Okolí Listové

Zasmála jsem se. Nebo spíše to tak vypadalo.Smích který se mi linul přes rty byl už od posledchu chladný a studený jak zimní výtr. Stejně jako on se i můj smích dovedl zahryznout do každé pěkné myšlenky,
,,Souhlasím.Boužel myslím že nám bude nechutně špatně.Podle toho co jsem slyšela je to zrovna tady nejhorší.Jako kdyby si neuvědomili že jejich přetvařování nemá smysl.Moc dobře vím jací lidé jsou a to na co si hrajou oni je k smíchu" dodala jsem uštěpačně a odlepila se zády od stromu.,,Jeidné čím se mohla chlubit tahle vesnice byl ON.Ale oni se ho místo toho neustále snažili zabít.Tse" dodala jsem naštvaně.Téma Lord Orochimaru pro mě byla doslova srdcová záležitost. Byl to můj velký vzor a kdyby to bylo nějak možné dala bych kdo ví co abych se s ním mohla setkat ve skutečném světě.
,,Jediné štěstí je to,že dneska bude klid." usmála jsem se a koukla se na svojí pobledlou ruku. Ano čím více jsem pracovala na jedech a výzkumech které jsem nalezla ven jsem příliš nechodila což mělo za následek málo pigmentu.

"To doufám, nikam se mi nechce jsem správně líná." protáhla jsem se a lehla si na trávu a dívala se do korun stromu kde prosvítal kousek světla. "hmmm jak dlouho myslíš že tu budeme ještě trčet?" povzdychla jsem si i když to spíš znělo hodně naštvaně

,,Dívím tomu ještě tak hodinu,dvě a půjdeme" oznámila jsem já a znovu se přela o strom.Po chvíli jsem si to ale rozmyslela a vyskočila si na větem stromu na kteoru jsem se usadila a zavřela oči. ,,Omrkneme bránu a kdyžtak započne náš plán.Já se s nima hádat nebudu" oznámila jsem trpce a pak už neříkala absolutně nic.

"To já bych klidně mohla, ale riskujem průšvih." usmála jsem se, "i když ráda bych je viděla jak jdou za mnou jako krysy. DLouho jsem si na krysaře nezahrála." poznamenala jsem a také jsem zavřela oči a užívala si přírodu

Seděla jsem na té větvi nějakou dobu.Zavřené oči stále zůstávali ale neustále jsem byla ve střehu.Snad nebyl den kdy bych takto připravená na vše nebyla.A při tom v jaké organizaci jsem nyní byla bylo samozřejmé že něco takového u mě propukne.Po dost dlouhé době, což mohli být ony dvě hodiny, jsem seskočila na zem a protáhla si ruce protože byly za tu dobu bez pohybu ztuhnuté stejně tak jako moje záda a celkově celé moje tělo. Koukla jsem se na svojí kolegyni. Stále jsem nevěděla co si mám o ní myslet ale prozatím mi nijak nevadila což bylo dosti zvláštní.na dlouhou dobu jsem ve své přítomnosti jen tak někoho nesnesla. ,,Půjdeme" oznámila jsem jí to tímhle jedním slovem a poamlu se rozešla. Žádné zybtečné řeči nenásledovaly. Nebylo to potřeba. Bylo jasné kam se jde a hlavně proč. Zajímalo by mě jak toho jejich cvoka najdeme. Napadlo mě. Neměla jsem ani tušení jak ten člověk o kterém jsme měly cosi zjistit vypadá. Takže to byl náš problém číslo dva.

"Jasně." odpověděla jsem jí a vstala, upravila jsem si vlasy a vydala se za ní. Už z dálky jsem si všimla jedné věci a to té, že brána se začala otevírat.
"Vidíš to taky? Otevřeli bránu."

Od smrti Naa jsem byla jako vyměněná. Naprosto jsem se stranila okolí. Přátelé? Nic mi neříkali, jako bych je ani neznala. Rodina? Měla o mě starost, ale mě to bylo jedno. Ztratila jsem to nedůležitjší, co jsem v životě měla.. Kami byl bůh ví, kde a já jsem stejně teď potřebovala být hlavně sama, se svými myšlenkami. Častokrát jsem jako tělo bez ducha bloumala po vesnici, utápěná ve vlastních vzpomínkách. Nejedla jsem, nepila, nespala, cítila jsem se tak prázdně. Jako lidská schránka, přeživší. Nebyl tu nikdo, kdo by mi do života vnesl smích a radost. Dnes mě kroky zavedly až sem, až za monumenty k obrovskému jezeru. Posadila jsem se na břeh, sundala si boty a vnořila nohy do příjemně studené vody. Hleděla jsem na svůj odraz na hladině a nepoznávala se. Kde byla ta hrdost a ten úsměv?
Suki, ty jsi ale ubožák.
Krátce jsem se ušklíbla, než jsem se znovu ponořila do vzpomínek..

"Suki-chaaan, Suki-chaaan.." Ten povědomý hlas mě volal. Prudce jsem se na něj obořila.
"Nao! Sakra, já tě slyším!" Jako obvykle si z toho nic nedělal a mlel dál.
"Pojď trénovat, chci zesílit, no tak, dělej!"
"No ne, nejdu!"
"Ále, nebuď taková, jdem! Hned, musím tě chránit.."
"Ochráním se sama"
"Ne, JÁ tě ochráním"
"Ne, to já sama!"
"Já!"
"Ne já!"

Rozesmála jsem se, hádali jsme se takhle stále a nakonec, to byl on, kdo mě ochránil..
Chybíš mi, Nao.

Poslední dobou, jsem moc dobře věděla, že mě někdo sleduje. Ale nějak mi to bylo jedno, jako všechno ostatní, jen jsem chtěla mít chvíli klidu. Povzdechla jsem si a pohledem střelila doprava.
"Poslala Vás snad Hokage, abyste mě hlídal?" Zeptala jsem se, nezněla jsem podrážděně, nebo ošklivě, ale spíš jen tak, jako kdybych s tím byla smířená.
"Jestli ano, tak nemusíte, nic si neudělám.." Podotkla jsem a znovu si ráchala nohy ve vodě, sledujíc, jak se vodní hladina čeří.

"Vždycky, když je tma, mám strach, ale zároveň vím, že vždycky přijde ráno a s tím i úsvit, který přinese lepší zítřky.." Pronesla jsem, aniž bych zvedla od hladiny pohled. Bylo to zvláštní, možná, že jsem byla jiná, než od Naovi smrti, neuvědomovala jsem si to. Přetočila jsem pohled na tu krásnou, modrou oblohu. Vždycky měl oči jako nebe. Stejně čisté. Nedokázala jsme se přes to přenést, ačkoliv jsem chtěla. A začlenit se znova do společnosti bude trvat ještě déle.
"Tohle vždycky říkával, víte? Ačkoliv on se tmy nebál, nebál se ničeho, jen toho, že nás neochrání.. A teď, když tu není, musím ochránit sama sebe já, už nechci být na nikom závislá.." Vstala jsem, rty semkla do úzké linky a prudce se na něj otočila.
"Jste Hatake-san, že? Patříval jste k ANBU, že? Chci, chci se stát jedním z nich.. Aby.. aby.." Sevřela jsem ruce v pěst.
Aby mě už nikdy tolik nebolelo, že někoho ztratím.
Právě jsem se rozhodla a vymluvit mi něco bude sakra těžké.

Oprášila jsem se, ve tváři jsem měla výraz, ničeho. Odevzdanosti, nějak mě přešla ta jiskra a bude trvat, než se vrátí. Jednou se vrátí, ale ne teď. Je na to moc brzo a rány mi pořád bolí, protože tu není. Povzdechla jsem si, zatímco se sehnula pro výbavu.
"Vím nejlíp, jaký Nao byl. Nechci zahodit city, nechci už nikoho ztratit. Naovo největším snem, snem větším než být Hokagem, bylo to, aby ochránil ostatní. Tím, že navždy zůstanu chunninem nikoho neochráním. Proto chci do ANBU, nemáte právo mi v tom bránit.." Podotkla jsem, na mě neobvykle chladně. Potom po mě něco hodil, natáhla jsem ruku, zachytila nápoj a podívala se na něj. Krátce jsem se pousmála a stiskla ho v ruce, než se napila, odhodila ho stranou a vydala se za ním k jezeru.

Jeho slova ve mě konečně vyvolala jinou reakci než lhostejnost. Prudce jsem sevřela prsty okolo hrdla láhve, otočila jsem se na něj a propálila ho pohledem, jestli se chtěl spřátelit, tak tímhle ne.
"Nevím, jaký byl? Byl to můj jediný, nejbližší a nejlepší přítel. A vy se odvážíte tvrdit, že nevím, kdo byl?! Byl to ten nejlepší člověk na světě. A máte pravdu, nikdy by to nevzdal. Já to nevzdávám, je čas posunout se dál. Jen to chci dělat po svém, jít svou vlastní cestou, tak, jak mě to učili, tak jak mě to učil. To možná právě vy jste ten, kdo ho neznal.." Podotkla jsem, nadechla se a zase vydechla.
"Vím, že nejsem sama. Ale nechci je teď vidět. Nechci slyšet, jak jim je to líto. Nechci slyšet věci, že se to zlepší. Vím, že přijdou lepší dny. Ale já.. už prostě nechci, aby to bolelo.. Potřebuju se smířit s tím, že takovýhle je život Shinobi, potřebuju se smířit s tím faktem, že smrt je součástí totohle světa.. A to odkážu jen jediným způsobem" Tentokrát se mi v očích zračila zoufalost a potlačovaná bolest. Už mi nebavilo hrát si na lhostejnou, prootže to stejně nebylo o nic lepší než si pravdu přiznat! A to tu, ž eten, kdo mi do života vnáášel světlo se už.. nevrátí.