pohľad na chlapca, ktorý si práve sadol vedľa mňa. Premeriavala som si ho od hlavy po päty. Ďalší pán na holenie...Už sa teším, až si z nich budem môcť strieľať. Začala som sa diabolsky uškŕňať. Ten chlapec si mohol domyslieť, že to neznamená nič dobré.
Jop, trénujem. Volám sa Fallen Angel, ale volaj ma Angie. Viem, mám velice nezvyčajné meno, ale čo narobím. Pokrčila som ramenami. Hej, mám bleskovú podstatu, tak ako každý člen našej rodiny. Zrolovala som ten zvitok a položila ho vedľa seba.

Hodil kosou a stále ke mně běžel. Mohla jsem šíp použít na něj nebo na letící kosu. Jen si vybrat. Ukazováček jsem oddělala z hrotu šípu. Zamířila jsem a vystřelila jsem proti svému protivníkovi. Nestihla bych vytáhnout další šíp a použít jej na odražení kosy, ale pořád jsem v ruce měla luk. Pohnula jsem lukem a místností se rozlehl skřípání kovu o kov. (Předpokládám, že tá kosa je z kovu.) Pevně jsem doufala, že se ke mně nedostane. Tak moc jsem si přála, aby byl raději na boje na dálku, jako já.

Čo mal znamenať ten úškrn?? "Ja sa volám Kaminari no Shazai. Rád ťa poznávam." Natiahnem ľavú ruku vedľa seba a čakám na zovretie. " A čo mal znamenať ten úškrn?"

To je moje malé tajomstvo. Ale nič dobré nečakaj! Roztomilo som zaklipkala očami, čo tiež nič dobré neznamenalo. Mal sa na čo tešiť, môj čas raz príde.
Zovrela som mu ruku a znova sa uškrnula. Dnes sa to tu ľuďmi len tak hemží...Vhodná príležitosť na vyhľadanie obetí. Začala som v hlave kuť plány...Už čoskoro...

Šíp letěl. No s velkým překvapením se mu podařilo změnit její směr. (Tvar jsi nezměnil. Vem na vědomí, že je to Koton, děkuji.) Znovu se chopil kosy a zaútočil.
Nevnímala jsem, co dělá dál. Nějak jsem přestala rozlišovat, co je skutečné. Připadala jsem si jako tenkrát. Jako bych stála znovu před svými soupeři jako před lety. Měla jsem strach. Zavřela jsem víčka pevně k sobě a vykřikla jsem, jako by mě na nože brali. Udělala jsem krok dozadu. Nohy se mi klepaly a neudržely mě, tak jsem spadla. Ruce jsem zvedla a překřížila jsem je před obličejem.
Teď svůj útok zastaví anebo mě zabije. Jiná volba nebyla.

Víčka jsem pořád pevně svírala k sobě. Chvěla jsem se od hlavy až k patě. Ruce jsem neodtahovala ani po době, jenž by mnou kosa projela. Nechtěla jsem oči otevírat. Bála jsem se, že znovu uvidím útočníka. Dlaně jsem svírala v pěst. Luk jsem pustila a válel se někde na zemi vedle mě. Mělce a zrychleně jsem dýchala. Připadala jsem si, jako bych měla horečku a lezla na mě rýma. Paže se mi třásly, tak jsem je nakonec od obličeje odtáhla. Položila jsem je na zem. Ležela jsem na zemi, jako bych ležela v posteli a nikdo na mě nemohl. Už jsem přicházela k sobě. Neodvážila jsem se otevřít oči. Vidět tvář člena mého klanu… Prostě jsem se styděla. Věděla jsem, že to nebyl dobrý nápad vrátit se zpátky do řad ninjů. Jenže otec a vůdce klanu byli jiného názoru… Chtěla jsem se propadnout co nejhlouběji do země a nadosmrti tam zůstat.

"Zdá sa, že už dobojovali. Tak poďme znova trénovať Angie" Postavím sa, usmejem sa na Angie a odídem si k svojmu vlastnému miestečku. Znova sa snažím sústrediť svoju čakru na povrch tela a pomaly mi to začína ísť.