First topic message reminder :

Nevnímal som ked na mna volali bol som nad niečim zamyslený no potom vyšlo nejaké dievča letmo som sa na nu usmial a vstupil do vnutra.
Vybral som si špáratko z ust a prstupil pozerl som sa na nu"dufam že vam nevadí ked si sadnem":

Najednou jsem se tam objevil já. Stál jsem mezi nimi a teď se díval do tváře Mizukage."Co kdyby jste se uklidnilo jo? Nemusí to slyšet celá vesnice..." Potom jsem se otočil na Teruyiho."Vem si ty peníze a já tě doprovodím ven...další problémy nejsou zapotřebí..." Hodil jsem po něm přísný pohled.

Nukenin
Kirigakure opravdu hodně klesla, jestli se stal Mizukage někdo, kdo zastává takové názory jako ty. Ty peníze si klidně nech, od takovédleho člověka je nevezmu.
Odkopl jsem váček s penězi tak, že jí přistál u nohou a já jí dál probodával pohledem. Už jsem nemohl couvnout, ta maska nukenina, který si nechá hodně věcí líbit se sloupla a pod ní se objevilo opět moje pravé já. Po dvaceti letech, po dvaceti letech jsem konečně před někým stál opět s celou svou hrdostí.
Pak se objevil Liška. Jen jsem si ho změřil chladným pohledem.
Ani ty nevíš všechno. Nevíš kdo skutečně jsem, varuju tě, už tu nehledej toho starého mírně neschopného dobráka Teruyu, kterého si znal, tahle ženská dokázala zase vytáhnout na povrch mé pravé já.

Ruku jsem dala Akihirovi na rameno a odstrčila jsem ho stranou. Přestala jsem se opírat o stůl a přistoupila jsem k němu.
"Fajn!"
Sykla jsem.
"Pokud je nechceš, tak si je neber! Svůj úkol, který jsem po tobě chtěla jsi splnil, tak může vypadnout! A smými nazory?"
Naklonila jsem se k němu.
"Nemáš potuchy jaké názory zastávám!"
Zašeptala jsem mu do ucha.

Jen jsem se trochu odpotácel, ale hned ztracenou rovnováhu našel. Stiskl jsem ruce v pěst a bouchl silně do zdi, kde se udělala prasklina."A dost! Už toho dop...le nechte!" V moji očích šla vidět zlost."Možná nevím všechno Teruyi, ale vím toho dost, abych věděl jaký jsi člověk! Nikdy jsem tě nepovažoval za někoho méněcenného nebo zlého a bral tě takový jaký jsi! Tak mi tu teď nevykládej o tvém pravém já! Ano, možná tě neznám úplně, ale dost na to, abych se za tebe zastal!" Můj hlas se trochu roztřepal."A vy Mizukage?! Chováte se jako dětí, které se myslí, že může všechno! Jste egoistická a namyšlená a to je váš problém! Má pravdu, že využívat pomoci nukeninu je ubohé! Vůbec o světě nic nevíte, nic! A kdyby jste byla aspoň trochu chytrá, tak si i zjistíte něco o mě! Ve vesnici vám umírají lidé a pomalu se vše hroutí a vám je to jedno! Zajímáte se jen o sebe a o ty vaše debilní meče! Konečně se začnete chovat jako dospělá vy oba! Kdyby jste měli alespoň trochu rozumu, tak se tady teď nehádáte!" Tlak v kanceláři se zvýšil a židle o stolu se začala úplně mačkat k sobě. Na oknech se objevili malé praskliny a ze mně jenom odlítávali malé jiskry čakry. Neudržel jsem už tu svou tvář. Všechno jsem ji řekl, co jsem si myslel a nechal jsem prostě na povrch vyplout emoci. Oni mohli cítit jako by je někdo zevnitř roztahoval a tlak všude kolem byl fakt zřetelný a nepříjemný.

"Měl by ses uklidnit, nebo to tu všechno zničíš!! A to ti zrovna neradím!"
Řekla jsem chladně.
"Možná je to ubohé. Ale své účely to splnilo."
Podívala jsem se na Akihira.
"A nevím jestli ty máš právo mi tu říkat, jak se mám chovat! Prvně se zamysli nad sebou a pak kritizuj někoho jiného!"

(jů hádka, to je krutý! )

Nukenin
Podíval jsem se na Lišku a trochu se sklidnil. Ty jeho slova... měl vlastně pravdu. Pomalu jsem k němu došel a chytil ho za rameno.
No tak, teď by jsi se měl uklidnit ty. Nebo se zase probudím z bezvědomí uprostřed kráteru, co by zbyl z téhle budovi. No tak, slibuju ti, že už se s ní hádat nebudu.
Ukázal jsem prstem za záda směrem k Mizukage.

Chtěl jsem ještě něco říct, ale Teruyiho ruka na mým rameni mě trochu uklidnila. Na Mizukage jsem hodil jen zlostný pohled a pak se podíval na něj. Tlak pomalu mizel."Máš pravdu...promiň...je...je toho na mě teď trochu moc..." Čakra zmizela a okna přestaly praskat."Dřív, jsem uměl vše skrývat lépe co?" Zeptal jsem se tak trochu unaveně. Byli toho dost a šlo to na mě hodně vidět. Jen jsem pak ještě potichu řekl směrem k Mizukage."Já své činny znám a také jsem za ně nejednou platil. Vy by jste si je taky měla přiznat..." Potom jsem se už zaměřil jen na Teruyiho. Byl jsem rád, že je v pořádku.

"Můj jediný, jak vy tomu říkáte zločin, je ten, že jsem si na jednu prácičku najala nukenina. Nic víc a nic míň. Je to obdobné jako, když si kagove najímali Akatsuki na špinavou práci. Mé svědomí je čisté. Víc než to vaše."
Ve tváři jsem měla neutrální výraz. Nic z něj nemohli vyčíst.

Nukenin
Přitáhl jsem ho rukou, kterou jsem měl na jeho rameni blíž, takže měl teď hlavu nad mím ramenem a poplácal ho po zádech.
Uklidni se, kamaráde, všichni děláme chyby a já jsem rád, že ty jsi se z toho dostal, zase jsem se od něj odtáhl, ale stále jsem ho držel za rameno. Pak jsem se obrátil na Mizukage.
Uznávám, že jsem přepadával a okrádal obchodníky, ale nikdy jsem nezabil nikoho, kdo by nic neudělal.
Změřil jsem si jí pohledem.
A pokud mluvíte o té vině, kvůli které se ze mě stal nukenin, tak té se říká láska, vážená dámo.

Nukenin
Přitáhl jsem ho rukou, kterou jsem měl na jeho rameni blíž, takže měl teď hlavu nad mím ramenem a poplácal ho po zádech.
Uklidni se, kamaráde, všichni děláme chyby a já jsem rád, že ty jsi se z toho dostal, zase jsem se od něj odtáhl, ale stále jsem ho držel za rameno. Pak jsem se obrátil na Mizukage.
Uznávám, že jsem přepadával a okrádal obchodníky, ale nikdy jsem nezabil nikoho, kdo by nic neudělal.
Změřil jsem si jí pohledem.
A pokud mluvíte o té vině, kvůli které se ze mě stal nukenin, tak té se říká láska, vážená dámo.

Jen jsem se na něj trochu usmál. Bylo uklidňující zase být z někým, kdo mě chápe. Lidi nukeniny odsuzovaly a všechny považovali za hrozné a bezcitné zločince, ale to nebyla pravda. Nebylo to tak a takových bylo méně, než si kdo myslel. Člověk si mezi nimi dokázal najít přátele, za které by se i postavil a oni za něho. Jen jsem se znovu podíval na Mizukage."Ano láska...vy absolutně o tomto světě nic nevíte. Lidé nejsou vždycky takový, za jaký je považujete, a mnohdy je to tam lepší, než když žijete tady. Většina z nich se stala tím, co jsou nedobrovolně a musí nasadit tvrdou masku, aby vůbec přežili. Dokáží držet při sobě a věřte nebo ne, ale jsou i věrní. Hodně z nich muselo obětovat svůj život a odejít, aby zachránili své blízké. Tak to je a klidně si můžete nechat tu vaši bláhovou představu o tom, jak to tam venku chodí." Potom jsem se zase otočil na Teruyiho."Půjdeme...už bych měl rád klid..." Únava byla na mě nesmírně znát a já už se jen sotva držel na nohou, ale ještě jsem to chtěl vydržet.

Podívala jsem se na Teruyiho.
"Nikdy jsem neřekla, že jste někoho zabil, tak brzdite s tím vaším obviňováním. Nevím, proč jste se stal nukeninem a je mi to srdečně jedno. Jak jsem řekla najala jsem si vás jen na práci a ta teď skončila. Peníze nechcete? Tak dobře, neberte si je. Nemůžete kritizovat mou povahu, tak jako já nemůžu kritizovat tu vaši. Tak si ty vaše sladké řečičky vemte a můžete jít!"
Teď jsem svůj pohled upřela na Akihira.
"Já že nerozumím tomuto světu? Tenhle svět je jen samé násilí a kdo se nepřizpusobí, tak nemá šanci přežít. Svět shinobi spočívá v obětování a smrti. Nic jiného v tom není. Kdo se nenaučí přežít, tak nemá šanci dožít se rána."

Nukenin
Jen jsem pozvedl obočí, ale nijak jsem to nekomentoval. Konec konců, slíbil jsem Lišákovi, že se s ní nebudu hádat. Obrátil jsem se na něj a gestem se nabídl, že ho podepřu. Moc dobře jsem věděl, čím si prošel.
Jestli chceš, tak ti pomůžu do postele, nebo kam se to vlastně chystáš. Tady už nemám nic, co bych řekl.

Taky jsem k tomu už neměl, co říct. Spíš jsem na to neměl sílu. Nechal jsem se Teruyim podepřít a trochu jsem se pousmál."Díky...ale jestli to někomu řekneš, tak uvidíš..." Ale menší úsměv mě nemizel. Bylo to asi poprvé, co jsem před někým, respektivě před nukeninem dal na sobe najevo svou slabost a nebo byl takhle vyřízený. Prostě toho bylo moc a mě se nechtělo vše držet už v sobě."Zašel bych si někam sednout...je jedno kam..." Řekl jsem k Teruyimu."Sayonara...Mizukage-sama..." Prohodil jsem k ní.

Neodpověděla jsem. Otočila jsem se k nim zády a šla jsem si sednout ke stolu. Ze šuplíku jsem vytáhla mapu Kirigakure. Prohlížela jsem si ji.
Hm... Tady v těch místech je hodně vody. I když to bude asi málo, ale aspoň, že tam nějaká je.
Dívala jsem se na určité místo na mapě a dál jsem přemýšlela. Ty dva jsem už ignorovala.

(pardon, tohle asi od ní nebylo hezké )

Nukenin
Podepíral jsem Lišku a došel jsem s ním ke dveřím. Těsně než jsme odešli jsem ještě obrátil hlavu směrem k ní.
Ó, málem bych zapoměl, někdo kdo mě dokázal tak rozčílit, si zaslouží znát mé celé jméno. Jsem Tomoko Teruyi, bývalý vrchní velitel jednotek ANBU ze Suny, mohla by jste si toho aspoň trochu vážit, jste první za dvacet let, kdo to jméno z mých úst slyší, pro jistotu jsem střelil okem po Lišce, přece jen i on to slyšel prvně.
Tak a teď se udav tím, jaká je odměna na mojí hlavu, ušklíbl jsem se.

Překvapilo mě to, co jí řekl, ale jen jsem se tak znovu pousmál. Všiml jsem si toho jeho pohledu. Když on, tak proč ne já? Teď už je to stejně jedno..."Akihiro Kazuki známý jako Kitsune - Liška...podvodný nukenin, který pochází z ledových severních hor...můžete se zeptat na toto jméno a nebo si něco zjistit...uvidíme, kolik toho budete vědět..." Řekl jsem k Mizukage-sama a trochu se ušklíbl. Jen jsem pak kývl na Teruyiho, že už můžeme jít. Chtěl jsem si potom o tom všem trochu popovídat.

"Ze Suny?"
Podivila jsem se. Pak jsem jen kývla, když mi řekli svá jména.
Tolik lidí se stalo nukeninem jen proto, že někoho milovali? Já jsem z toho důvodu chtěla všechno opustit. Přestat být ninjou. Všichni děláme nemožné věci pro někoho koho máme rádi.
Sklonila jsem hlavu a dělala jsem, že se dívám dál do mapy.
Nemohla jsem nic udělat a jen se dívat, jak umíral. Jak já bych si přála, abych mohla vrátit čas...
Hlavou mi dále výřily vzpomínky a výčitky.

Nukenin
Trochu jsem se pousmál, konečně jsem jí donutil přemýšlet. Bylo to na ní vidět. Otázku, kterou mi dala jsem bral pochopitelně jako řečnickou, takže jsem neodpověděl. Jen jsem pořádně podepřel Kisuneho a odešel s ním ven.
(přesun )

Proseděla jsem další noc v tom křesle. Mizukage si mě buďto nevšimla a nebo nevšímala. Teď jsem se pomalu zvedla a podívala se na ní.
Omlouvám se, že vám tady zabírám křeslo. Já ... stejně už musím do Konohy.
Dívala jsem se přitom do země. Teď jsem se obrátila a šla ke dveřím. Prošla jsem a ještě než jsem úplně zavřela dveře, jsem se s ní rozloučila. Pak jsem se zadumaně vydala do Konohy.
(přesun)

Ještě než odešla, tak jsem ji popřála hodně štěstí.

Druhá část zkoušek už byla v plném proudu. Seděla jsem v křesle u otevřeného okna a dívala jsem se na oblohu. Do místnosti vanul chladný vítr a sluneční paprsky nepronikaly přes tu mlhu, která venku panovala. Tím pádem se vzduch moc neoteplil a bylo venku na teplý svetřík.
Doufám, že všichni na zkouškách projdou. Vím, co to je, neudělat zkoušky napoprvé a nebo se při nich něco stát, co se nám vryje do paměti a navždy nás změní...
Hlavu jsem měla opřenou v čalounění. Oči jsem zavřela.
Přemýšlela jsem o včerejší hádce, která mě hodně vytočila. Nebylo vlastně o čem přemýšlet. Stála jsem si za tím, co jsem řekla. Spíše jsem myšlenkami zabloudila zpátky do minulosti...

Pomalu jsem se blížil ke kanceláři Mizukage. Do Kiri jsem dorazil už včera, ale nechtěl jsem jí rušit. Já sám jsem si potřeboval srovnat pár myšlenek a trochu se uklidnit, aby náhodou zase nedošlo k nějaké hádce. Ach jo...snad to vyjde, ale pro Roku to udělám... Ani jsem si neuvědomil, že už stojím před jejími dveřmi. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechl a se zaklepáním vstoupil."Zdravím Mizukage-sama. Doufám, že neruším, ale potřeboval bych s vámi něco probrat..." Z poklonou a zrakem sklopeným k zemi jsem promluvil. Snad mě hned neodbije...

Seděla jsem v křesle a stále jsem se dívala z okna. Myšlenky se mi rozutíkaly na všechny známé světové strany.
Klepání jsem plně přeslechla. Kdyby nepromluvil, tak bych přeslechla i to, že se otevřely dveře a někdo vstoupil. Trochu jsem s sebou cukla a narovnala jsem se.
"Co to je?"
Propletla jsem si prsty, lokty položila na stůl a podepřela jsem si bradu.

Zvedl jsem hlavu a podíval se na ni."Nejprve bych se chtěl omluvit za to, jak jsem onehdá po vás vystartoval. Takové chování nepřísluší k mému postavení a vy jste stále Mizukage. Já nemám právo posuzovat vaše činy." Díval jsem se jí přitom do očí. Ať mám názor jaký chci, zrovna já bych si neměl moc vyskakovat... "A druhá věc je, že bych vás chtěl poprosit, jestli by jste mě nemohla povýšit na post Jounina. Mě osobně nejde o to, že jsem stále ještě chunnin, ale rád bych, abych mohl oficiálně trénovat Roko-chan a jako Chunnin na to nemám pravomoce. Samozřejmě, že do týmu bych přibral i další, kteří by mě chtěl za senseie." Dlouze jsem vydechl a znovu se nadechl."Vím, že pro to, abych se jim mohl stát musím mít splněný určitý počet misí a konečná mise musí být typu S. Ostatních misí jsem myslím splnil dost, ale nevím, jestli se dá považovat za misi S to, že jsem měl od Lizz-chan donést legendární mise, ale stejně je nakonec donesla Roko. Klidně splním něco jiného, co budete potřebovat, abych se do tohoto postavení mohl dostat. Slíbil jsem její bývalé senseice, že ji ochráním a naučím všechno, co je zapotřebí. Proto vás o to žádám...Mizukage-sama..." Jedním kolenem jsem poklekl a hlavu zase sklonil do poklony. Kdyby mě někdo viděl z mé dřívější minulosti neuvěří, že to já jsem Kitsune, nepolapitelný ninja, ale to je jedno. Jak už jsem říkal, lidi se mění a já bych udělal cokoliv, abych mohl splnit Lizzyno přání...

"Mise nemise, myslím, že si na to silný dost..."
Odmlčela jsem se na chvíli.
Moc lidí ve vesnici s vyšším rankem není.
Pomyslela jsem si.
Ale ta jeho minulost a další věci okolo...
Povzdechla jsem si.
"Ještě pořád se stýkáš se svými přáteli nebo jak jim říkáš ze své minulosti? Tím myslím, když jsi byl mezi nukeniny."