Rekreační oblast

First topic message reminder :

Rekreační oblast pro Konohu, Kumo, Tsuki a Soru. Přesun z těchto vesnic zabírá 15 minut (10 minut na dopravním prostředku). Z ostatních oblastí trvá přesun klasických 25 minut. Jedná se o společné území, proto obranu této oblasti zajišťují všechny vesnice v Alianci.

...

Zde naleznete horké prameny, parky, zahrady, lázně, bary, restaurace, zkrátka všechno možné pro odpočinek.

Přes všechno nebezpečí už jsem musel zamířit někam do civilizace a tak jsem po několikatýdenním toulání zavítal do rekreační oblasti.

"Urgh.." položil jsem batoh na židli u rohového stolu v jednom baru v trošku zapadlejší uličce. Objednal jsem si saké a nějakou hotovku, údajně zdejší specialita. Byl jsem oblečen v kabátu jako obvykle, dokonce bez jakéhokoliv zakrývání hlavy a užíval si odpočinku.

Každým krokem jsem se blížila k té správné budově. Pár metrů před ní jsem deaktivovala byakugan. Rozhlédla jsem se kolem sebe a neviděla nic moc podezřelého. Má teda odvahu nakráčet si do společného centra Konohy a Kumo...

Vešla jsem do baru a drze se posadila ke stejnému stolu, u jakého seděl Allii.
"Nevíš jestli tu vaří dobrou kávu?"

Jelikož jsem seděl u rohového stolu, měl jsem výhled přesně na vchod do baru. Když vešla už jsem se nenamáhal s nějakým zakrýváním a jen jsem sklopil oči ke skleničce. Předpokládal jsem, že by sem nezavítala jen tak bez deaktivovaného byakuganu a jasným cílem.
"Ne, jsem tu prvně."
Přišla číšnice a odnesla talíř po jakémsi blafu, který zde byl považován za delikatesu.

Zavětřila jsem "vůni" jídla, která se linula z kuchyně.
"Můj milý Allii-kun, stále nevíš jak naložit se svým zpackaným životem, takže místo toho, abys byl užitečný, se touláš bezcílně světem a trávíš se jídlem... Tohle je ještě horší než Konožské párky v rohlíku." zatvářila jsem se nadmíru tragicky.

"Něco na tom bude," podíval jsem se na odcházející servírku, "to jídlo bylo vážně hrozný."
"Proč tu jsi?"

Prohlédla jsem si ho, jako kdyby to byl malý přírodní úkaz.
"Asi si myslíš, že mě poslal sám Hokage. Není to pravda, jsem tu sama za sebe. Tetsuya měl asi pravdu, nehodím se na velitele jouninů. Dělám si co chci, pohánějí mě vlastní emoce a ne něčí příkazy. Tragické že?" nasadila jsem sarkastický úsměv.
"Jak jde vlastně život? Musí to být ohromná zábava páchat tak pomalou a bolestivou sebevraždu, pomocí odporného jídla. Hm... nebyla to čočka?"

Lehce jsem se pochechtával při jejím výkladu.
"Tak co za emoce tě sem přivádí? Když nemáš žádný rozkaz, abys mě přivedla zpět? Emoce? Pocity?"

Naklonila jsem hlavu na stranu a hodila očkem k sousednímu stolu. Ten maník, který se ládoval jakousi zvláštní polévkou, vypadal každým soustem hůř a hůř.
"Víš, je pravda že nemám žádný rozkaz. Je taky pravda, že se ve svých pocitech někdy nevyznám, ale hlavně jsem pochopila jednu věc." pravila jsem a na chvíli se odmlčela.
"Ať udělám cokoliv, nemůžu změnit tvé rozhodnutí. Na jednu stranu ho chápu. Nechceš vidět své přátele umírat. Tím že to neuvidíš, neznamená ale, že se to ve skutečnosti nestane. Je to poněkud sobecké rozhodnutí, jelikož ty bys mohl spoustu našich lidí zachránit. Ale každý člověk je tak trochu sobec." pousmála jsem se.
"Takže se naposledy ptám, jaké je tvé rozhodnutí? Strávit život na útěku, nebo se mnou?"

"Ve tvých pocitech se nevyznáme dva. Ale děkuju ti za starosti.." obrátil jsem zrak od skleničky na Mikomi.
"To jsi ještě nepoznala? Já jsem sobec, i když je to trochu ironie, když jsem lékařský ninja. Vždycky budu na blízku tobě, i všem, kteří mou pomoc potřebují. Myslím Shijin... a ostatní známý."
Pak jsem si ji prohlídl a trochu se pousmál.
"Víš, strávit život s tebou.." zašklebil jsem se, "já-já se prostě do Konohy nechci vracet. Ještě po tom všem."

"Bohužel já se nemíním bez cíle toulat světem. Tím pádem pochybuju, že mi můžeš být tak nablízku jak potřebuju." povzdechla jsem si a zatvářila se trochu rezignovaně.
"Nicméně ti tak trochu rozumím a chápu tě. Vlastně... tušila jsem, že to řekneš, chtěla jsem se jen nějak hezky rozloučit. Tenkrát u Hokage monumentů to neproběhlo úplně dobře. Měla jsem za sebou těžkou misi a... co dodat." pokrčila jsem omluvně rameny a zadívala se kamsi do země.

Mlčky jsem natáhl ruku a jemně hladil ji po tváři. Čekal jsem, až se mi podívá do očí. Bohužel...

Spokojeně jsem přivřela oči a jemně se dotkla jeho dlaně, jako bych si ji chtěla u tváře udržet o něco déle. Krátce jsem na něj mrkla, než jsem ze sebe konečně dostala to, co jsem chtěla říct.
"Tak lehký dotyk mi asi na tak dlouhou dobu stačit nebude..." cítila jsem, že se červenám, ale snad to nebylo v tom barovém osvětlení tolik nápadné.

Nahnul jsem se přes roh stolu až k jejím rtům a políbil ji. Pak jsem se na pár centimetrů oddálil.
"Tohle už ti asi bude muset stačit.."

Výraz v mojí tváři říkal jediné, a sice to, že stále nemám dost.
"Bůhví, kdy tě zase uvidím. Jsi docela lakomý, víš to?" pousmála jsem se a přisunula se k němu blíž. Napřed jsem mu položila hlavu na rameno a pak ho trochu zdráhavě objala. V ten moment už jsem se nedokázala ovládat. Věděla jsem co přijde, že to nemůžu zcela odvrátit, maximálně na krátký moment ještě oddálit. Z očí mi tekly slzy a tiše jsem vzlykala. Snažila jsem se za každou cenu zase ovládnout, ale momentálně se to nedařilo ani omylem.

Opětoval jsem jí objetí a přičichl jejím vlasům. Na chvíli jsem zavřel oči, nepřemýšlel jsem. Dal jsem jí pusu na čelo a chystal jsem se vstát.

Užívala jsem si to objetí, protože jsem nějak tušila, že to bude naposledy. V duchu jsem téměř odpočítávala poslední sekundy. Díky tomu, že jsem měla položenou hlavu na jeho rameni si nemohl všimnout, že jsem aktivovala byakugan, tím spíš když měl zavřené oči. Všechno ostatní bylo záležitostí sotva vteřiny. Stačilo uvolnit chakru z celého těla.



Vzhledem k tomu, že jsme se dotýkali celým tělem a Allii jaksi "nemyslel" bylo nemožné, aby se zásahu vyhnul. Naštěstí to pro ostatní vypadalo jako docela neškodné objetí.

"Kso..!" usmál jsem se při bolestech spíše takovým škaredým stylem. Ze vzteku jsem měl v plánu jen lehce udeřit do stolu, ale z mírného paralyzování a trošky alkoholu jsem ho zlomil v půl. Moc lidí v baru nebylo, ale najednou se zdálo, jako kdyby se tu sešla celá aliance a jen tupě zírala na celou tu scénku. "Snad ti už tohle stačilo.." odsunul jsem ji a kráčel pryč.

Zůstala jsem šokovaně stát a zírat. Věřila jsem tomu, že padne k zemi jak podťatý, ale on odkráčel po svých. Teprve po chvíli jsem se vzpamatovala z toho šoku a stůl přeražený vejpůl mi připomněl, co je to realita.

Nestačilo mi to Allii-chan... tohle je teprve začátek...

Měla jsem sto chutí za ním vyběhnout a vyřvat ze sebe všechen ten hnus, co jsem v sobě dusila. Co si myslím o něm, jeho zbabělosti, jeho opuštění jediných přátel které měl, a kteří snesli i jeho gigantické ego. Nevěděla jsem pár chvil jestli to udělám nebo ne... ale nakonec... Znovu jsem se posadila, nebo jsem spíše rezignovaně dopadla na svou židli. I když jsem byla naštvaná a v šoku, usmívala jsem se. Na jednu stranu jsem byla spokojená.

My dva se nikdy nepřestaneme prát. Ale já budu vítěz. Kdykoliv tě budu mít v dohledu, teš se...

Poté jsem opustila bar. Všechen můj vnitřní zmatek jako kdyby se rozdělil mezi ty šokované lidi v mém okolí.

Přesun.

Došli jsme až sem a já našel nějakou dobrou restauraci a vkročil dovnitř , doufaje že mě Sakura bude následovat.Našel jsem si nějaký odlehlejší stůl a sedl si k němu." Dáš si něco? " pousmál jsem se.

Zvedla jsem obočí a po rtech mi přelétl úsměv. Stává se z tebe gentleman.
Posadila jsem se naproti němu.
Zatím jenom vodu, děkuji.

" Chm...kdybys mě znala i jinak než z nemocnice tak by to bylo hned jasné... " zamumlal jsem tak aby to neslyšela.
" Já také...díky... " řekl jsem číšníkovi který vzápětí už nebyl v mém dohledu.Bohužel jsem nevěděl co mám říkat tak jsem raději mlčel.

No...možná kdyby ses pořád nepřepínal, nemusel bys tam být.
Kývla jsem děkovně na číšníka a napila se.
Mohla bych tě požádat, aby sis sundal masku? ANBU identita a tak dále, já vím. Ale ani ti pořádně nevidím do očí.
Usmála jsem se.

" Kdybych se nepřepínal , nebyl bych ani tady.... " poznamenal jsem a hlavou jsem poděkoval číšníkovi , avšak svou vodu jsem jen odložil.
" He??Jo promiň...nedošlo mi že jí pořád mám....nějak jsem na ní zapomněl... " sundal jsem si masku a pousmál se." Lepší? "

Mnohem. Spokojeně jsem se usmála.
To neříkej. Nemusíš se přepínat, abys došel daleko. Opřela jsem se.
Naklonila jsem hlavu a přimhouřila oči ve znamení přemýšlení. Čí ty jsi byl vlastně student?

" To je dobře.... " pousmál jsem se.
" A co jiného mám dělat.....když trénuju...tak musím pořádně.... " řekl jsem rázně.
" Já??Já byl studen Mikomi.....proč se ptáš? " odpověděl jsem.