Kancelář Raikageho

Posadila jsem se za stůl, v ruce svírajíc dvě složky. Pobaveně jsem se usmála. „Tykej mi, proboha, když už to já dělám u tebe. Připadám si pak strašně stará.“
Opřela jsem se a otevřela první ze složek. „Tak teď opravdu nevím. Je to na tobě...Na co se cítíš...?“ poklepala jsem si rohem složky na koutek úst v přemýšlivém gestu, než jsem ji položila na stůl.
Zvedla jsem obočí a na rtech mi hrál jemný úsměv. „Ta lehčí je ve vesnici, ta náročnější zahrnuje cestování.“

" Hi. " Přikývl jsem na její rozkaz o tykání.
Chápal jsem co Ayame, myslí tím lehčí mise ve vesnici, takže proto jsem automaticky bez přemýšlení odpověděl. " Nějaké A - rank mise, která zahrnuje cestování."
Na chvíli jsem se zapřemýšlel a potom si vzpomněl ještě na jednu věc. Na kterou jsem se chtěl zeptat.
" A Ayame?" Začal jsem trochu nejistě."... nevíš kde bych mohl sehnat svitek na Raiton no Yoroi?" Zeptal jsem se již více sebejistějším tonem.

„Dobře,“ usmála jsem se. Vzala jsem jednu ze dvou složek a druhou jsem zandala do šanonu. „Na východě byl vykraden Chrám Hromů. Nejen, že si to vyžádalo oběti několika mnichů, také byl ukraden jakýsi vzácný artefakt,“ shrnula jsem obsah složky. „Tvým úkolem je najít zloděje a získat a dostat ten předmět zpátky. Za jakoukoliv cenu. Je tu několik fotek,“ dodala jsem a zamávala ve vzduchu několika barevnými papíry. Pak jsem mu složku podala.
„Všechny další informace jsou tam. Postup je na tobě. Můžeš si vzít kohokoliv chceš...pokud je ve vesnici, samozřejmě,“ dořekla jsem. „A ohledně toho svitku...nejsem si jistá, zda jsem oprávněna vydávat svitky. Asi budeš muset počkat na Raikageho,“ omluvně jsem se usmála a pokrčila rameny.

"Hi, děkuji za podrobnosti" přikývl jsem.
" A ohledně svitku nevadí ... požádám o něj Raikage, když se vrátí."
Řekl jsem a porozhlédl se po kanceláří. Hiroko stála za mnou, takže jsem využil toho, že nemusím daleko chodit, ihned jsem se jí zeptal. " Účastnila by ses mise Hiroko?" Zeptal jsem se jí. Doufal jsem, že odpoví ano. Nechtělo se mi totiž dlouho shánět nějaké shinobi po vesnici. Při čekání na její odpověd jsem se natáhl pro fotku se složkou.
Když jsem fotku uchopil zadíval jsem se na ní. Přemýšlejíc nad tím jak by mise měla proběhnout.

Objavil som sa pri kancelárii a samozrejme ako obyčajne zaklopal na dvere. Už som tu nestál celkom dlho, pretože moja posledná výprava na severe zemi blesku nebol a to najkratišou.

„Nemáš zač,“ odpověděla jsem s úsměvem. „Jak jsem řekla, výběr je na tobě,“ kývla jsem na Hiroko, že může naprosto volně jít s ním, pokud se jí bude chtít.
Pomalu jsem získávala pocit, že se tu začínám docela dobře orientovat. Na stole už nebyl takový hrozný zmatek, ačkoliv papírů tam pořád byla spousta. Byly rozdělené na kopičky. Dál jsem se nedostala. Pak se ale stalo něco, co mi mou nově nabytou jistotu opět sebralo. Dovnitř vrthl nějaký mladík, ještě než jsem stihla odpovědět na jeho klepání. Choval se, jako by tu ani jeden z nás nebyl. Prostě si nakráčel dovnitř a na stole nechal nějakou obálku. Nechápavě jsem vstala, ale než jsem na něj stihla zavolat, byl pryč. Tohle...snad ani není možný...
Chvíli jsem ještě zírala na dveře, než jsem se znovu posadila a zatřepala hlavou. „Jestli je to vše, můžete jít. Pokud mohu ještě nějak pomoci...“ nechala jsem větu schválně nedokončenou a mile jsem se na ně usmála.
Pak někdo zaklepal. Pochybovala jsem, že to bude onen 'výtržník', který si najednou uvědomil, že v místnosti byli i nějací lidé.
„Dále!“ zavolala jsem a podivila jsem se, jak divně zní ta věta z mých úst, zatímco většinou jsem stála na opačném konci oněch dveří.

Vstúpil som dnu, a koho som to nemohol uvidieť za stolom, Raikageho. Bola by to asi tá najnepravdepodobnejšia udalosť aká sa mi prihodila od cesty do Kumogakure.
,, Zdravím, Ayame-sama. Dlho sme sa nevideli. Už to bude zopár rokov."

Usmála jsem se, když jsem viděla, kdo vstoupil do místnosti.
„Stačí Ayame. Jenom zastupuji,“ řekla jsem, stále s rozzářeným obličejem. „No, rozhodně je to dlouhá doba,“ přitakala jsem. „Jak ti mohu pomoci?“ zeptala jsem se hned na to. Snad už se mi ta otázka zarývala pod kůži a pomalu se automatizovala.
V tu chvíli se vzbudila Shi. Chvíli jenom nehnutě ležela, než s přítomností nového známeho pachu v místnosti otevřela oči. „Jej!“ vyjekla, nadšeně vyskočila na všechny čtyři, než se vrhla dolů z gauče a začala se motat kolem Mukotushiho.

,, Ano ano, už som sa dopčul, neviem aké boli v tom dôvody, no nehám to radšej tak." Všimol si ako sa Shi začala, okolo neho motať, a tak nezabudol pozdraviť ani ju. ,,Ano, ano aj teba som dlho nevidel." Poznamenal priateľským tónom a jemne prešiel rukou po jej srsti, keď ho mínala, ako by sa jej vlastne ani nedotýkal. ,, No povedzme, že som priniesol, nejaké tie spisy zo severu. A keďže som sa tu zdražl už celkom dlho, očakával by som nejakú ďalšiu misiu. Povedal a podišiel sa papiermi, kde ich aj následne položil.

Naprosto bez varování (ačkoliv kdo znal Shi, mohl to dost dobře předvídat), se k Mukotushimu po chvilce vrhla a přitiskla se mu k boku. S pootevřenou tlamou a přivřenýma očima vrněla, čímž se domáhala hlazení. Každou chvíli jí nedočkavostí zacukalo v ocase, což ale nebylo nic divného.
„Mise...Nechtěl by ses připojit tady k Shoovi, pokud už nemá plný tým?“ navrhla jsem a letmo se podívala na Shoa, přičemž to byla hlavně jeho volba. Pokud by už měl plno, měla jsem pro Mukotushiho jistě další hromadu úkolů.

,, Vieš predsa, že nerád pracujem v tímoch. Od tej udalosti mi to vždy pokazí celý priebeh misie. Preto radšej by som bol, keby si našla niečo pre mňa osobne. Ak by ti to samozrejme nebolo príťažou." Povedal, no čakal, že Ayame pre neho určite bude mať nejakú inú misiu. Vždy to tak bolo, keď Mukotushi nesúhlasil s niektoru z jej misii. Našla niektorú, ktorá by mohla vyhovovať práve jemu.

„Dobře,“ odpověděla jsem na jeho žádost s úsměvem a lehkým pokrčením ramem.
Znovu jsem se začala přehrabovat na stole, než jsem vytáhla tenkou složku. „Tahle přišla dneska,“ poznamenala jsem. Otevřela jsem desky a obsah rychle přelétla očima, abych ho mohla Mukotushimu nějak ve zkratce podat.
„Dnes ráno měl do Kumogakure dorazit vězeň Akito Miyuu. Nestalo se tak. Výzvědná jednotka našla u hranic mrtvé stráže. Vězeň byl pryč,“ seznámila jsem ho se situací. Pak jsem se dala do krátkého popisu uprchlíka. „Jde o Shinobiho ranku B, používajícího Katon. Fotku a vzhled tu máš napsaný. Je dost dobře možné, že má nějaké...komplice. Chytit, přivést,“ dořekla jsem a podala mu složku. Záměrně jsem neřekla, jestli je ho potřeba živého.

,,No. Ty vždy vieš nájsť pre mňa misiu, ktorá ma poteší." Povedal a na tvári sa u objavil trocha menej viditeľný úsmev. Zobral od nej spisy a otvoril ich. Asi 10 sekúnd si ich prezeral, len tak očkom, o čom misia vlastne je, no nakoniec, nemal dotazy. ,, Ak by to bol teda všetko, môžem odísť." Odpovedal, no ešte chvíľu počkal, ak by Ayame mala nejaké otázky.

Přikývla jsem a tím jsem ho propustila. „Hodně štěstí,“ popřála jsem mu ještě.
Shi mu kňučela u nohou, smutná z toho, že si jí nevšímal a můj pohled stále lákala ona složka, kterou přinesl ten shinobi. Mám ji otevřít, nemám...můžu vůbec?

Pobral som sa od stola k dverám, a cestou som ešte raz nepozorovane jemne prešiel po srsti Shi. No avšak, už som sa dostal ku dverám otvoril ich a vyšiel von. Potom za sebou zavrel a odišiel rovno k bráne aby sa vydal na svoju misiu.

Chvíli jsem se dívala jak si Ayame vede, začínala jsem si dělat obavy, kde je Tatsuo. Dlouho o sobě nedal vědět, oblékla jsem se a řekla Ayme:
"Pohlídejte to tady, musím se jít podívat jak se vede ostatním v práci. KDyby se Raikage objevil, ať mi dá někdo vědět budu v nemocnici na sekretariátu." položím jemně Ayame ruku na rameno a pomalým krokem vyjdu do nemocnice (přesun)

V neuvěřitelné rychlosti jsem proběhl do kanceláře vůbec jsem si nevšímal toho jestli před ní čekají nějací lidé.Otevřel jsem dveře a uvnitř jsem uviděl Ayame jak sedí u mého stolu došel jsem až k němu podíval jsem se jí přímo do očí "Nějaké novinky?"řekl jsem s úsměvem na tváři a čekal jsem až mě pustí sednout a všechno mi povykládá.

Když někdo vrazil do kanceláře, přestala jsem psát a s přimhouřenýma očima jsem se ho chystala seřvat. Když jsem ale uviděla Raikageho, na tváři se mi objevil široký úsměv.
„Raikage-sama,“ pozdravila jsem ho a postavila jsem se. Mezitím všechno ve mě křičelo: Hurá, konečně odsud vypadnu!
Obešla jsem stůl, vzala jsem z něj velkou hromadu složek a došla až k němu. Následně jsem mu ji složila do náručí. „Tohle přišlo dnes ráno. Jsou tam všemožné zprávy z misí, z nemocnice a tak dále. Označeno: velmi důležité...To, co je vyřízené je už rozřazené na stole. Nedávno vám přišla zpráva z Iwy, je v horním šuplíku. Seznam shinobi, kteří jsou právě na misi je položen na ní,“ sdělila jsem mu, stále se zářivým úsměvem.
Otočila jsem se k Shi, abych jí vzbudila a řekla, že už odcházíme, v tom jsem si ale na něco vzpomněla. „Hledala vás vaše žena. Řekla, že bude v nemocnici v sekretariátu. Asi byste tam měl zajít,“ řekla jsem mu ještě.
Pak jsem vzbudila Shi, ta se na pohovce protáhla, dlouze zazívala a pak seskočila dolů. „Heej,“ pozdravila Tatsua. Zamračila jsem se na ní, ale tygřice si z toho nic nedělala a pootevřenou tlamou a s rozverným výrazem pozorovala Raikageho.
„Pokud ještě něco potřebujete...?“ zeptala jsem se ho ještě.

Pozorně jsem ji poslouchal a jak mluvila a mluvila a mluvila tak se mi málem zatočila hlava.Polovinu věcí jsem neslyšel a jenom jsem sledoval jak na mě hrne papíry.Když přišla řeč na moji ženu tak jsem jenom přikývl a usmál jsem se.Podíval jsem se na Shi "No nazdar raťafáku"Pak jsem se otočil zpět na Ayame"Ne zatím nic ale pravděpodobně tě budu ještě potřebovat až si v tom tady udělám pořádek teď můžeš jít.A děkuji že jsi to za mě tady vzala."usmál jsem se na ni a šel jsem si sednout za stůl.

Přikývla jsem. „Pak dejte vědět,“ usmála jsem se na něj a pak jsem se otočila k odchodu. „Jdeme,“ zavolala jsem na Shi, která pořád koukala na Tatsua a zpracovávala to, jak ji nazval. Když dospěla k jakémusi závěru, nakrčila čumák a zavrčela.
Povzdechla jsem se a chytla ji za srst za krkem. „Jdeme,“ řekla jsem ještě jednou. Kdyby se rozhodla kamkoliv rozeběhnout, bylo by jedno, že jsem ji držela. Naštěstí na Tatsua vrhla ještě jeden pohled a pak vyšla ze dveří, které jsem předtím otevřela.
Omluvně jsem se na Raikageho usmála, než jsem lehce mávla rukou na rozloučenou a vyšla ven. Tiše jsem za sebou zavřela dveře. (přesun)

Jakmile odešli usmál jsem se.Těšilo mě že mám ve vesnici i takové Shinobi. Hned jsem se pustil do papírování a vyřizování spousty papírů co se tady nakupili.Pokud by mě někdo potřeboval tak si určitě všiml mého bleskového vstupu do kanceláře takže nebylo potřeba volat dalšího.Zatím jsem měl práce dost."Mauren mě asi zabije" zasmál jsem se když jsem si uvědomil že jsem ještě nebyl doma.

Dorazila jsem do kanceláře. Byla jse štěstí bez sebe, když jsem se od strážných dozvěděla, že je Tatsuo v kanceláři, vyměnila jsem svůj pohled za tvrdý a nekompromisní. Prudce jsem rozrazila dveře a zůstala jsem naštvaně stát ve dveřích.
"Tatsuo Reigi, kde si byl sakra tak dlouho?!" pěnila jsem

Když jsem slyšel rozražení dveří chtěl jsem začít křičet jak si tohle může někdo dovolit ale výraz vzteku se změnil na výraz strachu když jsem viděl ve dveřích stát Mauren jak na mě křičí.Těžce jsem polkl a odpověděl ji na dotaz "Jéé koblížku ahoj...víš byl jsem na pracovní cestě."usmál jsem se na ni a doufal jsem že po mě neskočí a nezabije mě.