First topic message reminder :

Ale...... jakmile mě obejmula tak jsem se na ní podíval.Kso takže to neuděláte ani jeden z vás? zeptám se

Přiběhla jsem k Shirovi a vzala ho do náručí. "Shiro..Shiro!!!" volala jsem na něj. Chtěla jsem aby nějak zareagoval, ale to se nejspíše nestalo nebo jsem nic nezaregistrovala. Kývla jsem na Yuusukeho, který pohotovostně přiběhl.Vyběhnu za Tascherovým klonem směren do nemocnice. Ohlédnu se před očima mi bojoval Jay jako Reibi a Tascher. Do toho souboje bych nemohla nějak zasáhnout. Cestou jsem se neustále uklidňovala...*Shiro bude v pořádku.. bude v pořádku...!* ale i tak jsem cítila, cosi divného...(přesun)

Azrael nečekal na nějaký pokyn a hned zabral velkými křídly a vznesl se ještě víš. Já také na nic nečekal a složil pečetě. V dračím žaludku se nahromadila voda. a ten začal střílet velice rychlé zhuštěné vodné projektily, které rozdrtili ruce toho monstra a dál mířili k jeho tělu. Sakra... Musím to rychle ukonči. Tyhle techniky hodně žerou chakru. Naštěstí to spaluje jen chakru Azraela a ten jí má dost. Tak to se budeš muset více snažit ty ohavná housenko!!! Pravil jsem posměšně, protože jsem ho chtěl vyprovokovat. Je totiž známo, že pod vlivem vzteku se dělají často osudné chyby.

Reibi:

Shadow Arms:
ruce se zacaly rregenerovat a pokracovaly dale k dracimu telu
HAHAHAHAHAHA takovy chaby pokus a pro tvou informaci jsem pijavice a ne nejaka housenka HAHAHAHa
Jenom jsem se tomu zasmal

Začal jsem posílat salvy menších kamaitachi útoků a tím mu stále odsekával ruce.

Reibi:

HaHAHAHAHA Co si myslis ze delas. Zacni to brat vazne! HAHAHAHA
Darknes Wawe:

Na Taschera a jeho summona se vyvalila temna vlna

Poslal jsem další větší vlnu větru, která se srazila s tou jeho a vytvořila další menší explozi. Znovu následovali další menší vlny kamaitachi, které mu sekali ruce. Lehce jsem na dračím hřbetě zívl. Tebe a brát vážně? To se budeš muset více snažit ty hlíste.

Reibi:


Shadow Arms:
Pocet rukou miricich na Tascherova summona se nekolikrat zvetsil zhruba ztrojnasobil plus ruce se ktere osekal se opet zregerovaly
Tak Fajn Rekl Jsi si o to sam!

Ehm však si pouze zdvojnásobil počet. Až to zdesetinásobíš tak se vrať ty ubožáku. Drak 4x zvýšil tempo útoků a ruce padali jako vzrostlé obilí. Na okolním prostředí se to už taky začalo značně projevovat. Prach a písek se začínal hromadit všude kolem na což jsem čekal, ale zatím jsem si to nechával v záloze.

Reibi:

Shadow Arms:
reibi ho ruce se opet regenerovaly aopet zvisil jejich pocet ale navic i reibi zacal mirit k Drakovi jenze mezi temi rukami to neslo videt ani poznat

Už jsem na nic nečekal a natáhl své ruce před sebe. V tom je začala ve velkém obalovat chakra a země se začala otřásat. Písek a suť se spojovali až z toho vznikly dvě mohutné ruce trčící ze země. najednou jsem svýma rukami prudce plácl a stejný úkon vykonali i ty ruce ze zhuštěného písku. Jen s tím rozdílem, že tvrdě splácli Reibiho. začal jsem ho vší silou drtit v těchto rukách.

Reibi:


Shadow Arms:
Z meho tela se vyhrnuly dalsi ruce ktere ty Tascherovi pootevrely tak abych z toho vyklouzl

Jakmile vyklouzl octl se gravitační bariéře. Ta ho drtila k zemi 100x krát vyšší silou, než bylo běžné. Minimálně mu to musel značně snížit pohyblivost. Navíc jsme začal roztáčet písek pod Reibim jako vodní vír, který ho začal pohlcovat do podzemí a navíc ho svíral. Nechtěl jsem to přehánět. stále v něm totiž byl Jay a já doufal, že se vrátí do normálu dřív. Než se to změní v boj na život a na smrt.

Když začala Reibiho chakra slábnout pro jistou jsem z písku ještě vytvořil pouta. Nechtěl jsem nic nechat v náhodě. Přistál jsem na zemi a drak zmizel. Já přistoupil k Jayovi, který teď již měl normální podobu a byl spoutaný jako Ježíš na kříži. Čekal jsem než se probere. Nemohl jsem totiž riskovat, že by měl stále mysl Reibiho.

Podle těch pár slov jsem odhadl, že už je sám sebou. Proto jsem uvolnil pouta a dal si ho přes rameno. S ním jsem se rychle rozběhl do nemocnice. Vypadal, že je dost na dně. (přesun)

Shiryuu Nao

Po opuštění knihovny jsem nakonec skončila tady. Ospalá jsem nebyla a do ubytoven se mi vůbec nechtělo. Navíc...ta ztuhlost po několikahodinovém zírání do knih taky ještě neustoupila, tak jsem usoudila, že se trochu procvičím a vyzkouším si teorii v praxi. K jezeru jsem se zpátky nevracela...Za prvé tyhle tréninkové prostory byly pro mě momentálně blíž a za druhé jsem nestála o ničí společnost. Tady mi to vyhovovalo. Vypadalo to, že tu momentálně nikdo není a jestli ano, tak dost daleko odemě na to, abych si ho všimla. Rozhlédla jsem se kolem, abych si našla vhodné místo pro svůj trénink, až nakonec můj pohled padl na docela vysokou zeď. Pro začátek by to mohlo stačit. Napadlo mě a přesunula jsem se ke zdi, o kterou si opřela i své kopí tak, aby mi nepřekáželo. Ustoupila jsem pár kroků dozadu, pořád si pohledem přeměřovala zeď od vrchu dolů a snažila se najít nejlepší a nejúčinnější postup, při kterém bych měla největší šanci uspět. Rychle jsem si shrnula informace z knihy, zavřela jsem oči a pořádně se soustředěně nadechla. Pokud se rozběhnu, je sice pravděpodobnost, že se dostanu výš, než za chůze, ale největší problém bude udržet rovnováhu v okamžiku, kdy vyskočím na zeď...Na druhou stranu...Jsou to základy. Nemělo by to být tak těžké. Začala jsem nerušeně soustředit svoji chakru do chodidel a po chvíli byla připravená na první pokus. Vyběhla jsem naproti zdi takovým volnějším tempem, aniž bych si připouštěla jakýkoliv neúspěch. Vlastně jsem se svou myslí i tělem plně soustředila na kontrolu chakry, takže jsem ani neměla čas na nějaké rozptylování. Před zdí jsem se mírně odrazila, vyskočila a pořád jsem měla vše plně pod kontrolou...Nebo jsem si to alespoň myslela. První noha mi trochu podklouzla, ale druhá byla hned za ní, takže to víceméně vyrovnala a jen díky tomu jsem neskončila okamžitě na zemi. Rychle jsem našla ztracenou rovnováhu a s co největším soustředěním a cílem dostat se až nahoru, jsem pokračovala v běhu. I já teď cítila, že to není stoprocentní a odrazila jsem se někde v polovině zdi raději dřív, než abych spadla. Ve vzduchu jsem se ladně otočila a dopadla bez problémů na nohy. Rozhodně to pro mě bylo přijatelnější, než pád.
Skoro jsem to měla... Napadlo mě a snažila se svalit důvody mého skoro pádu na nějaký bezvýznamný detail, za který jsem já samozřejmě ani v nejmenším nemohla. Potřebuji si jen na ten pocit zvyknout...Takže znovu. Má odhodlanost a sebedůvěra se snad ještě zvýšila...pokud to ovšem ještě bylo možné. Znovu jsem se začala plně soustředit a po chvíli jsem vyběhla stejným tempem, jako předtím. Tentokrát mi noha naštěstí nepodklouzla a já se cítila stabilně hned na začátku...teda zatím. Běžela jsem dál a zatím se mi dařilo, i když jsem se pořád musela soustředit. Zatím jsem držela tempo a ještě se nepokoušela zpomalovat. Jak jsem si řekla předtím - musela jsem si na ten pocit nejdříve zvyknout, což mi netrvalo zase tak dlouho. Byla jsem někde ve třičtvrtě zdi, když jsem poprvé zpomalila tempo do mírného klusu, a když má jistota a soustředěnot neustupovaly, rozhodla jsem se se značnou sebedůvěrou zpomalit do kroku. Nejspíš jsem nespadla jen proto, že se mé myšlenky ani na setinu nestočily někam jinam a já se pořád soustředila jen na svou činnost. Už jen pár kroků předemnou se nacházel vrcholek zdi a mě zalila vlna předčasného úspěchu, díky čemuž mi opět podklouzla noha. Jen tak tak jsem se stihla tou druhou odrazit a následně se chytit rukama vrcholu zdi, na který jsem se vyškrábala a hned na to posadila. Sejít to bude možná těžší, než se dostat nahoru... Napadlo mě okamžitě po pohledu dolů. Ze spodu se nezdála být ta zeď tak vysoká, jako teď. Nehodlala jsem ztrácet čas a rozhodla se to hned zkusit. Samozřejmě, že ne bezmyšlenkovitě. Postavila jsem se a opět soustředila potřebné množství chakry na potřebná místa. Zkusila jsem udělat nejdřív jeden krok, abych si ověřila, že hned nespadnu. Chakrou jsem se "přilepila" ke zdi, takže jsem usoudila, že to nejspíš dělám dobře. Hned na to se přidala druhá noha a já udělala další krok. Pocítila jsem mírnou nestabilitu, kterou jsem se snažila okamžitě vyrovnat. Jakž takž se povedlo a jakmile má soustředěnost byla opět stoprocentní, udělala jsem dalších pár kroků, aniž bych spadla. Můj veškerý pohyb se na chvíli zastavil a já zůstala stát na místě, dokud jsem neměla jistotu, že opravdu nespadnu. Dokonce jsem zkusila zavřít i oči, což mě sice trochu vyvedlo z rovnováhy, ale ne na dlouho. Zvládla jsem i tohle a s mírným ofrknutím, které přímo říkalo: "Byla to pro mě hračka, jsem pokračovala v chůzi až na začátek zdi. Momentálně jsem byla sama se sebou spokojená...teda do doby, než se můj pohled stočil k hodinám. Nemyslela jsem si, že by mi to trvalo tak dlouho, ale nakonec jsem se tomuto detailu rozhodla nevěnovat pozornost. Zvládla jsem to a to bylo hlavní. Možná jsem používala ze začátku až moc chakry...nebo to byla jen únava z celého dnešního dne, což spíš...ale najednou jsem si připadala už docela unavená...a hladová. Popadla jsem tedy rychle své kopí a rozhodla se dostat do centra kiri ještě dřív, než zavřou všechny stánky s jídlem.
(přesun)