Prostřední patro

Došla jsem na cvičiště a vyšla do prostředního patra. V prostorné tělocvičně nikdo nebyl, tak jsem se posadila doprostřed, zkřížila nohy v tureckém sedu, položila dlaně na kolena a zavřela jsem oči. Soustředila jsem se na nádechy a výdechy a přitom sluchem pozorovala okolí. Slyšela jsem šramot a následné hlasité zařinčení, jak Shi na druhé straně tělocvičny zkoumala stojan s cvičnými zbraněmi a teď se jí ho podařilo shodit.
Povzdechla jsem si a lehce zatřepala hlavou, ale neměla jsem náladu se zvednout a jít to po ní uklidit.

Přišla jsem do budovy a uslyšela jsem jsem hluk z horního patra tak jsem vyšla nahoru a viděla velkého tygra a vedle něj shozené zbraně.
"Ále." usmála jsem se na tygra, že mu pomůžu to zvednout a dát to do pořádku.

Když jsem uslyšela někoho přijít a její hlas zněl od místa, kde byla Shi, konečně jsem otevřela oči. Uviděla jsem těhotnou ženu, jak se chystá začít sbírat poházené zbraně. Okamžitě jsem se zvedla a přiběhla k nim. „Nechte to,“ zarazila jsem ji s milým úsměvem. Pak jsem na Shi vrhla zamračený pohled, než jsem se sehla a všechno sebrala. „Ty máš takový štěstí, že nemáš ruce,“ zavrčela jsem na ni v mysli a ona jenom vyplázla jazyk, zatímco přicupitala k oné ženě a přitulila se k ní.
Když jsem všechno srovnala, znovu jsem se na ty dvě podívala. „Jmenuji se Ayame,“ představila jsem se.

Sehnula jsem se k té tygřici a začala jsem se s ní také mazlit. Bylo to úžasný měla heboučkou srst a příjemná na dotek, už abych to měla i já za sebou a mohla se takhle mazlit se svým vlastním. Pak jsem se podívala na tu ženu a postavila se a podala ji ruku.
"Jsem Mauren." usmála jsem se. "takže vy jste ninja?"

Potřásla jsem jí rukou. „Těší mě,“ usmála jsem se a pak jsem si všimla Sannyho. Kývla jsem na něj, aby přišel sem. Pak jsem svou pozornost znovu obrátila k Mauren. „Správně. Mauren...nejste náhodou manželka Tatsua?“ zaptala jsem se, když se mi její jméno zdálo až překvapivě povědomé.

"No ,.....ano podle toho podepsaného papíru a prstýnku. Jestli je to tak i ve skutečnosti, tak to si nejsem jistá." pokusila jsem se o úsměv a hladila Shi na hlavě. "Jak dlouho ji máte?" opět jsem se k ní sklonila co mi to můj stav dovolil. Byla jsem zase po dlouhý době ve společnosti a chtěla jsem si to užít

Lehce jsem se zamračila. Ten úsměv nebyl zrovna přesvědčivý. „Co se stalo...tedy pokud se mohu zeptat,“ začala jsem opatrně. Nemusela odpovídat, pokud by nechtěla.
„Mám ji na krku už 15 let,“ ušklíbla jsem se, zatímco Shi na mě vrhla nespokojený pohled. Asi se jí nelíbilo spojení 'mám ji na krku', ačkoliv to většinou přesně vystihovalo situaci.

"tak ona je už tak velká no páni. Přesně v pubertě co?" postavila jsem se a musela přidržet toho stojanu.
"Já bych se potřebovala někde posadit." rozhlížela jsem se po lavičce proože mě právě energicky můj potomek kopnul do břicha.

Rychle jsem ji jemně podepřela a dovedla k jedné z laviček. Pomohla jsem jí posadit se a pak jsem se obrátila k Sannymu. „Nevíš kde je Shizuka?“ zaptala jsem se a pak jsem přemýšlela, co mu dám za úkol, dokud nepřijde. „Nevadí, dej si zatím rozcvičku, deset koleček kolem haly, pak tři série po dvaceti klicích, dvaceti dřepech a deseti vzpěrech na žebřinách. Až to budeš mít hotovo, přijď,“ usmála jsem se, jako bych mu právě řekla, ať si jde koupit zmrzlinu. Pak jsem znovu přesunula svou pozornost na Mauren a posadila se vedle ní.

"Páni až přečkám šestinedělí půjdu k vám chodit na cvičení, abych ty přebytečný kila dostala dolů. Aspoň se donutím něco dělat." usmála jsem se a pozorovala toho klučinu. "Byla bych ráda, kdyby jsme si tykali, lidé ve vesnici to také tak dělají a já tyhle formálnosti moc nemusím. Tak znova jsem Mauren ahoj." usmála jsem se

„Kdy máte termín?“ zeptala jsem se zvědavě a pohledem přejela její břicho. Usmála jsem se. „Pokud z nich mají vyrůst silní shinobi, musí něco dělat. Život se s nimi mazlit nebude,“ řekla jsem a pokrčila rameny.
Byla jsem ráda, že nabídla tykání. Také jsem lidem nerada vykala a ještě horší bylo, když oni tykali mě. Připadala jsem si pak strašně stará.
„Ayame,“ zopakovala jsem svoje jméno a věnovala jsem jí zářivý úsměv. To k nám přicupitala Shi a položila Mauren hlavu na nohu. „Shi,“ zapředla jí jenom do mysli a přitulila se k ní.

"takže Shi." usmála jsem se a pohladila ji po hlavě.
"Termín bych měla mít příští týden. A manžel chtěl aby z nich byli shinobi, mě se to moc nezamlouvá, ale aspoň se o sebe dokážou postarat, už teď vím, že to bude malá kunoichi." mrkla jsem na ní.
"S Edou se takhle mazlit nemůžu." řekla jsem směrem k Shi naneštěstí, vždycky když byla o Edovi řeč, tak se někde objevil. Teď přistál Shi na hřbetu.
"Vždycky ví kdy má přiletět. Víš já nejsem moc ve společnosti, většinou jsem doma hlídaná armádou služebných na každém kroku. Tatsua jsem viděla naposledy, když se vrátil z té pracovní cesty."

„To je brzy,“ poznamenala jsem se zvednutým obočím. S úsměvem jsem se podívala na papouška, který Shi přistál na hřbetě a po kterém teď začala chňapat a poskakovat kolek. „Tak Eda,“ řekla jsem se smíchem, když jsem pozorovala Shi. „Také mám papouška. Jmenuje se CoCo a naštěstí nikam mimo sídlo moc nelétá. Stačí, že musím hledat, kam se mi zašily kočky,“ ušklíbla jsem se.
Pak jsem nasadila upřímně chápavý pohled. „Kdybych mohla nějak pomoct, stačí říct,“ nabídla jsem se nakonec a pousmála se.

Chvíli jsem mlčela a hladila Edu i Shi. Přemýšlela jsem mohla bych se jít podívat domů, dlouho jsem je neviděla a aspoň bych byla mimo a přišla na jiný myšlenky.
"MOžná by jsi mohla. Ale....nesmí se to dozvědět Tatsuo." podívala jsem se na ní vážně.
"Chtěla bych se jít podívat za rodiči do květinové vesnice, problém je, že mě teď nikam nepustí. Uměla by jsi mi obstarat povolení opustit vesnici z důvodu návštěvy rodiny?" to už jsem šeptala

Zamyslela jsem se. Chvíli jsem mlčela a přemítala a když jsem konečně otevřela ústa, abych odpověděla, ozvala se Shi. „Určitě ano!“ zvolala nadšeně a podívala se na Mauren rozjasněnýma očima. Vrhla jsem na tygřici zamračený pohled a pak jsem si tiše povzdechla. „Asi...by to šlo,“ svolila jsem nakonec. „Ale jak to chceš udělat, aby to Tatsuo nevěděl?“

"přes radu starších nebo feudálního pána." šeptla jsem. "Ale asi budu potřebovat doprovod, nejsem si jistá jestli bych cestu sama zvládla. Služebným to říkat nemůžu okamžitě by šli a vykecali to." Eda rozpřáhnul křídla a pak je zase složila a vesele přešlapoval na Shiných zádech.
"Nudím se tady, doma budu mít aspoň co dělat."

Přikývla jsem a přemýšlela, jak to udělat. V tom se samozřejmě ozvala Shi, která měla v nekalých věcech větší praxi, než já, takže se jí neposlušný plán v hlavě vyrojil mnohem dříve.
„Doprovodíme tě!“ zvolala opět nadšeně. Než jsem stihla něco říct, pokračovala. „Ale potřebujeme povolení odejít...teda já ne, Ayame ano,“ vyplázla na mě jazyk. „Tak si něco vymyslíme...navlékneme na tebe starý hábit a řekneme Tatsuovi, že jdeme doprovodit stařenku, jéj!,“ navrhla nadšeně a s jiskřením v očích čekala na naše reakce.
Chvíli jsem na ni jenom udiveně mrkala. „Ty asi...přece jenom nebudeš tak hloupá,“ ušklíbla jsem se na ní a ona nevrle zaprskala. Pak se ale zase zatvářila radostně a podívala se na Mauren, co si o tom myslí.

"Tak kočky mají většinou dobré nápady a ona má." usmála jsem se a podrbala ji za uchem.
"Byla bych vám moc vděčná. Budete mít aspoň misi navíc. Nikdo by neměl vědět, že jsem Raikageho manželka, takže by nemuseli být problémy na cestě." dořekla jsem ale zachvátila mě vlna bolesti a chytla jsem se za břicho.
"Víš co, zapomeň na to...já tu cestu asi nezvládnu Už tohle bylo pro mě namáhající." řekla jsem Ayame.

Zamračila jsem se, když se chytla za břicho a přikývla jsem. „Mám tě doprovodit domů?“ zeptala jsem se. Vážně by si měla lehnout. Postavila jsem se, připravená jí pomoct.
Shi tam jen tak stála a smutně se na nás koukala. Čekala, že bude nějaké vzrůšo. Pohladila jsem ji po hlavě. „Takhle je to lepší,“ řekla jsem jí, ale ona jenom nespokojeně zavrčela.

"Jo to by bylo dobré děkuju." pomalu jsem vstala a držela si břicho zespoda. Měla jsem ještě čas dokud to nebude pravidelné můžu být v klidu.
"Promiň Shi." pohladila jsem jí po hlavě. "Vážně bych to nezvládla vyrazíme si jindy, třeba bych tě pak mohla požádat abys dělala někdy chůvu." usmála jsem se na ní

„Tak pojďme,“ usmála jsem se na ní a pak jsem zavolala na Sannyho: „Hned jsem zpátky.“
Shi se ještě chvíli mračila, ale když řekla, že by možná někdy mohla dělat chůvu, znovu se rozzářila a začala kolem hopsat.
Naklonila jsem se k Mauren. „To radši ne,“ zašeptala jsem s úšklebkem a pomohla ji z budovy a směrem k jejímu domovu. (přesun)

usmála jsem se též ale bylo krásný vidět jak je šťastná (přesun)