Nemocnice Suna-Kiri-Iwa

First topic message reminder :

Nemocnice spojenectví Suna, Kiri a Iwa. Přesun z těchto vesnic zabírá 15 minut (10 minut na dopravním prostředku). Z ostatních oblastí trvá přesun klasických 25 minut. Jedná se o společné území, proto obranu této oblasti zajišťují všechny vesnice ve spojenectvu.

...



Zde se ošetřují a zotavují pacienti. Také zde probíhá trénink všech mediků ze spojenectví.

"Cokoliv, hlavně ne tu zdravotnickou stravu!"
Měl pravdu. Dlouho jsem nejdedla, protože jsem odmítla zdravotní stravu. V jídle jsem vybíravá nebyla, ale nemocniční jídlo jsem nikdy nejedla.

Tak já vám skočím rovnou.
Usmál jsem se.
Vyšel jsem ze dveří a za sebou zavřel. Rozběhl jsem se pryč. Naštěstí byla relativně blízko nemocnice taková rodinná restaurace. Došel jsem dovnitř a objednal sebou porci dango knedlíčků s karamelovou polevou a porci vepřového rámenu. Během slabé čtvrt hodiny bylo jídlo hotové a zabalené sebou. S díky jsem za jídlo zaplatil a vydal se se s ním zpět do nemocnice. Znovu jsem dorazil k pokoji Shirio a tentokrát již bez klepání vešel dovnitř. Balíček s jídlem jsem nejdříve odložil na stole a ze skříňky vyndal tác s nožičkami aby mohla jíst bez problémů v posteli. Tác jsem na ni opatrně položil a potom na něj poskládal porci rámenu a dango knedlíčků.
Nevěděl jsem co máte ráda, tak jsem vzal od slaného i sladkého jídla jednu porci.
Usmál jsem se a posadil se na židli asi 2 metry od ní.

Jakmile se vrátil, tak jsem se posadila.
"Nechápu, jak se ti to sem podařilo propašovat."
Věděla jsem, jak jsou tu přísné kontroly, a že bude mít problém, když to lékaři zjistí. Ale co už. Měla jsem hlad! Začala jsem rámenem. Dělalo mi to potíže. Kousat a dýchat zároveň, ale hlad byl tak silný, že jsem to s radostí přetrpěla. Rámen byl teplý a náramně uspokojil můj žaludek. Za nedlouho byla miska prázdná. Tvářila jsem se jako na mučidlech. Nebylo to kvůli tomu, že by to nebylo dobré, ale kvůli tomu, že přece jen tohle vydatné jídlo mi dělalo potíže. Dívala jsem se na knedlíčky a přemýšlela jsem, jestli se do nich mám pustit.

Během toho jak jedla, jsem jen mlčky seděl a ani se nikterak nehýbal. Když dojedla rámen, jen jsem se mile usmál.
Tady vás opravdu museli mučit hlady. Proč jste si o to jídlo neřekla již včera, když jsem se vás na to ptal?
Řekl jsem trochu starostlivě.
Když nebudete dobře jíst, tak se nevyléčíte tak rychle jak by jste chtěla.

Jo to je to správné slovo. Mučili mě hlady!
Neodolala jsem a pustila jsem se do dango knedlíčků. Byly výtečné. Připadalo mi, že to jím prvně v životě. Jaká to změna po té nemocniční stravě, kterou jsem hned po prvním soustu odmítla.
Konečně jsem měla po jídle. Jediná dobrá věc, za tu dobu, co jsem byla v nemocnici. Už jsem nebyla hladná a byla jsem naprosto spokojená. Jediné, co jsem chtěla bylo opustit tohle otřesné místo!
Spravila jsem si polštář, abych se mohla pohodlně opřít.
"Musím lékaři říct, aby si na tebe dali pozor, když dokážeš do nemocnice propašovat jídlo, které tu nemá co dělat."

Jen jsem se tajemně usmál.
Zkusit to můžou, ale já se vždy dostanu kam potřebuji. Asi síla zvyku.
Dal jsem si ruce za hlavu a opřel se o opěradlo židle.

"To abych si na tebe dala pozor!"
Vzala jsem podnost a dala jsem ho na noční stolek. Sice mi to trvalo, ale zvládla jsem to. Odělala jsem přikrývku a nohy shodila z postele na zem. Stoupla jsem si. Už mě nebavilo pořád jen ležet. Potřebovala jsem něco dělat. Vydala jsem se ke skříni.

Nemusíte se bát. Já nemám potřebu vracet se jisté etapě mého života. Takže po Kiri provádět špionáž nebudu.
Usmál jsem se. Potom vstala z postele a vydala se ke skříni.
Nechcete nějak pomoci? Přeci jen máte od doktora nakázaný klid na lůžku. I když ani já se nikdy ničím takovým nezaobíral.

"Nemůžu tu jen tak bezcílně ležet. Musíme se připravit na sraz kagů."
Dorazila jsem před skříň. Otevřela jsem ji. Byla prázdná. Zamyšleně jsem se do ní koukala.
"Kde jsou moje věci?"
Stála jsem tam v košili, kterou mi oblíkli. Byla nepohodlná a vypadala děsně! Chtěla jsem svoje věci, ve kterých jsem se cítila dobře.

Ehm, no jak to jen říct. Sestry to doslova označily za "nepoužitelný odpad" a tak to spálily.
Trochu jsem se odmlčel, jelikož jsem se krapet bál jak na to bude reagovat.
Muhu vám, ale pro oblečení zajít k vám domů.

"Zajdi. Řekni Marii, aby mi něco sbalila a pak mi to přines."
Vrátila jsem se zpátky k posteli a posadila jsem se na ni.

Jak si přejete.
Vstal jsem ze židle a došel ke dveřím kterými jsem odešel pryč. Ještě jsem za sebou opatrně zavřel dveře a vydal se do domu Mizukage. (přesun)

Vrátil jsem se i s oblečením do nemocnice a znovu jsem nepozorovaně prošel okolo personálu až do pokoje Mizukage.
Tady máte to obleční, které jste chtěla.
Usmál jsem se.

Stoupla jsem si a vzala jsem si ho od něj. Hodila jsem to na postel. Otočila jsem se k ní a do ruk jsem si vzala pyžamo, co jsem měla na sobě. Zarazila jsem se.
"Nechtěl by jsi náhodou odejít?"

Bez jakýchkoli rozpaků jsem se pobaveně usmál.
Tak nahé ženy mi na pohled nevadí, ale raději z úcty k vám půjdu. ()
Vyšel jsem z pokoje a zavřel za sebou dveře.

Měl štěstí, že prudké pohyby mi nesvědčily. Jinak by si to odskákal, i když na tom něco bylo. Přeslékla jsem se do svých věcí. Sice mě lékaři budou hnát do postele, ale nemohla jsem otálet.
Otevřela jsem dveře a vyšla jsem na chodbu.
"Můžeme jít."
Oznámila jsem mu. Vydala jsem se do kanceláře.
-přesun-

S bezvýrazným obličejem jsem ji následoval. (přesun)

Přiběhnu za klonem a ptám se ho jako nějaký blázen "Hej proč nic neříká??!"k Shirovi "Hej Shiro! Řekni něco!" Měla jsem o něho strach.Chytla jsem Shira za ruku a doufala, že bude v pořádku. Ve mě bylo jako prázdno. Oči jsem měla vykulená do široka a opravdu jsem zněla a vypadala jako šílenec, který umírá.

KLON

Můj klon Doběhl až do nemocnice. Tam jsem předal Shira do péče zdravotníků a vylíčil jak se dostal do tohoto stavu. Potom nám bylo řečeno, že máme počkat v jedné čekárně. Proto tam můj klon seděl s Hikari a dělal jí společnost. Neboj se o něj. Ještě než upadl do bezvědomí, tak s Tascherem mluvil. Určitě se z toho dostane. Musíš tomu jen věřit. Snažil jsem se ji přátelsky utěšit.

Několikrát jsem se plácla do tváří, které mi následně zčervenaly, abych se trochu probudila. "Věřit...." zopakovala jsem po Tascherovým klonovi. Přitom jsem se trochu smutně usmála a zatnula pěsti. Sklonila hlavu k zemi a podívala se na Yuusukeho. Prudce jsem vydechla a vyskočila. *Shiro by určitě nedělal něco takového....* odvážně kývnu a vydám se ven. Proběhnu kolem několika laviček a zastavím se. dost daleko na to abych při tréningu nikomu neublížila. Vyndám svitek s Kuchiyose no Jutsu. Začnu ho studovat a postupně začnu provádět postup techniky, podle návodu. Po provedení ručních pečetí jsem se kousla tedy do palce a plácla s rukou na zem. Objevil se menší kouř a tak cosi malého na zemi.

Ja bol len príliž vyčerpaný , preto to nevyzeralo že sa dnes prebudím .
Jediné zranenie čo som mal bolo len tých pár popalením .
Zatiaľ teda nebolli žiadne komplikácie .
Lekári sami povedali žeby som sa mal prebrať tak zajtra,

Toshio Ookami

,, No len nech sem príde." povzdychol si nahnevane Toshio keď dorazil pred nemocnicu v doprovode so psom.,, Ako sa opovažuje mi uniesť študentku." napadlo mu v duchu.,, Toto je jediná nemocnica ktorú Kirigakure no Sato má, takže sa tu zastaviť musí." zašepkal.,, Ak sem nepríde v dohľadnej dobe vieš čo máš robiť Katsuro." pokynul pejskovi.,, Áno Toshio." zaštekal a ľahol si pohodlne k jeho nohám a čakal.

Trénování přivolávací techniky mě celkem hodně unavilo. Bylo to asi hlavně tím, že jsem před chvilkou bojovala. Téměř bez chakry jsem došla až do budovy k Shirovímu lůžku a sedla si vedle něho na malou židličku. Oběma rukama jsem ho chytila za ruku a přitáhla si ji k sobě. Dotka jsem se s ní na tváři a druhou rukou mu odhrnula pramínek vlasů z obličeje. Připomněla to, co říkali lékaři. A tím se trochu uklidnila. I Tak jsem tam raději už zůstala. Takhle vyčerpaná bych se je těžko dostala domů. Nevědomě jsem usnula opřená o Shirovu postel a s jeho rukou s rukou.

Když jsem se konečně probrala viděla jsem před sebou nějakou budovu kouknu se pozorněji a ona je to nemocnice. První jsem se zarazila a říkám si "co tu dělám?" Po chvilce jsem si konečně všimla že mě sem přinesl Keimi.Chtěla jsem mu zrovna poděkovat když jsem si všimla nejspíš dost naštvaného senseie. Radši jsem nic neříkala a čekala co bude.

Toshio Ookami

,,Bolo na čase." napadlo Toshiovi keď zbadal Yunu a okamžite sa odlepil od steny.,, Zostaň." pokynul rukou na Katsura a šiel rovno oproti nim. Bez mihnutia oka Keimimu zobral z náručia Yunu.,, S tebou si to vybavím neskôr." zašepkal Keimimu a otočil sa k nemocnici.,, Žiješ Yuna?" spýtal sa jej vopred a aj s Katsurom vošli to nemocnice.