Stará čtvrť a sídlo Kana

First topic message reminder :

čtvrť se nachází v zadní části vesnice skoro dál ode všech tvoří ji asi tři domy a jedna hlavní rezidence, která se nově opravila, rezidence je chráněna bariérou pěti pečetí a vstup má povolen pouze Yukikage a lidé s povolením od Reiny

"No jak myslíš." řekla jsem tvrdě a otočila se ke dveřím
"Až budeš zase něčeho schopnej dej mi vědět." neotočila jsem se na něj a vycházela jsem z pracovny do salonku kde bych nabrala kluky

Podíval jsem se na Reinu jak vyšla ze dveří."Ruki odletěl prej ho dneska nemáme čekat."

Ač se mi to nelíbilo, musel jsem Reinu nechat tak.
Tohle bylo buď hop nebo trop...

"Vyřídím si to s ním jindy jdu se psychicky složit." řekla jsem anštvaně a odcházela z rezidence k Dagovi ještě jsem se ale na dům otočila ale pak jen zakroutila hlavou
"Muži.....přestávám jim rozumět." nadávala jsem počkala jsem na Tatsua a pak se vydala do vesnice (přesun oba)

Jakmile Reina odešla, chvíli jsem jen tak seděl a přemítal.
Musel jsem to udělat... Nebyla jiná možnost.
Zvedl jsem se a šel za Hidanem.
Našel jsem ho v místnosti, která sloužila jako knihovna.
"Zrovna tady bych tě nečekal... Je to tady Hidane, pokud
se bude něco dít, je to na tobě, nevím za jak dlouho se
vzpamatují... Drž se..."
Poté jsem zavřel dveře a zamířil do sklepení.

Jen jsem se zadíval na Kagamiho, když přišel.
Začal něco říkat, ale já ho sotva slyšel, hodně mě vydeptal s tím,
že mi připomněl Kakuza. Přejížděl jsem kosou sem a tam po podlaze.
Jakmile odešel, jen jsem se zadíval na dveře a špitl.
"Buď opatrný..."

Pomalu jsem scházel po schodech do tajné místnosti,
kterou jsem nechal vybavit.
Lépe řečeno jsem tím zaúkoloval služebnictvo...
Vešel jsem do místnosti, zavřel za sebou ocelové dveře,
zamkl a podíval se po místnosti.
Byla přesně taková, jak jsem přikázal.
Čistá, byla zde pohodlná postel, plno jehel, skalpely, roztoky a zrcadla.
Vytáhl jsem ampuli se Sharinganem. Chvíli jsem jej pozoroval
skrze nažloutlou kapalinu.
"Není to paradox? Pomocí očí, kterými ty jsi chtěl ničit,
já dám vzniknout míru... Otče..."
Naposled jsem se zhluboka nadechl, sedl si před stůl,
kde byly všechny chirurgické serepetičky i roztoky a navíc i systém zrcadel,
který mi pomůže při operaci.
Opatrně jsem položil ampuli na stůl, sundal víčko.
Ještě jednou jsem se na sebe podíval do zrcadla a poté si sundal masku.
V mém obličeji se čas již vyřádil. Kruhy pod očima, hluboké vrásky, jizvy v
oblasti očí... Ale to bohužel byla cena, kterou jsem zaplatil za takovouto moc.
Vzal jsem do ruky anestetikum, opatrně jej píchl do oblasti oka,
které obsahovalo Rinnengan a chvíli jsem počkal. Jakmile jsem necítil tlak,
když jsem se zde pošimral prstem, operace mohla začít.
Připravil jsem si prázdnou ampuli, zalil ji inkubačním roztokem.
Poté přišel na řadu skalpel. Opatrně jsem jej přiložil pod spodní víčko
a zaryl ostré ostří do měkké kůže. Okamžitě se vyřítily proudy krve, ale to bylo účelem.
To samé jsem udělal i těsně nad vrchním očním víčkem, jakmile jsem věděl,
že jsem skrze kůži, odložil jsem skalpel. Nasadil jsem si rukavici.
Prsty jsem přiložil k oku s Rinnenganem. Konečky prstů pomaličku vklouzávaly
do očních důlků a já mohl chytit oční bulvu.
Věděl jsem, že jakmile odstraním oční nerv, pěkně to zabolí. Opatrně jsem
popovytahoval bulvu ven, až držela pouze na očním nervu. I ten jsem opatrně odstranil.
Jakmile byla bulva úplně oddělena, celým mým tělem projela taková vlna bolesti,
že jsem měl sto chutí rozbořit celý dům, jen silou svého hlasu.
Několik vteřin jsem takto strnul v paralýze způsobené bolestí, ale musel jsem pokračovat.
Bulvu jsem opatrně vložil do prázdné ampule, zavřel víčkem a na víčko nakreslil speciální pečeť,
kterou mohu otevřít pouze já. Pro případ, že by chtěl někdo toto oko zneužít.
Jakmile to bylo hotovo, z díry v hlavě se řinuly potůčky krve.
Musel jsem spěchat. Opatrně jsem vzal Sharingan do ruky a přiložil si jej k očnímu nervu,
ač to bylo k nevíře, jakmile se k sobě oční nervy přiblížily, podivným způsobem se spojily.
Za to jsem mohl být vděčný Zetsuovi.
Opatrně jsem poté oční bulvu zasunul až do očního důlku a řádně ji usadil.
Hned, jak jsem si byl jistý, že je oko tam, kde má být. Očistil jsem ránu od krve
a vzal do ruky jehlu s nití. Musel jsem opatrně zašít ránu, která neustále krvácela.
Nejdříve spodní a poté i vrchní víčko. Šlo to pomalu, anestézie pomalu odcházela
a já při posledních stezích cítil opravdu intenzivní palčivou bolest.
Protáhl jsem jehlu posledním otvorem, ukončil smyčku a odstřihl nit.
Operace byla kompletní... Nové oko bylo ještě trochu od krve, ale to se během pár dní změní.
Podíval jsem se na sebe do zrcadla...
"Podívej se na sebe Kagami, jaká zrůda jsi... Co z tebe osud i ty sám udělal..."
Plný zlosti jsem pěstí rozbil zrcadla. Obmotal jsem čerstvou ránu obvazy a poté i celou hlavu.
Nyní byl čas na změnu, již jsem nepotřeboval starou masku, podle které mě každý ihned poznal.
Zajistil jsem si novou (Viz obrázek), která byla neutrální a neodhalovala nic než oči, které budu schopen skrýt.
Opatrně jsem si ji nasadil na hlavu. Vstal a dokulhal jsem k posteli.
Vedle postele již byl připravený stojan s výživným roztokem. Sedl jsem si na postel,
vzal jehlu a zavedl jsem ji do žíly.
"Několik dnů teď nebudu schopný nic dělat, ani jíst... Musím teď jen odpočívat...
Proto je nyní vše jen na tobě, Reino... Hidane..."
Poté jsem si lehl na záda, i když mě oko bolelo, pomalu jsem ho zavřel a oddával se agonii.

Celý den jsem jen seděl v křesle, nevrle chodil po pokoji, nebo ležel na kanapi.
"Kde ten idiot je?! Co mu ku*va trvá tak dlouho... A proč mi do prde*e nic neřekne...
Zasr*n jeden!"
Vztekle jsem vyskočil na nohy a díval se do plamenů v krbu. Ani to mě neuklidnilo, byl jsem v sídle, velké jak palác a sám. Lepší už to opravdu být nemohlo.
Byl jsem tak naštvaný, že jsem hodil kosu pryč a ta se zabodla do stěny.
"Idiot!!!"

Po několika dnech přerušovaného spánku jsem se konečně dostal k sobě.
Pomalu jsem vstal, vytrhnul jehlu z ruky a pomalu se postavil.
"Je to tady..."
Přešel jsem až k zrcadlům. Sundal si opatrně masku a pomalounku začal sundávat obvazy. Vypadalo to, že operace byla úspěšná.
Zůstalo jen několik maličkých ranek, které se časem zahojí.
Poté jsem se zadíval do zrcadla. Moje oči, byly najednou... Normální, žádný Sharingan ani Rinnengan, díky tomu, že jsem měl stejný pár očí jsem byl schopen mít opět tmavě hnědé oči. Málem jsem se tam dojetím rozbrečel. Tak dlouho jsem neviděl své "vlastní oči". Vlastní už jsem vidět nemohl, jelikož ztratily své světlo.
Ale i tohle mi stačilo k dojetí.
"Oči, které vypadají jako lidské..."
Řekl jsem si pro sebe a poté jsem aktivoval Sharingan, nejdříve normální poté Mangekyo a poté Věčný Mangekyo... Byl takový, jak jsem o něm slyšel. Ale na zkoušení dovednosti bylo ještě brzo.
Opatrně jsem si opět nasadil masku a šel do jedné ze skříní. Vytáhl jsem zdobené kimono, Kusanagi no tanken a Bashosen (viz inventář).
Opatrně jsem si oblékl kimono, pod jeho záhyby jsem k opasku připevnil dýku a na záda si upevnil Bashosen.
Poté jsem šel ke dveřím, odemkl je a jakmile jsem vyšel, zapečetil jsem je, aby tam nikdo nemohl. Pomalu jsem šel do jedné z místností.
Sedl jsem si do křesla.
"Je čas to skončit můj milý příteli..."
Mluvil jsem už skoro jako psychotik...
"Zetsu?! Vylez, ať jsi, kde jsi. Chci si s tebou promluvit..."

ZuZuZuZu
Klon Bílého Zetsu vylezl ze země a ušklíbl se na Kagamiho.
"Jak vidím, pořídil sis novou masku,"

"Myslím, že maska není to nejdůležitější, co je nové...
Ale o tom ty víš své, že Zetsu?"
Chvíli jsem se odmlčel a poté pokračoval.
"Ale zavolal jsem tě dnes z jiného důvodu...
Pojďme se bavit o někom, koho už znáš hodně dlouho...
Řekněme, že jsem měl poslední ddobou hodně času přemýšlet,
takže jsem došel k jistému závěru...
Jak dlouho už pracuješ pro Madaru?!"

"Pro Madaru? Mluvíš z cesty, ten je už několik století mrtvý," Ušklíbl jsem se.

Pobaveně jsem se zasmál. Trochu jsem si odkašlal a poté se zadíval na Zetsua.
"Vtipné Zetsu, vtipné..." Ještě chvíli jsem se smál a poté po něm mrsknul vražedný pohled.
"Jsem ti zavázán za záchranu svého života, ale to neznamená, že ze mě budeš dělat pitomce a figurku v Madarově hře!
Sám jsi na to upozornil, když jsem si šel pro druhé oko.
Jak, že jsi to říkal? O ano, už si vzpomínám.
Hm, měl bys vědět, že po tobě jde půlka světa, pak tady máme něco jiného, to ovšem počká, protože se ti to nebude líbit...
Oba nejsme dnešní Zetsu... Nemysli si, že jsem se nazýval jeho jménem proto, že je mrtvý, nebo že mi to jméno mělo zajistit respekt... To opravdu ne."

"Takže jsem měl pravdu, žije...
Jinak by jsi nereagoval tak podrážděně a jenom by ses tomu pousmál.
Mám tě Zetsu, díky tvé povaze ses prořekl...
Tak se na to podívejme, Madara žije... A počítám, že tě má jako svého mazlíčka.
Je to tak? A jen tak mezi náma, jsem ti v nejmenším nevyhrožoval."
Pousmál jsem se, což přes masku nemohl vidět.

Pekne som šla tam kde som započula svojho vlka prišla som k nemu odvolala ho a sadla som si do kresla a čakala som na Kagamiho kým sa vráti

"Muhahaha.." Šíleně jsem se zachechtal.
"Nikdo z Akatsuki nebyl tak komplikovaný a nepředvídatelný jako já. Prostě jsem tě chtěl použít jako zbraň proti Madarovi, ale časem ses vymkl kontrole. Celý život, jen někoho poslouchám a plním slepě rozkazy, jenže s mýma znalostma a vším ostatním, je to až moc velká škoda."

"Pokoušel jsem se manipulovat tebou, málem mi to vyšlo. Mám, ale jiný nápad.." pomalu jsem se začal ponořovat do země. Použil jsem na Kagamiho Hoshi no jutsu, abych ho lépe sledoval.
"Hodně štěstí, Kagami.."

"Ale noták, mě už do toho netahej... Chtěl jsem tě jen využít jako doručitele vzkazu.
Je na čase zkoncovat s minulostí a to definitivně."
Chvíli jsem mlčel a poté jsem se zadíval na Zetsua tím nejpřísnějším pohledem, jakého jsem byl schopen.
"Vyřiď Madarovi tohle... Příští úplněk v Údolí konce. Vyzývám jej na finální boj, mezi námi dvěma... Skončíme to jednou pro vždy. Ať si vezme sebou koho chce, to samé platí pro mě... Bude to boj na život a na smrt...
Vyzývám ho... A ty si mezitím rozmysli na čí straně jsi ty!"
Dořekl a poté odvrátil pohled od Zetsua,