Nemocnice Suna-Kiri-Iwa

First topic message reminder :

Nemocnice spojenectví Suna, Kiri a Iwa. Přesun z těchto vesnic zabírá 15 minut (10 minut na dopravním prostředku). Z ostatních oblastí trvá přesun klasických 25 minut. Jedná se o společné území, proto obranu této oblasti zajišťují všechny vesnice ve spojenectvu.

...



Zde se ošetřují a zotavují pacienti. Také zde probíhá trénink všech mediků ze spojenectví.

Jen jsem tak na sucho polkl a trochu couvl dozadu, když Tascher vzal tu kartu."No...ono...přehánějí tam.." Řekl jsem potichu...Potom jsem jen uslyšel Roku."Jsem v pořádku...." Ale to jen díky jejich vyléčení. Což to tam bohužel bylo také uvedeno. Vše se muselo zapisovat a to byl ten problém...Znova jsem si vzpomněl na tu dívku a co udělala. Aspoň, že jsem v tu chvíli nedošli... Pomyslel jsem si...

Jen jsem probleskl k Roko... Uklidni se, ty ještě taky nejsi úplně v pořádku. A co se týká Fujina, tak je to sice špatné, ale teď je v pořádku a to je hlavní... Snažil jsem se jí trochu uklidnit a držel jsem ji za ruku. (dlaň prostě )

Začala jsem se trochu uklidňovat.
Kdyby mě tu viděl ten doktor, tak mě asi zase pěkně rychle pošle zpátky do postele.
Jen jsem přikývla.
To je pravda. Hlavní je, že už jsi v pořádku, Fu, maličko jsem se pousmála.

Jen jsem se na ně podíval a taky se pousmál. Šlo, ale na mě vidět, že to co mi Amaterasu udělala, mě strašně trápí. Ještě víc, než předtím, protože teď už jsem ztratil svou veškerou naději a všechno čeho jsem chtěl dosáhnout nebo zvládnou se prostě rázem zhroutilo. Chtěla mě zabít a málem se jí to povedlo...

Roka pořád nebyla úplně v kondici, tak jsem ji opatrně vzal jako princeznu do náruče a položil ji na vedlejší postel... Nesmíš se přepínat, váš co ti říkali doktoři... Potom jsem se otočil na Fujina... Byla to ono, že? Amaterasu... Odmlčel jsem se a jen na něj koukal...

Se stále sklopenou hlavou jsem přikývl. Teď jsem se cítil dost trapně a poníženě a plus ten pocit toho, že se mi všechno hroutí."M-měl jsem z-zrovna po b-boji..." Řekl jsem potichu a koktavě."A n-najednou tam b-byla..." Bál jsem se zvednout hlavu. Ani jsem nevěděl proč...prostě jsem ji jen nechal skloněnou...

Došel jsem pomalu k němu a objal ho... Víš, že si pro mě jako mladší bratr, můžeš za mnou kdykoli přijít. Ať už půjde o ženy, muže, tvou starší sestru a nebo cokoli jiného. Zase jsem od něj poodstoupil a usmál se na něj jako Minato... (4. Hokage )

To, co udělal jsem vůbec nečekal, ale byl jsme za to rád. Na chvíli jsem si opřel hlavu a jeho rameno a aspoň chvíli se cítil v bezpečí. Potom, když se oddálil, jsem k němu jen vzhlédl. Zase jsem se už červenal z toho, co řekl, ale teď jsem měl i jiný pocity, který to teď odtlačili pryč."Děkuji Tascher-kun...já..." Na chvíli jsem se zastavil, ale pak pokračoval."N-nevím, co mám teď dělat...j-já...všechno p-pro, co jsem žil nebo d-doufal v to, že se to s-splní se mi r-rozpadlo...n-návratně se to p-potápí a já i s tím...n-nevím, co mám dělat, p-prostě nevím..." Schoval jsem hlavu do dlaní a začal vzlykat. Potůčky slz se spojovaly na mé bradě a ve velkých kapkách padali na bílou peřinu. Byl jsem zoufalý a celý se třásl. Všeho je konec....je konec... Neměl jsem chuť žít. Nechtěl jsem to dál už snášet. Bylo by lepší, kdyby se jí to povedlo...

Zase jsem k němu přistoupil a pohladil ho po hlavě jako malé dítě... Nikdy není nic zcela ztraceno a vždy má člověk pro co žít. To si zapamatuj Fu. Pořád máš rodin za kterou tě já beru a pořád máš přátele. Nikdy není nic černé nebo bílé... usmál jsem se...

Nevadilo mě, co udělal, jen jsem dál měl obličej schovaný v dlaních."J-já v-vím, a-ale b-bylo to v-všechno p-pro, c-co j-jsem ž-žil...b-byl t-to m-můj s-sen, m-můj c-cíl...j-jak t-to m-mám t-teď n-nechat v-všechno b-být a v-vzád s-se t-toho...j-jak b-by t-to m-melo j-jít d-dál T-tascher-kun...p-poraď p-prosím...c-co mí t-teď d-dělat dál...m-moc t-tě p-prosím..c-co..." Takhle mě ještě nikdo v životě neviděl. Vlastně i přes všechno, co se mi dělo, takhle zničený jsem ještě nebyl. Už jsem vzlykal hlasitě a bylo mi jedno, jestli to někdo uslyší...jen jsem se víc přikrčil.

Já ti neříkám aby jsi vzdal svůj cíl a dál tě v něm hodlám i podporovat, ale měl by si najít i nějaký další cíl, další důvod k životu. Protože není důležité život prožít, ale opravdu ho žít... Hřejivě jsem se na něj usmál a ruku mu položil na rameno...

Jen jsem se konečně z uslzenýma očima na něj podíval."A-ale j-jak b-bych měl p-pokračovat...u-už to n-nejde a j-jiný c-cíl p-pro který b-bych t-takhle ž-žil u-už a-ani k s-sehnání n-není..." Z očí mi stále tekli slzy, ale to už jsem se mu díval do tváře. I když jsem s tím teď nemohl nic dělat, nevěděl jsem, co bych měl jiného dělat...

Tak dobře, já ti dám prozatím cíl, něž si najdeš svůj vlastní... Od teď budeme sledovat, nějaký společný cíl který ještě promyslím. Prostě mi budeš stát po boku ať už nás život zavane kamkoli. Teď už nebreč, a trochu se prospi. Já tu u tebe a Roky zůstanu strážit celou noc, takže už vám nikdo neublíží... řekl jsem milým hlasem a usmál se na něj...

Jen jsem se na něj vděčně podíval. Jednou rukou jsem si aspoň trochu utřel slzy z očí a tváří."D-děkuji..opravdu ti moc děkuji..." Pomalu jsem si lehl a přes sebe natáhl teplou peřinu. Stále jsem se díval na Taschera, al únava na mě šla znát a moje oči se začali klížit."Ty mě nikdy nedáš že ne? Neopustíš mě...budeme stále přátelé? Slib mi to Taschere-kun..." Řekl jsem velmi potichu a spíš jsem to zamumlal, ale pořád to šlo slyšet. Aspoň tím jsem si chtěl být jistý...

Neboj, dokud ty budeš chtít být se mnou, tak já budu s tebou. Dobrou noc Fu a ať se ti něco hezkého zdá... Řekl jsem mile a ještě se na něj vlídně usmál. Potom jsem si šel sednout na židli zády k pevnému rohu místnosti, abych měl přehled o celém pokoji a nemohl mě nikdo překvapit.

Jen jsem se pousmál a moje oči se zavřeli úplně."Děkuji..." Mohl už jen uslyšet takový slabý něco, než moje tělo ochablo a po pár vteřinách už šel slyšet můj pravidelných dech. Aspoň, že jsem usnul z úsměvem...

v noci opět přišla k sobě Nekomata, takže Fujina pro jistotu hlídala ještě s dalšími třemi kočkami, naštěstí už se nic nestalo. Ráno jsem se já dostala zpět do nemocnice sice jsem měla pár modřin po včerejším souboji v ubytovně s Nefrit ale čert to vem. Na recepci jsem vyfásla desky se seznamem geninů, kteří zde byli hospitalizováni. Na prvním pokoji kam jsem tedy zamířila byl Fujin, zaklepala jsem a otevřela dveře s mírným úsměvem...

Už jsem chvíli jen tak ležel a přemýšlel o včerejšku a o tom, co mi řekl Tascher. Všiml jsem si, že taky na chvíli zaspal na židli, na které seděl a Roka taky ještě spala. Když jsem uslyšel někoho otevřít a uviděl tam tu dívku ze včerejška, taky jsem se na ni příjemně usmál."Dobré ráno..." Řekl jsem potichu, abych nikoho nevzbudil.

Za ruku mi slabě zatahal jeden z drátků, který jsem rozmístil k východu a k oknu pokoje. Nepatrně jsem otevřel jedno oko a zaostřil kdo otevírá dveře. Když jsem podle Fujinovi reakce vytušil, že je to někdo pro něj známí vstal jsem ze židle a trochu se protáhl. Potom jsem se na oba usmál. Dobré ráno Fu a ehm neznámá slečno... Uklonil jsem se galantně před ní a pak se na ni sladce usmál...

Ani jsem nevěděla, jak jsem usla. Konečně, po dvou týdnech, když nepočítám těch pár hodin neklidného spánku o včerejší noci. Kupodivu nebylo o co stát. Všecheny starosti a stres z posledních dnů a týdnů využili příležitosti a vtělili se do pořádné noční můry. Figurovali v ní legendární meče, jakýsi temní shinobi, Lizzy...
Probudila jsem se s křikem.
To ne, Lizzy!
Vypálila jsem do sedu a přitom se prudce rozkašlala. Vyděšeně jsem se rozhlédla kolem a zjistila jsem že... ležím v nemocničním pokoji. Začala jsem se trochu uklidňovat.

Bleskurychle jsem přiskočil k Roko a jednu ruku jsem jí dal za ramena abych ji podepřel... Zdálo se ti něco ošklivého? Neboj už jsem tu s tebou... Mile jsem se na ni usmál a druhou rukou jsem jí něžně pohladil po vlasech, abych ji trochu uklidnil...

Přiskočil ke mě Tasher a mě teprve skutečně došlo, že to byl jen sen. Přestala jsem kašlat a ani kašel nezněl tak strašně, jako včera. Opřela jsem se o něj hlavou.
Díky bohu, byl to jen sen, zašeptala jsem.
Vevnitř mě však stále trápil výsledek našeho boje. Cítila jsem se slabá.

Znovu jsem ji uložil do postele a zakryl jí dekou až ke krku... Ještě odpočívej nesmíš se zatím přepínat. Já jsem tu pro tebe, tak se ničeho neboj. Teď už tě chci na vždy chránit... Usmál jsem se a usedl vedle ní na postel. Dal jsem jí láskyplně polibek na čelo. Znovu jsem se vrátil do sedu a potom ji zase hladil po vlasech...

Halo je tu nekde medik? A pokladam Hikari na gauc.

Jay-san mě držel za ruku a já jakoby byla jenom prázdná schránka...*jak se to mohlo.....* *hmmmm...*