Ulice Listové

First topic message reminder :





Noční Konoha ^^ xD

Menší ukázka toho, co naleznete na hlavní třídě v Konoze:

V očích se mi zableskl zájem.
"Povídej...to nejdůležitější"
Upila jsem ze skleničky a pozorovala ho.

Usměji se a z dřepu vyskočí...ve vzduchu udělám téměř provaz a dopadnu na obě nohy "Můžeme kdykoliv" ušklíbnu se.
"Konec ulice je cíl..takže to můžeš klidně odstartovat" nadhodím si batoh na zádech připravím se a čekám.

Dobře, přikývnul jsem a připravil se na start. Pak jsem začal odpočítávat.
...3...
Bože, to zas bude.
...2...
Co jsem si myslel?
...1...
Musím do toho dát všechno!
...start!...
Hned jak jsem to vyřknul, vyrazil jsem největší rychlostí, jakou jsem dokázal se závažím vyvinout vpřed.

,,No, takže. Prvně mi umřel bratr." Trochu jsem se odmlčel, když jsem si na to vzpomněl. ,,Pak byl zvolen nový hokage, napadli nás nukenini, hokage se obětoval a vzkřísil zpět mého bratra, který je opět hokagem." Podíval jsem se na ni a upil taky, už pomalu docházelo. ,,Ještě k tomu byla Konoha párkrát zničena, ale vždy jsme ji dali do původního stavu. A to je jen co se stalo tady."

A je odstartováno chlapík z klanu Hyuuga vystřelil překvapivě rychle..ale já se nenechal zahanbit a o chvilce jsme běželi vedle sebe...těžko říct kdo vedl..občas možná o deset centimetrů já...pak zase on...
Běžíme,běžíme....zatím tělo drží "Dobrý běžec jsi...poprvé se závažím...obdiv" vyřvávám při běhu a usmívám se.

/Tady pro legraci..jak je důležité se nerozptylovat


(Budeme muset vymyslet kdo vyhraje..nebo remíza?Rychlostně jsi o půl bodů výše..silově jsem lépe já na tom...no nějak to vyřešíme )

(nech to na mě - viz post )
Běžel jsem a námahou sotva dýchal, zatím co ten vedle mě něco pořvával.
Sakra to tu pusu nezavře ani teď? Ten si spletl profesi - měl se dát na práva.
Pokusil jsem se zrychlit tempo, ale byl jsem na kraji svých schopností. Díval jsem se před sebe na zem, abych monitoroval případné nesrovnalosti terénu. Noha mi dopadla těsně před větší kámen. Mozek ihned vyslal signály, podle naučených odhadů.
Sdělení pro -nohy- od -mozek- :
Je to v cajku, máte dostatečnou rychlost, aby jste včas zvedli nohu.
Konec sdělení
Jenže mozek zapoměl počítat se závažím. S ním jsem nohy nedokázal zvednout vůbec tak rychle, jak jsem byl zvyklý. Narazil jsem nohou na kámen, což v této rychlosti znamenalo velký problém. Malou chvíli jsem plachtil vzduchem. K mé smůle jsem se do země i tentokrát - stejně jako kdykoliv předtím - trefil. Udělal jsem ještě pár kotoulů, které měli do elegance poměrně daleko a otřeseně jsem zůstal ležet na zemi, přemýšlejíc, jestli mám něco zlomeného.

Chvíli jsem mlčela a koukala se do své skleničky na tekutinu která v ní byla.
Nevěděla jsem co mám říct.
"To s tvým bratrem...je dobře že je zase hokage"
Nic horšího si říct nemohla?!
Lehce jsem zavrtěla hlavou a koukla se na něj.
"Promiň že jsi na to kuli mě musel vzpomínat...

Vida pád mého soupeře zabrzdím téměř na místě...na malou chvilku chytám rovnováhu...naleznu ji a rozbíhám se k soupeři který zkoumá stav vozovky velmi podrobně.
"Huh...strašidelný pád...jak jsi na tom?" dobíhám a klekám si k ležícímu soupeři.
"Ale varoval jsem Tě,že závod bez předešlých zkušeností se závažím je mírně řečeno šílenost....můžeš vstát?" melu pantem jako o závod.

,,Jo v pohodě. Minulost je minulost. Hlavní je to, co teprve přijde." Podíval jsem se na ni a uvažoval asi ví o posledních věcech, co se dějí ve světě. Dopil jsem svou sklenku a z láhve si dolil.

"No...a co ostatní vesnice?"
Dopila jsem skleničku a doufala že aspoň tam se stalo něco dobrého.
Moje nálada a rozjařenost výrazně poklesla.

Po čase uplynutom skrývaním sa ma napadla otázka. Prečo to robím? no odpoveď neprišla. Už sa tu nudím... pomyslel som si a vyšiel z úkrytu. Otrepal som si oblečenie a odišiel. (presun)

Pomalu jsem se zvedl na loktech. Mírně se mi zatočila hlava, ale nepřikládal jsem tomu přílišný význam. Mohlo to být i nízkým tlakem.
"Tak takhle bych to zvládnul," neztrácel jsem svůj životní optimismus a mírně se na něj zazubil, zatím co jsem se pokoušel dostat se do sedu, což se mi nakonec i podařilo.
"Naše vojska postupují na všech frontách," změřil jsem si závaží na svých nohou.
"Je čas udeřit plnou silou a zničit hlavní jednotky nepřítele, ušklíbl jsem se. Pomstychtivě jsem se natáhnul po závažích na nohou a hodlal jsem je odepnout. Zatím jsem vypadal v pořádku.

Dorazili jsme do předem určeného místa-Saké baru.Vešli jsme dovnitř a já se posadil na jednu z mnoha barových židlí,rudé barvy.''Ale..Není to tvůj sensei co tě tam nechal?''Poukázal jsem směrem k Seitovi a objednal jedno saké.''A ty si dáš?''

Podrbu se na hlavě "Hmm asi Ti nic není,když žertuješ...nebo jsi se praštil do hlavy...to by byl otřes mozku....ukaž ty závaží sundám je v okamžiku" rychlostí blesku mu odstrojím jednu nohu i druhou...sám si sednu na zadek a závaží si opět namontuji na holeně.
"Jo není to tak lehké s pár kily navíc.." usměji se.

,,Ostatní. Hm, o těch moc nevím, každý si teď kope na vlastním písečku. Aspoň takhle to vypadá." Podíval jsem se na ni a povzbudivě se usmál. ,,Špatných zpráv je víc než dobrých."

Išiel som hneď za ním Sadol som si k baru na stoličku s pozrel som sa smerom ktorým ukazoval ,, Hmm... Áno to je, ja si dám džús,, Prezeral som si tú s ktorou tam sedel. ,, No keď sa jedná o ženy peniaze sa vždy nájdu..,, prehodil som z ľahka a otočil sa naspäť k baru. Nezazlieval som mu to predsa aj on potrebuje raz za čas pauzu. Rozmýšľal som čo tak asi robí Fu...

Povzdechla jsem si.
"Takže žádné extra nebezpečí nehrozí?"
Bylo to hrozné celý rok nic nevědět a až teď se to dozvídat.

Usmál jsem se na něj.
"V pořádku, v pořádku, teď už ti ty kila s klidem přenechám," usmál jsem se.
"No, myslím, že už stačí jen obsadit pozice," mrknul jsem na něj a postavil se. Udělal jsem krok a ... nějak jsem to nevychytal a skončil opět na zemi. Byl jsem abnormálně lehký. Tedy, já jsem byl normálně lehký, ale jak se zdálo, můj mozek si rozhodnul vzít ponaučení, díky kterému jsem nyní opět ležel na zemi. Obrátil jsem se na záda.
"Víš že odsuď to celé vypadá celkem hezky?" prohodil jsem, hlavně abych zakryl to, jak je mi to celé trapné.
"Celá ta noční obloha a hvězdy...

,,Až na Madaru to je asi všechno." Napil jsem se ze skleničky a čekal na reakci.

''Jo..Zrovna tahle žena byla má vyvolená'',usmál jsem se kysele a stiskl hrdlo láhve od Saké.
V tu samou chvíli dosedla i vychlazená sklenice džusu před Shimonu.
''O čem takhle mluvíte s přáteli z týmu nebo se senseiem..Já nemám žádný obraz o tom o čem by měla být normální konverzace'',protočil jsem oči a dolil si saké.
''Jestli budeš chtít ještě něco řekni'',podíval jsem se na džuš a pousmál se.

Právě jsem si dolívala a cukla jsem sebou takže jsem trochu vylila na stůl.
"C-cože?"
Právě jsem se cítila jako někdo kdo se probudil po stoletém spánku.
"Počkej..jak Madara?...ale.."
Nemohla jsem tu informaci nějak vstřebat. Abych svoje rozladění aspoň částečně zakryla vytáhla jsem papírový kapesníček a utřela co jsem vylila.

Pozoruji počínání soupeře "Hmmm asi Tě doprovodím do Vašeho klanového sídla...bydlíš tam ne?" zeptám se a postavím se,batoh sundám a přehodím si ho...teď mi spočívá na hrudníku a břiše..natáhnu ruku "Chytnout a já Tě podepřu..a nějak dojdeme k sídlu...cestu znám...jednou jsem jej maloval..plus často jsem kolem něj běžel" oznámím.

,,V pohodě většina lidi reaguje stejně." Podíval jsem se na to co vylila. Pak jako bych se probral. ,,Těžko říct jak to udělal. Možná to je jediný člověk, co opravdu dosáhl nesmrtelnosti."

Rukou jsem si zajela do vlasů a chvíli se na něj mlčky koukala.
Tohle je na mě trochu moc...
"To je hrozný..."
Nic jiného mě v tuto chvíli nenapadlo. Jestli jsem před chvílí měla horší náladu teď jsem jí měla na bodu mrazu ale nedávala jsem to znát.
"Ještě když si jak ty říkáš vesnice kopou na svém písečku... kdyby se spojili..."
Zavrtěla jsem hlavou a mávla rukou.
Ne teď to nehodlám řešit..
Naposledy jsem si povzdechla a nasadila úsměv, poté jsem upila ze skleničky.
"Člověk tu chvíli není a stane se tolik věcí...zajímavé"

Podíval jsem se nahoru na něj a upřímě se zhrozil.
"Ani náhodou! Uvidí mě někdo z rodiny a určitě si ze mě budou dělat ještě měsíc srandu!"
Rychle jsem vyskočil do vzduchu přímo z lehu.
"Zapomeň já tam dojdu sááá... ozval se ošklivý zvuk, který jsem vydal, když jsem sebou praštil o zem. Vzhledem k tomu, že už se rozléhal ulicí potřetí za sebou, to ale nemělo ten správný efekt. Zato to, co jsem právě předvedl by ocenil nejeden artista. Vyskočit z lehu na zádech, překlopit se na břicho a opět dopadnout na zem. To by se člověku kdyby chtěl prostě nepovedlo. Nadzvednul jsem se na loktech a zadíval se na zem, kterou jsem ještě před chvílí téměř olizoval.
"Bože, ta zem je tak... přitažlivá," zamumlal jsem a dál jí hypnotizoval přemýšlejíc, co by se mi asi stalo tentokrát, kdbych se pokusil vstát. Začínal jsem uvažovat, jestli vážně nemám ten otřes mozku.