Brána do Otogakure

First topic message reminder :

Brána je hlídaná dvěma jednotkama ANBU o pěti lidech z důvodu bezpečnosti
Projít může jen ten co má nějaké zvláštní povolení nebo jednoduché prokazatelné povolení.
POkud tak nebude má ANBU jednotka právo vás vykázat a nebo můžete složit všechny zbraně a pod přísným dohledem se sejít se zástupcem Otokageho
Nad celou Ótogakure létají tři draci kterří vidí vše ze shora a informují o všem co vidí


* respektujte tyto pravidla prosím

Odchádzal som z Otogakure kedže mi to Reina povolila. Ale nezakryl som svoj hnev (PRESUN)

ANBU
"Jste vůdce vesnice? V tom případě máte povolení jít, ale odevzdat zbraně."

Usmál jsem se na něj ale mohlo ho mírně znervóznit že mi nevidí do očí."Žádné zbraně nemám.Jestli mi nevěříte klidně mě prohledejte."Vážně jsem u sebe zbraně neměl nebyla potřeba abych je nosil.

ANBU kapitán
"DoprovoĎte Kemukageho-sama do kanceláře Otokage a uvědomte Mylady." řekl ostatním dvoum a uklonil se před Yatsuhem

"Děkuji"usmál jsem se a pomalu jsem šel pryč."A ještě jedna věc je možné že mě následuje jeden můj student když tak ho tady chvíli zdržte děkuji."potom jsem šel dál.(Přesun)

Pomalým krokom prechádzam. Stráže ma už poznajú, preto ma bez problémov nechajú prejsť. Pokračujem ďalej do knižnice.(presun)

"Tak teda ideme do dediny kde budeme teraz žiť" zasmejem sa a vyrazím do Sunagakure no sato.(presun 17:26-17:41)

(presun spoločne s Kushinou)

Doběhl jsem k bráně...no nikoho jsem tam zatím neviděl. Čekal jsem než dojdou. Čekám hodinu a jdu zpátky.

Došel jsem za ním.
"No tady máme počkat na nějakýho jounina, který nám bude velet."

"Řekni mi konečně co je cílem mise!" Jestli to nevyklopí tak ho brzo zabiju! V hlavě mi to vřelo, ale na povrchu jsem vypadal chladně, obličej celý zahalený kápi ani oči mi nebyli vidět, no já jsem viděl všechno.

"Moc informací nemám jenom, že mámě zjistit info o Nawaki Uchihovi."
Řekl jsem mu a poté jsem si sednul a koukal na oblohu jak se sem tam mihli draci.

Zjistit něco o někom??? Možná o někom kdo by o něm něco věděl znal, akorát...možná bude něco chtít a zároveň se ho můžu zeptat, jestli by mi něco nedokázal sehnat a kolik by to stálo... "Problém vyřešen, mise na den maximálně tři pokud najdeme jednu osobu...máma s tátou za ním často chodili když dělali špiony...vím přibližně kde ho najít. To nám to usnadní, už jen počkat na toho pitomého Jounina!!!!"

"HM....Uchiha to se mi bude hodit" prohodil jsem sám por sebe a došel k bráně

Pomalými krokmi som sa v neprimerane dlhom plášti a kapucni dostavil pred bránu Otogakure. Pochopiteľne som však tlmil svoju chakru, keďže som za žiadnych okolností nechcel, aby ma prenasledovalo viac ľudí. Nebol som tam sám, moji verní dvaja týmoví kolegovia tak isto postávali vedľa mňa, s Hashiramom po mojej pravici. Neotáľal som a prehovoril k strážiam.
"Pre tentokrát sme prišli v mieri, čo sa však môže kedykoľvek zmeniť, preto vás žiadame o nenásilný vstup do Oto. Máte 10 sekúnd," môj hlas bol chladnejší ako obvykle a trpezlivosti zjavne nebolo. Nebojácne som očakával odpoveď a nahlas odpočitával sekundy.

Pořádně jsem nechápala, o co tu jde, ale poprvé jsem viděla Otou-sama takto vážného. Docela mě to znepokojovalo. Byla jsem potichu a stála krůček za ním, skoro jsem nebyla vidět, a jen jsem čekala.

ANBU jednotky (je jich dvě jednotky po třech)
"Na rozkaz Lady Otokage nemáme nikoho vpouštět dovnitř, pokud nemá povolení." řekli stejně neoblomě i oni

"4, 3," pokračoval som v odpočítavaní, ingorujúc ich reči. Pomaly som dával znamenie svojim elitným kolegom za mnou, nech sa pripravujú na útok.
"2, 1, 0," poslednú vyslovenú číslicu už snáď ani nebolo možné započuť, keďže okamžite došlo k svištaniu mojej katany, ktorú som jednému z oproti stojacich ANBU prerazil cez masku lebkou.

Trochu šokovaně jsem na Tatínka hleděla. Věděla jsem, že se bude něco dít, ale tohle jsem nečekala.
,,Otou-sama," špitla jsem potichu. Nevěděla jsem, co mám dělat. Pouze jsem nechala v pohotovosti sharingan.

ANBU jednotky
hvízdly na draky a ty se okamžittě rozlétly k rezidenci a ANBU raději ustoupili ovšem jeden šel s nimi aby je doprovodil kam chtěli ale šal hodně vzadu

"Nebuď tak sebecký, Hashi. Som toho názoru, že by i Niji mala nasiaknúť pachom krvi, pripomenúc jej tak, za čo bojujeme," poznamenal som a pomalými krokmi prekračoval prah brány.
"Sme nástrojmi nie božej, no ľudskej vôle, s jediným poslaním, definitívne vykúpiť tento svet z mocichtivých národov. Faktom ale naďalej ostáva, že ak chceme, aby toto prehnité miesto ešte spatrilo svetlo, musíme ho v prvom rade ponoriť do temnoty. Pre otáľanie nemáme miesto, nezdráhame sa ukončeia ľudských životov, ak je to pre dobrú vec. Niji-chan, to, po čom jak tvoje, tak moje srdce priahne, si musíme nemilosrdne vybojovať, preto nabudúce ak dám rozkaz k útoku, neváhaj a vynes rozsudok smrti tým, ktorí nám stoja v ceste."

Snažila jsem se s ním udržet krok a nezpožďovat se. Pozorně jsem ho celou dobu poslouchala. Vzít někomu život? Jako ho vzali mně? Ponořit se do temnoty, jen abych získala, co chci? Takhle život funguje?
,,Hai." odpověděla jsem a doufala..vlastně jsem nevěděla v co. Jen jsem Madaru následovala.