Ulice Listové

First topic message reminder :





Noční Konoha ^^ xD

Menší ukázka toho, co naleznete na hlavní třídě v Konoze:

Napřed jsem si se skleničkou jen tak pohrávala a zamyšleně ji sledovala.
"Vedle toho, že venku je čas od času mizerné počasí tak nevím co tě k tomu vede. Tak nechoď kolem horké kaše a řekni to přímo. Nemám dvakrát ráda průtahy." zamyšleně jsem se zadívala z okna na oblohu, kde začaly pomalu vycházet hvězdy.

Překvapeně jsem na ní pohleděl.
" Co mě vede k čemu?K tomu že to chci probrat uvnitř??Přece jsem psal že chci zajít na sklenku " řekl jsem a nalil si.Sklenku jsem zvedl do úrovni svých očí a jedním okem jsem se díval na Mikomi a druhým na sklenku.Vlil jsem jí do sebe a položil jí." Jde o to že....když jsme byli na poslední misi...tak mi došla jedna věc...že umřít můžu i v mém věku...a říká se...že když někdo blízko smrti...tak se mu vybaví všechny nejlepší chvíle jeho života že?? " řekl jsem , rychle si nalil a zase to do sebe vlil." A právě o to mi šlo...když jsem umíral....tak se mi nevybavilo nic...protože 99% mých dobrých vzpomínek...nekončí zrovna moc dobře...takže...jsem v podstatě jen chtěl..abych měl na co vzpomínat...o to jde... ." řekl jsem , nalil si už 3 sklenku , ale ještě jsem jí nevypil.Čekal jsem na Mikomiinu reakci.

Ve svých vzpomínkách jsem se vrátila do dětství, které můj otec nevyplnil ničím jiným než tvrdým tréninkem. Poté jsem zavzpomínala na svůj první tým. Všichni jsou už mrtví, nebo se z nich stali nukenini. Na chuuninských zkouškách jsem musela bojovat se svou sestrou, dvakrát jsem málem přišla o svůj byakugan a nespočetněkrát jsem skončila v nemocnici. Několik lidí na kterých mi záleželo mi umřelo přímo před očima. Nahlas jsem neřekla nic z toho.
"Tak nějak ti rozumím. Ty hezké chvíle jsou v životě shinobi vzácné. Ale nezáleží na tom kolik jich je. Důležité je, že vůbec jsou." pousmála jsem se a zavzpomínala na Naomi, Assasina, Shijin, Alliiho a na první den se svým vlastním týmem.

Já naklonil hlavu tak že můj pohled směřoval ven a zadíval jsem se na hvězdy.Chvíli jsem vlastně ani nevnímal.Jako bych byl myšlenkami byl úplně někde jinde.Když jsem se otočil na Mikomi , tak taky vypadala že je nad něčím zamyšlená." ano....s tím souhlasím...ale...když se několik vteřin nebo minut po té dobré chvíli stane nějaká zlá...tak se ti spíše vybaví ty horší...než ty lepší... " řekl jsem a můj pohled se sklopil k zemi." Ale...jsem rád že jsi na tohle přistoupila...budu mít alespoň na co vzpomínat.... " zvedl jsem hlavu a pousmál se." Ty si nedáš??Nebo si klidně dej něco jiného...platím já....takže máš svým způsobem volnost " znova jsem se pousmál , ale trochu nuceně.Pak jsem do sebe vlil skleničku a tu jsem pak položil na stůl.

Uvědomila jsem si, že jsem se ještě nenapila a hned to napravila.
"Co tě nezabije, to tě posilní. Život není procházka růžovým sadem. Naštěstí lidský mozek je nastavený tak, že špatné vzpomínky jsou potlačovány a máš sklony pamatovat si spíše jen to hezké. A ve svém vlastním zájmu bys měl tuhle schopnost rozvíjet." dodala jsem.

" Hmmm...to je sice pravda...ale..kdyby Hanzou tenkrát neměl ten protijed....tak bych tu asi nebyl...takže bych za svůj život měl děkovat spíše jemu....jen jsem ho docela dlouho neviděl....a...možná je pravda že si lépe pamatuje ty dobré vzpomínky...ale...když za svůj život zažiješ jen 2...a jinak tě potkávají samé tragédie....tak se ti vážně vybaví ty zlé....bohužel.... " řekl jsem a svým způsobem si povzdechl.

"Když se tomu budeš poddávat, tak určitě. Žít bez překážek umí každý. Jen ti nejlepší pokud spadnou tak nebrečí ale vstanou a jdou dál. Popravdě by mě jednoduchý život nebavil. A jak bych si mohla vážit krásných chvilek, kdybych žádné jiné neznala? Byla by to pro mě rutina. A navíc, nejsi trochu mladý na to abys takhle naříkal?" pousmála jsem se.
"Trápí tě snad něco? Stalo se ti něco opravdu tak hrozného?"

" Hmmmm???No..mě by taky jednoduchý život nebavil...ale...tohle je na mně trochu moc...myslím...že pokud dostanu ještě 2 takové mise...a dopadnou stejně...tak to asi psychicky nevydržím....i když...podle Hanza...je to tak že člověk umírá až když ztratí svou cestu ninji...a tu já nikdy neztratím...protože...nechci ztratit své..přátele...Možná jsem mladý....ale...zažil jsem toho docela dost...i když mnoho lidí toho zažilo mnohem více a mnohem horší věci... " řekl jsem a znova si nalil.Skoro půlka flašky už byla pryč.* Začínám se v tom topit...to bych neměl dělat.... * pomyslel jsem si a vypil jsem to." Trápí??Ani moc ne..už jsem si na to vcelku zvykl...a stalo se mi něco??Kromě toho že mi v 6 letech zemřeli rodiče a nikdo mi nezůstal...tak asi nic...a taky...skoro nikdo mě neuznává....většina lidí říká...že jsem se spíše zhoršil od té doby co jsem Chuuninem... "

"V tomhle má Hanzou sakra pravdu." pokývala jsem hlavou a usrkla ze své sklenky. No to je pěkné... on už je snad totálně namol...
"Asi tvým pocitům rozumím. V tvém věku jsem také chtěla aby mě lidé uznávali, ale víš co? Nebyl nikdo takový. Můj sensei se na mě navíc tvářil jako na naprostý odpad. Ale už je to dávno. Místo toho abych brečela v koutě jsem na sobě dřela, stala se chuuninem a tehdy mě uznal sám Hokage... Těsně předtím, než jsme šli bránit Konohu... už je to dávno, ale pořád si to pamatuju. A chci abys věděl, že já tvoji sílu uznávám. Znám tě ze všech asi nejlíp, takže moje slovo má největší váhu. Na té misi jsi mě mile překvapil. Hezký styl taijutsu.

" Hmmm...ano...to už jsem pochopil...ale...nefunguje to jak říká...to by velká většina z nás byla nesmrtelná , no ne? " řekl jsem a pousmál se.Vlil jsem do sebe další sklenku a už se mi trochu motala hlava , ale navenek jsem to nedal najevo.
" tak to jsem rád že mám alespoň tebe....a pokud na tebe tvůj sensei byl takový...tak podle mně nemá co dělat ve světě Shinobi...nechci být zlý...ale doufám že už je po smrti....podle mě si to docela zaslouží....ale..já teď trénovat nemůžu...byl jsem v nemocnici za Shizune-san a když mě Sakura uviděla...tak jsem myslel že se týden nepostavím na nohy...už si myslela že tam jsem kvůli zranění.....Hezký styl taijutsu??Jen laciná kopie.... " řekl jsem a pak mi o došlo." Taijutsu.......no jo!Že mě to nenapadlo dřív! " řekl jsem nahlas i když vyloženě nechtěně." Promiň...jen přemýšlím nahlas... " řekl jsem a omluvně se usmál.

"Duše přece je nesmrtelná..." na chvíli jsem se zamyslela. Dává to celé smysl...
"A co se týče té kopie, dalo se to čekat, když máš za senseie mě a jsi také taijutsu typ. Ale není to ani tak kopie, jako vlastní styl. Vlastně jsem tě k tomu tak nějak dotlačila." uchechtla jsem se.

" Duše sice ano...ale...když není tělo...tak duše nemá kde přebývat...takže jako by byla mrtvá...a také..člověk žije tak dlouho...doku je v něčí paměti... " reagoval jsem , chtěl se znova napít , ale ruku jsem nechal na půl cesty mezi skleničkou a její bývalou pozicí.Poté jsem jí znova stáhl k tělu.
" To si jen myslíš žes mě k tomu dotlačila...vždy jsem měl raději taijutsu...a ten váš styl.....se mi prostě líbí.....tak proto jsem vytvořil tu mojí kopii....abych mohl říct....že alespoň něco máme společné... " řekl jsem a pousmál se.

"Duše musí existovat mimo tělo. Už jen proto, že jinak by se těžko vrátila při edo tensei." pousmála jsem se a napila se.
"Možná máme společného víc. Třeba i tu touhu po uznání. Cíle. Některé povahové rysy. Bojový styl je v tomhle to nejmenší."

Pomalejším krokem jsem procházel skrz ulici, jako kdybych přesně věděl, kde má vycházka má končit. Zahalen v černo-červeném plášti s kapucí na hlavě, abych se vyvaroval poznání lidmi z Konohy. Má tvář byla neoholená a celý můj zevnějšek vypadal, jako kdybych pár týdnů živořil v divočině, což nebylo daleko od pravdy.. koneckonců to "maskování" by možná ani nebylo potřeba.
Zastavil jsem se u baru, putyky.. těžko to nějak nazvat, pajzl možná. Uvnitř bylo relativně dost narváno, avšak mě to nevyvedlo z míry a s klidem jsem otevřel dveře. Sedl si do rohu k volnému stolu a obsluha už jakoby věděla, přinesla mi saké. Pak už ve mně mizel panák za panákem. Ubral jsem se do vzpomínek a počínal si zcela nepřítomně.

" To je pravda..ale..kde ta duše přebývá když není v těle? " řekl jsem zamyšleně a pak jsem se uchechtl.
" Myslím že ty po uznání už toužit nemusíš...tebe uznává snad každý ninja v Konoze....Cíle??To nevím , ale...možné to je....a ty rysy...no nevím nevím...v mnoha se mi zdát že jsme spíše hodně rozdílní než stejní...ale možná je to tím že jsme se vážně potkávali jen při tréninku a misích.... "

"To nikdo neví, a tak je to správně." reagovala jsem na otázku o duši.
"A ano, v něčem se lišíme, jinak by to byla zase jen nuda. Ale ať je to se mnou jakkoliv, začínala jsem stejně jako ty. A to že jsem kde jsem neznamená, že polevím ve svém snažení, to by byla cesta do pekel." pravila jsem a koukla na nově příchozího. Co je to za vagabunda? Vypadá jako kdyby spal ve křoví.

" Možná ano...možná je to tak pro všechny lepší...kdo ví co by se stalo kdyby se zjistilo kde se ty duše nacházejí... " dodal jsem a pohodlněji se usadil.
" To ano..když jsou 2 lidé stejní..je to o ničem...a právě o těch rozdílech ten život je....hmmm...myslím že jako já začínalo mnoho lidí..protože velká část z nás...touží po uznání...někteří pro to obětují více a někteří méně.....a ano..asi máš pravdu...a můžu jednu otázku? " řekl jsem a podíval se směrem jako ona.* Jako by se tohle už stalo..... * pomyslel jsem si a pohledem se vrátil zpět k Mikomi.

"Hmmm... jistě." pravila jsem a přestala sledovat toho pobudu. Jeho styl chůze jako kdybych od někud znala, ale zaboha si nevzpomínám odkud...

" Na té misi...co se to s tebou stalo když...tě skoro trefil tím ohnivým útokem??Vypadalo to...jako by tě před tím nějak paralyzoval nebo co.... " řekl jsem.Docela mě zajímalo co se to stalo.Chytil jí snad do Genjutsu?

Pevněji jsem sevřela sklenku se saké. Tušila jsem, že se na to jednou někdo zeptá.
"Ne. Pravda je taková, že se od jisté doby bojím ohně. Měla jsem ošklivé popáleniny po celém těle. Naštěstí mě můj kamarád vyléčil i když mi pár jizviček zůstalo. Ale zkrátka to od té doby nedokážu překonat." vydechla jsem.

" Aha....tak..to je mi docela líto....ale...pokud máš na blízku přátele...tak i svůj strach dokážeš překonat...já třeba mám strach z bouří a blesků...a vidíš...mám Raiton...a taky se s tím dokážu smířit...i když mi to někdy dělá problémy.... " řekl jsem a chtěl se pousmát , ale v téhle situaci mi to moc nevyhovovalo.

"Tak takových je naštěstí minimum. Doba se mění. I shinobi jsou konec konců lidi." i já jsem člověk, i když si to někdy vyčítám. Bez emocí by bylo všechno jednodušší... Ale kdo z nás je v sobě dokáže úplně zabít?

Poslouchal jsem rozhovor těch dvou, posměšně jsem se uchechtl a nalil do sebe dalšího panáka.