First topic message reminder :

Nevnímal som ked na mna volali bol som nad niečim zamyslený no potom vyšlo nejaké dievča letmo som sa na nu usmial a vstupil do vnutra.
Vybral som si špáratko z ust a prstupil pozerl som sa na nu"dufam že vam nevadí ked si sadnem":

??
Moje meno nie je dôležité, prichádzame z dediny ukrytej v bambusovom lese, nedivím sa že ste o nej ešte nepočula, nie je to shinobi dedina, žijú v nej iba kuchiyosen pandy.. ním som aj ja.. len som momentálne premenená v henge.. Bola som osobným Kuchiyosenom Ellizabeth-sama.. teda.. bývalej Kirigakure no Raijin.. Začala som.. po tom som sa odmlčala.. nikdy nebolo dobré hovoriť príliš, vedela som že bola Lizzy nunkeninom no snáď.. to tu nebude hrať príliš veľkú rolu.

"Elizabeth.... Elizabeth..."
Přemýšlela jsem.
"Nemáš na mysli Lizzy, která opustila vesnici?"
Už to tu bylo zase. Nukenini z Kiri. Pokud si mysleli, že mě obměkčí něčím, abych pro ně něco udělala, tak to byli na omylu. Všechno budu dělat jen pro dobro vesnice, i kdyby na mě měli pamatovat jako na přísnou a neoblíbenou kage.
"A dál?"
Pobídla jsem ji.

No.. určite viete že je mŕtva.. predsa len, prišla zomrieť sem, a odovzdať všetky meče no.. no to je jedno.. pre to tu nie som.. proste, mala deti, dve.. s Akihirom Kazukim.. pôvodne sme ich chceli vychovávať mi ibaže sa.. sa stalo niečo.. no, pozrite sa na ne, mali by mať iba rok.. dva.. a vyzerajú na päť.. neviem ako je to možné, proste sa raz stratili a našli sme ich už takýchto.. ide skôr o to že ich výchovu nezvládame, nemyslím tým po psychickej stránke ale.. tieto deti majú chakru klanu Kazuki.. plus kekkei genkai od Elizabezh-sama.. ich plač zdemoloval polovicu našej dediny.. potrebujem aby sa ich ujal Akihiro-san, iba on im môže dať pečať a naučiť ich ovládať to množstvo chakry.. teraz ju majú na úrovni Jounina, a to sú.. ešte iba deti. Hovorila som po čom som si len vydýchla..


Pozrela som sa na našu opatrovateľku.. si zlá Onee-baka !! .. zamumlala som, nechcelo sa mi ísť z pandej dediny.. aj keď som vedela že je to proste nebezpečné.. ostať tam.

Vyslechla jsem si ji.
Říkal mi, že ji miluje. Netušila jsem, že mají děti. Neřekla bych to do něj.
Nechala jsem si k sobě zavolat chuunina. Poprosila jsem ho, aby mi sem zavolal Akihira. Uklonil se a odešel.
Nic jsem neřekla a čekala jsem na jeho příchod.

Objevil jsem přímo v kanceláři před jejím stolem z hlasitým "puf". Hned jsem ucítil známou čakru, která by tu vůbec neměla, co dělat. Nemusel jsem se ani podívat, abych věděl, kdo tu je. Tak veliké... Poklonil jsem se Mizukage-sama a potom se jen otočil na další tři osoby, tedy jednu dívku a dvě děti, které tam stáli. Věděl jsem, kdo je ona. Toto henge používala často, ale ty děti.... Jsou to ony. Cítím to, ale...ale jak to?... Nemohl jsem z nich odtrhnout oči. Znovu jsem se podíval na Mizukage-sama."Zdravím Mizukage-sama...můžete mi prosím říct, co se tady děje..." Podíval jsem se zase na děti a na tu dívku a na tváři mi hrál nechápavý výraz.

Akihiro.. tak rada ťa znova vidím.. prišla som ti odovzdať tieto dve ratolesti.. ehm.. povedzme že sa stalo niečo.. a mi sme ich proste.. ráno.. objavili už takéto .. veľké.. nemám tušenie čo sa stalo prísahám !! oborila sa pando-holka na Akihira po čom troška odstúpila.. najlepšie teraz bude.. ustúpiť !! prebehlo jej hlavou na čo začala z kancelárie pomaly ale isto cúvať.

Jen jsem se na ni nechápavě díval."C-cože? J-jak? O-odevzdat?!" Viděl jsem jak ustupuje."CO?! J-já...nemůžu si je přeci teď vzít...sakra kam to jdeš?!" Objevil jsem se přímo za ní a otočil si jí k sobě."Můžeš mi tedy říct, co mám asi teď dělat?" Spíš jsem to šeptl.

No.. Akihiro.. pozri sa eh.. ako to povedať.. začala som sa mu babrať s oblečením páč som musela premýšľať.. ide o to že svojím plačom zdemolovali polovicu dediny.. a naozaj neviem čo sa stalo.. prečo sú zrazu takýto.. asi nejaká technika alebo.. nejaký časový posuv.. no.. bambusový les je mocný.. nie je v ňom iba genjutsu ktoré chráni dedinu aale to je jedno proste u nás už ostať nemôžu.. nevieme ich kontrolovať.. ich chakru a tak.. určite vieš o čom hovorím.. usmiala som sa a následne som sa len ospravedlňujúco pozrela do jeho očí.. aoj.. ozvalo sa už len puf a ja som bola preč.. nebol to shunshin ale obrátené kuchiyosen.

Stále som sa viac menej troška nechápavo pozerala po okolí.. nevedela som kde sme.. boli tu .. ľudia.. jediných ľudí ktorých som zatiaľ videla bol Akihiro, môj bráška a naša opatrovateľka v Henge podobe. Nakoniec som len vystrčila malíček a takým.. ráznym spôsobom som sa s ním začala špárať v nose.

Jen jsem se na ni stále zoufale díval. Začala mě upravovat oblečení a to byl náznak toho, že se z toho chce nějak vykroutit. Pozorně jsem ji, ale poslouchal a pořád se na ni díval. Zdemolovali polovinu vesnice?...časový posun?...Genjutsu?...Co to sakra...A co mám jako dělat já?...Jestli se něco stane, Mizukage mě zabije... Než jsem však stačil zareagovat, rozplynula se v obláčku bílého prachu a já tam jen zůstal stát s otevřenou pusou."Jsem v háji..." Potom jsem se podíval na ty dva a všiml si, co dělá Lilynette."Lily, okamžitě si vydělej ten prst z nosu, to se nedělá a hlavně ne před Mizukage-sama!" Pokáral jsem ji a přemýšlel, co teď.

Po tom čo mi Akihiro povedal aby.. som si vyndala prst z nosu tak som sa na neho pozrela pohľadom ktorý naznačoval že sa mi do toho moc nechce.. nakoniec som však počúvla a vybrala som si prst z nosa.. chvíľku som sa ešte na malíček pozerala.. potom na brášku.. na malíček.. na brášku.. nakoniec som sa len nahla a strčila som malíček do jeho nosa !

Jen jsem tam tak stál a rozhlížel se kolem sebe. Bylo tu spoustu lidí a věcí, které jsem neznal. Raději jsem mlčel a nic nedělal. Pak se tam objevil táta, ale vypadalo to, že není moc nadšený a tak jsem jen sklonil hlavu. Zůstával jsem, tak a vše poslouchal.
V tom mi sestra strčila prst do nosu a já sebou jen cukl. Chytil jsem její ruku a vytáhl ho."Týýýý!!!!" Naštvaně jsem po ní skočil a zhodil jí na zem. To přehnala!!...

Dál jsem si jich už nevšímal a snažil se jen přijít na to, co teď budu dělat. Sakra! Sakra! Sakra!... Když v tom jsem uslyšel Akia. Když jsem se na ně podíval, už byli v sobě."Co to děláte?! Tady nejste doma...přestaňte se okamžitě prát tady před Mizukage!" Přišel jsem blíž k nim a doufal, že mě rozuměli dost zřetelně.

Tyy? čo tyyy chceš sa biť? zaškerila som sa takým mierne.. provokatívnym spôsobom.. očividne mi išlo presne o toto ! .. keď po mne skočil tak som len uskočila kúsok dozadu a následne som sa .. už už chcela vrhnúť do nášho zápasu keď nás znova.. načapal Akihiro.. Hee on si začal ! obvinilo som na brášku ukázala prstom po čom som nahodila takú rozkošnú tváričku.. naše pohyby neboli neohrabané a také mierne nemotorné ako by sa dalo čakať.. vlastne.. sme sa skôr hýbali ako shinobi teda.. na úrovni aspoň genin.. kto vie čo v nás driemalo ^^

Všechno jsem to poslouchala. Pak jsem sledovala tu scenérii před sebou. Dívka v henge zmizela, děti tu zůstali a Akihiro nevědíc, co dělat.
Naštěstí jsem mu nemusela vůbec nic říkat, navíc jsem ani pořádně nevěděla o co tu jde.
Lilynette, jak ji oslovil, si strkala prst do nosu. Podzvedla jsem jedno obočí. Zvedla jsem ruce a podepřela jsem si hlavu. Pak se to nějak začalo vyhrocovat.
"Akihiro?"

Jen jsem se na ni zlostně podíval a zavrčel. Už jsem chtěl po ní znovu skočit, když nás přerušil otec."To není pravda! To ona mi stračila jako první prst do nosu!!" Na svůj věk jsme byli dos obratní a zdálo se, že něco podobného mezi námi probíhalo často. Postavil jsem se a stále se na ni vražedně díval.

Znovu jsem se jen zamračil."Mě je jedno, kdo si začal, ale jestli budete pokračovat, dostanete výprask a hotovo!" Potom jsem si jen povzdechl a na čele se mi objevila anime kapka. Jsem v háji... Potom jsem se jen podíval na Mizukage a obešel ty dva přímo k jejímu stolu."Ano, Mizukage-sama?" Věděl jsem, co asi bude následovat, ale doufal jsem, že má dneska dobrou náladu.

"Můžeš mi to vysvětlit?"
Jedním prstem jsem ukázala na děti. Však jsem svůj pohled upírala na něj. Můj obličej nevypadal nějak zvlášť radostně.

Pff.. v živote by si nás neudrel.. oci.. pomyslela som si po čom som sa len pozrela na brášku.. tak.. výhražne a zastrašujúco zároveň.. proste taká súrodenecká rivalita.. prejavovalo sa to už naozaj skoro... ešte keď sme boli v plienkach tak som mu brávala flašku s mliekom len aby som ho vyprovokovala k nejakej bitke.

Jen jsem se poškrábal, tak na temeni hlavy a vypadal jsem dost nervozně."Nooo...to jsou ty děti, o kterých jsem mluvil, ale...ale tady vůbec neměli být. Nevím, co se mohlo stát...měli by mít tak rok něco...je to prostě..divný..." Povzdechl jsem si a podíval se na ně. Vypadal jsem dost ztrápeně. Znovu jsem se vrátil pohledem k Mizukage.

Nahodil jsem takový uražený výraz a vyplázl na ni jazyk. Potom jsem se jen otočil k ní zády a trucovně se posadil do tureckého sedu. Neměl jsem v úmyslu se zrovna s "ní!" obtěžovat. To tak, ještě...pfff...tatínkův mazánek...blebleble... Říkal jsem si v hlavě a úplně ji ignoroval.

Vypadal dost nesvůj. Každopádně jsem ho v tom nechtěla nijak utěšovat. Byl to jeho problém.
"A co s tím budeš dělat?"
Měla jsem namysli situaci, která mu nastala.

Podíval jsem se na ni a snažil se být, co nejklidnější. Věděl jsem, že takhle si moc nepomůžu a hlavně ne u Mizukage."No...nejspíš se je budu muset asi vzít k sobě, pokud vám to nebude vadit. Budu se snažit na ně dohlídnout a nejspíš poputují do Akademie, aby se už začali učit, protože se zdá, že jsou na to vyspělí dost. Chtěl bych, aby vyrůstali jako právoplatní členové Kiri a žilo se jim dobře, takže tohle bych chtěl podniknout." Řekl jsem a těkal jsem mezi Mizukage a dětmi. Zněl jsem docela sebejistě, což ve skutečnosti, ale nebyla vůbec pravda.

Ignoruje... ma.. on.. ma ignoruje !! prebehlo mi hlavou po čom mi začalo mierne cukať obočím.. veeď ja ti dám krpec ! počkaj keď odtiaľto vijdeme.. tvoj zadok ešte nepocítil to s čím ťa zoznámim.. muhaha.. už len nájsť nejakú palicu.. Rozmýšľala som pri čom som tak znalecky pokyvovala hlavou.. na tvári som mala veľmi spokojný výraz.

Nadechla jsem se a ruce, jimiž jsem si podepírala hlavu, jsem si položila na stůl.
"Víš, co to ale bude znamenat? Nebudeš moci vykonávat mise..."
Upřela jsem na něj pohled a čakala na jeho reakci.

Jen jsem se na ni stále díval a snažil se nedávat najevo žádné emoce."No...já si to nějak zařídím...dejte mi čas a já to nějak udělám...prosím...zkusím něco vymyslet a potom vám dám vědět..." Řekl jsem potichu, ale zřetelně. Na něco jsem rychle musel přijít a to, co nejdříve.