Anbu velitelství

Přes střechy jsem se blížila k velitelství. Bylo mi jasné, že ANBU už určitě vědí, že se něco děje, ale to já měla dávat rozkazy, ne?
Zastavila jsem poměrně daleko od budovy, dívala se na spoušť a horečně přemýšlela, co mám vlastně dělat. Hlavně ochránit vesničany, domy se postaví! Kdo vlastně útočí..? A proč..? Není to léčka, jen abych se dostala pryč..? Bylo těžké vědět, co mám dělat...

Zavrtěla jsem hlavou, chtěla pokračovat v běhu, na filosofování teď nemám čas, jenže sotva jsem udělala krok, objevil se on. Vyhnula jsem se, ale stejně mi zbrań projela látkou pláště. Odskočila jsem pořádný kus dozadu a okamžitě přivolala všechny loutky.
"Proč Suna...?" vypadlo ze mě. Neútočila jsem, očekávala, co přijde dál. Neměla jsem tušení, kdo to je, co umí, vlastně nic... Jak já nesnášela tyhle situace!

Zamračila jsem se. Nechápala jsem ho. Za mých časů..? Po všech těch letech...? Co to má sakra znamenat!? Dívala jsem se na něj, snažila se vše pochopit, ale nic nedávalo smysl. "Ne pohlaví, ale zručnost určuje kvalitu shinobi..." odsekla jsem a pak nechala všechny tři loutky vyletět nad sebe. "Nechápu vás,... proč útočíte na moji vesnici?!" snažila jsem se působit klidně, no samozřejmě to bylo naprosto k ničemu.

"Aspoń kouska slušnosti..." zabručela jsem, no nebyl čas přemýšlet nad tím. Země se začala lámat a já použila Sasoriho a jeho břišní hák, abych se snáz dostala pryč. Ten meč asi nebude tak úplně obyčejný... Ušklíbla jsem se. Pak jsem zvedla ruku a díky Gaarovi na něj poslala písečnou vlnu. "Nevím proč útočíte na Sunu, ani kdo jste... ale nenechám vás to dělat dál!"

Mračila jsem se stále víc a víc, dokonce jsem cítila, jak se mi na mezi obočím dělají vrásky. Písek, ano moje největší výhoda, písek. Nekonečné zásoby... ale jak je vidět, platí to i o něm. Doton... Stačil jediný pohyb mé ruky a Temariin vějíř se prudce rozpohyboval. Kamaitachi no Jutsu..

Jak se dostal blízko mě, použila jsem Gaaru a jeho techniku Sabaku kyu. Temariino tělo se změnilo na kámen a sesypalo se na zem. Na okamžik jsem zmateně vykulila oči, ale hned se vzpamatovala. Takže tohle to umí... Neřešila jsem fakt, že loutka je na věčnost nepoužitelná a dál se soustředila na něj.

Skvělé a dál?! Hlavně nepanikařit! Odskočila jsem dozadu. "Nezdálo se mi, že bychom si tykali.." zabručela jsem a rozhodla se pro trochu radikálnější krok. Sasori se zvedl nade mně. Jak to ví...? Vzhlédla jsem k loutce. Nesmí se ho dotknout! Pár pohybů prsty a na zemi bylo vidět sto stínů, jak se sto loutek objevilo nad Sasorim. Poslala jsem je všechny najednou, ze všech stran... všechny přece nemůže zasáhnout!

Se zájmem sem z úkrytu sledoval dění, byl čas se zapojit, no nevěděl sem jak. Vytvořil sem 3 klony a připevnil lanko na kosu. Chtěl sem Pilikku alespoň trošku krýt, jinak sem nevěděl jak jí pomoct. Nechal sem klony házet kunaie a já sám sem se s kosou připravoval na nějakou akci.

Odvolala jsem loutky, ale Sasori i Gaara nade mnou stále bděli, jako dva strážní. Dívala jsem se před sebe a snažila se odhadnout, jak to vlastně dopadlo. Nechtělo se mi věřit, že by to dopadlo a skončilo tak lehce... Vlastně mi to přišlo absolutní. Tohle se mi nelíbí... vůbec se mi to nelíbí! Dále jsem ostražitě stála a hleděla na to místo.

Zrušil sem klony a přiskočil k Pilice, nebude dobré strácet na pozornosti. Buď zdrhl a něco chystá nebo to bylo něco jako Edo Tensei. Kosu sem měl pořád připravenou a jen čekal až se cokoli stane. Rozhlížel sem se všude kolem jestli nezbadám nějakou chybu v úkrytu nebo něco. Cokoli co by ho odhalilo nebo potvrdilo druhou možnost.

Dívala jsem se na něj. Nemožné... Tvářila jsem se snad pořád stejně, ale uvnitř mě se všechno bouřilo. Strach.. o co? O vesničany..? O můj domov..? O všechny ty, které miluji..? Nebo jen sobecký strach o vlastní život..? Neměla jsem tušení. Nepřítel, na něhož neplatí mé techniky... přímé ohrožení... ale nemůžu to vzdát! Nevnímala jsem okolí, přemýšlela jsem jen nad tím, co všechno ještě mám a co všechno můžu ještě použít. Snažila jsem se srovnat s myšlenkou porážky, možného konce... pousmála jsem se. Kazekage jsem se přece nestala jen tak z rozmaru a i kdyby... všechna ta odpovědnost ležela na mě.. a já musela splnit očekávání... třeba životem!
"Dokud mám chakru tak budu bojovat, i když to bude k ničemu..." mumlala jsem si to spíš sama pro sebe, když jsem pomocí loutky začala zvedat obrovské množství písku, abych mohla použít znovu písečnou vlnu, tolik potřebnou pro písečný pohřeb, který jsem chtěla použít.

Oh? Bábka? řekl sem a otázku směroval spíše sám k sobě než k někomu jinému. Měli sme kapánek silného nepřítele ale byli sme v početné výhodě. Trošku sem se bál jestli přežiju ale bylo mi dost líto všech co mohli v Suně zemřít nebo už zemřeli. Všech vesničanu a možná i nějakých dětí z akademie nebo geninu. Tohle všechno, začal sem se zlobit protože umírala terajší u budoucí generace lidí, ti kteří měli být součástí mého nebo života mých potomku. On to narušoval, stejně jako ti ostatní co byli s ním. Chtěl sem ho zabít.

Dívala jsem se na něj v otevřenou pusou. Čekala jsem hodně, ale tohle...? "To je... nemožné!" vyhrkla jsem. Vzpomínala jsem na babičku a její pohádky. Na pohádky o předcích, o Sasorim, o Chiyo... On byl... bohem našeho umění, naší rodiny! Specialisté na loutky, ale to on byl prvním, kdo je stvořil... Vždy jsem k němu cítila úctu, díky němu jsem ovládala to, co jsem uměla a teď... "Proč...?" bojovat proti nepříteli ano, ale bojovat proti krajanovi, co víc, proti vzoru, proti kapacitě mého stylu... zklamání...

Rysy v tváři mi ztvrdly, změnili se na chladný, chabý úšklebek. "Nemám tušení, o čem mluvíte... ale jedno vím. Minulost je důležitá, stvořila naši budoucnosti i přítomnost. Ale je to minulost a změnit se nedá. Nežiji pro Sunu před 100 lety, ale pro Sunu, která je teď. Pro svůj domov, pro své přátele, pro svou víru... žádná velká věc se nebudovala čistě a všude jsou vidět stopy krve... ale chyby, jež se stali už nezměníme. Můžeme se jen snažit je napravit... a v tomhle mám čisté svědomí. Roky existence ze Suny udělali domov pro každého, kdo o to požádá a nikdo nemá právo tento fakt napadat... chcete bojovat a zničit ji..? Fajn, ale to budete muset zabít nejdřív mě!" kdyby mi to situace dovolila, snad bych se ironicky zasmála nad tou dramatickou řečí, ale každé slovo, jež jsem řekla, jsem myslela naprosto vážně!
Otočila jsem se k Soulovi. "Odejdi..." pousmála jsem se. "Tohle není tvůj boj..."