Sídlo klanu Namikaze

Najít sídlo klanu Namikaze zase takový problém nebyl. Vzhledem k tomu, že Konohu jsem znala nazpaměť a navíc, sídlo se nacházelo hned na začátku ulice, přehlédl by to asi jen slepec. Zastavila jsem se před brankou a porozhlédla se. Přece jen, takhle někomu lézt do baráku bylo fakt divný, a mě to přišlo navíc děsně blbé, ale co, teď na tohle fakt čas nebyl.
Přesto jsem jen opatrně otevřela dveře a vešla dovnitř. Celé sídlo zelo prázdnotou, bylo tak tiché, tak opuštěné.. Nebo alespoň takhle na mě zezačátku působilo, trochu strašidelně.
Procházela jsem jednotlivými místnostmi, jen je přejela pohledem, nebyla jsem tu od toho, abych zkoumala něčí sídlo, i když svou krásou a majestátností mě uchvátilo, uchvátilo by každého, to náš domek byl sotva polovina tohohle. Z mého krátce zasněného výrazu mě ale něco vyrušilo. Zvuk tichých krůčků těsně za mnou.
He?
Zavrtěla jsem hlavou, nejspíš jsem byla paranoidní, když v tom jsem zaslechla kroky za sebou, jen tichoučké, nikoho jsem neviděla, tak jsem se to rozhodla neřešit, chtěla pokračovat dál v pátrání, když v tom se mi něco připletlo pod nohy a já se uprostřed chodby rozplácla až to zadunělo. Přičemž jsem sebou stačila vzít i stolek na kterém byla jakási váza a já jí tak tak zachránila před roztřískáním. Ještě platit nějakou vázu z Dynastie Ming, to by mi tak scházelo!
Vázu jsem položila vedle sebe a vyhoupla se do sedu. V tom jsem před sebou zahlédla malinkou roztomilou kočičku, jak mě pozorovala zlatýma kukadlama, stejnýma, jako jsem měla já. Krátce jsem se usmála a zavrtěla hlavou.
Vyděsila mě kočka, jsem fakt pitomá.
Vynadala jsem si v duchu, chtěla kočičku pohladit, no ucukla a ztratila se zase kdesi ve stínech domu. Tak jsem se vyhoupla na nohy, protřela si bolavý krk a naraženou zadnici, pak toho nechala a vydala se hledat to pako blonďatý, no já měla co říkat.
Prohledání sídla mi zabralo celkem čas, než jsem v přízemí narazila na jeden pokoj. Chvíli jsem počkala, než, slušnost mi nedala, prostě jsem musela zaklepat, i když jsem byla upozorňována jak na to, že Nao spí, tak na to, že se nemám vyděsit té číči, no, já jsem holt ta hlava děravá a jen jsem doufala, že svou malou aférkou s vázou, jsemm ho neprobudila. No co, doufat jsem mohla.

Zaslechla jsem vyzvání, sice to nebyl hlas Naa, tak jsem si na chvíli říkala, jestli je fakt tady, ale vzala jsem za kliku a vešla dovnitř.
Krátce jsem se porozhlédla po místnosti ve které pořádek teda fakt nepanoval. Přelétla jsem ho očima, krátce to zakotvila na rysovi ležícím u postele a až pak zvedla pohled k Naovi, nebo aspoň k něčemu, co ho mělo připomínat, jen díky blonďatým vlasům. Protože ten všudy přítomný úsměv byl ten tam, což mě na chvíli vyděsilo. Jen jsem přešla do místnosti a zaklapla za sebou dveře, snad abych upozornila na svojí přítomnost.
"Ahoj Nao.." Pronesla jsem, nevěděla jsem, co v tu chvíli říct, netahala jsem z lidí problémy, bývala jsem jen ta tichá opora, co naslouchá a čeká na okamžik, kdy se jí lidé svěří.

Nakonec jsem přešla k posteli a bez vyzvání si sedla vedle něj. No, spíš jsem koukala kamsi před sebe a čekala, co z něj vyjde nebo, co mi poví, vysvětlí, proč je tady, proč odpovídá a nabírá síly, proč je vůbec ztratil. pohled jsem na něj stočla až ve chvíli jeho poslední věty.
"Cože jsi udělal?" Zopakovala jsem po něm, jestli jsme správně slyšela a taky, chtěla jsem, aby tu větu dokončil. Nijak jsem se netvářila, chtěla jsem, aby to z něj vypadlo samo.

Jen jsem ho poslouchala. Netušila jsem, co se stalo, tak jsem mu nedokázala pomoct. Ale zažila jsem něco podobného.
"Nao, co se stalo? Kdo umřel?" Zeptala jsem ho, když nevím, o co jde, jak ho můžu povzbudit a pomoct mu? Když tu sedí jako hromádka neštěstí? Zlehka jsem mu položila dlaň na rameno.
"Můžeš mi to říct, jsem tvůj přítel.." Pousmála jsem se.
"I kvůli mě někdo umřel, pomůžu ti.." Podotkla jsem potom tišeji, já už se s tím smířila, i když to trvalo dlouho.

Dál jsem ho poslouchala, jako obvykle a ruku z jeho ramene stáhla. Přemýšlela jsem, co mu říct, jak ho povzbudit, i když jsem mlčela, měla jsem toho na jazyku spoustu, ale dorazila mě jeho poslední věta.
"Nikdo nedokáže ochránit úplně všechny. I když se snaží, jak nejvíc může, nejsme Bozi, nejsme všemocní Nao. Lidi, shinobi dělají chyby. Když jsem byla menší, měla jsem hlídat mladší sestru, ale místo toho jsem si šla hrát ven s kamarády, vykašlala jsem se na ní, byla doma sama, měla srdeční vadu, nesměla být Shinobi, ale ona trénovala a srdce jí selhalo. Kdybych tam byla, nikdy by se to nestalo. Vyčítala jsme si to, ale místo, aby mě to trápilo celý život, rozhodla jsem se žít pro ní! Žít kvůli ní! A bojovat pro ni!" Podotkla jsem potom k jeho předchozím slovům.
"Víš, máš pravdu. Zklamal jsi, nevím jak je, ale mě ano.." Podotkla jsem a prudce se na něj podívala.
"Zklamal jsi nás tím, že tu sedíš jako troska a neděláš nic jinýho než sám sebe lituješ, místo aby ses vzchopil a pokusil se svoje chyby napravit, život mu sebelitováním nevrátíš a nikomu tím nepomůžeš. Místo toho, aby ses začal snažit, abys ses postavil tomu životu a osudu, abys byl ten Nao, ten veselý Nao, kterého znám, tak ne... Řekla jsem ti, že se Hokagem nestaneš hned, ale jednou určitě. Protože být Hokagem sebou nese odpovědnost, bude tě totiž čekat spoustu rozhodnutí, spoustu ztrát. A jen pravý Hokage se s tím dokáže vyrovnat a místo na minulost hledět dopředu, na budoucnost. Tak by si to všichni, co v tebe věří, přáli.." Dodala jsem, za svým názorem jsem si stála, nehodlala jsem ho tady litovat, věděla jsem, že to ničemu nepomůže, z vlastní zkušenosti. Pak jsem vstala.
"Původně jsem za tebou přišla kvůli tomu, že jsem ti chtěla říct, že v tebe věřím, že tě nechci ztratit a že jsi můj přítel. Že vím, že ty tam půjdeš, nakopeš tomu šílencovi, co chce vyhladit Konohu prdel a vrátíš se jako hrdina. Ale co místo toho najdu? Hromádku neštěstí." Zavrtěla jsem hlavou.
"Moje slova platí, stále jsi můj přítel a stále jsi mou důvěru neztratil. Ale vzchop se sakra Nao, Konoha, já, všichni ostatní tě potřebují, bude to jen na vás všech zachránit Konohu, zachránit nás. Jseš si jistý, že to dokážeš? No tak, kde je ten Nao Uzumaki! A nenu´t mě ten dlouhý proslov opakovat!" Široce jsem se usmála a natáhla k němu otevřenou dlaň.

Poslouchala jsem ho, jako obvykle. Byla jsem ráda, že svoje slova si vzal k srdci. Byla jsem ráda, že se vzchopil! Že už neměl v očích ten lesk sebelístoti, to zoufalství, ale že se tam vrátila jiskra odhodlání!
"To je Nao!" Zazubila jsem se, když jsem ho uviděla a zaslechla. Jeho příběh, bylo to tak podobné jako u mě, chtěl bojovat a žít za bratra, chtěl mu splnit sen, jako já Tami. Když mě objal jen jsem se pousmála.
"Nemáš zač Nao, tohle je povinnost správného přítele.." Podotkla jsem a odtáhla se taky. Na jeho větu jsem přesně věděla odpověď.
".. zesílí" Dokončila jsem jeho větu a pousmála se.
"Ale teď už mazej. Čekají všichni u brány na tebe! Běž jim nakopat zadek společně s ostatními." Zazubila jsem se.
"Ale předtím než odejdeš něco mi slib. Slib mi, že to nikdy nevzdáš, že překonáš každou překážku a že se vrátíš, nechci přijít o dalšího důležitého člověkka, věřím ti, na malíček" Pousmála jsem se a nastavila k němu malíček.

Široce jsem se usmála, jo to se mi zamlouvala, sliby se měly plnit a vzlášť ty na malíček. Pak jsem si všimla, že je pořád ještě malátný, a tak jsem šla za ním, někdy je zapotřebí pomoci druhých, ne? Přehodila jsem si jeho ruku přes ramena.
"Tak jdem nebo se tě nedočkají!" Podotkla jsem a potom společně společně s Naem sídlo klanu Namikaze opustili. Ještě jsem se na něj naposledy podívala, než se ztratila v uličkách.
(Přesun - oba)