Les Smrti - bažina

First topic message reminder :



Jedno z nejméně útulných míst v Lese smrti. Spousta komárů, také komárů a v neposlední řadě komárů. Rozměry 1 cm - 3 metry.

Aiko Naihi

,,Pooooočkaj." zašepká Aiko a schmatne Ogana zozadu za oblečenie a pritiahne ho k sebe.,, V rámci slušnosti si niečo zabudol nie?" spýtala sa ho.,, Ale tak nebudem ti to vyčítať keďže viem v akej si situácii ale aspoň nejaký kompliment by sa hodil."dodala a úporne čakala na jeho reakciu.

Dřív než přiskočila jsem se otočil a namířil pravou ruku.
"Mokuton: Daijuurin no jutsu!"

Co to do haj...? Neměla jsem moc času na to vymýšlet složitosti. Spíše díky instinktu a tréninku jsem využila jeho mokuton pro svůj prospěch. Odrazila jsem se od něj, aby mě hrot jeho techniky nezasáhl a vyhnula se mu saltem.



Nevěděla jsem jak přistanu. No, nezbylo mi nic jiného než běžet dál po té mokutonové větévce. Měla jsem nachystaný juuken a chybělo jen málo do toho, aby to schytal. Konečně... snad se dokážu přiblížit.

Ušklíbl jsem se a na druhé ruce udělal pečeť.
olízl jsem si rty.
"Pobav mě, ať nelituju."

Uskakovala jsem, abych nekoupila ránu mokutonem. Sakra, nemůžu tu jen tak blbnout... Nějakou dobu jsem u toho blbnutí zůstala a vyčkávala na moment, kdy jsem se mohla přiblížit. Mokuton mi opět posloužil jako odrazový můstek, a běžecká dráha. Co se dělo dál bylo velmi rychlé.



Mezitím co jsem ho přeskakovala jsem věděla co udělám. Za jeho zády jsem se připravila k pořádnému útoku.
"Hakke Rokujuyon Sho."

Rychlost Mikomi byla impozantní. Otočil jsem se a už do mě šila všech 64 úderů. Nebyla to slast, ale tenhle typ útoku mi nemohl ublížit. Jsem přece reinkarnace Orochimara.
Hm Hm hm,..

Zvedla jsem hlavu a sledovala jaký měl můj útok účinek. Zasáhla jsem ho! Dokázala jsem se konečně přiblížit! S tímhle jsem měla vždycky problémy... trénink rychlosti se vyplatil. Usmívala jsem se, i když mi bylo jasné, že tímhle to nekončí.

Na mém obličeji se náhle objevil tázavý pohled. Moje oči mi říkaly, že jsem zasáhla... ale chakra v něm vesele kolovala dál!
"Jak..." nebyla jsem schopná ani formulovat větu.

Posledním úderem mě odhodila. Pomalu jsem vstal a pohlédl na ni.

"Opravdu jsi mě pobavila Mikomi-chan. To chceš spáchat sebevraždu?" vykročil jsem pravou nohou a aktivoval její pečeť.

"Do haj**u." zasyčela jsem a držela se za rameno. Za chvíli jsem se svezla na zem a snažila se to rozdýchat. Srdce mi bušilo až v krku. Pokoušela jsem se to překonat ale bohužel se nedalo dělat nic jiného než čekat až to přejde. Bolest byla téměř srovnatelná s okamžikem, kdy jsem pečeť dostala.
Zatraceně Allii... Doufám že ta tvá technika byla k něčemu..

Rozšířili se mi zorničky. Vypadal jsem dost šíleně. "Jsi plná síly, předveď se."
Bolest v pečeti povolila.
Stál jsem na stromě a otevřel ústa. Vyplivl jsem svůj dlouhý jazyk a mířil jím na Mikomiin krk.

Překvapeně jsem zamrkala. To je co zase? Ta bolest je fuč? Než jsem se nadála, letěl na mě jeho jazyk. Panebože, proč zrovna já mám štěstí na takováhle jutsu, jako kdyby mi jeden had nestačil...



V té rychlosti jsem se stihla jazyku tak tak uhnout. Na krku jsem dokonce ucítila slabý průvan. Hned po dopadu a získání rovnováhy jsem vystřelila z pravé ruky několik chakrových jehel.

Jazyk se obtočil kolem dokola a odrazil čakrové jehly. Po odražení se stáhl do mých úst. (Pokud to jde xD)
Já jsem udělal dvě pečetě. Poté jsem se soustředil.
"Senei jashu!"

Protočila jsem oči. Další humus se blíží... Musím to brát vážně, jenže co s tím? Znovu jsem si nachystala juuken a připravila se, abych mohla ty hnusné plazy odrážet mimo svůj dosah.

Ušklíbljsem se a udělal další pečetě.

Sotva jsem se zbavila hadů, už se na mě hrnuly nějaké špalky. Ani jsem se nestačila zaobírat sarkastickými myšlenkami a trestat se krutou sebeironií. Pryč s tím... Nebo mě to umačká.
"Nemám jen jutsu na blízko. Držet si odstup nepomůže!" zvolala jsem a použila Prázdnou dlaň, abych ty kusy dřeva poslala přímo na něj a s trochou štěstí ho rozmázla o nejbližší strom.

Prázdná dlaň mě mrštila o strom. Svezl jsem se na zem a zůstal nehybně sedět v jakési skrčené poloze. Na pravé ruce jsem však udělal jednoduchou pečeť.

Pomalu jsem se přibližovala. Kolem ruk se mi objevila bílá záře. Jednalo se o techniku, kterou jsem používala, pokud klasický juuken neměl smysl. Tahle věc dokázala způsobit hluboké řezné rány a člověka doslova propíchnout.
"Nikdy bych si neodpustila, kdybych nechala utéct nukenina třídy S. Tohle jednoduše nedovolím." zastavila jsem se jen pár kroků od ležícího těla a napřáhla se.
"I kdybych měla umřít, přes mojí osobu cesta nevede." pravila jsem a juukenem obohaceným o fuutonovou podstatu jsem mu zamířila na krk.

Ušklíbl jsem se a to už jsem cítil na krku dost ostrou řeznou ránu. Začal jsem ječet a vřískat bolestí. Jekot se poté změnil ve smích. Smích krutý a chladný.
Vylezl jsem ze své staré kůže a aktivoval Mikomi pečeť. Nemohla se ani pohnout.
"Plánuješ sebevraždu?"

Tělem mi opět projela ostrá bolest a hlavou vlna sprostých slov. Ten parchant si se mnou jenom hraje...? Nevěřícně jsem zírala na tu nechutnou techniku. Jeho síla byla těžce nefér. Nebylo divu, že mé útoky neměly vůbec žádnou cenu. Chtěla jsem něco říct ale z úst mi vyšel jen nesrozumitelný povzdech přes zaťaté zuby.

Do háje dělej něco!

Začal jsem se šíleně chechtat. Na temném nebi se objevil jasný měsíc, který osvítil mou bledou tvář a šílený výraz. Začala hrát strašidelná melodie.


"Dlouho jsme se neviděli, a přesto se ke mě chováš tak chladně."

"A co s tebou?" zavrčela jsem a snažila se nevnímat tu bolest. Chm, asi jsem si ukousla trochu velké sousto. Ale pořád lepší než aby nám tu začal dělat masakr s geniny... Z hluboka jsem se nadechla a pokračovala. Zajímala mě jedna věc.
"Přišel jsi zabít Hokageho?"

"Ne ne," zakroutil jsem hlavou a s úšklebkem pokračoval. ¨"Na to ještě nemám dost síly. Někdo mi totiž stojí v cestě. Napadlo mě, že naberu nějaké výjméčné osoby v téhle vesnici," sledoval jsem s pobavením její výraz a bezmocnost.
"Před několika týdny jsem jednomu děcku podobnou prokletou pečeť," klekl jsem si před ní.
"Je to holka, kterou chci."

Zvedla jsem oči, které už mi nesloužily tak jak by měly. Ještě víc lidí s pečetěmi? Nebylo toho proboha už dost? Copak jsme pro něj všichni jen dobytek vhodný pro označkování?
"Stále těžký nezájem o to, kolik lidí s pečetí zemře že?" zamračila jsem se.
"Pochybuju, že se tenhle plán setká s úspěchem."

"Ano, šance na přežití je jen 10%. Ale přežila, stejně jako ty," zvedl jsem pravou ruku a pohladil i po tváři.
"Pořád jsi naštvaná?"

"Odporný." odsekla jsem na poznámku o deseti procentech šance na přežití. Pak jsem se zatvářila nad míru překvapeně.
"Naštvaná? Komu by se líbil tenhle odpornej přístup. Nejsem v tom sama kdo má vztek." uhnula jsem očima do strany.