Kancelář Raikageho

"Dohopsal" jsem až před dveře Raikageho, trochu jsem si pobrukoval písničku, bylo na mě vidět že už jsem vyspanej a mám relativně dobrou náladu. Všiml jsem si že už tam někdo čeká tak jsem ani neklepal. Bylo mi jasný že už klepal, jen jsem čekal než na mě dojde řada. Na rozdíl od předešlé noci mi teď růžové oči svítily radostí a ne že bych je měl ospalé.

Vešel jsem dovnitř a tam seděl nějaký kluk ale toho jsem si já vůbec nevšímal."Tak mě tu máte zase."řekl jsem s úsměvem na rtech.

Vstal jsem a přeměřil si Tatsua pohledem. Pak jsem se podíval na čas, zbývalo už sakra málo a můj doprovod stále nikde.
"Neříkal jsi, že až za měsíc, mě to přijde jako pár dní. A navíc.. Říká se Dobrý den, když vejdeš bez ohlášení. Co potřebuješ? Za několik minut totiž odcházím" Procedil jsem a vstal, z věšáku jsem si vzal plášť Kage a v ruce třímal klobouk.

"Vážně jsem ve sklusu, vyřešíme to hned, až se vrátím" Dodal jsem a vystrnadil Tatsua z kanceláře. Kterou jsem zamknul. Podíval jsem se na toho kluka ze Suny a jen mu sdělil. "Na pár dní nebudou mise, ani nic podobného. Odcházím a za pár dní se vracím" Podotkl jsem a hned na to odešel. Směřoval jsem k bráně.
(Přesun.)

"Pohoda, jen jsem se chtěl ujistit." Zmizel jsem v obláčku kouře. (přesun)

Na jeho otázky jsem neodpovídal nebyl jsem tu teď kvůli němu spíš jsem se přišel ohlásit ze zdvořilosti.Chvíli jsem se soustředil na našel jsem přesně to co jsem hledal.(Přesun)

Odemkl jsem kancelář a vešel dovnitř. Klobouk, společně s pláštěm Kageho jsem odložil stranou a pověsil ho na věšák. Sám jsem si potom sedl do křesla a zadíval se na stůl, na kterém se to za ten jeden den, co jsem byl pryč, stihlo nakupit pořádnou hromadou papírů. Ale dnes jsem na ně neměl náladu, otočil jsem se k oknu a pozoroval, jak na Kumogakure padla tma. Možná jsem přemítal v duchu nad událostmi a strmým pádem srazu a nebo taky jen nad tím, co dobrého by můj žaludek mohl pozřít. I Kagové musí jíst!

Dorazil jsem znova před kancelář a zaklepal.

SORA
Stál jsem celou dobu od odchodu Raikageho před kanceláří a když se vrátil vyrazil jsem i s nádobou na misi.(Přesun)

Jakmile jsem zaslechl klepot na dveře, přetočil jsem svůj pohled ke dveřím. "Dále!" Vyzval jsem čekajícího a pohroužil se do papírů, aby to aspoň vypadalo, že pracuji. Popravdě se mi do těch spisů ani nechtělo nahlédnout.

Vešel jsem dovnitř a usmál jsem se."Tak už máte čas?"

Vzhlédl jsem od listů a změřil si ho pohledem. "Jak vidíš" Podotkl jsem a pohodlně se zapřel lokty o stůl. "Posaď se, pokud nespěcháš" No, nebyl jsem tak nezdvořilý, abych mu nenabídl křeslo naproti mě. Hned nato jsem ho vyzval. "Můžeš spustit"

Posadil jsem se a potom jsem se na něj podíval."Chtěl bych si vzít něco z vaší knihovny."usmál jsem se na něj.

Pozoroval jsem ho a zamračil se.
"Odvaha zeptat se mě na tohle ti teda rozhodně nechybí. Stále nevím, z jaké si vesnice, ale ke Kumo se rozhodně neřadíš. Klidně mi můžeš říct, co potřebuješ, ale techniky Kumo nepůjčíme jen tak někomu, ani někomu, jenž se v Kumo narodil. A pokud by jsi byl z Aliance ani bys mě o to nežádal a rovnou si to vypůčil, nuže, kdo jsi?" Probodl jsem ho pohledem, nebyl jsem zase až tak naivní. A je docela zajímavé si sem jen tak přijít a žádat mne o toto.

"Kdo jsem to už víte a odkud jsem to jak jsem řekl již prvně není důležité.Chci techniky na které mám právo techniky která tu nechal můj klan."výraz v obličeji se mi změnil na mrazivě klidný.

"Takhle se nikam nedostaneme. Dobrá, na tyto techniky máš pokrevní právo, to přiznávám. Řekni mi, jak se jmenují, jsem si jist, že budou zde v kanceláři, a pokud ne, předchozí Raikage svitky spálily" Pokrčil jsem rameny, i to se stává, aby zamezili existenci a rozšiřování.

V spoločnosti ANBU som prišiel pred kanceláriu Raikage. Jednotka ANBU už vedela o akú záležitosť sa jedná všetko som ím vysvetlil.

Zaklopal som na dvere a čakal som na pokyn.

Stručně jsem pokynul Tatsuovi o chvíli strpení a krátkým, ale hlasitým "dále" dal pokyn čekajícím, aby vešli.

Spoločne s jednotkou ANBU som vošiel dnu. Raikage zrejme už poznal moju podobu kedže som sa dosť často ukazoval pred ostatními Kage.

Zdravím Raikage-sama povedal som vážnym hlasom aj ked som vedel že sa istotne bude hnevať...
Dúfam že mi jedného dňa odpustí.

Ačkoliv jsem od ANBU dostával zprávy pravidelně, přítomnost bývalého Raikageho v mé kanceláři, nebyla zrovna příjemným setkáním, ať v minulosti, nebo snad teď, v přítomnosti.
Jeho pobyt v Kumo mi není příjemný, pošpinil jméno Kumo a to musím brát na vědomí. Má jediné štěstí, že zachránil Ikaros, jinak by si seděl v cele, ať to je, kdo chce.
Propaloval jsem ho a zkoumal, rozhodně se mi ten hlas nelíbil. Zamračil jsem se, no tvářit se přívětivě nehodlám.
"Co se děje?" Zeptal jsem se narovinu, bez zbytečné omáčky kolem. ANBU jsem si nevšímal, otázka byla směřovaná na Everesta.

Zhlboka som sa nadýchol: Nečakám že mi odpustíte Raikage-sama ale chcel by som vás poprosiť o prijatie do Kumogakure. Chcem sa pokúsiť napraviť svoje chyby ktorých som si vedomí...

Sklamal som ako Rokudaime Raikage no ešte stále mám šancu napraviť to!
Urobím všetko o čo ma požiadaťe povedal som a pozrel som sa na neho zvedavým pohladom plným rešpektu.

Everestova přítomnost a to co řekl mě docela zaskočilo ale nedal jsem to najevo pořád jsem byl klidný a čekal jsem co se bude dít.

Poslouchal jsem ho a zamračil se ještě víc. "Evereste. Řekni mi jeden jediný pádný důvod, proč bych tě sem měl vzít zpátky! Nechci udělat stejnou chybu, jako ostatní. Jak ti můžu důvěřovat? Jak můžu vědět, že nezradíš znovu? Kde mám u tebe tu jistotu? Svět jaký známe se řítí rok co rok dál do záhuby, řítíme se tam po hlavě, tak jak mám.. Jak mám sakra zajistit, že ve vesnici bude mír potom, co sem přijmu zločince, který je napsaný v Bingo knize?!" Prudce jsem vstal a zadíval se mu upřeně do očí. Upřímně potřeboval jsem si ho proklepnout.
"Znáš má prvilegia, nezáleží mi na ničem jiném než na Kumo a životě obyvatel v ní. Možná ti dám podmínku, ale jak mám vědět, že jakmile ti začnu trochu důvěřovat, nevrazíš mi kudlu do zad?" Zeptal jsem se ho a nesedal si. Seděl jsem několik hodin, těch pár chvil to vydržím.

Len som sa pousmial: Raikage-sama nečakám dôveru od samotného začiatku ale po istom čase si na mna snád zvyknete.
Pozrel som sa von z okna a podivne som sa zatváril: Kumogakure No Sato...záhuba to si nemyslím niečo tu chýba a spoločne snád prídeme na to čo to je (úsmev)

Prišiel som bližšie a nastavil som mu ruku: http://fc06.deviantart.net/fs71/f/2011/153/2/a/raikage_and_killer_bee_541_by_rollando35-d3hueay.png

Tak čo Raikage-sama dovolíte jednému hlúpemu ninjovi návrat späť?

Jen jsem se zamračil, spolouchal ho. "Kdo ví, co přijde.." Dodal jsem a pak se podíval na jeho ruku. Přemýšlel jsem. "Jestli toho budu litovat.." Zamumlal jsem. A to jsem si myslel, že nezačínám být senilní. Náhodou, jsem v nejlepších letech. Opustil jsem své myšlenky a tu ruku jsem mu teda spojenou v pěst "podal". Pak jsem jen zakroutil hlavou. "V Kumogakure no Satto jsi byl přijat, ale prozatím bez misí a nebudeš obeznámen s důvěrnými věcmi. Jen pro případ. Dále budeš sledován, to nezapomínej! Jen tak lehce neodpuštím, ale hcybovat lidské je. A Evereste?" Dodal jsem a znovu si sedl. "Stačí jediná věc, která se mi nebude zdát podle pravidel a důsledky zjistíš sám, spíše pocítíš na vlastní kůži" Pak už jsem svůj pohled z Everesta přetočil zpátky na Tatsua. Znamenalo to jediné, už může mluvit.