Tréninkové prostory

Když jsem viděla, že se kunaie střetnou a bombička vybuchne, čekala jsem, že poté zaútočí. Znovu jsem vytáhla kunai, uhnula útoku a shurikeny, kterým jsem neuhnula jsem zablokovala kunaiem. "Dobře..." řekla jsem a spojila ruce. Během chvilku jsem nashromáždila dost chakry a řekla "Yoton: Ekitai ju !" vyvolala jsem z úst lávu a vypustila ji do vzduchu. Zformulovala jsem je do 6 malých i velkých kunaiu a nasměrovala je na Keie. Dva jsi si pro jistotu nechala u sebe.

Kunaie letěli proti Keiovi, ale on vůbec neuhýbal. Stál tam jakoby se ho to vůbec netýkalo...
V tom... kunaie jim proletěli a chvíli se zdálo, že jeho život je asi navždy ukončen, ale když...

Kei se najednou roztekl ve větší hromadu medu nebo včelího vosku. Zkrátka něčeho hustého hnědého a hlavně také tekutého...
V tu chvíli mohla Hikari jen uslyšet zasvištění, jak se na ni z pěti stran, vyřítili 3 kunae a 4 shurikeny, z každé jednotlivé strany. Přímo z poza keřů a stromů...
A hned vzápětí za nimi, doslova jako bodce, se vyřítilo tisíce včel a docela dost rychle a prudce.

Bylo to jako pěticípá hvězda, která se smršťovala do sebe a měla jen jeden cíl...
Už bylo jasné, co měl Kei v plánu, i když Hikari stále nemohla vědět, co vlastně před tím Kei udělal. Ale on ano,ale brzy na to mohla také přijít...

*Shimata.....* v duchu jsem křikla a poslala lávové kunaie někam hodně vysoko do vzduchu. Snažila jsem se být klidná. Hodila jsem na zem kouřovou bombu. Po té jsem udělala pečetě na Kawarimi a dívala se kolem, kam se poté schovat. *Tam by to bylo dobré....* pomyslela jsem si a stále se soustředila na chakru.

Kunaie dopadli na místo , kde by správně Hikari měla být. Za nimi se samozřejmě ihned vrhli i včely, i když bylo jasné, že už v tuto dobu najdou jen kus dřeva...
Doslova se začali slučovat a tvořit obrovský roj po celé ploše. Přitom několik z nich se začalo postupně oddělovat, když si uvědomili, že jejich cíl je pryč...
Pomalu se roztahovali a hledali tu, kterou měli za úkol dostat. Bylo jich dost, aby za chvíli pokryli celičkou plochu cvičiště. Bylo jen otázkou času, kdy jí najdou, protože něco tak velkého, nemohl uniknout něčemu tak malému... A Kei stále nikde... JEho, alespoň ale nikdo nehledal...

Zůstala jsem skrytá a přiskrčená pod keřem. Tak trochu jsem čekala, že ihned použije včely a budou mě hledat. Kunaie, které ještě před chvilkou letěli nahoru, změnili směr. Protože byli v podstatě tekuté oddělili se od sebe na mnohem víc a menší a postupně jedna kapka po druhé mířila ke mě. Když mi došlo, že je Kei už nějakou tu budu ze scény, začala jsem přemýšlet, kde je.

Včely dále hledali svůj cíl a začalo se zdát, že to schválně nějak zdržují. Jakoby to už věděli, ale... zatím nic nepodnikali. Pořád se od místa, kde byla Hikari, drželi z relativně velkým odstupem. Důležité však bylo, proč???....
Kei byl zatím pečlivě schovaný a v jeho hlavě se postupně rýsovala kompletní strategii. Zjišťoval, že ten čas, který při této akci získal, byl konkrétní k tomu, aby své dílo dokončil, což se také brzy mělo stát...

Najednou se za Hikari něco ozvalo. Nepochybně to byl Keiův hlas...
"Přímo za tebou..." Zaznělo tak sametově a v tu chvíli Kei vybuchl nebo spíše výbušné lístky, které měl připevněné na trupu těla.
Samozřejmě to asi nejspíš nebyl originál, ale teď mohlo konečně Hikari dojít, proč se včely drželi v takové vzdálenosti, jaké se drželi...
Výbuch byl relativně silný a mohutný, takže vytvořil nárazovou vlnu, která rozrazila své okolí a při střetu se vzduchem silně zahřměla... Místo, kde se před chvílí Hikari schovávala, bylo doslova rozmetané na cucky, samo sebou, že i se stromy a keři okolo.
V okolí několika metrů se zvedl hustý oblak prachu a kouře, takže vidění bylo na nějakou chvíli dost omezeno. Tohle byla vážně šlupka...

*A sakra...* pomyslela jsem si, když jsem uslyšela ten hlas. To byli mazaný. Na obdivování teď ale nebyl čas. Musela jsem jednat rychle a s rozvahou nebo bych skončila. Tady a teď. Rychle jsem ze sebe servala lístky, co se daly a i těch miniaturních kuaních vytvořila štít. Nestihla jsem do něho přimýchat moc chakry, takže se lehce rozdrobil. Výbuch mě zasáhl a odmrštil mě někam nedaleko od tamtud. Byla jsem spálená od toho výbuchu i od svého vlastního štítu. Bolelo mě celé tělo. Těží jsem se dokázala držet na nohách. S pomocí ruk jsem se zase skryla a tentokrát dávala větší pozor. Znovu jsem aktivovala techniku Yoton: Ekitai ju a přemýšlela, co udělat.

Vypadá to, že boj na život a na smrt vzali vážně.Vyšvihla jsem se na nohy a v mžiku stála před Hikari. TAK TO BY STAČILO! Není ti nic? Trochu zbytečná otázka já vím. Dodala jsem když jsem si prohlédla její popáleniny. Půjdeme do nemocnice.

Kei měl v plánu dál pokračovat, ale... Ten rozvířený prach... to místo.... Hned, jak Hikari odletěla, začali se kolem ní formovat včely a ještě více ji zastínit výhled na okolí, což se také stalo. Kei chtěl pak využít moment překvapení a dostat se v tu chvíli Hikari za záda a tím by to ukončil. Vše bylo připravené, ale... na to teď už nemyslel...
Včely se sletěli do jednoho roje a... z toho roje vystoupil Kei a zdálo se, že chce Hikari pomoct. Také nebylo divu... sice se stále držela silou vůle, ale opravdu jen silou vůle...
"Tak to by myslím stačilo..." Řekl trochu více provinile Kei a rychle ji šel podepřít, i když to možná Hikari odmítne...
Ještě, než však stačil něco udělat. Byla už u ní i Tsuki a měla na to stejný názor, za což byl rád...
"Promiň... to jsem neměl. Bylo to přehnané. Chtěl jsem ti dát šanci na únik a spíše tě jen nalákat, ale možná to stejně bylo moc málo... promiň..." Moc dobře věděl, co jim Tsuki řekla, ale raději měl v plánu kapitulovat... Nemohl chtít, aby s ním Hikari dále bojovala... to rozhodně ne... A jelikož tento názor pro teď sdílela i Tsuki, bylo to jasné...
V mžiku všechny včely zmizeli a zůstala jen spoušť po výbuchu a větší množství bílého kouře, jak se roj vypařil...

Tak jsem se rozhlížela a přemýšlela, co dělat. Kdybych nebyla ve střehu, zcela určitě bych se Tsuki lekla." Uhm.. mnoo jsem jen trochu popálená.. jinak asi jsem...." prohlédla jsem si ruce a kývla. Abych ji ujistila. "Neva... příště mě na tohle už ale nedostaneš..." zazubila jsem se i přes tu bolest. Poškrábala jsem se ve vlasech a podívala se směrem k místu, kde jsem se ještě před chvilkou skrývala.

Kei se jen tak malinko pousmál a přikývl...
"To se ví, že ne. Ale stejně to byl pěkný výkon, Hikari..." Znovu se tak usmál a nahodil ten svůj obvyklý, zářivý a uklidňující výraz...
"No nic... asi bychom tě měli dostat, co nejdříve do nemocnice..." Zase se tak zazubil a v mžiku ji už držel v náruči a neměl v plánu ji pustit, ať protestuje, jak chce...
"Tak co? Můžeme vyrazit slečno?" Zakřenil se Kei a jen na ni tak šibalsky mrkl...

"Hehe...." zašklebila jsem se a chtěla vyrazit směrem nemocnice. Tu jsem se zvláštním způsobem ocitla v Keiově náruči. "Co to...?" ihned jsem chtěla protestovat. Jak se zazubil, trochu jsem zrudla a uhnula pohledem. "Uhm... hai... můžeme..." pípla jsem a po tom mrknutím zrudla ještě víc. Takže nezbývalo nic jiného než se zabořit do jeho košile a skrýt obličej.

Kei měl pravdu, chtěla začít protestovat, ale jak předpokládal, hned na začátku to vzdala...
"Dobře tedy... můžeme vyrazit..." Znovu se tak Kei zazubil a dělal, jako že si jejího zrudnutí nevšiml a nijak ani nevnímal to, jak místo odpovědi, spíše jen tak pípla. Hiakri mohlo dojít, že to rozhodně nemohl přehlédnout, ale nechtěl ji více nějak trápit, takže raději nasadil takový nevědomí výraz, i když stále příjemný jako vždy...
Jen, jak Hikari skryla obličej v jeho košili, pořádně si ji přitáhl, aby mu náhodou nevyklouzla a vyrazil rychlejším tempem směrem nemocnice...
Ještě se naposledy otočil na Tsuki a malinko se pousmál, při čemž pokývl hlavou, aby se rozloučil...
Potom i z Hikari zmizel a nebylo po něm ani vydu, ani slechu...

-Přesun-

Jistě no tak rušit vás nebudu.... Zasmála jsem se a sledovala ty dva jak se mi vzdalují. V tom případě si můžu chvilku odpočinout. Posadila jsem se pod jeden ze stromů a usnula.

(přesun)

Zastavila jsem se až v tréninkových prostorech.
Měla jsem neodolatelnou chuť něco zničit. Cítila jsem, jak mě ta zžírající samota mění. Nechtěla jsem být ale ještě větší tajnůstkář. A především jsem nechtěla a nedokázala být sama, i když mne opouštěli lidé, které jsem měla ráda.
Stále tu byla má rodina, i když té jsem teď své myšlenky nevěnovala.
Zvedla jsem ruce nad hlavu a brzy se mi mezi nimi vytvořil kruh z lístků. Chakram. Zapřela jsem se o levou nohu, pravou posunula víc dopředu, abych získala větší stabilitu. A pak jsem ho roztočila a hodila.
S touto technikou už jsem po čase získala jistou praxi a tak teď bez problémů přeťala blízký strom. Sledovala jsem ho, jak padá a kolem něj pár papírků zbylých z mého chakramu. Sledovala jsem ho prázdným pohledem a nedokázala jsem říct, na co myslím. Ani tohle mě neuklidnilo.

Na chvíli jsem přestala.
Uběhly hodiny, které jsem tam trávila sama. Vesnice mi přišla podivně tichá. Jako kdybych tu byla celou dobu jen já. Ale věřila jsem, že se vrátí. Pomalu jsem si uvědomovala, že se na lidech blízko sebe velmi lehce stávám závislá. Ale jednou budu Jounin, musím být. A nebude to trvat dlouho, nesmí.
Nakonec jsem se odtud vydala pryč.

(Přesun)